Vítězslav Houška

spisovatel a publicista
autor knih:
Nad šachovnicemi celého světa
Šachy s úsměvem
Tam všichni hrají šachy...
společně s Vlastimilem Hortem a Lubomírem Kaválkem připravuje knihu o Karlu Opočenském

Můj šachový hřích

[26.01.2010 20:50:19]

 

Stojí psáno, že člověk poctivý, nevinný, ano i svatý, tu a tam zhřeší. Někdy si to prý ani neuvědomuje. A vidíte, já – ačkoli mě příroda neobdařila poctivou nevinností svatých – si svůj šachový hřích hořce uvědomuju. A víc než to: rozhodl jsem se k němu po 51 letech přiznat. Snad mi pak bude na onom lepším světě odpuštěno.
    Ale jedním dechem musím dodat, že jsem občas spáchal i leckterý nešachový hřích. Například jsem žvaníval víc, než se sluší a patří. Když někteří moji venkovští příbuzní spatřili, že u vody brejlím do kapesní šachovnice a hraju šachy sám se sebou, usoudili, že jsem postižen slabomyslností. A tišili mé podivínství slovy, že na podzim bude zase dobře. Tu jsem povstal v celé své smavé velikosti a pronesl řeč na obranu hry, jejíž krása jim, zaostalým, nebyla zjevena. Především jsem nevzdělané příbuzenstvo udivil sdělením, že šachy jsou hrou královskou: „Ale ne proto, velevážení, že se na šachovnici vyskytuje Jeho královské Veličenstvo - taková karta žije i v mariáši -, ale prostě z toho důvodu, že šachy jsou hrou nejdokonalejší ze všech her a hříček naší pošetilé sluneční soustavy.“ 
    Když jsem v ráži, nevím, kdy přestat. A když mám před světovým tribunálem obhájit naši posvátnou věc, hovořím horlivě a používám vznešených citátů. Nevím, kde jsem to vyčetl, ale rád říkávám, že šachy jsou zrcadlem života. „Je v nich všechno,“ planu a připadám si v tu chvíli tuze moudrým. „ Krása myšlenky i bída filozofie. Radost a utrpení. Víra, naděje i láska. Vtip a ironie. Prostě všechno.“
    A také – abych se vrátil k danému tématu – nízkost a hřích. V roce 1959 jsem byl účastníkem takzvané druhé etapy, z nichž pouze první dva měli nárok postoupit do čtvrtfinálového turnaje mistrovství republiky. Z našeho souboru AZKG (pozdější Pragovky) jsme startovali tři: Maximovič (mírný favorit), Ungrád (černý kůň, který by mohl překvapit) a já, který jsem věděl, že skončím někde v polovině pole (což se stalo).
    Snad může působit jako překvapení, že mi šlo v tom nevýznamně důležitém turnaji pouze a výlučně o to, aby zvítězil kámoš a pobratim Zdeněk Ungrád, redaktor Četky, který opovrhoval šachovou teorií, ale samorostlou výstavbou zahájení zdolával i velmi renomované soupeře. Například v pražské simultánce 1956 jako jediný ze všech i Salo Flohra.
    Hle, v čem záležel můj smrtelný hřích: Nadešlo poslední 11. kolo, v němž se střetnou Hašpl s Havlátem (proslulá šachová dvojčata Ha-Ha) a já s bílými nastupuju proti Ungrádovi. Všeobecně se očekává, že o fous lepší Hašpl zdolá svého kolegu Ha. Ale my zase víme, že v očekávaném případě musí zdatný Ungrád zvítězit nade mnou. Pročež jsem den předtím podstrčil (mea culpa, mea maxima culpa!) Zdeňkovi zápis vykonstruované partie s prosbou, aby ji podle daných not odehrál, aby mě razantně přehrál, aby hravě postoupil. Prozrazoval jsem v tom taháku, že vykročím dámským pěšcem, a předepsal jsem Ungrádovi, aby odpověděl c5.
    Když jsme si sedali k partii a černý dostal pokyn, aby pustil bílému hodiny, podal mi podle bontonu ruku a zahučel: „Tvůj navržený podvod nepřijímám. Já tě totiž porazím regulérně. A kdybych to nedokázal, pak ve čtvrtfinále nemám co pohledávat.“
    Táhnu d4 a čekám, že přítel se přece jen zapojí do scénáře a potěší mě odvetným c5. Jenže Zdeněk je hrdý a dar nepřijímá, jen račte se mnou nahlédnout do stařičkého partiáře.
    II. etapa, 14. května 1959, bílý Houška, černý Ungrád: 1.d4 Jf6 2.c4 g6 3.Jc3 Sg7 4.e4 d6 5.f3 Jbd7 6.Se3 e5 7.d5 Jb6 8.c5 dxc5 9.Sxc5 Jfd7 10.Se3 0-0 11.Sd3 De7 12.Jge2 f5 13.0-0 f4 14.Sf2 h5 (hr! na bílého)  15.Vc1 a6 16.a3 g5 17.Ja4 Jxa4 18.Dxa4 Jb6 19.Db3 Vf7 (favorit lehce tápe, outsidera posedá nenadálá chtivost pomsty) 20.Sxb6 cxb6 21.Dxb6 g4 22.Sc4 Kh7 23.d6 Df6 24.Sxf7 Dxf7 25.Vc7 (už troubějí na horách jeleni, že ano?) Dg6 26. Dc5 (černý krabatí čelo, kdežto bílého čelo se jasní, neboť oči pod ním vidí tři tahy dopředu) gxf3 27.Vxf3 Sg4 (komponuju elegantní pointu, ale napřed jdu obhlédnout vedlejší partii Ha versus Ha; i vidím a mrzutě sděluju svému soupeři, že Hašpl má už o figuru víc; a já stojím nadranc, rmoutí se můj soupeř, jejž se mi zželelo, takže jej znovu ujišťuju, že udělám vše pro vítězství jeho černých vojů; a místo rychlé a vítězné parády 28.Dxe5 Sxf3 29.Jxf4 hřeším, urážím bohyni Caissu a porážím se takto buransky:) gxf3 27.Vxf3 Sg4 28.Vf2 Dxe4 29.Jc3 Df5 30.Jd5 Db1 31.Dc1 Dxc1 32.Vxc1 Vd8 33.Jc3 Vxd6 34.Je4 Vd4 35.Jc5 Sc8 36.Jb3 Vd8 37.Jd2 Sf5 38.h3 Kg6 39.Jf3 Sf6 40.Vc7 e4 41.Je1 Sd4 42.Kf1 Sxf2 43.Kxf2 Vd2 44.Kf1 Vxb2 a bílý se konečně s úlevou vzdal.

    Za starších časů bývalo v módě se honosit vlastnictvím sportovního automobilu, dnešní snobové zase utrušují latinské průpovídky. Opičím se po nich a Caesarovým jazykem uzavírám svůj tragický příběh: Dixi et salvavi animam meam. Což v našem hlaholu znamená: Řekl jsem a spasil svou duši. (Ostatně – abyste věděli – mám jisté právo promlouvat latinsky: šest let nám byl na gymnáziu tento mrtvý jazyk každodenní živou potravou.)

 

zobrazeno(5861x) | příspevky(0x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox