Vítězslav Houška

spisovatel a publicista
autor knih:
Nad šachovnicemi celého světa
Šachy s úsměvem
Tam všichni hrají šachy...
společně s Vlastimilem Hortem a Lubomírem Kaválkem připravuje knihu o Karlu Opočenském

Sebereflexe

[07.01.2010 22:50:43]

Jsem vlastníkem jednoho jediného vnuka. Jmenuje se Karel a je mu jedenáct let. Má mnoho talentů a zálib. Například se sám od sebe vzdělal v dějepisných znalostech, že to až vzbuzuje všeobecný úžas. Onehda se mě zeptal, jestli něco vím o vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. „To se ví, že vím,“ vypnu hruď, „já totiž, chlapče, tu dobu zažil. Když k tomu došlo, celá Praha tonula v nadšení. Vidím to jako dnes. Byl květen roku 1943...“

    „Vidíš to špatně,“ přeruší vnuk dědovo rozjímání. „Zaprvé to bylo až v čtyřiačtyřicátém roce a zadruhé to nebylo v květnu, ale v úterý šestého června.“
    Tak ho vidíte, rozumbradu a kluka prostořekého, který si snad myslí, že velkou lžící snědl všechnu moudrost světa. „A co takhle šachy,“ povídám mstivě, „nechceš si střihnout jednu partičku?“ - Chce, a to hned, a může jich být prý i vícero. Je těch partiček tedy vícero, ale starší maestro je nucen stále hrát bílými, neboť nejmladší šachista Houškova rodu si oblíbil černé kameny. Jděte ho, prosím, přesvědčit o nesmyslnosti tohoto stanoviska, mně se to dosud nepodařilo. Jinak všechna čest: hraje s vervou; ví, jak se s čím tahá; ví, co je mat, pat, jen to nechce vědět, že se nepovedené tahy – na Tahiti i u nás – zásadně nevracejí.
    Jednou jsem mu četl nějakou Nerudovu baladu a v té souvislosti povídám: „Všimni se, Karle, toho krásného slova balada. Tři slabiky spojené třemi nádhernými áčky, to je paráda, co říkáš?“
    Malý Karel říká, že takových parádních slov je určitě dost a dost. „Povídáš, že dost. Tak víš co? Najdi mi aspoň dva podobné zázraky, a pak uvidíme, jestli jsi taky nějaký takový zázrak.“
    Moje žena se mi za mladších let vysmívala, že se až tuze upínám ke třem písmenům abecedy, a sice F – F – Š, což bylo dlužno číst jako fotbal – filatelie – šachy. Mé přemoudřelé vnouče se zase až přespříliš upíná k divnopisu zemděj, což je třeba dešifrovat jako zeměpis – dějepis. Na mou výzvu si vám kliďánko otevřel rejstřík Atlasu a už za chvilku utrušoval požadovaná zázračná slova prošpikovaná znivými samohláskovými áčky: Alabama, Kanada, Madagaskar. A potom jen tak z pilnosti přidal áčkové nálezy z oblasti písmene K jako Karel, například katafalk, kaskáda, kasárna. katarakt, Kazachstán, kaplan, karafa. Načež vyslovil ještě dva objevy, o nichž řekl, že jsou obzvláště cenné, neboť sestávají dokonce ze čtyř slabik – karavana, katamaran. Dejte tomu dítěti do ruky pravidla českého pravopisu a on si hned poradí. Ale to prosím, jak račte uznat, není regulérní hra.
 
    „A co ty, šachový dědečku,“ dělá si ze mne, po Hurvínkově způsobu, šprťouchlata, „věděl bys taky o nějakých parádních áčkových slovech?“
    Toho bohdá nebude, aby blogujícího seniora potřelo dítě školou povinné; pročež se zadumám – a už to mám: „Tak dávej pozor, juniore, a ochutnej na půnebí, jak tajemná slova znějí: Na-va-ra, to zaprvé. A zadruhé obzvláště cenný, protože čtyřslabičný, Ca-pa-blan-ca. Víš, co ta jména znamenají?“
    Neví. Vždyť jsem vám přece říkal, že mládež je trošku netento, nevzdělaná. Takže vzdělané stáří placíruje své rozumy a poučuje:
„Tříslabičný Na-va-ra je David čili číman, bystrá hlava, toho času i náš nejúspěšnější ELO-man. A co se tkne čtyřslabičného Ca-pa-blan-ky, pak věz, že to byl mistr světa nad jiné proslulý, sebevědomý, šachový kumštýř, jakých je méně než nejmíň. Byl nejen hluboce přesvědčen o své nepřemožitelnosti, ale soudil, že on, první a jediný, odhalil veškeré možnosti a všechna tajemství šachové hry. Předpovídal, že až bude na zeměkouli víc takových neporazitelných Capablanků, že nikdo pak už nevyhraje a nikdo neprohraje, že šach zahyne remízovou smrtí.“
 
    Malý Karel H. se táže nejstaršího H., jestli se někdy s těmito áčkovými velmistry setkal. Pyšním se: „S Navarou ano, podal mi ruku a popřál mi mnoho zdaru ve vánočním rapid-turnaji; o Capablankovi mi jen vyprávěl mistr Zíta, který někdy v polovině třicátých let minulého století zatoužil si zahrát s bývalým světovým šampiónem, když přijel do Prahy, aspoň v simultánce. Hrál, bojoval, bránil se, partii dotahal až do koncovky své osamělé věže proti soupeřově věži a střelci. Je to teoreticky sporná situace. Však taky mladý pražský mistr Zíta už dvakrát nabídl remízu a znovu naznačoval, že tuhle partii nevyhraje kubánský velmistr ani do rána. Capablanca stroze odpověděl: Look in the book! (Podívejte se do knížky.) A zanedlouho opravdu zvítězil.“
    Zatímco takhle poutavě vyprávím, hněte si malý Karel H. bradu a pak vyhrkne: „Ale proč se párat pořád jen s těmi áčky? Copak éčko není taky pěkná samohláska?“

    Uznávám, že je. Načež Karlíček triumfuje: „V tom případě mám pětislabičnou parádu: SEBEREFLEXE.“

 

zobrazeno(6588x) | příspevky(6x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

12.01.2010 17:14:47 | Lubos Kavalek

Mily Davide, kdyz Ti ty sachy pujdou jako ty ceske slabiky, tak nebude mit nikdo sanci. Hluboce se klanim. Pripomina mi to Karla Kryla, ktery podobne hratky deklamoval a prozpevoval, kdyz jsme spolu chodili koncem sedesatych let v okoli Mnichova hledat houby.

12.01.2010 15:17:36 | David Navara

Vážený pane Kaválku, slova zanadávávala i Lomonosovovo mě mezitím také napadla. U prvního z nich mám pochybnosti, zda je to vidově správně (třeba pískávala je v pořádku, ale zapískávávala určitě ne). To ruské slovo je normálně ve slovníku, takže nevím, proč by nemělo existovat. Lomonosov se také nedělí na lom a nos. V mezičase jsem také pár slov vymyslel. Už jsem to sem nechtěl psát, ale když už píši, tak to uvedu:

nezezelenejte (6), veleještěre, nepřehlédněte, světlezeleně, bledězeleně, nepřeneseme, nepřevedete, nepřehlédněte, nepřeslechněte (5),...

dvojzoborožcovo (6), nosorožcovo, otologovo, zoologovo (5) a možná dokonce ortofonologovo (7), pokud takové slovo existuje

ukusuju, ustupuju, ulupuju, kumuluju (4)

indicii, insignii (4)

Písmenem a jsem se příliš nezabýval (5 slabik jsem našel a zapomněl). Slovo prapra...prabába se asi neuznává, že?!

12.01.2010 00:36:48 | Lubos Kavalek

Pokud nadavala casteji, Davide, tak "zanadavavala" (s carkami, ktere nemam po ruce, nad tim tretim a ctvrtym "a").

A je jich sest jako ve slove "Lomonosovovo" neco, abychom zmenili pismeno na to "o." To ruske slovo neplati, protoze to jsou dve slova pohromade. Kdyz se napise Lomonosovovohovno tak jich mame osm, ale to psat nebudu, protoze bych se stydel a pokazil bych dedeckovi H. jeho krasnou cestinu i jeho nadherny clanek.

09.01.2010 14:04:07 | Golemcz

Nádherné čtení jako vždy. Mockrát děkuji Mistře!

08.01.2010 08:20:38 | David Navara

V češtině mě s písmenem "a" napadá ještě "zanadávala", ale své další nálezy sem psát už asi nebudu, určitě existuje i delší slovo.

08.01.2010 08:15:39 | David Navara

Pěkný článek. Mimochodem, v ruštině je i sedmislabičné slovo s jedinou samohláskou: oboronosposobnosť (obranyschopnost)!

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox