Vítězslav Houška

spisovatel a publicista
autor knih:
Nad šachovnicemi celého světa
Šachy s úsměvem
Tam všichni hrají šachy...
společně s Vlastimilem Hortem a Lubomírem Kaválkem připravuje knihu o Karlu Opočenském

Romance novoroční

[30.12.2009 22:45:20]

Ostatně soudím, že při střídě dvou letopočtů se sluší otevřít Knihu knih a pokochat se češtinou Bible kralické. Nuže: 1. epištola sv. Pavla ke Korintským, kapitola 13, verš 11, kdež stojí psáno: „Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem učiněn muž, opustil jsem dětinské věci.“
Pokud jde o mne: Když jsem byl dítětem, dětinsky jsem se těšíval na mystérium Štědrého večera. A když jsem povyrostl, s šibalskou jiskrou v oku jsem očekával všeliká gaudia, jež lidstvu skytne svátek sv. Silvestra. Nu, a když jsem byl učiněn mužem, těšíval jsem se jako malé dítě na Velký blicák, který se koncem každého roku konával ve Sjezdovém paláci Julia Fulia. Dokonce jsem jednou kvůli této každoroční úžasné události připravil rodinu o připravenou lyžařskou turistiku.
   Na Silvestra 1956 měla moje žena lékařskou pohotovost, pročež jsem si pohotově vymyslel náhradní program. V novoměstské restauraci Rotisserie jsem zamluvil stůl pro čtyři šachisty. Osoby a obsazení: mezinárodní mistr Karel Opočenský, jazykový korektor a korektní šachový nadšenec Vítězslav H., několikanásobná šachová přebornice Nina Hrušková-Bělská a její muž Alois Hruška, kandidát mistrovského titulu i mistrovský tvůrce humoru, jemuž se říkává suchý.
    Lojzu Hrušku měl rád úplně každý. Snad s výjimkou těch několika  „porušovatelů socialistické zákonnosti“, kteří na počátku zběsilých padesátých let odsoudili vysokého prvorepublikového důstojníka Hrušku k trestu smrti. Tah en passant: Lojzův otec byl silný šachový hráč. Byl členem Šachového klubu Dobruský a po skončení proslulého Velikonočního turnaje 1943 se zúčastnil i velkého bleskové turnaje, v němž obstál. Jen se podívejme: 22 účastníků, mezi nimi mnoho slavných jmen; zvítězil Aljechin (19 ½ z 21 partií), pouze jedna remíza a jedna prohra – s Opočenským, který skončil na skvělém druhém místě před Keresem, Lokvencem, Sämischem, Zítou; o 8. – 9. místo se dělili Hruška a Šajtar, kdežto Pachman byl až za nimi; do té bleskovkové merendy se odvážila vkročit i jedna žena (Růženka Suchá-Dobiášová), leč neulovila ani půl bodíku – tak nemilosrdných bylo tenkrát těch 21 šachových pánů.
    Tak tedy sedíme v Rotisserii, čekáme na příchod Nového roku a bavíme se. O kom, o čem? Dá rozum, že o šachu a šachistech. Opo pamatuje kdekoho a kdeco, každého z nás přísedících si velkolepě dobírá, mě ovšem nejvíc: prý jsem jen taková pilná pracovitá včelička, které chybí to, čím on - Op, Opo a Veleop – mocně oplývá, totiž velkorysost a nadhled. Nina dává k lepšímu zkazky o svém šachovém mládí, jež prožila v zemi za Uralem, Lojza mě vybízí k partičce naslepo: „Že jsi o fous mladší, máš bílé.“
    Nina s nespolečenským námětem svého manžela nesouhlasí, nýbrž zlehčuje naše šachové kvality: „Žádné takové, páni kluci. Jste ve společnosti a ne někde v kavárně U Nováků. A vůbec – beztak to hrajete, jako když se pes pase.“ S tím ovšem tvrdě nesouhlasíme a kupodivu ani Opo nemá námitky proti chystanému šachovému skeči: „Jen je nechte, Nino, ať nás hoši trochu obveselí. Jsem jen zvědav, kam až to dotahají.“
    Silvestrovskou partii soupeřů, jejichž příjmení byla, až na jedno písmenko, zcela shodná (Houška-Hruška), jsem si výjimečně nezapamatoval, nezapsal, pouze vím, že to byla italská, že jsme své tahy tiše šeptali, abychom neničili rozhovor přeborníka s přebornicí. Tak plynul silvestrovský večer. Pili jsme bílý veltlín a pak hýřivý a velkorysý světák Opo poručil přinést sekt. Ťukali jsme si sklem šampusek, pronášeli tradiční mudrosloví, vinšovali si štěstí a hlavně zdraví (neboť tenkrát ještě nebylo v módě říkat štěstíčko a zdravíčko). Když Opočenský přisunul svou sklenku k mojí, pošeptal mi: „Tu věž mu klidně nechte a obětujte střelce na h6.“
    Dotahali jsme to do konce partie, do konce šestapadesátého roku, ba až do začátku roku 1957. Kdo zvítězil a kdo prohrál, už nevím. Jen vím, že to pak trvalo dalších třiatřicet stříbrných stříkaček a dusných let, než to prasklo před Uralem i za Uralem, před berlínskou i za berlínskou zdí.
    Vesele do nového roku, přátelé! Uvolněme všechny šachové sloupce a diagonály toleranci, diskusi, humanitě! Přání pokakaného štěstíčka přenechejme včerejšku. O tu napadenou věž se nestarejte, nýbrž obětujte laufra na h6!