Luděk Sedlák

Luděk Sedlák (nar. 1954). Kdysi korespondenční hráč a skladatel šachových studií, dnes amatér 1.VT, věrný služebník bohyně Caissy. Vydavatel časopisu Šemík.

Moje partie s Pavlem Blatným aneb Krkonošský příběh v podání šachových pábitelů

[30.08.2014 22:24:32]

      Jeden z mých předchozích blogů jsem nazval „Šachové mystifikace v přímém přenosu“. Že těchto mystifikací nejsme ušetřeni ani my, amatéři, se můžete přesvědčit na následujícím příběhu. Předkládám jeho dvě verze, na nichž je dobře vidět, jak snadno se šachový příběh stane šachovou latinou. Možná jsem mohl s otištěním ještě nějaký rok počkat: druhá verze je totiž mnohem zajímavější než ta původní, a navíc vše nasvědčuje tomu, že zdaleka není verzí poslední. Ale popořádku...

       Vsadím se, že je u nás jen málo šachistů, kteří se mohou pochlubit aktivní bilancí s někdejším úspěšným olympionikem, velmistrem Pavlem Blatným. Jsem jedním z nich, a protože šachisté jsou povětšinou vejtahové a tvorové vychloubační, rozhodl jsem se podělit s vámi o dávný zážitek a můj životní šachový úspěch.

       V mládí jsem závodně provozoval atletiku a patřil mezi nadějné dorostence na středních tratích. Šachy jsem hrál jen pro radost, většinou se spolužáky ve škole. Úplně nepolíben šachovou múzou jsem ale nebyl: četl jsem šachové knihy a časopisy, měl jsem za sebou dva korespondenční turnaje a poměrně intenzívně jsem se věnoval skládání studií. Rád jsem o sobě prohlašoval, že jsem nejlepším atletem mezi šachisty a nejlepším šachistou mezi atlety. Myslím, že ani jedno z toho nebyla pravda, ale kamarádi z roztockého oddílu šířili tuto pověst tak vehementně, že v atletických kruzích se má šachová sláva málem hvězd dotýkala.

      Přispělo k tomu soustředění, které jsme měli v roce 1977 na Horních Mísečkách. Vždy po tréninku jsme si s kamarády běžci dávali partičku šachu. Protože mými soupeři byli naprostí začátečníci, hrával jsem naslepo, a většinou i tak poměrně snadno vítězil. Jedna z partií, v níž jsem měl bílé, začala 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 d6 4.Jc3 Sg4. Každý, komu se někdy dostal do ruky Zmatlíkův Šachista začátečník, okamžitě zavětří slavnou Légalovu oběť dámy Jxe5, kterou nemůže nevidět, i kdyby hrál zpaměti deset partií současně. V této pozici je oběť samozřejmě nekorektní (5.Jxe5? Jxe5!), ale bylo mi jasné, že kdybych zahrál tah 5.h3 s úmyslem Sh5? 6.Jxe5!, soupeři by mi okamžitě sebrali koně na f3 (nejnebezpečnější figuru hned po dámě) a bylo by po brilanci. Uchýlil jsem se proto k malé šachové lsti: „Hraju koněm…“, na chvíli jsem se zamyslel, aby protivníci měli čas ke zjištění, že beztrestně může táhnout jedině jezdec c3. „… z pole f3…“ – „Snad z c3, ne?“ opravil mě soupeř za šachovnicí. – „Počkej, řekl z f3, tak už s ním musí hrát!“ nekompromisně trval na svém jeho spoluhráč a významně dodal: „To jsem zvědav, kam s ním půjde, šampión“. Bylo jasné, že lest se podařila, vzrušený šepot radících se soupeřů mě ujistil, že mají oči jen pro odkrytou bílou dámu, kterou nezdárný koník pošle svým odskokem na smrt. – „Tak teda koněm f3 beru pěšce na e5,“ pravil jsem ustaraně a zatetelil se blahem. Soupeři bez rozmýšlení sebrali střelcem dámu, ještě s průpovídkami jako že není každý den posvícení a že i velmistr se někdy utne, načež k svému úžasu dostali dvoutahový mat. Tím jsem ovšem v jejich očích vyrostl na úroveň šachového poloboha, který by z fleku mohl vyzvat Karpova a s nímž by měl plné ruce práce i samotný Bobby Fischer v době své největší slávy. Kdyby tak tušili, že moje „geniální oběť“ byla ve skutečnosti prohrávající chybou…

       Co čert nechtěl, den na to přijela na Mísečky šachová juniorská reprezentace pod vedením trenéra Františka Blatného. Mí kamarádi běžci přihlíželi jejich partiím a hned do nich začali hustit, jaké mají mezi sebou šachové eso, kam že se na něj určitě hrabou, ať prý si s ním někdo zahraje. Mně bylo jasné, že to s tou mojí šachovou genialitou nebude tak horké, ale nezapírám, zahrál bych si rád. To se ví, mladí šachisté měli svou hrdost a o partii s neznámým atletem nejevili zájem. Kolegové z oddílu však do nich hučeli tak dlouho, až se blahosklonně uvolili a řekli: „Tak ať si zahraje tady s tím klukem!“. Tím klukem, který měl bojovat o čest šachových dorostenců, byl devítiletý syn trenéra, budoucí reprezentant Pavel Blatný. Hráli jsme dvě bleskovky na pět minut a šachisté se těšili, že neznámý opovážlivec dostane na pamětnou a otravní atleti jim pak už konečně dají pokoj. Jenomže Pavlík byl tehdy přece jen ještě malý, možná měl taky trému, takže se mi k jejich údivu podařilo obě partie vyhrát.

  Teď už se šachisté nemohli dalším partiím vyhnout, naopak najednou stáli o to, aby zachránili pošramocenou pověst dorostenecké reprezentace. Ležérně si proti mně sedl jejich nejlepší hráč, sebevědomý Daniel Šorm. Evidentně mě podceňoval a dával si záležet na tom, aby bylo jasné, že mě nepovažuje za důstojného soupeře. Věřil, že zvládne partii levou rukou, ale v tom se přepočítal. Já hrál naopak maximálně soustředěně, hlídal si lepší čas, držel zavřenou pozici a velký Daniel Šorm najednou nevěděl, jak to má vyhrát. Remíza by byla jeho porážkou, takže začal zmatkovat a v prohrané pozici překročil čas. Sám jsem netušil, jaký poprask tím způsobím. „Nějakej atlet porazil Šorma!“, neslo se horskou chatou a všichni šachisté se seběhli, aby se o té senzaci přesvědčili na vlastní oči. Šorm rychle znovu postavil figurky, zjevně už zapomněl na to, že nemá čas a že ho partie vlastně obtěžuje. Odvetu už jsem prohrál, stejně jako většinu dalších partií, zázraky se nemohou dít donekonečna. Ale ostudu jsem si neudělal, sami šachisté hodnotili můj výkon s uznáním a někteří možná měli škodolibou radost, že jejich lídr dostal v první partii na frak (a pak ještě jednou, celkové skóre bylo, tuším, 5:2). V dalších dnech jsem si s šachisty zahrál ještě několikrát. Celkovou bilanci jsem měl samozřejmě pasivní, ale asi jsem byl ve formě, sem tam se mi podařilo i někoho porazit. Dokonce jsem byl přijat mezi účastníky simultánky, kterou trenér František Blatný sehrál na závěr soustředění proti svým svěřencům. V ní jsem pochopitelně neměl nejmenší šanci, bylo jasné, že si na mě dá větší pozor než na kteréhokoli z ostatních soupeřů. Kupodivu mezi atlety tím moje prestiž nijak nepoklesla. Jen Vláďa Gruncl, můj hlavní „manažer“, který mi domlouval partie a byl nejaktivnějším šiřitelem pověsti o mé genialitě, mě nepochválil: „Ty vole, za to, jak ten Šorm machroval, jsi s ním neměl hrát žádnou odvetu. Měl jsi říct, že tě čeká osm tempových pětistovek, potom posilování a dvakrát výběh na Zlaté návrší. A až to odtrénuješ, že si s ním možná přijdeš zahrát.“

 

      Partie na Mísečkách zavál čas a já dnes po letech víc než na střetnutí s Danielem Šormem vzpomínám na boje s malým klučinou – budoucím velmistrem Pavlem Blatným. Ten brzy šachově přerostl Šorma i ostatní dorostence a za pár let vyšel v šachové rubrice v Rudém právu, vedené mistrem Ladislavem Alsterem, následující článeček.

V šachovém sportu platí, že jablko nepadá daleko od stromu. Nejmladším příslušníkem mistrovské třídy a kandidátem mistra sportu je čtrnáctiletý Pavel Blatný, syn populárního mistra sportu Františka Blatného. V přeboru Jihomoravského kraje obsadil 2.-3. místo a kvalifikoval se do přeboru ČSR, který byl hrán v posledním čtvrtletí loňského roku za výborných podmínek v Kulturním odborovém domě PRAMEN v Šumperku.

  Po této pochvale následovala komentovaná partie Pavel Blatný – Zvolánek, v níž nadějný junior zničil svého soupeře ostrým útokem v Aljechinově obraně už v 29 tazích (jak se můžete přesvědčit, novinový výstřižek dodnes uchovávám mezi svými šachovými písemnostmi). Byl to úspěšný Pavlíkův start k šachovým výšinám. Za další tři roky se Pavel Blatný zúčastnil mistrovství světa juniorů, kde vybojoval stříbrnou medaili, v roce 1995 pak vyhrál prestižní turnaj New York Open. Kdo by to tušil při našem někdejším střetnutí na Horních Mísečkách…

      Velmistr Pavel Blatný mě samozřejmě nezná a s velkou pravděpodobností si na naše dávné partie ani nepamatuje. Já si však od roku 1977 držím aktivní vzájemnou bilanci 2:0, která se od té doby nezměnila a zcela jistě už ani nezmění. Není to samozřejmě proto, že bych byl tak dobrý, ba právě naopak. Propastný rozdíl v naší šachové výkonnosti prakticky vylučuje, že bychom se ještě někdy střetli.

 

Tím by příběh z Míseček mohl skončit. Udál se přesně tak, jak jsem popsal, nic jsem si nevymyslel ani nepřikrášlil. Proč to ale považuji za nutné zdůraznit?

Na jubilejních setkáních roztockých atletů, kteří šířili slávu oddílu, z něhož vzešel i světový rekordman na 1500 metrů Stanislav Jungwirth, se vzpomíná na všelicos. Nejvíc samozřejmě na naše atletické úspěchy, koho jsme kdy pobili nebo se alespoň chystali pobít, kdo kdy zazářil na Běchovicích, Velké kunratické, mistrovství republiky, nebo byl dokonce vybrán do dorostenecké reprezentace. Samozřejmě se přetřásají i méně slavné historky ze závodů, soustředění, oslav a jiných „společenských“ akcí, jimiž jsme se trenérovi pochopitelně nechlubili.

Jakmile přijde řeč na mne, pokaždé se vzpomínky stočí k dávnému soustředění v Krkonoších. Mezi kolegy atlety se nejspíš už nikdy nezbavím pověsti šachového génia, který kdysi na Mísečkách na hlavu rozdrtil naše nejlepší juniory, a kdyby se místo běhání věnoval šachu, dotáhl by to když už ne k titulu mistra světa, tak minimálně do československé reprezentace. Ubezpečuji čtenáře, že sám tuto šachovou historku nikdy nevytahuji, kamarádi to vždy spolehlivě udělají za mne. Pokaždé něco pozmění, něco přidají, takže příběh z Míseček si žije svým vlastním životem a můj někdejší skromný úspěch je rok od roku větší a zářivější. Přísahám, že v tom nemám prsty, ale veškeré mé snahy uvést vše na pravou míru jsou přičítány vrozené skromnosti a jako takové jsou záhy umlčeny. Takže na těchto setkáních se dozvíte, že jsem sebevědomého Šorma pobil nejen v té slavné úvodní partii, ale i ve všech ostatních, do simultánky s Františkem Blatným mě osobně přišel pozvat malý Pavlík, který mi měl vzkázat, že tatínek o mně hodně slyšel a rád by si se mnou zahrál, a v simultánce jsem pochopitelně Františka Blatného roznesl na kopytech, samozřejmě jako jediný ze všech účastníků. Nemám nejmenší šanci s tím cokoli dělat. Když namítnu, ať nepřehání, že to bylo přece jen trochu jinak, vezme si slovo Arnošt Traxler, můj dávný kamarád a nejhorlivější propagátor pověsti o mé šachové slávě, a neochotně připustí: „No dobře, tak ta simultánka skončila remízou, ale Blatný měl co dělat. A už mi do toho nekecej, ty si to pořádně nepamatuješ!“

      Velice se těším na každé setkání s roztockými atlety a na další verzi tohoto příběhu. Hádám, že příště se dozvím, že jsem to byl já, kdo dával juniorským reprezentantům simultánku, a reprezentační trenér František Blatný, který mě poprosil, jestli by si v ní také mohl zahrát, byl jediný, koho jsem v partii nechal remízovat. Mohl jsem sice hravě porazit i jeho, ale nechtěl jsem, aby u malého Pavlíka a ostatních svěřenců ztratil autoritu. A najde se tucet svědků, kteří to „viděli na vlastní oči“.

 

Příloha č.1: Novinový výstřižek s partií 14letého Pavla Blatného

Příloha č.2: Málo zřetelný snímek zařazuji jenom pro jeho dokumentární hodnotu. Je to fotografie z někdejšího soustředění roztockých atletů v Krkonoších. Autor blogu je vlevo (jediný v brýlích), zcela vpravo je kamarád Arna Traxler, autor poslední verze tohoto příběhu.

 

fotografie

zobrazeno(4720x) | příspevky(8x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

06.12.2014 09:00:37 | Hurta Jiří

Dobrý den.

Reaguji na Váš příspěvek k mé reportáži na Novoborském-tak jsem si naskočil na Váš blog a se zájmem přečetl..

Ano-jsem to já. Bože-to byly doby! K tomu roku 1977 mám spousty zážitků- vydalo by to na velký článek!

A-možná to i udělám...

Otázka Šorma- ale v té době i dalšho í obrovského talentu Karla Mokrého. Dlouho jsem pak šachy nehrál a divil jsem se, kde zmizeli. Život je ovšem velmi barevný- a kráčí si po svých- klikatými uličkami. Ovšem oba byli, jak už to u" genia" bývá-hodně rozporuplní.Se Šormem jsem hrával coby přeborník Severomoravského kraje v žácích a dorostencích(vždy bez účasti Karla), s Karlem jsem si zahrál na mistrovství republiky v České Lípě- která předcházela Mísečkám- a zažil s ním úžasné výstřelk po období turnaje! Oba byli skutečně svým způsobem "machři"-ale ke mě se chovali rovně. Mám na ně nejlepší vzpomínky.

Díky za připomenutí této akce v Mísečkách-jak říkám, byla tam spousta zážitků-ovšem mnohá se nemůžou publikovat (smajlíík!).

Jirka Hurta

hurta.ji@seznam.cz

10.09.2014 22:34:14 | Luděk Sedlák

Sice poněkud s křížkem po funuse, neboť diskuse pod článkem, jak se zdá, už skončila, ale přesto velice děkuji panu Kalendovskému, který mi poslal spoustu materiálů ohledně další šachové i profesní dráhy Daniela Šorma. Po ukončení šachové kariéry se dal na podnikání, mimo jiné se v roce 2003 stal majitelem brněnského Boby centra a významně v té době finančně podporoval brněnský šach. Osobně mě velmi potěšil novinový výstřižek ze Svobodného slova (11.8.1977), který se týká popisovaného soustředění na Mísečkách. Vedle výsledku kontrolního turnaje (zvítězil Pekárek před Šormem, oba uhráli 13 z 15) je v článku zmíněna i závěrečná simultánka mistra sportu Františka Blatného, včetně dosaženého výsledku (4 výhry, 2 remízy a 1 prohra překročením času s Hurtou), osmá partie s autorem blogu není do výsledku zahrnuta.

 

08.09.2014 11:23:25 | Luděk Sedlák

O Danielu Šormovi jsem napsal, že byl sebevědomý, na jiném místě, že "machroval". Nechtěl bych, aby to vyznělo nějak negativně, prostě jsem popisoval jednu konkrétní situaci. Jinak to byl normální kluk a velký talent našeho šachu. Našel jsem ještě jeden novinový výsrřižek, který doplňuji mezi přílohy. Týká se jiného soustředění v Krkonoších, které se uskutečnilo v roce 1975 v Harrachově a obsahuje dvě pěkné Šormovy partie. Výstřižek je zajímavý i tím, že jsou v něm uvedena jména tehdejších nadějných školáků a školaček, kterým dnes může být něco málo přes 50 let. Třeba se v článku někteří z nich najdou.

03.09.2014 22:19:44 | Luděk Sedlák

Ahoj Arno! Dík za Tvůj komentář, který jen dosvědčuje, že se můžu těšit na další verzi tohoto příběhu. Asi budu muset na oplátku popsat nějakou jinou historku z našich nezapomenutelných sportovních či nesportovních akcí, kde figuruješ v hlavní roli a kterou Ty si pro změnu nebudeš přesně pamatovat!  Ale jinak - ta fotka, to je nostalgie, co říkáš? Přeju úspěšné zdolání Běchovic (tím myslím boj o nejvyšší příčky v naší kategorii) a ničím nerušený trénink na další běžecké i triatlonové závody.

 

03.09.2014 11:25:26 | Arnošt Traxler

Ahoj Luďo, protože mě ve článku zmiňuješ, tak se musím ozvat. Opravdu si to dobře nepamatuješ. Tvá vrozená skromnost tě donutila na některé věci zapomenout. Protože vrcholem tvého příběhu bylo, (a já jsem u toho byl a ty ne), když ti mladí reprezentanti připravovali místnost pro tu simultánku. Připravili jen osm židlí (na čísle netrvám, již nevím kolik jich bylo). Byl to pro ně vrcholný zážitek, že si budou moci na konci soustředění zahrát s velmistrem panem Blatným. Pan Blatný přišel a řekl jim: Máte to dobré, jen židlí je málo." Jak to, vždyť je nás osm. A pan Blatný se usmál a řekl: "Zavolejte pana Sedláka, bude hrát s námi." Už totiž věděl, jak jsi všechny prohnal a ještě jim oznámil, že nemusí být smutní, že pan Sedlák je vynikající šachista, že ho zná z korespondenčních šachů a že si na něj bude muset dávat větší pozor. Hezky jsi to napsal, ale ve skutečnosti, to byla ještě větší sranda :-).

01.09.2014 23:48:47 | Luděk Sedlák

Děkuji za reakce.

1/ Davide, mnohé Vaše historky vešly díky Vašemu blogu ve všeobecnou známost (díky za to!). Tím, že už byly zveřejněny, však naštěstí (nebo bohužel?) mohou být zkresleny jen do určité míry. Přesto nepochybuji, že mnohé z nich také budou žít vlastním životem a kdo ví, kam až se posunou, až je Vaši kamarádi za pár let budou dávat k lepšímu.

2/ Jardo, určitě se zastav (kešek je v okolí Radotína dostatek), moc rád si s Tebou na jedno zajdu. A nemusí zůstat jen u jednoho...

 

01.09.2014 09:26:41 | Jaroslav Hájek

Krása. Článek, fotka i aljechinka, kterou občas hraji. Stavím se v Radotíně na jedno.

31.08.2014 07:13:47 | David Navara

Velmi pěkný a vtipný článek! Také se občas setkávám se svými modifikovanými historkami a koneckonců i rozhovory v novinách je někdy třeba brát s rezervou.

Untitled Document




www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox