Amatérský šachista, profesionální ekonom
[27.10.2018 00:00:00]
Pátek 12. 10. 2018
Na registraci se sejdu ve frontě s Jeanem (on stojí vpravo, já vlevo). Jsem Aničkou instruován, abych odnesl kufry na nástupiště číslo pět, odkud vlak odjede, ač tam ještě není. Projdu tedy podchodem, odevzdám kufr, na který obsluha nalepí pásek (bude na uchu až do úterka), dostanu potvrzení (bude v peněžence až do úterka). Jen s příručním batohem (kde mám svetr, vodu, tužky a kompletní geocachingové vybavení) se vracím nazpátek a vrhnu se na snídani.
Chci si natočit kávu, ale točím horkou vodu, piji tedy čaj, pak teprve trefím kávu. A udělám dobře, protože káva rychle dojde. Jean Francois Cantier (Francouz, co se přiženil do Čech v osmdesátých letech a živí se tlumočením z francouzštiny do češtiny) zatím snídá párek a vejce. Přijde Thomas Sandvik (Fin, co se v ČR živí profesionálním hraním pokeru), Pepa Bára se svým synem (nejmladším účastníkem turnaje). Vráťa Svoboda (J&T Asset Management) s manželkou, která je zvědavá, jestli je to skutečně tak nudné, jak vyprávěla Vojtova manželka Saša. Tradiční účastník pan Groh z Vyšehradu v kraťasech. Krásná paní Šeráková, o které Matocha říká, že bude hrát s námi v týmu, ale ona hraje za ČD (později se ukáže, že přesídlila z Prušánek do Prahy a bude za nás hrát přebor). Fotografka Anežka, co jede s přítelem Nicholasem. Günther Hälsig, co jezdí každý rok (letos jede i s manželkou) a nyní zkoumá, jestli budu ve vlaku slavit narozeniny jako minulý rok (nebudu, protože je mám až o den později). Vojta Trochta zatím nikde, protože ještě pálí kořalku. Dle jeho slov se letos urodilo hodně ovoce, takže bude mít 350 litrů kořalky (a jak se dozvíme později i hodně oranžového Tramínu).
Proběhne slavnostní zahájení s profesionálním překladem čteným z desek, za ČD přijde obchodní náměstek. Poté následuje seznámení s pravidly a pak přesun na nástupiště pět, kam má přijet vlak. Po chvíli vlak skutečně přijede, jenže na nástupiště číslo čtyři. Organizátoři ženou přítomné na čtyřku.
„A co naše kufry?“ ptá se paní Hälsigová. Říkám, že se o ně lidé postarají.
„To není fér,“ praví paní Hälsigová a jde s manželem pro svá zavazadla.
Sednu si do kupé číslo dvacet sedm, ale nikde nikdo není. Podepíši partiář. Pořád nikde nikdo. Podívám se tedy z okna a vidím svůj kufr na nástupišti číslo pět, spolu s ostatními hlídaný Aničkou. Zakleju, zajdu pro něj a Anička mi k mému šoupne ještě další, abych ho přepravil na čtyřku. V ten okamžik vykoukne ze dveří zavazadlového vagónu obsluha: „Máme si pro kufry dojít?“
„Jo, to by bylo fajn,“ řekne Anička.
Po návratu už v kupé sedí můj soupeř Andreas Dietrich z švýcarského Bielu. Překvapí mě, že ve Švýcarsku je jen asi 6 000 šachistů. V Bielu, kde se každý rok hraje superturnaj, jsou dva šachové kluby. On je v důchodu, šachy hraje čtvrtým rokem a dálkově ho trénuje kubánský mistr FIDE z Venezuely. Zkoušel hrát šachy v Bielu na ulici, ale tam hru ovládají dělníci z bývalé Jugoslávie.
Vlak se rozjede a začne se hrát. Mám černé, dlouho je to vyrovnané, nakonec prorazím na dámském křídle. Soupeř hraje do matu někde před Kolínem (nad Labem). Nahlásím výsledek a pak soupeři pomáhám partii zadat do jeho iPadu. Andreas Dietrich nakonec uhraje 3,5 bodu a skončí 95. (tedy za mnou).
Druhé kolo má začít v 11:40, ale rozjede se o dobrých deset minut později, někde za Pardubicemi. Hraji na stole 22 (stále ještě v kupé) s Francouzem Broinem Antoinem, co už šest měsíců pracuje v Německu a ve vlaku je s o něco starší německou přítelkyní. Sice nemá ELO, ale bílými ho nějak nemůžu přehrát. V jeden okamžik stojí lépe on, pak se mi podaří vyrovnat a přecházím do lepší koncovky, kterou ale nevyhraji. Hrajeme takřka do poslední minuty, pak se dohodneme na remíze (soupeř nakonec skončí jedenáctý – daleko, daleko přede mnou).
Přesunu se do jídelny, kde skoro všichni jedí kachnu a pijí pivo. Thomas, Vojta i Jean sedí s Martinem Hrubým (známe se z předchozích ročníků) a popíjejí víno. Sním kachnu s Tomášem Bajcárem (rovněž se známe z předchozích ročníků). Vyprávím, že mé zaměstnání je celkem stresující, takže šachy, které mě stresují o něco méně, konečně mohu brát jako relax – ale Tomáš Bajcár mi nevěří. Pak si k nám přisedne souputníkův soupeř z minulého kola, Linnemer Laurent (v turnaji skončí sedmý) a francouzskou angličtinou (se „z“ místo „th“ a přízvukem ala inspektor Clouseau) se snaží přes iPad rozebírat partii, kterou vyhrál. Tomáš mu jednoslabičně odpovídá, patrně ho rozbor vlastního díla nezajímá. Ponechám vášnivého a poněkud vlažného šachistům záhadám 64 polí a jdu rozhodčímu oznámit tým. Na cestě nazpátek prohlížím e-maily. Když se vracím do jídelního vozu, na stole u naší trojice stojí další víno. Sednu si naproti a popíjím s nimi, pak přijde třetí láhev, co pijeme až do Ostravy. Thomas vypráví, že jeho otec byl druhý nejvyšší šéf ve finských ocelárnách Outokompu Oyj – snad odtud pramení jeho láska k heavy metalu. Také říká, že v Rozvadově je jedno z největších pokerových kasin v Evropě. Pak vykřičený dům a to je zhruba všechno.
Zastavíme v Ostravě na Hlavním nádraží a vysypeme se z vlaku. Letos funguje Šachový vlak tak trochu jako samoobsluha – v zavazadlovém voze obsluha nestíhá, tak vykládají kufry hráči. Zmocníme se zavazadel a vedeni Vojtovou navigací Google v mobilu jedeme tramvají do hotelu. Zjišťujeme, že se jízdenky v ostravské tramvaji dají koupit kartou – a hromadně si je kupujeme. Přitom česko-anglicky dumáme, jak to asi funguje. Jak může revizor vědět, že jsme si koupili lístek, když žádný lístek nevyjede? Nakonec zjistím, že to takto nefunguje – ze všech jízd se mi strhne jenom koruna a revizor nás naštěstí nechytí.
Přihlásíme se v hotelu Nikolas (pojmenovaném na paměť Anežčina přítele), Vojtovi dáme peníze za hotel, které se mu už strhly z karty, pak se jdeme ubytovat, přičemž si dáme třicet minut do srazu. Jean převléká košili (tu předchozí ušpinila červená řepa z kachny), já si dám šlofíka. V půl se sejdeme dole bez Vojty, který si dal také šlofíka, ale nenařídil si budíka.
Jedeme do centra, kde ostatní chodí se mnou, zatímco ulovím tři kešky. Jean žasne, co to dělám, Thomas podává anglický výklad. Pak vypráví, kde všude hrál poker. Pak jdeme do Karolíny, kde potkáme výpravu ČD, co jde také na Oktoberfest. Zaplatíme sto korun za vstup, abychom mohli popíjet předražené třetinky piva různých českých a moravských pivovarů a poslouchat muziku (v našem případě skupiny UDG a Harlej). V přestávkách máte příležitost zúčastnit se zábavných soutěží, jako kdo déle udrží dva plné půllitry. UDG mě oslovuje Ostravo, vybízí, abych šel blíž, a slibuje, že když budu vyvádět dole, budou oni vyvádět nahoře.
Po hodině mě to přestane bavit, vyjdu ven a ulovím čtveřici keší, jednu z nich přímo na Stodolní. Pak už je tma, nic nevidím a lidé se podezřívavě dívají, co vyvádím s baterkou. Hraje Harlej, co má rád červené víno svařené a na kameru ukazuje paroháče. Všude je plno lidí, mnoho z nich už opilých. V porovnání s Prahou překvapivě hodně lidí kouří. Vidím studenty a studentky, co se očividně ulili z tanečních. Maminky s velmi malými dětmi, jak se vlní do rytmu. Některé daly kojencům na uši traktoristická sluchátka. Některé dětem nic nedaly. Už je tma, nějaké děti však stále lezou po konstrukcích na hřišti. Vedle je pouť, kolotoče a létající kačeři.
Zkouším naše zavolat, kde jsou, jenže zvonící telefon pochopitelně nikdo neslyší. Přesto naše najdu, když na mě všichni zařvou a Jean s Thomasem se začnou hýbat do rytmu. Dám si pivo, z hovoru moc neslyším. Harlej dohraje a jdeme – já s Vojtou domů spát, Jean s Thomasem pařit na Stodolní, kde to prý žije. Jean nás prosí, abychom ho v devět vzbudili, kdyby náhodou nevstal.
Vlakem do Polska a zpět – Ostrava