Hotel Conrad vypadá ze všech našich hotelů nejlépe. Pan Hrouda zmizí s Francouzi brzy po snídani, aby si prohlédli Krakov, kam se včera pro únavu už nedostali. Přitom se dozvím, že Alain Larauffie má zvláštní zvyk fotit si v každém městě na význačném místě šachové figury (foto v článku MFDnes byla jedno z jeho děl). Stejně tak brzy vyráží i výprava Poštovní spořitelny.

U benzínové pumpy si po snídani kupuji colu a bagetu a pak si spletu hotel stejně jako tři pánové minulou noc – ještě předtím, než vejdu dovnitř, si však všimnu, že jídelní sál vypadá jinak a včas se zarazím.

Na nádraží jedu s pány Hortem, Klimešem i Navrátilem. Žádný z trojice taxíků, které jsme včera přemlouvali k přijetí, nedorazí a tak pan Navrátil loví na Conradově třídě. Po cestě se taxikáři dostane výkladu, že jsme šachisti a hrajeme ve vlaku šachy a dneska končíme. Na stanoviště taxíků na nádraží to stojí jen 22 zlotých, ale pan Hort dává čtyřicet, protože je (dle vlastních slov) „starý muž a na penězích mu už nezáleží“. Nádraží v Krakově je rozkopané před fotbalovým mistrovstvím Evropy a v provozu je jen polovina tratí. Ve špeluňce vyměním zloté zpátky na eura.

Na nástupišti stojím vedle Jerguše Pecháče a odháním holuby.

Vlak odjíždí po čtvrt na jedenáct. Stále je pěkné počasí.

 

Začínám na čtrnáctém stole (vůz Lasker) černými se Zdeňkem Hlouškou (1891). Rozehrává se Barry-Milnerův gambit, od kterého bílý na poslední chvíli ucukne. Možná stojím o něco lépe, když přijde oběť jezdce (kterou jsem neviděl) a pan Hloušek současně nabídne remízu. Chvíli to zkouším přepočítávat, ale moc se mi do toho nechce a tak remízu přijmu.

 

Začínáme stále ještě v Polsku. Hraji bílými s paní Modrovou (1933) na stole číslo devatenáct (vůz Aljechin). Ze zahájení vyjdu jasně lépe, pak opět přijdou oběti na královském křídle. Část materiálu vrátím a mám o pěšce více, když mrknu na čas, vidím, že paní Modrová má jen 39 sekund (já dvě a třičtvrtě minuty) a pamětliv slov velmistra Horta („v takové situaci mrknu významně na hodiny a nabídnu remízu“) ani nemrkám na hodiny a nabídnu remízu. Je přijata.

 

Pořád ještě jsme v Polsku.

 

Kosa padne na kámen a dostanu pěkně za vyučenou. Hraju černými na osmnácté šachovnici (stále vůz Aljechin) s Christophem Brumbym (bez ratingu). Blbě přehodím tahy a končím v Tarraschově variantě francouzské s jezdcem na c3, což je pro černého vražedné. V devátém tahu stojím blbě, ve čtrnáctém ztracím pěšce a o pět tahů později totálně rozdrcen vzdávám. Pořád ještě jsme v Polsku – dle P. Matochy nesmí v Polsku jezdit zvláštní vlaky vyšší rychlostí než třicet kilometrů za hodinu.

 

Roztrpčen porážkou jdu do jídelního vozu na oběd, bageta nebageta. Když už jsem prohrál rychle, ať z toho mám aspoň něco. Dávám si řízek s bramborovým salátem a pivo. Projíždíme státní hranici a já volám manželce. Hlásím, že mám pod padesát procent.

„Ale i tak je to dobrý!“ říká manželka.

Chci si číst Talleyranda, ale všechna kupé jsou obsazena (v jednom spí mistr Schneider). Sedím tedy u šachového stolu, čtu si a popíjím kolu.

Jde okolo Karin Němcová a zeptá se mě, jestli bych si nechtěl zahrát bleskovku. A tak blicáme. Občas partii i vyhrávám, tudíž to s mými šachovými schopnostmi asi zase není tak špatné.

 

Jsem pořád ještě v Aljechinu, kde hraji na devatenáctém stole bílými s Hans-Wernerem Hoffeinsem (bez ratingu). Pět minut po půl čtvrté se začíná v Července. Zahájení mi opět vyjde, tentokrát však získám figuru a pak i další materiál. Před Uherskem soupeř vzdá.

Jsem opět na padesáti procentech.

 

Následuje poslední kolo, kde dle Hortových slov: „je důležité vyhrát“.

 

Začíná se v Pardubicích. Hraju na stole patnáct s panem Fialou (2115). Tomu turnaj moc nevychází a je zklamaný skoro tak jako velmistr Hort. V zahájení experimentuje a ztratí pěšce. Využiji toho a nabídnu remízu, čímž ho postavím před dilema: mám remízovat se salátem, který se mě bojí s pěšcem více, a být jen na padesáti procentech anebo mám zkusit vyhrát s deficitním materiálem? Bílý hraje dál a vleze si do vidlí. Mám o kvalitu a pěšce víc, a ač hraju jako ponocný, v závěrečné bleskovce dávám soupeři mat.

Končíme jako jedni z posledních už v Praze. Mám osm bodů z patnácti. Jsem nad padesáti procenty. 

 

Pomáhám panu Hroudovi balit a stěhovat šachy. Poslední soupravy přenášíme už na Hlavním nádraží. Vystupuji, beru si tašku a přemlouvám zklamaného velmistra Horta, aby přišel na slavnostní zakončení. Velmistr uhrál jen o půl bodu víc než já a moc se mu slavit nechce. Hučím do něj a slibuji, že povezu kufr na kolečkách.

Zastavujeme mistra Schneidera s manželkou, který už pádí z nádraží, že ještě není konec.

Ve vládním salónku potkávám pana Báru. Jeho personál se hbitě přemístil z jídelního vozu a roznáší víno a šampaňské. Velmistr Hort si vybírá šampaňské bílé, já červené. Okamžik využije novinářka z Hospodářských novin, která požádá velmistra o rozhovor a on jí naštvaně odmítne. Pak mu to přijde líto a poprosí mě, jestli bych za ní nezašel, že jí řekne tři věty. Tlumočím to HN s tím, že turnaj nevyšel a k rozhovoru není nálada. Paní novinářku však turnaj nezajímá a chce celostránkový rozhovor o finančním pozadí šachu. Když ne s Hortem, tak s P. Matochou. Poradím jí, kde P. Matochu najde a popřeji hodně štěstí.

Za chvíli vidím naštvaného velmistra, jak před paní novinářkou utíká směrem ke mně. Říkám si, teď to přijde a pan Hort mi dá pěstí, ale naštěstí mně beze slova mine.

Pak začne vyhlášení. Velmistr Hort skončí desátý a dostane panákové šachy, které by si Pavel Matocha s ním chtěl někdy zahrát.

Já jsem pětadvacátý ze čtyřiašedesáti a řvu radostí, že si mně všimne i náměstek generálního ředitele Českých drah. Jako cenu vybírám poukázku na knihy u Kanzelsbergera a u Kristýny Němcové řádně podepíšu převzetí.

Pan Hrouda skončí dvaapadesátý s 6,5 body a jako cenu si vybere knihu Sběratel měst od Pavla Housera. Zeptá se mě, jestli Housera znám, on že ho zná od mládí, kdy s ním hrál v šachovém oddílu, kde byl P. Hauser velmi specifický, a že je na knihu zvědav.

Když je po všem, rozloučím se s Kristýnou i Karin Němcovou (šest bodů, padesátá osmá), Jergušem Pecháčem (osm a půl bodů, dvanáctý) i panem Hälsigem (sedm a půl bodů, třiatřicátý, nejlepší hráč s ratingem pod 1700 i bez ELO). Naposled zdravím i Franouze Luxe (osm bodů, třiadvacátý) a Larraufieho (čtyři body, dvaašedesátý). Panu Hroudovi vyhrožuji, že příště budeme spát znovu spolu a tentokrát v manželské posteli. P. Matocha má hodně práce a tak ho nechám být.

Je půl sedmé a jdu na metro. Posílám SMS s výsledkem domů a manželka píše, že můj pětiletý syn říkal, že „jsem dobrej.“

V příštích dnech budu o vlaku hodně vyprávět a spousta lidí projeví přání naučit se šachy jenom proto, aby něco podobného mohli zkusit také.

Teď jsem však unavený a těším se domů.