Amatérský šachista, profesionální ekonom
[16.11.2017 00:00:00]
Ve vlaku popáté III
Neděle 15. 10. 2017
Z Trenčína do Bratislavy
Protože je snídaně až od osmi, probudím se v šest a píši deník. Pak v sedm vyrazíme s Vojtou na kešky. Procházíme nádražím, kde si v místní non-stop herně Vojta chce koupit kávu. Nacházíme tam manželský pár, co ve čtvrt na osm ráno pije druhou borovičku, pána, co nechce stát ve frontě a tak si rovnou objedná hned dvě, a také méně než patnáctiletého Roma, sedícího u hracího automatu, který mačká čudlíky a nejspíš sní, že vyhraje nějaké peníze (ale nevypadá to tak). Vojta se s prodavačem nedohodne, tak zamíříme na nádraží, kde si koupí kávu z automatu. Odlovíme keš u trenčínského zimního stadionu (pro mě druhá keš, kterou jsem u tohoto stadionu na toto téma odlovil) a vyfotíme se u sněhu, který tam nahrnula rolba z ledové plochy. Pak lovíme kešky podél hráze kanálu, co třicetikilometrovým korytem přivádí vodu do místní vodní elektrárny.
V osm se vracíme na snídani, kde potkáváme ruského spolubydlícího. Vojta na něj mluví rusky, já anglicky, protože rusky mluvit nechci.
Sbalíme a jdeme na vlak, kde si na šachovnici sedneme proti sobě. Za minutu jsme hotovi (remíza), sbalíme partiáře a jdeme debatovat do vozu rozhodčích, kdo s kým žije, kdo s kým chodí a kdo s kým nežije, kam by se mělo a nemělo jet na výlet. Dostávám spousty informací, které bych radši asi nechtěl slyšet. Pavel Matocha ukazuje na mobilu slánskou punkovou skupinu Totální nasazení, které Anna Pošvicová, co několik měsíců žila pankáčským životem, nezná – patrně proto, že nepogovala ve Slaném. Když ostatní partie začnou končit, přesuneme se do jídelního vozu, kde popíjíme až do příjezdu od Bratislavy - Nového Mesta. Přisedne si k nám pan Navrátil a pánovi z východního Německa vypráví anglicky veselé historky o životě na právnické fakultě za socialismu. Například, jak zařídil pankáčské kapele na fakultě zkušebnu. Na Youtube najde ukázky a pouští je. Pán namítá, že toto není žádná hudba – poslední dobrá hudba byli Beatles za jeho mládí (k čemuž utrousím, že v té době měli starší lidé na Beatles úplně stejný názor jako on nyní na pankáče). Když vystoupíme z vlaku a s kufry táhneme na hotel, mumlám mezi zuby, že dle mých zkušeností to za socialismu zase tak velká sranda nebyla.
Ubytujeme se, jdeme na oběd, kde jím daňka s karlovarskými knedlíky. Je to dobré, i když cena je poněkud vysoká. Vojtovi jeho jídlo rovněž chutná, vychvaluje ho do nebes a servírky se ptá, kdo tak dobře v hotelu vaří. Dozví se, že „naši kuchári“.
Cestou na tramvaj se stavíme v blízkém obchodním centru Polus, kde Vojta koupí dvě slovenské detektivky (vždy si v SR kupuje detektivky). Jedeme tramvají do centra, kde lovíme kešky a snažíme se setkat s Pepou Bárou, který si jde zaplavat, jelikož trénuje na triatlon. Navštívíme Modrý kostel, který nás vzhledem překvapí. Spatříme i sochu Maríny, která je ve třech dalších městech a u dvou z nich je keška, jen v severní Koreji kupodivu není. Po průchodu radnicí si sedneme na lavičku a Vojta si dá slivovici a šlofíka.
Projdeme historickým centrem, Pepa Bára stále nikde, tak si sedneme v kavárně pod jeho hotelem a čekáme, až se vykoupá. Vojtovi není moc dobře, tak zkouší další slivovici. Když nám Pepa Bára zavolá z bazénu, dozvíme se, že není v hotelu nad námi, ale v Pasienkách a míří k nám. O půl hodiny později skutečně dorazí a jdeme na večeři k Divnému Jankovi. Cestou odlovíme poslední keš na velmi betonovém Náměstí svobody.
U Divného Janka, kde stvořili slovenskou národní hymnu, popíjím české pivo s limonádou. Přitom mumlám, že je strategická chyba opírat se do slovenského piva, když se stejně skoro všude točí české. Pronáším teorii, že export na Slovensko je nyní mnohem větší než za federace, na Slovensku se pije české pivo, kouří české cigarety, sledují filmy v českém znění, čtou české knihy, jezdí se v českých tramvajích a autech, zatímco do českých zemí míří slovenský lidský i finanční kapitál (Penta, J&T). To by normálně za federace patrně vyvolalo nepokoje či bojkot, ale protože je slovenský národ samostatný, tak to nikomu nevadí (a komu to vadí, nedává to znát). Vojta si zkouší spravit žaludek slivovicí, Pepa Bára pije vodu. Zatímco dojídám živáňskou a Pepa Bára halušky, Vojta složí u svých halušek příbor, rezignuje a jedeme domů.
Zatímco Vojta míří do hotelové restaurace spravit se pivem, já jdu na pokoj dopsat deník a připravit se na zítřejší den.
19.11.2017 14:05:56 | Klárka
Pane Špačku, není ten váš kamarád Vojta alkoholik (pije všude a pořád a nejčastěji pálenku) a druhý kamarád Pepa Bára vyléčený alkoholik (pije i k haluškám vodu)? :-)
Ve vlaku popáté III