Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Děti přeci nelžou

[22.02.2017 21:51:00]

 

Někdy okolo roku 1990 jsem se účastnil oslav padesátin našeho pražského kolegy. Říkal jsem si tehdy – Proboha co tam mezi těmi starými lidmi budu dělat? Někdy v polovině jsem po anglicku zmizel a tak trochu s vytřeštěnýma očima poznával noční Prahu. Od té doby uběhla řada let a dalo by se říci, kdeže loňské sněhy jsou…. Už i já mám padesátku za sebou. A vlastně kdyby jen ji! Neberu to ale nijak tragicky, na všem negativním se povětšinou dá nalézt něco pozitivního. Alespoň zatím to tak u mě platí. Nejvíce mě na mém věku uspokojuje to, že se už nemusím někam hnát, něco někde dokazovat, něčeho se bát, někoho si předcházet. Vždycky si už teď můžu říct: „No a co, tak půjdu do „důchodu“ “. Navíc jsem poznenáhlu dosáhl určitého horizontu a v dáli před sebou už nevidím nutnost nějakého vlnobití ani žádné kopce a hory. Vnímám jen příjemnou rovinu. Moc bych si přál, abych na ni, pokud to zdraví a okolnosti dovolí, mohl zůstat co nejdéle.

Výše popsané vnímám v poslední době velmi příjemně, uspokojuje mě to. Jen výjimečně mě z tohoto stavu něco rozhodí, ale stane se….

Před pár dny jsem navštívil hotel Vista na Dolní Moravě. Po odpoledním lyžování jsem si dal masáž a dvakrát ostrou saunu. Při mém příchodu do šatny zde byl už jen mladý muž s tak čtyřletým synkem. Prošel jsem okolo nich a chlapeček na mě cosi zažvatlal, až po chvíli mi došlo, co vlastně řekl. Nečekaná slova mě rozhodila, až jsem se k němu otočil a nevěřícně se zeptal: „Co říkáš?“ Mezitím už ho otec, ale jen velmi symbolicky, pokáral a tak chlapeček; něco mezi konstatováním a otázkou, zopakoval : „To je starý dědeček.“ V šatně náhle vznikla podivná atmosféra. Tatínek dělal, že nic. Já jsem měl k nějakému humoru taky daleko. Chlapeček to přesně vycítil a do jejich odchodu výše uvedené slovní spojení, s nevinným hlasem, ale se zjevným potěšením, ještě asi sedmkrát zopakoval. I já jsem po chvíli odešel a ani jsem náhle neměl moc chuti žertovat s děvčaty na recepci. V hlavě už mi rezonovala jiná, ale v tu chvíli o nic příjemnější věta: „Děti přeci nelžou!“

 

 

 

 

Vlastík

 

 PS: Rozhovor v časopisu My Face

 

 

 

zobrazeno(421x) | příspevky(0x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox