Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Vlakem do Polska a zpět – Hradec Králové

[21.11.2018 09:35:00]

Pondělí 15. 10. 2018 Spím lépe než v jiných městech, ale i tak se v noci probouzím, až mě v 6:45 definitivně probudí budík. Osprchuji se a vyrazím do města, jak jinak než na kešky. U kostela svaté Kateřiny zavřel farář kešku do skříňky k nekrologům. Přesunuji se na Grunwaldský most (kde skrýš leží přesně nad rozhraním mezi šedým a zeleným) a přes něj na druhou stranu řeky k Muzeu japonského umění a technologií, co režisér Wajda financoval z japonských peněz za svoje filmy. Pak do židovského města na Nový plac a k dalšímu muzeu, kde si mě všimne ochranka, když hledám objekt ve výši dvou metrů, a čapne mě deset sekund poté, co ho najdu. Naštěstí si nechá vysvětlit, co jsem vlastně hledal, a proč jsem tak vysoko šmátral. Ukončuji však hledání v Krakově a jdu zpět k hotelu. V prodejně Tesco expressu přemýšlím, co koupit domů na upomínku cesty, ale napadnou mě jenom sušenky.

Pak se vrátím do hotelu, kde už snídá Vojta a pak se přidá i Jean a Thomas. Poté všichni čtyři vyrazíme skutečně dlouhou Botvinnikovskou procházkou na nádraží. Vojtova navigace Googlu nás dovede přesně a 8. kolo zasednu s bílými za 12. stůl (nejvýš, co budu hrát) proti Alexu Palenkerovi, co žije ve Philadelphii, ale je z Moldávie. V 19. tahu z patrně lepší pozice nabídnu remízu a je přijata (Alex Palenker skončí se 7,5 body dvanáctý), tak vyrážím na kávu a na čaj do jídelního vozu. Tam zrovna Pavel Matocha píše článek do Lidových novin. Chtěl ho psát již včera večer, ale uvázl v hotelu na blickách.

Přijde Thomas a dá si pivo. Přijde Jean a vypráví, že ho totálně rozdrtila nějaká dívenka. Jdu se podívat, s kým hraji. Zjišťuji, že s Alexandrou Paulsen, a ptám se Jeana, jestli to není ona.

„Je to ona,“ říká Jean, „buď opatrný, velice opatrný.“

Jsem velice opatrný a na šachovnici číslo 16 dávám partii v 14. tahu za remízu. Alexandra Paulsen z Texasu, co žije na venkově poblíž přístavu (a ropného terminálu) Corpus Christi, pozici rychle zhodnotí ve stručných anglických větách, pak se rychle zvedne, nechá rozestavěné figurky i svou kolu, a zmizí směrem k jídelnímu vozu. Postavím figurky, nařídím hodiny a v tu chvíli jí spatřím, jak se vrací a jde směrem k rozhodčím (s 6,5 body nakonec skončí 24.). Říkám, že tam zajdu, načež prozradí, že je trochu zmatená a hůře se ve vlaku orientuje. Ukazuji, kterým směrem jsou jídelní vozy, kterým rozhodčí. Odchází k rozhodčím, její kola je dále na stole.

Já jsem v jídelním voze dříve, než Pavel stačí dopsat článek. Ptá se, proč jsem tak brzy skončil. Vyprávím mu, jak mě Jean vyděsil. Pavel se začne smát.

Naobědvám se a pak s Vojtou v kupé prohlížíme každý svůj mail. Někdy v tu chvíli konečně přejedeme česko-polskou hranici. Koukám do rozpisu, že s Alexandrou tentokrát hraje Thomas a předávám mu tuto skvělou zprávu.

Já u stolu číslo 13 zasednu s bílými proti Václavu Janečkovi ze Spartaku Letohrad. Na stole číslo patnáct čeká Thomas na Alexandru a říká, že je vyděšený (ale myslím, že si dělá legraci). Začne se hrát a zatímco Thomas končí v divoké pozici remízou, já dostanu pěkně přes držku (Václav Janeček skončí s 6,5 body 22.). Naštvaný na sebe odcházím do jídelního vozu, kde Thomas vypráví, jak remízoval s Alexandrou v teoretické variantě věčným šachem.

Popíjíme víno z mnoha objednaných láhví a pak jdeme s Vojtou ještě na řešitelskou soutěž. Před zahájením mi chtějí odebrat telefon kvůli nápovědě, ale hájím se, že mám i tablet v tašce, tak ať si vezmou raději celou tašku. To nechtějí, tak nakonec situaci zachrání Anička, že mi tašku nechají, a jestli budu podvádět, tak mě vlastnoručně zastřelí.

Z dvanácti úloh dokončím osm (nevím, jak dobře) a jdu znovu do jídelního vozu, kde stále teče víno. Takto vydržíme až do čtvrt na sedm, než přijedeme do Hradce Králové.

Tam ubytujeme Jeana s Thomasem v penzionu Pupendo a pak se rafneme (jsme opilí, je tma a každý z nás prohrál) při čekání na autobus. Najdeme penzion Hnízdo snů a zatímco Jean s Thomasem dole popíjí pivo, jdu hledat kešky. Je však tma a jde mi to blbě. Navíc mě při odlovu kešky Jez Hučák zavřou bránu a dostat se ven znamená přelézt plot. Říkám si, že je toho dost, tak volám Vojtu, do které restaurace mám jít. Říká, že U Lva. Kouknu se do telefonu na mapu a – hele, stojím přímo u ní.

V restauraci sedí už Popelkovi s Ladislavem Winkelhöferem (vedoucí hráč z České republiky). Po jejich vzoru si objednám žebra, zatímco skupina ČD vypráví veselé historky o drahách a spolunocležnicích. Dozvím se tak, že hráči ČD jsou ve vlaku na služební cestě a zaměstnavatel jim kromě kapesného proplácí i diety. Ladislav Winkelhöfer vypráví, že spí na pokoji s šachistou, který tráví večery blicáním. Pak si jde v jednu lehnout, probudí spícího Winkelhöfera a zatímco šachista rychle usne, Ladislav zůstane vzhůru a hledí do stropu.

Když Popelkovi s Winkelhöferem zaplatí, přesunu se k dalšímu stolu, kde s Jeanem vyprávíme Thomasovi o skupině Tři sestry. Zajímá ho, odkud název skupiny pochází, a pak se směje, když se dozví, že byl vybrán v podstatě náhodně. Paní Šeráková svá žebra nedojí a nechává je zabalit Jeanovi s Thomasem na snídani (která v Pupendu není).

Pak se zaplatí a jde se domů. Já do penzionu psát zápis, ostatní (s žebry v sáčku) do pivovaru prozkoumat, co tam mají. V pivovaru je však zavřeno, tak se rozejdou. Já začnu psát v jedenáct a dopíši až po půlnoci.