Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Ve vlaku popáté V

[29.11.2017 00:00:00]

Úterý, 17.10. 2017

Z Lednice do Prahy

Spím se střídavým probouzením jako každou noc. Definitivně vstanu v šest, píši do počítače deník, pak vyrážím lovit kešky na cyklostezku do Valtic. Je sychravo a mlha, a když jdu po rušné silnici, tak mám strach, že mě něco nepřejede. Když se blížím k první skrýši, která se dle mapy v mém GPS přijímači (rok výroby 2015) má ukrývat uprostřed pole, spatřím, že k ní vede čerstvě otevřená luxusní cyklostezka a několik metrů od kešky stojí rozhledna.

Pak v aleji starobylých stromů směrem na Valtice lovím jednu kešku za druhou, z vypuštěného rybníka se mi směje vodní ptactvo natolik hlasitě, že si v jeden okamžik myslím, že se blížím k mateřské školce.

Vracím se akorát včas na snídani. Stihnu ještě zabalit a pak se s kufrem přemísťujeme k lázním. Autobus má kapánek zpoždění kvůli „zmatení s řidiči (confusion with drivers)“ – ale ti zkušenější z nás s tím už počítali, a tak přijdou na sraz, až když se autobus chystá odjet.

Přemísťujeme se do Břeclavi, kde zasedám proti Johnu Woodovi z Norwiche, který na práci dojížděl vlakem do Londýna (teď je v důchodu a nedojíždí). Vypráví, že souprava Šachového vlaku je mnohem lepší než běžný anglický vlak. A že roční jízdné do Londýna stojí čtvrt milionu korun.

Mám bílé, hraji na výhru – ale někde to přepísknu a nakonec jsem vděčný za remízu. Ale aspoň se hrálo dlouho.

Poslední partii hraji proti Adrianu Unterlaggauerovi vzadu v kupé. Černými stojím hůř, pak vyrovnám, pak stojím na výhru, pak se to zvrtne a nakonec mi uprostřed dumání spadne praporek. Naštvaný na nejhorší výkon ve vlaku vůbec (mám tři a půl bodu a končím třiašedesátý) se přemísťuji do jídelního vagónu, kde u piva přemýšlím, že toho bylo dost a končím se šachy.

V ten okamžik si Günter Hälsig vzpomene, že mám narozeniny a zakřičí nahlas „Happy Birthday!“. Snažím se naznačit, že nic slavit nechci, protože jsem na sebe naštvaný, ale to už ostatní zpívají „Happy Birthday“. Objednáváme tedy víno a víceméně rudý vzteky (na sebe, ne na ostatní), mumlám, že jsem dojat, protože toto je nejšťastnější den mého života. Moc mi to nepomůže, stejně všichni chtějí slavit.

Naštěstí přijde Kolín, kde chci sám vyrazit na kešky a uklidnit se. Vojta však říká, že mě v tom samotného nenechá a že místo, aby odjel s Pepou Bárou do Prahy, půjde se mnou do města. Naznačuji, že se chystám odlovit těžce industriální keš, díky které z Kolína moc neuvidí, ale nedá se.

Jsme trochu opilí a výpočty finálních souřadnic nám fatálně nejdou. Když se vydáváme na souřadnice, které vypadají trochu uvěřitelně a trochu pochybně, volá Anička, že má pro mě a také pro Vojtu fantastický dárek k narozeninám.

Že by se mnou udělala rozhovor Česká televize. Ptám se, proč neodchytí někoho jiného, dozvím se, že nikdo jiný není. Tak souhlasím, že hned jak odlovíme keš, tak poskytneme rozhovor. Prolézáme po kolejích a přes ostnatý drát, když volá Česká televize, že jsou na kolínském náměstí a kde jsme my, že by začali ten rozhovor. Říkám, že za dvacet minut budeme na náměstí, když těsně okolo nás projedou dva vlaky najednou a oba začnou najednou výstražně houkat. Paní redaktorka křičí, že nás neslyší. Navrhuji televizi, aby si našla někoho jiného, ale oni nikoho jiného nemají.

Keš nenajdeme, což mě vysoce naprdne. Vojta chce hledat na mostě, ale já pravím, že jsme slíbili tu televizi. Přeskočíme zeď s drátem a míříme na náměstí. Najdeme se s paní redaktorkou po telefonu, já zahlédnu manžele Popelkovi a ptám se, jestli by nechtěli hrát v televizi. Jen dořeknu, manželé se vypaří.

Paní redaktorka s námi dělá rozhovor, jak se asi nešachistka může bavit s šachistou o šachu. Snažím se být pouze skrytě sarkastický a tvářit se přiměřeně vážně. Vojta je mnohem profesionálnější, je vidět, že má v rozhovorech mnohem větší praxi než já.

Když pak skončíme a vytváříme písmeno H pro webkameru v Kolíně, ptám se, jestli se do sestřihu naše rozhovory dostanou. Vojta o tom upřímně pochybuje.

Jdeme do pizzerie Vespa, kde se mi vedle růžového mopedu s výhledem na Labe, jen pár metrů od rekonstrukci provádějících dělníků, konečně podaří spočítat správné souřadnice. Nasoukám do sebe velmi horké boloňské špagety a vyrážíme. Tentokrát bez problémů najdeme, zaloguji, Vojta fotí řeku. Přidáváme se k davu ostatních mířících na nádraží a mudrujeme, na koho se bude tentokrát čekat. Kupodivu na nikoho, vlak odjede přesně ve čtvrt na dvě.

Do Kolína jedeme v prázdném restauračním voze, kde pan Navrátil (který sehrál stejně špatný turnaj jako já) vypráví různé moravské šachové historky, které končí většinou tím, že se šachisté poperou anebo jeden druhého obere o peníze, popřípadě ho rovnou zabije. Sven přikyvuje, ale nevím, jestli rozumí.

V Praze vystoupíme, jdeme na vyhlášení a vytvoříme vítěznou ozvěnu Svenova čtvrtého místa (uhrál jen o něco méně bodů, než všichni zbývající členové jeho družstva dohromady). Belgický tým se poučí a začnou povzbuzovat své hráče (je jich vyhlášeno mnohem více než našich – přece jenom hráli trochu lépe), což vyhlašování oživí.

Už chci jít domů, když se začnou udělovat i mimořádné ceny – a já vyhraji parkovací předplatné za narozeniny. Jásavě si zařvu nadšením, zatímco mi plná hala zpívá Happy Birthday. Vojta dostane alkohol tester za Největšího pařiče. Pepa Bára, Günther Hälsig a pan Popelka jsou vyhlášeni už za sedmý ročník účasti. Pan Hälsig děkuje za hráče a spolu s ostatními hráči mě přijímá do rodiny.

Počkám, dokud vyhlašování neskončí, a jdu domů. Loučím se s Vojtou a jedu s kufrem na Můstek. Zklamání z výsledku kapánek ustupuje – možná se šachy ještě nekončím.

Když sedím v autobuse, posílá Pepa Bára upozornění na svůj blog se zážitky z vlaku. Pročítám je, prožívám cestu ještě jednou a usmívám se. Je vidět, že generální ředitel EuroAgentur Hotels & Travel má literární talent.