Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Ve vlaku popáté II.

[10.11.2017 00:00:00]Sobota, 14. 10. 2017
Z Olomouca do Trenčína

Na snídani jdeme hned v sedm hodin ráno, pak vyrážíme do Olomouce na kešky směrem na Klášterní hradisko. Za světla nám jde lov výrazně lépe – dokonce i počítání kupolí na plotě u chrámu svatého Gorazda, který v roce 1939 otevřel biskup Gorazd – ten stejný biskup ruské pravoslavné církve, který v Praze přechovával parašutisty, byl Němci popraven a stal se sám svatým (Gorazdem II.). Tady výpočet konečných souřadnic vychází k hotelu, takže se vracíme, odlovíme, dobalíme a jdeme na desátou k vlaku.

Jenže ten odjíždí až v jedenáct. Zkoušíme dát do něj kufry a lovíme vlak na olomouckém nádraží, ale nakonec se neodvážíme přejít koleje a překročit snad všechny možné drážní předpisy. Tak dáváme kufry do úschovny za 90 korun a procházíme novou Olomoucí, kde jsou další kešky, včetně včerejší kavaleristické, kterou jsme ve tmě nenašli, ale přes den ten správný beton ano. Zatímco si Vojta v drogerii kupuje vodu na holení, pouští se se mnou do debaty dvojice Svědků Jehovových, jestli lidstvo čeká světlá budoucnost. Všichni se shodneme, že ano – ať už to způsobí Bůh či lidstvo samo, takže můžeme vyrazit na nádraží.

Na nádraží dáme poslední kávu, pak běžím k panu Herejkovi nahlásit tým a usedám za stůl devatenáct proti panu Kasíkovi z Plzně, který je rodák z Klatov a byl vojákem v Žilině. Černými získám určitou výhodu, ale ta se rozplyne, tak remíza. Pak pan Kasík dělá rozhodčího ve vagóně a přitom mi vypráví o šachách a o běhání. Vojta mezitím bojuje jako lev a vyhrává. V dalším kole, u Lhotky nad Bečvou, zasedám proti Leifu Jonssonovi (nasazenému jako číslo 71) z Lundu. Bílými získávám pěšce, pak ho zase ztrácím a další remíza.

Ostatní ještě hrají, tak jdu s panem Kasíkem na pivo, sednout si do zadního vagónu Petrosjan, kde jsou zamčené kufry a jinak nikdo. Pan Kasík vypráví o sportu, vojně, provozování věznice, životě a šachu. Vojta bojuje jako lev a tentokrát v nejdelší partii kola prohrává.

Měníme lokomotivu a čekáme na volné koleje. Dopiji pivo, rozloučím se s panem Kasíkem a jdu hledat Vojtu, kterého nacházím, jak s Günterem Hälsigem panákuje slivovici. Pan Hälsig má rozdávací náladu a nabízí slivovici i mně. Odmítám ji, stejně jako následnou kávu. Pak na obzoru zahlédnu siluetu Trenčínského hradu a to už přijíždíme do stanice – takže pan Hälsig s Vojtou pijí horkou kávu, jak nejrychleji mohou.

Vojta plánoval výlet vlakem a zpět pěšky, ale z toho kvůli pokročilému času (15:45) nic nebude. Tak jdeme do penzionu dát si věci. Penzion je moc pěkný, pochvalujeme si, jak jsme ho pěkně vybrali. Pak směřujeme do hotelu Elisabeth (pojmenované po rakouské císařovně Sissy) vyzvednout Pepu Báru. V hotelu se společně s ostatními stavíme na halušky. Kdosi na internetu najde, že dnes hraje doma Trenčín, což Vojta chce potvrdit od obsluhujícího personálu. Slečny číšnice to nevědí, protože je místní fotbal očividně nezajímá, a k větší aktivitě je nevyburcuje ani Vojtovo divení: „jak je to možné? Vždyť jste nejlepší hotel!“

Nakonec se dozvíme, že sedmý Trenčín skutečně hraje s poslední Senicou, ale poté, co jsme vybúzovali všechny přítomné, na fotbal stejně nejdeme. A tak neposílíme oněch 1800 diváků, co na utkání šli.

Rovněž se dozvíme, že zítra hrajeme spolu. Zaplatíme v restauraci a vycházíme k hradu, kde naleznu první kešku na plotě, zatímco mám za zády frontu na prohlídku s mnoha dětmi, které stát ve frontě nebaví a tak se honí okolo a čůrají z kopce dolů. Varuji Svena, co na hradě uvidí, pak s Vojtou a Pepou Bárou obcházíme hrad třešňovým sadem, kde nerostou třešně, a nacházíme druhou keš u horních hradeb. Pak zamíříme na Cintorín hrdinov SNP věnovaný Němci dopadeným a zastřeleným partyzánům (včetně zajatců z Francie a USA), kde po chvíli šátrání nalézám třetí keš. Pak sestupujeme okolo mohutných vil (o kterých se později dozvíme, že si je nad městem postavili hokejisté z NHL), podél dětí sáňkujících z kopce na skateboardu (s dopadem na záď na asfaltovou silnici) sestoupíme do města, kde pod výkladem u sázkové kanceláře nalézám další kešku. To už máme hlad, tak pátráme po pivovaru, kde jsme posledně seděli s velmistrem Hortem. Místo toho najdeme Trenčianský Oktoberfest, kde ve stanu v ukrajinských barvách sedí dvě kompletní rodiny, kterým hrají německé pivní šlágry a čepují česká piva. Piji Zlatého Bažanta (jediné prodávané slovenské pivo) ke grilované jitrnici, zatímco si Vojta pochvaluje pěnu na Březňákovi. Pepa Bára pije vodu. Oba jedí tlačenku, ke které mají různé výhrady (příští den se ukáže, že oprávněné).

Dopijeme piva (s překvapením zjistím, že v mém případě už třetí), zaplatíme a cestou přes rozkopané centrum se stavíme v prodejně čokolád, kde kluci pijí kávu a jedí bonbóny, které jim lahodí, přičemž Vojta zkouší vyfotit půvabnou servírku, ale ta nechce ani za cenu vyšší útraty. Navíc na dotaz, odkud bonbóny jsou, prozradí, že z Čech, konkrétně z Tábora. Překontrolujeme to, zaplatíme a bez fotky servírky jdeme dál.

Pepa Bára mizí v hotelu, my míříme k Silbersteinovi, kde nás v roce 2014 při hledání keše vyrušila policie. Dnes najdu krabičku na první nahmátnutí – asi mám větší kliku. Nově postaveným železničním podchodem podejdeme skrz nádraží trať a před penzionem odlovíme poslední keš.

Pak se zkouším přesvědčit k psaní deníku, ale jsem na psaní příliš líný, tak jdu raději spát.  

zobrazeno(20962x) | příspevky(0x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox