Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Z Trenčína do Prahy

[01.12.2019 19:09:00]Šachový vlak 2019
Úterý 15. 10. 2019

Vstávám ve tři čtvrtě na sedm, sbalím si a skočím dolů na jedinou snídani, kterou jsem ve vlaku platil zvlášť – a snad proto je dost skromná. Zaplatím, odevzdám klíče a vyrazím na kešky. A protože penzion je od nádraží poměrně daleko a úschovna zavazadel je na nádraží kvůli rekonstrukci mimo provoz, tahám kufr s sebou. Opět svítí slunce a jsem v tričku v krátkých rukávech. Navštívím tak obchodní centrum, most z roku 1956, projdu se podél řeky k stanici Trenčín Předměstí a kouknu se i do nového Trenčína. Před trenčínskou prokuraturou pomocí kapesního nože rozmontovávám skrýš, zatímco dovnitř vstoupí nejprve prokurátoři, pak vězni. Po deváté hodině a šesti odlovených keškách naberu směr nádraží. Tam jsem jako jeden z prvních, odevzdám kufr, sednu na lavičku a vyhřívám se na slunci.

Vyčíhne si mě mladík, dělající průzkum pro Slovenské železnice. Namítám, že jsem přijel zvláštním vlakem a moje odpovědi budou matoucí. Přesto se ptá, kdy a odkud jsem vyjel – v pátek po desáté hodině z Prahy. A kdy jsem do Trenčína přijel? V úterý ve tři čtvrtě na tři do Trenčína. Sleduje, zda si nedělám legraci, a zaškrtne, kolik je mi let, odkud jsem a že jsem byl v Trenčíně za zábavou.

Desáté kolo hraji černými na stole osm proti Van Voiorthuisen Peeweemu, který hraje v týmu Amsterdamu, ač pochází z Delft. Proti mistru FiDE (se současnou sílou kandidáta mistra) se mi podaří vyrovnat, nabídnu remízu a je přijata. Ve voze rozhodčích se dozvím, že většina potíží s hráči vzniká v zadních vagónech, kde vlastně o nic nejde. Někdy v ten okamžik se zjeví hráč, že se na první šachovnici zastavily hodiny, pan Herejk vyrazí řešit problém a já zmizím v zadním kupé si číst a probírat poštu.

Jedenácté kolo hraji bílými znovu na stole osm proti Olegu Maximovi z Moskvy. I tady ve vyrovnané pozici nabídnu remízu, která však není přijata, tak hrajeme dál, až (pořád ještě ve vyrovnané pozici) nakonec spadnu na čas.

Tím pádem končím se šesti body na dvacátém devátém místě, plus mínus na mém ratingu. Jdu do jídelního vozu na pivo a řízek. Je tu už plno (hrál jsem nezvykle dlouho), tak přisednu k paní Modrové, která vypráví, jak ji Jiří Navrátil s manželkou vyděsili brněnskými historkami z místního Bronxu, takže paní Modrová raději rozmístila cenné věci po celém těle, vyšla z hotelu Old Town ven, spatřila Romy a okamžitě volala taxíka.

Dojím, koupím víno s ještěrkou, čtyři sklenice a obsadím kupé, kam se za mnou stáhne část výpravy Českých drah a Sven. Táňa Šeráková se loučí, že vystoupí v Olomouci a pojede domů – nechává nám slivovici, jež je rychle dopita. Další šachisté raději přesednou na Regiojet, který by měl být v Praze dříve. My ostatní popíjíme jedno víno za druhým – ještěrku, rosničku, ledňáčka, ještěrku, a ještě jednoho ledňáčka, kterého Sven odlepí z etikety a přilepí si na zápisník, aby mu připomínal šachový vlak. Ladislav Winkelhöfer vypráví historky o všech svých spolunocležnících z různých šachových ročníků. Pak přijde pan Rychtecký a je podroben geografickému testu Pavla Popelky – kde jsou ženy nejkudrnatější (v Keni) a který ženský orgán je nejmocnější - Světová rada žen. Probíráme příští ročník Šachového vlaku, na který pan Popelka nahlíží technicky. V červnu bude horko a ve starých vagónech nefunguje klimatizace. Ale to je stejně jedno, protože vagóny, v kterých se Šachový vlak hraje, stejně nesmí kvůli přísným limitům za hranice. Mohou jet jen 140 kilometrů za hodinu, ostatní soupravy zdržujeme, a proto dnes jedeme po vedlejších tratích. Pak zastavíme v Nymburce, kde se dozvíme, že se porouchala lokomotiva, která ztratila impulsy. V tu chvíli začnou nadávat i pracovníci Českých drah. Naštěstí jako v pohádce jede okolo lokomotiva, která zrovna nemá co dělat, tak ji zapřáhnou do vlaku a po hodině čekání vyrážíme dál.

Přijde Anežka, kterou Pavel Popelka začne přemlouvat, aby vydala fotografickou knihu ze Šachového vlaku, že bych do ní já mohl napsat komentář. To už máme za sebou pátou láhev vína, a tak se probírá, kdo vedl šachový klub v Chebu, jaké byly v turnajích ceny, jak se ve Stodu jmenovalo kino a který šachista v Chebu kdy umřel.

Když přijedeme do Prahy, odneseme všechny sklenice a láhve vína do jídelního vozu. Nezastavíme tak docela na kolejích u vládního salónku, ale o pár nástupišť dál. Zmocním se kufru, málem se srazím s Davidem Navarou a drandím do salónku na vyhlášení. Množství hráčů dále řídne, jak se snaží dostihnout přípoje, které zrovna odjíždějí. Zjistí se, že nefunguje mikrofon, ale Pavel Popelka se zvedne, že tomu rozumí, a během celého vyhlašování (které proběhne bez mikrofonu) se šťourá ve zvukové skříni. Při vyhlašování mohutně povzbudím pana Kosmatu (desáté místo), Svena (sedmé místo) a Josefa Báru mladšího (nejmladší účastník). Fotím Ladislava Winkelhöfera (má o půl bodu víc než já) s Davidem Navarou, který přišel předat ceny. Pan Anikumar z Indie zve ostatní na konec ledna na šachový turnaj na hausbótech v indickém státě Kerala.

A pak vše skončí, já se s ostatními rychle rozloučím a spěchám na metro a na autobus, abych byl už doma, kde se musím připravit na normální pracovní den.