Vítězslav Houška

spisovatel a publicista
autor knih:
Nad šachovnicemi celého světa
Šachy s úsměvem
Tam všichni hrají šachy...
společně s Vlastimilem Hortem a Lubomírem Kaválkem připravuje knihu o Karlu Opočenském

Poznámky, postřehy, podoteky

[16.12.2009 00:32:19]

Postarší pošetilec patrně pomýšlí pobavit počestné publikum povídkou počínající písmenem „P“... Nic takového se mu nepovoluje. Mluvte, prosím, starý pane, k věci. A jestli to svedete, povězte nám ještě cosi o Mariánkách, když v nich něžné Sněženky docela nedávno bušily do zarputilých Machrů. – Nuže dobrá, povím, co vím, ale budou to jenom maličkosti.

    Vracím se k rozhovoru se Spasským. Teprve teď se dovídám, že Boris, věhlasný car útočného šachu, byl ve své rodné zemi dost dlouho nucen si počínat krotce: slovo šachmatnyj grosmejstěr tu sice znělo hrdě, ale bez stranické legitimace byl i slavný šachista už poněkud méně slavný; Spasskij se komunistické straně nikdy neupsal, čímž se podepsal i tak trochu na své sesuvné kariéře. Botvinnik, ano, byl to velký mistr, to zas všechna čest, soudí Boris, ale všechen svůj obdiv schraňuje pro dva šachové giganty, kteří pocházejí z baltských končin bývalého impéria. Jméno Paula Kerese vyslovuje roztomile Kereš (možná že to tak v Estonsku říkají, já nevím), lotyšský ďábel je pro něho zase výhradně Mišatal. Ze Sněženek se mu nejvíc líbila Jana Jacková: „To neříkám,“ říká, „ze zdvořilosti k hostiteli, ale proto, že je obdařena talentem, který mívá jen málokterá šachová děvuška. A že občas udělá chybu, i v tom vidím důvod k pochvale; samostatné myšlení se totiž bez chyb neobejde.“ – Ptám se: „Tak jsem slyšel, že jste ještě jako dorostenec skočil 185 cm do výšky. Jakým stylem jste tehdy skákal? Už flopem nebo postaru horinem či sweeneyem?“ – „Že se ptáte?“ směje se Boris. „Flop byl přece vynalezen až hodně let po mém účinkování nad laťkou. Skákal jsem stradlem.“
    Za mlada jsem vzhlížíval k některým žijícím šachistům s posvátnou úctou (například k Aljechinovi nebo ke Keresovi), některé jsem pokládal za žertéře a kujóny (například Najdorfa a Opočenského), jiné za milé lidičky, s nimiž i jen pohovořit bylo příjemné (například Flohra a Kaválka). Ale byl jeden, kterého jsem se bál – Viktor Korčnoj. Uhrančivý zrak, nemilosrdný styl, jemuž pan Poucha říkával „drtikol“; tušil jsem, že s tímhle pánem nedochází k legraci ani na šachovnici, ani pár metrů za ní. Z prvních čtyř partií proti Sněženkám urval pouze půl bodu. Jana Jacková ho porazila vynalézavější hrou, další dvě jasně remízové pozice prohrál slavný velmistr na čas. Pak hrál zase s naší Jackovou. Černými, ale šturmoval jako před lety letoucími. Vedle mě seděla Korčného švýcarská manželka, dáma feš, elegantní oblečení, partii svého muže nesledovala, nýbrž luštila křížovku. Na podiu se ještě hrály další partie, a tak jsem si jen dovolil směrem k odcházejícímu vítězi bezhlučně zatleskat. Korčnoj se na mne podíval, pokývl, usmál se – ale spíš sarkasticky než s živým potěšením.
    To vše, o čem píšu a co jsem v Mariánských Lázních lokal a prožíval, se odehrávalo v čtyřhvězdičkovém hotelu Cristal Palace. Jsem člověk docela obyčejný, salóny a leskem velkoměst neprotřelý; pobyt v této zázračné budově, kde se před tebou otevírají dveře a rozsvěcují světla samy od sebe, kde číšníci mají pro člověka jen úsměv a úslužnost, byl vrcholným zážitkem mého prozaického života. Byl jsem tu – jako Boris Spasskij – také čestným hostem. Za to poděkování a hlubokosklon demiurgovi Pavlu Matochovi, který povýšil svůj znamenitý nápad (střetnutí čtveřice mladičkých adeptek proti souboru čtyř slavných veteránů) na událost pozdního podzimu roku 2009. Režie promyslela vše od neviditelných detailů až po závěrečný ceremoniál. A slavnostní večeři. Každý den jsme měli na stole barevně vytištěné menu s doprovodným šachovým doplňkem. Moje žena si schovala jídelní lístek z posledního dne. Dole je hororová scéna: černá dáma na b7 sází bílému králi brutální mat. A nad tím se čte, co šachoví účastníci – sněženky, machři, kapitáni, rozhodčí, pořadatelé, tlumočnice, hostesky, publicisté – měli k slavnostní večeři. Tak abyste věděli: sherry Sandeman, zauzená vepřová panenka se švestkovou omáčkou, špikovaná kuřecí prsa na grilu, bylinková zelenina, bramborové pyré s pórkem, čokoládový koláček s malinami a vanilkovou zmrzlinou. Přeju dobrou chuť a předpokládám příslušnou závist i od těch, kteří u toho nebyli.
    Pak se žactvo rozsadilo do proutěných křesel a jalo se přemítat, jak naložit se zbytkem pozdního večera. Demiurg a šéfdirigent Pavel zavelel: odsuneme se do přítulné vinárničky. Jak je to daleko? tážu se mrzutě. Pro nás asi tak pět minut pěšky, odhaduje moudrý patron jménem Jiří Weiner, nu a pro vás, s přihlédnutím k vašemu velectěnému stáří, asi tak deset. Odpovídám za rodinu, že nikam se harcovat nemíníme; to tak, deset minut bloudit tmou, děkuju nechci. Pak chvilku ticho a loučení, pak dvoumetrový pan Weiner hlásí, že pro pána s hůlkou právě přijel taxík. A tak se stalo, že jsem trochu přetáhl večerku.
    Michal Konopka, kapitán Sněženek, takový tichý, jemný, úslužný, vzdělaný pán, se mě ptá, jestli se na něj pamatuju. „Jak bych se nepamatoval,“ odpovídám. „Když jsme loni o vánocích hráli na Kampě rapid turnaj, znectil jste mě v Albinově protigambitu.“ – „A na mě se taky pamatujete?“ táže se další sympaťák IM Pavel Votruba, světoznámý rozhodčí šachových velepodniků. – „Pamatuju,“ mračím se, „hráli jsme spolu tamtéž ve třetím kole na šachovnici číslo 19 a taky jste mě nešetřil.“ S oběma jsem to tedy loni projel, ale oba mě chtějí nějak potěšit, takže přistupují k mé ženě a blahopřejí jí k vlastnictví manžela s tak znamenitou pamětí. Tak dobrá, beru to jako poctu, ale mezi námi, radši bych měl paměť méně znamenitou, jen kdybych jim to loni natřel.
    A sedím vedle Jany Jackové. „Dívám se na vás,“ povídám, „už několik dní, a pořád jen vidím vaši vážnou tvář, váš soustředěný výraz, a marně čekám na nějaký váš úsměv.“ – „Nedivte se,“ Jana nato, „hra se mi nedařila, a tak nejsem veselá.“ – Ještě jsem stačil poznamenat, že nesprávně hodnotí své nezdary, že naopak Boris Spasskij oceňuje její talent a že i její dvě tři mariánskolázeňské prohrané partie měly v sobě šťávu, oheň a nápad.
    Druhý den čtu v novinách, že naše nejlepší šachistka Jana Jacková končí svou šachovou kariéru. Prý se chce věnovat jiné činnosti, jiným zájmům a životním plánům. Škoda. Ale doufejme, že – jak praví básník – ještě jednou se vrátíme.
 

fotografie

zobrazeno(6503x) | příspevky(3x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

15.02.2011 09:32:37 | šachista

Zdar zajímalo by mě /váš názor/ jak by asi dopsdl zápas Fischera s Karpovem,slyšel jsem že nějaká vědma z církve kam odkázal velkou část majetku mu předpověděla,že špatně proto nenastoupil? nenechal si ke konci transplantovat zdravou ledvinu od dárce protože to jeho církev zakazovala? Objektivně si myslím,že největší velikáni historie šachové byli Kasparovav a Alechin potom asi Fischer s Karpovem. Sehnal jsme zajímavou knížku šachovou šachy s úsměvem doporučuji všem a děkuji.

18.12.2009 22:36:39 | Vítězslav Houška

Díky za pochvalu, Jaromíre. Jaký že je Spasskij "osobně"? Tak důkladně ho zase neznám, abych se odvážil cokoli tvrdit a vyhlašovat. Ale jedno prohlásit (a prozradit) snad můžu: na rozdíl od mnoha slavných velmistrů šachu, ale např. i literatury, sportu a múzického umění, s nimiž mě bylo dáno se seznámit, Boris vystupuje, mluví, poslouchá naprosto jinak než jiné celebrity. Je tolerantní až běda, každý svůj názor (například i návrh na okamžité řešení právě probíhající šachové partie) prohlašuje za pouhý náměť k úvaze, k zamyšlení. Sedíš vedle něho, civíš na šachovnici, v složité situaci se zrovna nevyznáš, ale on tě nemíní zdrtit svou dalekovidností. Jenom tiše povídá, že by bílý nebo černý mohl zahrát to či to, ale že je to ovšem jen jeho momentální nápad. Řeknu vám, Jaromíre, že se člověk-šachový neumětel před nedávným mistrem světa stydí a neví si bohužel rady, jak si má počínat. I soudím, že je Boris Spasskij čupr kluk. S pozdravem Váš Vítězslav Houška

 

 

18.12.2009 01:39:45 | Jaromir

Jsem tu poprve a jsem nadsen. Uzasny blog! Moc by mel zajimalo, jaky je Spasskij osobne. Jak na Vas pusobil? Jak se choval? Napiste o nem prosim vic, kdyz jste se s nim mohl bavit.

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox