Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Vlakem do Polska a zpět - Krakov

[13.11.2018 21:16:00]

Neděle 14. 10. 2018 - Zase špatně spím, převaluji se a zase usínám, tudíž v 6:45 ochotně vstávám na kešky svěží jako napůl leklá rybička. Většinu keší odlovím, u některých však někdo spí anebo čeká na ranní autobus. Při odlovu té poslední mě zblýskne Vojta jako bezdomovce, co se ohřívá u vývodu z metra.

Jdeme na snídani, u které se dozvíme, že si ji musíme zaplatit. To Vojta odmítne, já ne - a tak se (ve snaze dostat za peníze co největší hodnotu) šíleně natláskám mimo jiné houbami v octě. V půl desáté se dole sejdeme, přičemž první čeká Thomas. Do hotelu prý přišli v půl třetí ráno, když ještě potkali známého ze Swallow Sun, co se vrátil z koncertu. Ale teď už jsou fajn. Při placení se recepční ptá, jestli jsme měli snídani. Někteří se přiznáme, někteří ne.

Jdeme na nádraží, které od hotelu není daleko, což znamená, že tam dorazíme včas. Sednu si ke stolu šestnáct (stále v konferečním vagóně) a čekám na Skota Garyho Gillespieho. Vlak se rozjede, soupeř pořád nikde. Už si myslím, že jsem vyhrál kontumačně, když se náhle objeví. Mám bílé, dostanu se k dvojici střelců, ale nedokážu ji v nic viditelného proměnit, tak je to další remíza (Garry Gillespie skončí s šesti body čtyřicátý).

V jídelním voze proměním značnou část uspořených kupónů v čaj a kávu, když mi Thomas (co tam pije pivo), dá další kupóny, protože sám teplé nápoje nepije.

Na sedmé kolo se stěhuji do kupé. Hraji na 22. šachovnici černými s Joem Palmerem z Floridy. Ten je ve vlaku s výrazně mladší přítelkyní, skrývající se za černými brýlemi, která se kamarádí se starší německou přítelkyní Antoine Broumea. V partii se zamyslí nad kombinací, která nikam nevede, pak ji stejně nehraje, ztratí nějaký materiál a nakonec prohraje na čas (v turnaji skončí s 5,5 body 50.).

Jdu na svíčkovou. Přisednu si k Vojtovi, co sedí s výpravou Českých drah a popíjí víno. Paní Šeráková, která jak se ukáže, má jako administrativní pracovnice generálního ředitelství nad vlakem hlavní dozor, prozradí fámu, že příští rok se nejspíš jede naposled, protože ČD už akci nechtějí financovat. Jean s Thomasem si sednou o pár stolů dál, popíjí Vojtou rozlévané víno a vyhýbají se cizincům, s kterými není o čem debatovat. Když mi dojde pivo, tak mi polský Kanaďan Pisanski přinese další. A když dojde i ono, dám si z Thomasova kupónu ještě kávu.

Přijedeme do Krakowa a pak jdeme pěšky skrz parkoviště, obchodní dům a centrum města do hotelu Alef v židovské čtvrti. Přístroj mi nebere kartu, tak platím v hotovosti. Protože potřebuji odlovit kešky určitého typu, řeknu ostatním, že se k nim připojím, až je najdu. Pak strávím dvacet minut na pokoji opravami otázek na earthcache o varšavské trase metra 2. Naštěstí se mi na internetu podaří najít, že chodby jsou obložené bazaltem a úvodní souřadnice jsou nad vchodem číslo pět. Pak přes dvojici kešek v okolí (jedné u sochy věrného psa Džoka) mířím na Wawel, kde mám za slunečního světla problém najít keš, kterou jsem před lety neobjevil v noci. Pro virtuální keš si fotím jednoho z draků na střeše (tj. chrlič vody) a pak se pro další earthcache snažím na dálku změřit délku poloviny velrybího žebra u wawelské katedrály. Pak pokračuji Plantami (parkem na místě původních hradeb) za keškami, které spíše nenacházím, zato se potkám s dvojicí Portugalek, které nenašly také.

Poté do knihkupectví na náměstí, kde ostatní popíjí pivo. Dám si také jedno, pak koukáme na měsíc, který vytvořil srpek, a navzájem se strašíme, že takový tvar věští příchod islamizace Evropy.

Když už jsme dost vystrašení, jdeme do restaurace Ed Red, o které si Vojta vygoogloval, že je dobrá. Pošleme tam výpravu Českých drah, která však vleze raději o restauraci vedle, že prý jsou v Ed Redu rezervace. Vojta se tam probije zrovna v okamžiku, kdy zjistím, že se jedná o michelinskou restauraci s odpovídajícími cenami. Ale to už sedíme uvnitř, velkomožně popíjíme červené víno a Vojta si objednává steak. Ten se prodává na váhu (35 zlotých za 100 gramů), přičemž nejmenší možné množství je 260 g (druhé nejmenší 350 g). Já volím jídlo tak, abych se vešel do své hotovosti a zbylo mi i na spropitné. Jean nechce velký steak, tak si s Vojtou objednají Rib eye napůl. A když už jsou v tom, tak ještě jednu láhev vína navíc. Thomas popíjí pivo a víno, a ptá se Vojty, co s ním ta kombinace udělá. Říkám, že je to zdravé, na krev i na tlak.

Restaurace je slowfood, ale jídlo je dobré. Vojta s Thomasem se baví o pokeru, kde je důležitá trpělivost při čekání na správnou kombinaci karet – čili většina her probíhá tak, že se kouknete na karty a pak je složíte.

Pak si Vojta s Jeanem vykládají pravidla jedné karetní hry, která by měla být společná pro Ostravu i Francii, ale nemůžou se dohodnout na jejím názvu a vlastně ani počtu karet, s kterými se hraje.

Nakonec dojde na placení. Platíme každý zvlášť a každý jiným způsobem, servírka to však podivuhodně zvládá přes komplikované slovní obraty typu: „teď platím všechno já!“ „To jo, ale děleno dvěma, protože zbytek platím já.“

Jdu spát, zatímco Thomas s Jeanem zapadnou do restaurace se zahrádkou na hlavním náměstí. Thomas dává Jeanovi kartu s názvem hotelu, aby věděli, kam jít, kdyby se náhodou navzájem ztratili.

My jdeme s Vojtou spát – cestou přes historické centrum Vojta fotí, já koukám. Před desátou jsme u hotelu. Vojta jde spát, já musím ještě psát. Končím až v jedenáct.

 

zobrazeno(21550x) | příspevky(2x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

14.11.2018 19:39:07 | Klárka

  a zase problém v hotelu, Vy to snad přitahujete :-)

14.11.2018 00:24:52 | VH

Ak tá fáma o poslednom vlaku na budúci rok je pravdivá, tak som zvedavý na trasu záverečného ročníka. 

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox