Probouzím se jako obvykle, ale oba kluci ještě spí. V pokoji je tma, venku také, na čtečce není nic vidět a tak si jdu číst do vedlejšího pokoje. O hodinu později se probouzí Ivánek, rozsvítí si a čte si Pottera. Trvá pak skoro další hodinu, než se probudí Hyneček. Rychle se převlékáme.

Je půl deváté, my jsme ještě nesnídali, v devět otevírají v hotelu bazén. V deset je křest knihy velmistra Sosonka, o čtvrt hodiny později začíná simultánka.

Vyrážíme na snídani. Kluci jsou při snídani takřka profesionální. Hyneček si dokonce v topinkovači opéká topinky, z kterých si udělá ze všech stran obložený hamburger. Ivánek jí vločky s mlékem, já mám obvyklou kalorickou bombu.

Po snídani sbíráme věci do bazénu. Ještě je čas, tak volám manželce. Prvního předávám Ivánka.

„Hádej, mami, kdy jsme šli včera spát?“ zeptá se jí v úplně první otázce a pak jí to prozradí. Manželka zachová dekórum, nezastřelí mě a řekne, že je to jasné, že to tak muselo být, protože je to výjimečné. Pak s ní mluví Hyneček (znovu se diskutuje, v kolik šli kluci spát), pak já. Pak vyrážíme do bazénu.

V něm sice plave německý důchodcovský pár, ale jen Ivánek skočí do vody, okamžitě vyklidí rybník. Varuji kluky, že za dvacet minut musíme jít. Hyneček znovu plave čubičku, Ivánek skáče do vody ze všech stran. Naštěstí přijde další důchodcovský pár a tentokrát vyklidíme pole my.

Bleskově se převlékneme a míříme do hotelu Cristal. U kolonády zahlédneme nádrž s kachnami a tak koupíme rohlíky, že je budeme krmit na cestě zpět. Přitom si koupíme i nějaké pití, Hyneček granátové jablko ve tvaru granátu. Vše dávám do vnitřních kapes svého kabátu, čímž mám hruď vydutou jak generál Ridgway. Před policií si Ivánek zavazuje tkaničku.

Na simultánku přicházíme pozdě. Věším si kabát na věšák (z kapsy vykukuje voda a rohlíky). Hra je už v plném proudu, za ŠK PORG hraje RNDr. Petr Budínský. Potěší, že kromě tradičních dospělých (kteří si partii zaplatili) hraje i několik dětí. Jak později zjistím u P. Matochy, jedná se o členy a členky místních šachových oddílů, kterým partii hradí sponzor jako poděkování městu.

Slečna Brunová (jedna z mladých) získá kvalitu, nabídne velmistrovi remízu, ten ji přijme a oponenti získají první půlbod. Paní Vávrová nabídne slečně Brunové účast na zítřejších dešťovkách, ta však odmítne, jelikož má trénink. RNDr. Budínský získá kombinačním obratem figuru a vyhraje. Pan Englický remízuje. Vypráví mi, jak dramaticky partie probíhala (jednou měl o figuru méně, pak to dohnal), když nás pan Modr oprávněně vyzve, abychom šli šeptat ven.

Kluci mají hlad a žízeň. Jdeme ze sálu, kde vytahuji z náprsní kapsy vody a dělím mezi nimi rohlík. Vyprávím P. Matochovi o remíze slečny Brunové, na což předseda Pražské šachové společnosti řekne, že on remízu nepřijal ani od Spasského. „My ničji něznájem,“ řekl bývalému mistrovi světa.

Kluci projeví touhu sednout si do vyprázdněných židlí Sosonkových soupeřů, což jim v poslední chvíli zamítnu. Svěří se mi, že je koukání bez hraní nebaví a tak jim navrhnu, že můžeme jít krmit kachny. Ivánek hučí, zda bychom si nevzali Sosonkovu knihu. Říkám mu, že ne všechny knihy jsou zadarmo (a ne každý vydavatel je pan Chládek). Jsem ochoten ji koupit, pokud ji Ivan odnese velmistru Sosonkovi podepsat. To se mu však nechce. Tak ji tedy koupím a odnesu podepsat velmistrovi sám.

Jsa řádně oprsklý, půjčím si od hostesek propisku, stoupnu si k prázdné šachovnici, požádám pana Sosonka o podpis a ten s úsměvem vysekne autogram.

Ukážu to klukům, vrátím propisovačku, a zatímco simultánka pokračuje, jdeme krmit kachny.

 

Krmení kachen je patrně oblíbenou mariánskolázeňskou zábavou (cestou na simultánku jsme ho viděli dvakrát), na místní ptactvo však nemá žádný vliv – je stále hladové. Když kluci začnou lámat rohlíky, přidají se ke kachnám i holubi a scéna začne připomínat známý Hitchcockův film. Začnu preventivně dávat rohlíky klukům po menších částech, očividně to však nestačí. Ivánek se nabídne, že skočí pro další pečivo do obchodu tři sta metrů daleko a skutečně to také udělá. Kachny s holuby se už na nás chystají, když vidím svého syna, jak k nám běží a vítězoslavně mává pytlíkem se čtyřmi rohlíky. Ani pak není ptactvo ještě najedeno, naštěstí nás však vystřídá ruský pár, který se chce romanticky vyfotit.

Zatímco si pán šteluje slečnu na pobřežní šutr, jdeme raději pryč. Ptactvo hladově krouží a chystá cosi zlověstného…

 

Zatímco v nádrži se krmí kachny, na vánočním trhu na kolonádě září Skřivánci z jihu – dívčí pěvecký sbor z místní základní školy JIH. Je sobota ráno a tak několik desítek pěvkyň vedle náhodných diváků sledují jejich rodiče, spolužáci i kamarádi – prostranství před pódiem je poměrně plné. Estetický dojem umocňují zpěvačky v zadní řadě, které mají základní školu již několik let za sebou. Před zpěvem „Vánoce, Vánoce přicházejí“ si nasadí mikulášské čepky, začnou tleskat a vlnit se do rytmu, k čemuž vybízejí i diváky. S kluky tleskáme, usmíváme se, ale nevlníme se.

Po potlesku a rozpuštění souboru do řad přihlížejících vyzve mladý konferenciér velectěné publikum v češtině i němčině ke konzumaci buřtů, kuřat a svařených vín, k čemuž mají patnáct minut, než vystoupí další soubor. Poslechnu ho, klukům koupím lázeňské oplatky a sám popíjím svařák.

Následuje vokální pěvecký soubor X-tet z Jindřichova Hradce, který (jak prozradí mladý konferenciér) se jmenuje tak proto, že členové souboru neměli potuchy, kolik se jich sejde. V Mariánských lázních se jich sešlo pět, jsou už starší, a tak je nedoprovází ani rodiče, ani partneři či kamarádi, a tudíž mají méně diváků. Když se pustí do černošských spirituálů, ohlásí Hyneček, že je mu zima a chce se jít koupat do bazénu. Podaří se mi ho přemluvit jenom na jednu další písničku. Pak se jdeme koupat do hotelového bazénu.

 

V bazénu sice plavou hoteloví hosté, ale Ivánek párkrát skočí do bazénu a já po vzoru ranního plavce pustím protiproud, který neumím vypnout, načež se bazén velmi rychle vylidní. Zatímco zoufale zkouším vypnout protiproud, než bazén přeteče, Hyneček s Ivánkem se smějí, jak je voda táhne pryč. Když je zoufalství největší a chci jít pro lázeňského, aby protiproud vypnul, voda náhle přestane téct.

Před druhou opustíme bazén a jdeme si na chvíli odpočinout na pokoj. Zatímco já si zkouším dát šlofíka, čte Ivánek Harryho Pottera a Hyneček knihu pana Chládka.

V půl třetí vstáváme a vyrážíme na první kolo.

Před policií si Ivánek zavazuje tkaničku.

 

Do Cristal Palace přicházíme opět pozdě. Na chvíli si sedneme v hrací místnosti a sledujeme hráče a hráčky. Velmistr Gulko odloží pokrývku hlavy, kvůli šábesu hraje bez zápisu s desetiminutovou penalizací. Sledujeme svítící monitory pozic a zuřivě přemýšlející hráče a hráčky, z nichž občas někdo opustí sál načerpat nealko nápoje, čaj či kávu a čert ví, co ještě ve VIP místnosti. Ivánek mi sebere fotoaparát a provede pár snímků, než ho pan Herejk upozorní, že je to nelegální, neb pro fotografování vymezených deset minut skončilo.

 

Přesuneme se do chladného komentátorského předsálu (hotelového atria), kde komentuje mistr Konopka. Proti minulému roku, kdy probíhala živá diskuse s Davidem Navarou, je na komentování sám, zásoben kávou a vybaven obrazovkami a počítačem. Na šachovém programu se neodváží zapnout motor, aby hráči a hráčky při cestě na toaletu neopisovali.

S Hynečkem si sedneme odvážně do první řady, Ivánek nás jistí ze zálohy.

Než se na šachovnicích začnou dít věci, diskutuje se česká extraliga, především památný zápas Lysé nad Labem s Novým Borem s účastí velmistrů a supervelmistrů, k čemuž se vyjádří i přítomný sněženko-machrovský technik a novoborský kapitán, mistr Boleslav.

Mistr Konopka pak využije postavení kapitána ženského týmu a prozradí, že paní Pogonina se už neodvážila P. Matochovi letošní účast odmítnout, když už tak učinila několikrát – dle vlastní paměti třikrát, dle P. Matochy dvakrát. „Po čtvrté bych nikoho nepřemlouval,“ řekne tvrdě P. Matocha a záhy specifikuje oba důvody odmítnutí – porod a ruské šachové superfinále.

Rovněž se dozvíme, že Muzyčuk Marija (Sněženka 2011) hraje za Ukrajinu, kdežto její starší sestra Muzyčuk Anna (Sněženka 2009) hraje za Slovinsko, obě však prý bydlí v Kyjevě, nedaleko od sebe.

V jednu chvíli se dostane vývoj na šachovnici do stavu, že mistr Konopka vyzve přítomné, aby se zašli podívat do hrací místnosti, zda se nezasekl přenos (nezasekl, to pouze jedna hráčka vytuhla). Pohled na nehybné šachovnice zhypnotizuje Hynečka natolik, že na židličce usne. Teprve v tu chvíli si uvědomím, že rozsvícené obrazovky a efemérní debaty typu „jezdec há pět“ bez provedení na šachovnici mají pro pětiletého syna nepříliš vysokou přidanou hodnotu. Neumí číst, natož aby znal šachovou notaci – na otázku mistra Konopky „kam by táhnul?“ odpověděl: „tam“.

Přesto svého spícího syna fotím, což M. Chrz bere jako svolení s oficiální fotografií – načež se Hynek dostane i na internet.

 

Mistr Konopka dá k lepšímu příběh, jak Gulko k novému sovětskému bytu přišel z velmistrovy knihy KGB Plays Chess (v ruské verzi „KGB igrajet v šachmaty“, napsal společně s podplukovníkem KGB Popovem a historikem Feldštinským).  Dle knihy se tajná sovětská policie marně snažila umístit do jeho bytu odposlech, přičemž největší překážkou byla trvale přítomný invalidní otec. Naštěstí si však agenti všimli, že velmistr trvale žádá o poskytnutí většího bytu, což mu bytová správa z politických důvodů trvale zamítá. KGB nakonec problém vyřešila ke spokojenosti všech zúčastněných stran – Gulko větší byt skutečně dostal, předtím mu však do něj zabudovali odposlech.

Jen o něco později P. Matocha hlásí, že pošťák přinesl novou várku knih, především KGB Plays Chess.

 

Velmistr Gulko není jediný z letošních Sněženek a Machrů, který je v této knize jmenován, v trochu jiné roli tam vystupuje i Rafael Vaganjan, jehož výborná pozice v anglické se pod tlakem slečny Muzyčuk náhle začne zhoršit.

To, že pozice slečny Muzyčuk se tah od tahu lepší, konstatuje i Gennadij Sosonko. Ten na žádost o komentář od mistra Konopky začne nejprve zkoumat, v jakém jazyce ho poskytnout. Z vybrané holandštiny, angličtiny a ruštiny, zvolí mistr Konopka ruštinu. Přes sedmnáct let absence překvapivě rozumím (když však později kontroluji u svých synů, čemu rozuměli oni, dozvím se, že vůbec ničemu). Dozvíme se, že velmi religiózní Gulko dostal od Sovětů hodně na pamětnou (dle Sosonkovy knihy ho neměl rád Petrosjan – stejně jako Korčného). Lingvisticky i klasicky vzdělaný velmistr Hübner si v turnajích kandidátů četl mezi tahy v originále Homéra. Velmistr Vaganjan má v Arménii status národního hrdiny a od prezidenta dostal vyznamenání a penzi. Velmistr Hort dle Borise Spasského hraje zahájení pěkně zeširoka, „jako když se staví cikánský tábor.“

Někdy v tu dobu se velmistr Vaganjan psychicky složí, se slečnou Muzyčuk prohraje velmi brutálním způsobem a pak za našimi zády projde natolik naštvaný, že přítomní diváci vyděšeně ztichnou.

Když okolo projde i vítězná slečna Muzyčuk, zapne mistr Konopka motor, který odhalí, jak moc šla za posledních deset tahů hra bílého dolů.

 

Blíží se šestá hodina a šachové časové tísně. Probuzený Hynek však také dostává hlad, šachy ho už nebaví a chce domů, zatímco Ivánek cítí ve vzduchu krev (Tania Sachdev je v časové tísni) a chtěl by ještě chvíli zůstat. Abychom nevyvolávali zbytečné napětí (Hynek nezačal křičet), balíme a jdeme na večeři a do hotelu. Protestujícímu Ivánkovi slíbím, že se bude moct chvíli dívat na televizi.

 

Centrum Mariánských lázní pro neznalce není určeno pro náhodné strávníky. Jak se dozvídáme, ve většině hotelů se podávají večeře hostům, zbytek je dost drahý anebo poněkud podezřelý. Táhneme se s kluky až k hotelu Maxim, kde nám dá paní recepční tip na dobrou (a nepříliš drahou) restauraci Filip, kvůli které se vracíme až na úroveň Cristal Palace (na úrovni policejní stanice si Ivánek zaváže tkaničky).

Až k Filipovi nedojdeme, objevíme však jinou restauraci (cenově také OK), nemám sílu kluky táhnout dál a tak v Poštovní ulici zapadneme do zahuleného podzemního nočního baru, kde sedí jen jeden pár. Paní servírka se nás takřka mateřsky ujme. Kvůli klukům je ochotná i řízek rozpůlit a mně k velkému pivu dotočí i malé.

Po večeři jdeme zpátky (na kolonádě v rámci vánočních trhů hraje disco). Bazén je již zavřený a tak jdeme na pokoj, kde v sobotu večer v prime time marně zkouším najít program, na který bych se mohl dívat s dětmi. Nakonec si čtu, zatímco se kluci dívají na americký remake anglického Růžového pantera, který ukazuje čtyřicet let staré vtipy na francouzské policisty. Po půl hodině sledování, při kterém kluci ani nepochopili, že se jedná o komedii, televizi vypnu a jdeme spát.