Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Ve vlaku - den druhý

[12.12.2011 09:52:24]

Sobota, 15.10.2011

Probouzím se, jak jsem zvyklý, před šestou. Pan Hrouda pochopitelně ještě spí. Poodhrnu závěsy a do půl osmé si čtu. Pak se obléknu, beru klíč a jdu na snídani. Pan Hrouda ještě spí.
Nakládám si kalorickou bombu a usedám ke stolu k panu Onderkovi, kde se za chvíli sejde výprava Poštovní spořitelny, která si vypráví zážitky z předchozího večera.
Dosnídám a vracím se na pokoj. Pan Hrouda tam již není. Sbalím se, nechám otevřeno, klíč na pokoji a jdu na MHD Botvinnikovskou procházkou. Informuji pana Hroudu, že jsem nechal klíč nahoře.
„Nahoře?“ vyděsí se pan Hrouda, „a jak se dostanu dovnitř?“
„Nechal jsem otevřeno,“ uklidňuji ho.
Na zastávce čeká pan Hälsig a tříčlenná výprava z Brodců, která však v hotelu nechala nabíječku a tak se vrací zpět. Dostaví se rovněž tři Holanďani.
Na zastávce metra si kupuji lístek. Já a Holanďani vstupujeme na perón směrem do centra, pan Hälsig dle rozpisu pokračuje od centra na Siebenhirten. Podaří se nám ho přesvědčit, aby přešel k nám (ale moc nám nedůvěřuje).
Do metra mi volá P. Matocha, že mi pan Bára blokuje taxíka. Omlouvám se, že už jedu metrem, a tak pan Bára přetáhne cestujícího z taxíku architekta Martina Habiny, čímž ho zcela vyvede z míry.
Po příjezdu na nádraží se výprava šachistů rozprchne. Sednu si na lavičku, čtu o Talleyrandovi a začne se mi stýskat po manželce i dětech. Vejdu do nejbližšího obchodního domu a koupím klukům dárky. Před nastoupením přebalím, když si do tašky dám kabát i čepici, takže se budu celý den pohybovat v saku.
Je pěkné počasí.
Z Vídně odjíždí vlak v deset.
 
4. kolo
Můj soupeř, pan Růžička (1760) se ke stolu devatenáct (vůz Aljechin) dostaví s několikaminutovým zpožděním a omluvou, že si myslel, že se začíná až ve čtvrt na jedenáct. Doprovází ho manželka (oba jsou vyfoceni při registraci jako třetí fotka ve fotogalerii, pasáž Zahájení, paní Růžičková má zrzavé vlasy), která mu po čas partie stojí za zády a (slovy pana Růžičky) „poskytuje povolený doping“.
Ze zahájení černého přehraju, pak se však začnou dít kombinační věci. Nereaguji nejlépe, ztrácím pěšce, pak ho získávám zpět, pak se znovu začnou dít věci a nakonec jsem rád, když končím věčným šachem. Pan Růžička si oddechne, pohlédne na choť a ta se na něj usměje.
Vlak se blíží k Hegyeshalom na rakousko-maďarské hranici.
 
5. kolo
I můj soupeř z pátého kola, Andrzej Matusiak (1737), přijde ke stolu číslo osmnáct opožděně, s úsměvem a pivem v ruce. Před partií rozdává navštívenku, z které je možné vyčíst, že je radním Jastrzebie Zdrój, člen kulturní a sportovní komise.
„Jastrzebie Zdrój!“ zvolám, „to jsou lázně!“
„Ne, to byly lázně,“ řekne pan Matusiak, „pak se tam našlo uhlí. Je to nedaleko od Ostravy.“
Soupeř bílými rozehraje výměnnou francouzskou. Nenapadne mě, jak jí zkomplikovat a tak se po výměnách na e sloupci, končí v pětadvacátém tahu remízou.
Mám pro dnešek dohráno, pořád padesát procent bodů.
Blížíme se ke Györu.
 
Dojezd
Přesouvám se do jídelního vozu, kde potkávám pana Báru. Jídelní personál je posílen o další sílu a tak mi pan Bára na vlastním příkladu kuřecího soté s rýží ukazuje, jak se služby zlepšily. Ten den však máme přijet do Budapešti ve dvě a tak oběd vynechávám, pouze popíjím pivo. Po čase se přesuneme do jednoho z hrajících vagónů, kde sehrajeme partii. Přidá se několik kibiců a za okamžik se partie hraje tak nějak sama. Skončí remízou, když si nejsem jist, za kterou stranu vlastně hraji.
Jak už to bývá zvykem, vlak Budapeští téměř hodinu manévruje, než zastaví v Nyugati.
 
Taxíky II
K zavazadlovému vozu Petrosjan se opět nahrne velké množství lidí. Velmistr Hort mě varuje, abych si dal pozor na cikánky, které mladým hochům nabízejí sexuální služby a pak je oberou. Argumentuji, že je mi čtyřicet, mám tři děti a jsem šťastně ženatý, ale nakonec musím slíbit, že si dám skutečně pozor.
Před nádražím proběhne lov na taxíky. Někteří lidé si zkouší vyjednat taxu předem, jiní spoléhají na taxametr.
„Je to Balkán, je to Balkán!“ volá velmistr Hort.
Připojujeme se s panem Bárou k jednomu z kibiců naší partie, pánovi z Třince, který disponuje maďarskými forinty. Přidává se k nám Jevgenij Surov, šéfredaktor chess-news.ru. Hotel je skutečně na okraji města, přičemž projíždíme Andrassyho třídou i Vidám parkem okolo lázní Szechenyi. Jedeme na taxametr a platíme celkem solidní cenu čtyři a půl tisíce forintů. Jiní platili devět tisíc, někteří tři, jiní čtyřicet euro, někteří dvacet – hodně záleželo na tom, kudy se jelo a jak.
Hotel Polus již má něco za sebou, někteří účastníci objeví rozestlané postele, jiní zase obtížný hmyz. Já si nechávám na pokoji věci a jdu s panem Bárou koupit do blízkého Tesca plavky. Měním ve směnárně eura a vpadáváme do blízkého Adidasu. Pan Bára má nákupní talent, jeho požadavek: „chci plavky, jedno jaké, ale musí být XXL“ je nakonec splněn a ještě získává módní kousek se slevou. V blízkém hypermarketu si kupujeme svačinu (respektive můj oběd). Jak byl pan Bára nenáročný ohledně plavek, o tolik vyšší nároky má na kvalitu minerálky – v zahraničí ho zajímá pouze Evian (která však nezajímá Maďary). Umluvím ho na rakouský kompromis.
Pořád ještě svačím, když přijede kolona taxíků a velká část šachistů se začne přemisťovat do lázní.
 
Lázně
Lázně Szechenyi, dle Maďarů jedny z největších lázní v Evropě (objeveny 1879, postaveny 1913) jsou nedaleko Vidám parku, což je budapešťská Matějská, skřížená se ZOO. Kristýna Němcová se koupat nejde a svěří Karin vlakušce Elišce. Na oplátku dostane cennosti od P. Matochy a pana Báry, což by z ní ve všech thrillerech udělalo lákavý terč.
Já důvěřuji skříňce na digitální zámek, jehož tajemství mi musí prozradit kibic z Třince. Nikdo z nás nemá pantofle a tak šlapeme lázněmi po stejné cestě, kudy chodí lidé v botách. Nemáme ani koupací čepice a tak nemůžeme plavat (plavce bez čepic vyhání plavčík z poloprázdného bazénu dlouhým bidlem). S igelitkou s ručníkem z hotelu Polus a panem Bárou v slušivých módních plavkách Adidas šlapeme po chladné zemi. Z vnějších bazénů stoupá pára. Místo přívalu šachounů je v provozu pouze jeden hrací stolek a u něj hraje Francouz Gregory Lux s místním lázeňským přeborníkem. Gregory první partii prohraje, další však vyhrává, takže znechucený přeborník sbalí šachy a odejde.
Ponořeni po krk v horké vodě, vydáváme spokojené zvuky. Karin Němcová provádí kotrmelce dopředu i dozadu. Podél bazénů prochází fotograf pan Chrz a loví záběry. S ohledem na své atletické tělo se snažím nebýt v záběru, což se mi daří.
V jeden okamžik si chce vlakuška trochu odpočinout a tak beru Karin na záda a snažím se dojít ke stříkajícím pramenům, kde se hodiny vyhřívají místní štamgasti. Zvědavě nás pozoruje pan Hrouda, který zítra s Karin hraje.
Jevgenij Surov (chess-news.ru) je z lázní trochu zmatený. Když se většina výpravy odebere do vnitřních lázní, ptá se, kam jdou.
Pan Bára plynně v ruštině odpovídá, že jdou do sauny, ale my budeme pořád zde, „točno zděs!“ Když si pak jde Jevgenij zaplavat, jdeme do vnitřního komplexu také.
Musí tam být desítky bazénů s horkou vodou – čím teplejší a po sirovodíku více páchnoucí, tím lepší a zdravější. Nejvíce mě zaujme bazén se silným proudem, který příchozí žene po dlouhé straně bazénu do srážky v rohu, kde se točí proud. Lidé do sebe narážejí, část se směje, část nadává.
„No toto! No toto!“ volá nadšený pan Hrouda. Já řvu smíchy, pan Bára zachovává kamennou tvář.
Redaktor Surov se vrátí do vnějšího bazénu a zjistí, že „točno zděs“ nikdo není. Řekne si, že jsme odešli a tak se jde převléknout. Pak (již v šatech) prochází komplexem, když spatří šachovou výpravu, jak se valí z vnitřních bazénů.
„Co mám dělat?“ ptá se P. Matochy.
„Počkej chvíli, za chvíli balíme.“
V šest končíme a u vchodu potkáváme Kristýnu Němcovou, které se zcela v rozporu s pravidly thrilleru po čas našeho koupání vůbec nic nestalo.
 
Budapešť
Jdeme na trolejbus do centra, který by měl přijet v 18:28. Ukazuji do Vidám parku na Hunyadyho hrad. Upozorňuji, že jde o kopii, kterou si postavili Maďaři po první světové válce, když přišli o většinu svého území. Postarší účastník výpravy (učitel biologie a zeměpisu) pak přesně specifikuje, o co všechno Maďaři přišli.
„To byl tedy velký stát!“ říká P. Matocha. Pan učitel tvrdí, že jsme byli ještě větší a říká, kam několik měsíců sahalo České království za Přemysla Otakara II. Vzápětí vyčte Marii Terezii, že s Pruskem prohrála Slezsko. Kouknu na mlčícího pana radního Matusiaka a říkám, že Polsko bylo ještě větší (maje na mysli obří polsko-litevskou unii 16. a 17. století).
„Polsko vůbec neexistovalo, to skončilo jako samostatný stát!“ připomene pan učitel dělení Polska ve století osmnáctém.
Zatímco národopisně diskutujeme, trolejbus nejede. Nakonec přijede s desetiminutovým zpožděním autobus (kde řidiče hlídá velký pes), aby nás po třech zastávkách vyhodil.
„Za málo peněz, málo muziky,“ poukazuje pan Hrouda na fakt, že většina z nás jela načerno.
Naštěstí po několika minutách přijede trolejbus, který nás odveze do centra. Procházíme zářícím centrem Budapešti okolo Svatého Štěpána k Dunaji, kde je prý v jedné restauraci pěkný výhled na hrad.
Skutečně je, v poloprázdné hogo-fogo restauraci je však největší stůl rezervován (po čas našeho pobytu tam nikdo nepřijde) a tak nás číšníci rozesadí, kvůli čemuž přestaví skoro celý lokál.  
Sedím u stolu s radním Matusiakem a panem učitelem. Ten se ptá radního, co bylo nejhorší období Polska. Bylo to trojí dělení v 18. století?
Ne, byly to poslední volby, v kterých strana pana Matusiaka nevyhrála. Ptám se, v které je straně, dozvím se, že PiS.
„Co to je? Jsou to socialisti?“
Pan Matusiak bez mrknutí oka řekne, že se jedná o nejkonzervativnější stranu v Polsku. Právo a spravedlnost. Jeho bratr se však dostal do parlamentu. Jsou dvojčata, stejně jako bratři Kaczynští (šéfové PiS), z čehož usuzuji, že musí mít v Polsku velkou budoucnost.
Pan učitel nato řekne, že jeho budoucnost je zájezd na Nový Zéland, načež vypráví historku, jak si zájezd za velké peníze koupil nadvakrát, když mu ho poprvé v cestovní kanceláři zašulili, a nyní mu to splácí.
V důsledku rozesazení začne spolupráce skřípat, takže zatímco my si objednáváme jenom velkou gulášovou polévku a pivo, stůl P. Matochy má kompletní večeři. Když my platíme, oni teprve začínají.
Při pohledu na hrad přemluvím polského radního i pana učitele, že pojedeme MHD. Odhodlání jim však dojde v okamžiku, kdy spatří volný taxík. Taxikář nás vezme napříč celou Budapeští. Projeli jsme po nábřeží s pohledem na Hrad, Andrássyho třídu i Náměstí hrdinů (velkolepý plod maďarského nacionalismu z roku 1900), kde šachový spisovatel Karolyi za horkého slunečního dne představoval P. Matochovi s mistrem Boleslavem každého ze sedmi maďarských náčelníků a sedmi velkých králů a nebylo možné ho zastavit. Jedeme skrz lázně Szechenyi (ten den už počtvrté), přičemž se u Hunyadyho hradu ukáže, že řidič je velkým fanouškem krále Matyáše Korvínského (který má také na Náměstí hrdinů pomník). Řekl jsem, že v českých dějinách tento král tak populární není, hlavně pro křížovou výpravu, co vyhlásil proti Jiřímu z Poděbrad.
„Vaše dějiny nejsou moje dějiny,“ odvětí řidič.
Na závěr přepočítá forintovou úhradu z taxametru do eur kurzem jen o 10% silnějším.
 
Prodloužená
Šel jsem se na pokoj, v pyžamu psal deník a čekal na pana Hroudu. Ten pak přišel rovnou s věcmi (do lázní jeli rovnou z nádraží) a sdělil, že jde dolů na pivo. Navlékl jsem na pyžamo kalhoty a svetr a šel také.
Pan Hrouda pak při pivu Borsodi vyprávěl, jak v Lyonu za peníze šachového klubu učí děti dávat dvěma věžemi mat. Přišel i P. Matocha, který psal internetovou zprávu a hledal jägermeistery rozesmátého mistra Boleslava, aby ji umístil na síť.
Pak P. Matocha vyprávěl o zajímavostech zavazadlového vozu Petrosjan, který byl víceúčelový, neb ho před rokem 1989 používalo StB k odposlechům. V každém budlíku byla jiná technika s jiným specialistou a na nádraží jakoby naoko odstavený zavazadlový vůz lovil signály socialismu nebezpečných sil.
Nahoře koulel pan Chládek bowling až do úplného zneschopnění dráhy. Za námi hráli bleskovky a architekt Habina vyzval ke hře Kristýnu Němcovou (což pro mužské sebevědomí není dobrý nápad). Pilo se dlouho, dokud paní recepční nezamkla bar a neřekla, že pivo došlo a nic jiného nalévat nebude.
 

zobrazeno(5526x) | příspevky(2x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

16.12.2011 14:28:19 | Jaroslav Hájek

Zdravím autora, je velmi zajímavé si po čase připomenout vlastní zážitky a přečíst Vaše. Ty Vaše, ač podrobné, se mi moc líbí - mají hodně informací i jemného vtipu. Už se těším na další města. Moje zážitky z Budapešti jsou stručné: pěšky okruh 10 km po městě, až na Rybářské bašty. Na hotel i zpět tramvají zdarma, Asia centrum, recepční v hotelu chtěl 1000 Ft jen za sdělení hesla na internet.

 

14.12.2011 16:47:48 | Konipas

 Není autor autor legendární knihy Tykvový večírek? Svého času platila u nás v oddíle za jednu ze základních knih.

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox