Pan Hrouda zdaleka nespal tak dlouho, jako ve Vídni, a šel na snídani dříve než já. Když jsem si k němu přisednul s kalorickou bombou na talíři, vyprávěl mi o švábovi, kterého spatřil na kávovém automatu. Poznal ho, neb měl určité zkušenosti ze svého bytu v Lyonu, kde je zuřivě zkoušel vystříkat, než pan domácí použil profesionální firmu a chemické zbraně.

Po snídani skočím do hypermarketu koupit si na cestu minerálku a štangli uheráku Pick jako dárek manželce. Štangle je v padesátiprocentní slevě, kterou mi však pokladní nechce uznat.

Nechám jí uherák na pokladně, vrátím se znovu do prodejny, seberu jinou štangli na stejném háku a jdu na jinou pokladnu. Ještě před placením se zeptám, zda je na uheráku „fifty percent akcijó“, mladík řekne, že ano a sleva tam skutečně je.

Odjezd je napínavý, neb skoro všichni jedou taxíky a ze stáda objednaných vozů jich přijede jen pár.

„Ty taxíky jezdí, jako když voda kape!“ komentuje to velmistr Hort.

Každý z vozů zastaví před hotelem a jde se nahlásit na recepci, jako že přijel. Lapáme vozy ve čtveřici – pan Bára, já, redaktor Surov a kibic z Třince. Nakonec se nám to podaří, ale řidič nezapne taxametr.

„To bude ještě zajímavý,“ říká pan Bára na předním sedadle.

Na nádraží po nás pak řidič chce tři tisíce forintů, o padesát procent méně, než když jsme jeli tam.

Prodávám zbylé forinty panu Bárovi (který má prý cestu do Budapeště), velmistru Hortovi pomáhám naložit kufr do policejního zavazadlového vozu Petrosjan a hlásím, že jsem žádné cikánky nepotkal a nikdo mě neokradl.

„To tedy máte štěstí, pane Špaček,“ řekne velmistr. 

Vlak do Bratislavy odjíždí v deset. Slunce stále svítí.

 

Začínám černými na stole čtrnáct (vůz Lasker) proti Stocku Ulrichovi (2083). Nebohý německý soupeř se ztratí v osidlech francouzského křídelního gambitu, ztratí haldy materiálu a dostane se do časové tísně. V ten okamžik si otevřu maďarskou minerálku a skropím okolí. Když soupeř před Nagymaros spadne, podávám mu mokrou ruku.

 

Při čekání na rozlosování dalšího kola upozorňuji velmistra Horta a Karin Němcovou na hrad Visegrád, okolo kterého právě projíždíme. Posiluji se čokoládou, kterou mi děti koupily k svátku, abych jí použil, až bude potřeba.

Pak začne vodní dílo Gabčíkovo a objeví se rozlosování.

 

Posouvám se do vagónu Steinitz, kde na stole číslo devět hraju bílými s mistrem FIDE Harry Schaackem (2211), šéfredaktorem německého kulturně-šachového časopisu Karl. Začnu celkem dobře a mám aktivní pozici. Dokonce při dlouhém soupeřově rozmýšlení nabídnu remízu, abych soupeřovi ztížil koncentraci. Tah poté však udělám chybu a dostanu se pod matový útok. Konec přichází před Dvory nad Žitavou.

 

I po třetím hracím dni jsem stále na padesáti procentech bodů. Hlásím telefonicky výsledek domů.

„Skvělé!“ říká manželka.

Potkávám pana Báru, který říká, že v Bratislavě končí a vrací se do Prahy na schůzku s hlavním akcionářem. Zatímco projíždíme širokou rovinou, sedám do kupé, čtu si Talleyranda a popíjím minerálku.

Jak už je zvykem, zhruba hodinu manévrujeme Bratislavou, než okolo druhé zastavujeme na nádraží.

 

Na prázdném nádraží žádné taxíky nejsou a tak skoro všichni jedou MHD. Jízdenky prodávají jen ve dvou malých obchůdcích a automat není příliš spolehlivý, jak zjistí pan Hrouda, když dovnitř nahází peníze a nevypadne nic.

Dlouhý had lidí s taškami a pojízdnými kufry se vydává na stanici tramvaje. Skoro všichni jedou načerno, až na nešťastného hráče, který chtěl koupit jízdenku od řidiče (a ten je neprodává). Zatímco se muž obrací a s těžkou taškou se smutně vydává zpět na nádraží, tramvaj plná černých pasažérů vyjíždí k hotelu.

Hotel Color leží jen dvě zástavky tramvaje od nádraží, uprostřed industriální čtvrti. Pan Hrouda s Francouzi vyráží do centra potkat se s dívkou, která v Lyonu chodila s Kolumbijcem a teď si není jistá, v které zemi chce žít.

V hotelu čeká Jerguš Pecháč s babičkou i tatínkem, až německý mistr Schneider uvolní hotelový internet. Ale nedočkají se.

Já si u místní pumpy kupuji bagetu a plechovku Zlatého Bažanta, čtu si o Talleyrandovi a čekám na půl čtvrtou, kdy se taxíky vyjíždí na bowling.

 

Do taxíku vlezu s výpravou z Brodců, s kterými na pokyn pana Chládka v Národním bowlingovém centru vytvoříme bowlingový tým.

Cestou se taxikáře zeptám, jak se tváří na pád vlády a slovenskou účast v eurovalu a dostane se mi nepřetržitého přívalu nadávek na Řeky a všechny možné i nemožné politiky, kteří je v tom podporují.

Moje poslední vrhací zkušenost je jedenáct let starý bowling na Filipínách (spíše zábava než sportovní událost). Půjčíme si dvojbarevné boty a mě překvapí, že na rozdíl od Filipín mají moji velikost.

Ze začátku mi moc vrhání nejde (de facto nejlépe mi jde objednávání piva), pak mi však alkohol zvedne náladu a najdu vhodný styl (cvrnkám to jak kuličky). Během vrhání se seznámím s fotografem panem Chrzem, kterého se sklenicí piva v ruce požádám, jestli by nám nepoodešel z dráhy, že mi „deformuje perspektivu“. Pan Chrz na mě zkoumavě pohlédne a od té chvíle se začnu objevovat na fotkách.

Vedle nás koulí tým P. Matochy tak pozvolna, že ho pan Chládek skrz mikrofon ustavičně napomíná, aby zrychlil, což P. Matochovi v pravidelných intervalech připomínám. Na závěr mého výkonu pivo poněkud převáží sportovní umění a výsledky se zhorší (ze čtyř kol mi úplně nejlépe šlo to první s přešlapem a několika koulemi vedle), nikdo se však ze sedmého týmového místa neumí radovat tak jako my. 

 

Po skončení turnaje získá P. Matocha dobré typy, kam by se dalo jít. Nejprve se však rozhodne, že se v bowlingovém centru navečeříme. Ukáže se to jako strategická chyba, protože kvůli tomu centrum už neopustíme.

Jím pirohy, popíjím pivo a sleduji, jak se hrají bleskovky. Objeví se další člen ŠK PORG, RNDr. Petr Budínský, který měl kongres ve Vídni, spojený s ochutnávkou vín, ale „volali jste mě, že jste tady, tak to vzal čert a tak jsem tedy tady.“ P. Matocha mu vypráví o bleskovkovém umění Kristýny Němcové a známý blickař RNDr. Budínský udělá chybu, že se rozhodne zahrát si s ní také. Vidíme několik pozoruhodných výkonů, asi nejlepší je ten, kde Petr vyhraje tím, že s pár sekundami na hodinách zmáčkne soupeřce hodiny a drží je tak, aby je nemohla zmáčknout soupeřka.

Zatím Karin překládám jídelní lístek ze slovenštiny do češtiny – veterána slovenských pondelkov nemůže hydina vyvést z míry (zvláště, když je hned pod tím překlad v angličtině). Nakonec si však Karin stejně dává palačinky.

V devět se Karin unaví a se sestrou jdou spát, zatímco P. Budínský s P. Matochou stále blicají. Vnutím se sestrám Němcovým do taxíku, který nás veze po všech čertech (k nádraží a pak zase zpátky) s útratou o téměř padesát procent větší, než na cestě tam. Taxikář navíc pěkně po slovensky mlží.

Když se ho zeptám, jestli má hodně anebo málo zakázníků v porovnání s loňským rokem, řekne, že je to někdy horší, někdy lepší. Navíc nás varuje, že nemá na dvacetieuro drobné (jako by mi viděl do peněženky) a tak platí Kristýna Němcová erárními penězi.

Na pokoji je již přítomen pan Hrouda, který sleduje domácí zpravodajství, intenzivně se zajímající o čistotu vzduchu na Ostravsku.