Vítězslav Houška
spisovatel a publicista
autor knih:
Nad šachovnicemi celého světa
Šachy s úsměvem
Tam všichni hrají šachy...
společně s Vlastimilem Hortem a Lubomírem Kaválkem připravuje knihu o Karlu Opočenském
Starci na chmelu
[14.02.2010 15:23:51]
Od tercie až do oktávy jsem sedával v jedné lavici s Jirkou Bažantem. Oba jsme se bavili hrou. Já basketbalovou, on klavírní. Už na gymplu skládal písničky a já mu k nim smolil texty. Pak se z něho stal hudební skladatel a ze mne – co? Nu, vlastně nic pořádného. Jen hravost mi zůstala: hrál jsem si na karikaturistu a sportovního reportéra, zuby nehty jsem tepal verše, překládal, ilustroval a zjistil, že létat z kytky na kytku mě vlastně nebaví, i zalíbilo se mi hrát si na šachistu, těšit a mučit se hrou her - a taky o ní psát. Zatímco jsem se pokoušel komponovat svižná souvětí, spolužák Bažant komponoval svižné melodie, v nichž například projevil přání mít kapelu ze samých pozounů, nebo se pustil rovnou do filmových muzikálů, jako Dáma na kolejích nebo Starci na chmelu.
Fotbalistova nebo atletova kariéra bývá krátká. Když takového borce dostihnou Kristova léta, ze závětří tribun k němu doléhá šepot, že už je vlastně dědkem a že by měl pomýšlet na sportovní důchod. Ne tak v šachu, přátelé a rodáci. To, prosím, nikdy! Starci bývají možná na chmelu, ale nikoli za šachovnicí.
Dávno, dávno je tomu, co se pořádal v pražské Juldě Fuldě velkolepý předvánoční blicák za účasti mnoha set šachistů. Vždy na začátku té slávy zazněla v megafonu vzrušená hláška: „Dovolujeme si oznámit, že za ten a ten tým nastupuje nejstarší pražský šachista pan Liling, který se právě dožívá ...“ A za třemi tečkami vždy následovalo nějaké velmi vysoké číslo (asi tak mezi 80 a 90) a ovšemže i dunivý obdivný potlesk. Teprve po této preambuli začal v pětivteřinových intervalech megafon poroučet: „Bílý - teď! Černý - teď!“ Tento způsob šachu jsem miloval víc než co jiného. Na první šachovnici své Pragovky jsem se střetával i s velmistry, ale nikdy se mi nikoho z nich nepodařilo zdolat. Na Jansovo úvodní 1.d4 jsem například odpověděl provokativním 1...e5. Jenže Vlasta pika neslupl, nýbrž mě vyřídil klidným a tichým prstokladem.
Kdyby se tehdejší čas posunul do současnosti (a já se tam mezi mladými chrty, vlky a dravci mohl vynacházet), byl bych možná poctěn potleskem za stařecké číslo 85, ale třeba by mě nesmrtelný pan Liling o tu poctu připravil, protože muži jeho šachové věrnosti nestárnou a neumírají.
Minule jsem slíbil pokračování na téma přijatého dámského gambitu. Jak tak pozoruju, dámský gambit vychází z módy jako cylindry nebo šněrovačky. Snad se o to zasloužily spojené počítačové emiráty, co já vím. Partie, s níž vás chce moje samolibost dneska ohrozit, se hrála 26. října 1965 ve čtvrtfinále mistrovství republiky. Mně bylo toho roku báječných 40 jar, můj soupeř mistr Josef Dobiáš byl o pouhých 39 let starší. Šachy hrál závodně od roku 1905 a zdaleka nepomýšlel na odchod a odmlku. Mezi jeho starodávnými soupeři čteme legendární jména prof. Partaje, Jana Kotrče, pátera Traxlera a ovšem i praotce našich velmistrů Oldřicha Durase, bratří Treybalů, Prokeše, Hromádky atd. Dokonce třikrát se mu podařilo zvítězit nad Salo Flohrem. A z těch mladších, jak si vzpomínám, zdolal třeba Ježka, Altschula, Alstera, Rosenblatta...
Přítel Jiří Veselý mě ve svém Bíločerném vzpomínání představil jako „pohotového a kultivovaného vypravěče a spisovatele,“ který ví, kolik procent ze „společné“ literární tvorby ze šedesátých let spadá na Opočenského a kolik na jeho, Houškovo konto. Ano, to opravdu vím, ale nyní už radši pokračuju v ješitném recitálu citací Veselého závěrečné věty: „Ostatně, Vítězslav Houška je i velmi dobrý šachista.“ Nu což, čte se to dobře, ale zmoudřelý Don Quijote de la Houška ovšem ví, že přítel Jiří chtěl přítele Vítězslava potěšit. Pročež otiskl ve své přepěkné knize následující partii, která snad stojí za přehrání. Udělejte mi tu radost a střihněte si ji. Načež já potom pronesu slova státníků, kteří si nevědí rady s ukončením svého projevu, a zopakuju po nich tu floskuli: „Díky za pozornost!“
Bílý: Dobiáš – Černý: Houška
1.d4 d5 2.c4 dxc4 3.Jf3 Jf6 4.e3 a6 5.Sxc4 e6 6.0-0 c5 7.De2 b5 8.Sb3 Sb7 9.Vd1 Jbd7 10.a4 Db6 11.Ja3 Se7 12.Sd2 c4 13.Sc2 0-0 14.e4 Vac8 15.e5 Jd5 16.Jg5 g6 17.Dg4? (Jistěže lepší bylo 17.Jxh7!?) Sxg5 18.Sxg5 b4! 19.Jb1 f5! 20.exf6 J5xf6 21.Sxf6 Jxf6 22.Dg5 Se4 (Jednoduché a rozhodující!) 23.Dd2 Vcd8 24.a5? Dd6 25.Va4? (Bílý je v časové i jiné tísni, černý naopak.) 25.Jg4! 26.f4 Sxc2 27.Dxc2 Dxf4! 28.g3 Dxe3 29.Kh1 Vf2 a bílý se vzdal, protože ví, že matu neujde.
