Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Simultánka naslepo

[15.07.2016 19:40:58]

Do Michnova paláce přijdu se všemi kluky (zvědavými, jak se simultánka naslepo hraje – dle nich ji Timur Garejev prostě „nedá“) akorát včas, aby panu Votrubovi spadl kámen ze srdce.  Pavel Matocha navrhuje, jestli by si kluci nechtěli zahrát simultánku místo pana Navrátila, který musel předčasně odcestovat. Nejmladší Vašík nad tím přemýšlí, prostřední Hynek rozpačitě odmítá, nejstarší Ivan po nabídce skočí a nepustí ji.

Zatímco mi pan Votruba vysvětluje, jak si Timur Garejev  simultánku představuje, Ivan si s kluky staví figurky a postrádá bílého pěšce. Namítne, že mu bude pěšec scházet, dostane se mu odpovědi, že protivníkovi v hlavě pěšec rozhodně scházet nebude, ale nakonec pěšce dostane a s ním i ručně psanou cedulku se jménem.

Dozvídám se, že notaci budeme hlásit anglicky, ale můžeme i rusky („Jak jste na tom s ruštinou?“ ptá se mě pan Votruba a já zamumlám, že angličtina bude lepší) a česky snad velmistr také něco pochytí. Pak pan Votruba prozrazuje názvy figur v ruštině.

„V noci jsem se probudil a zjistil, že nevím, jak se rusky řekne střelec,“ vypráví, „naštěstí jsem si vzpomněl – je to slon.“

Ptám se, jak dlouho bude simultánka trvat (naslepo trvají značně déle než normálně), dozvídám se, že maximálně do půl třetí, pak bude násilně ukončena. Zatímco se bavíme, prochází okolo mladík s pankáčským účesem v kraťasech a tričku (styl jogín) a obzírá terén a rotoped. Když se dá do řeči s panem Votrubou, poznám, že je to Timur Garejev. Chvíli přemýšlím, jak by se mu v takovém oblečení asi vedlo v rodném Uzbekistáně, ale hned mi dochází, že žije v USA a tam je to OK (a Čechům to také nevadí). Sebekriticky mrknu na své oblečení (jsem oblečen do toho, v čem jsem v sobotu dělal CFA – a v pátek lovil keš v průmyslové části Kladna) a přestanu se módní hlídkou zabývat.

Pan Votruba vypráví, že při podzimním pokusu o světový rekord (kdy 47 partií má trvat přes 24 hodin) budou Garejevův mozek zkoumat vědci.

„S tím však nechci nic mít,“ říká pan Votruba, „bude se říkat, že mu skrz dráty šla do hlavy nápověda!“

Okolo mladého velmistra se motá žena s šátkem, která skutečně vypadá, jako by přijela z Uzbekistánu (později se dozvím, že je to sestra) a na stoleček k rotopedu vedle láhve s vodou pokládá krabičky z čínské restaurace s připraveným jídlem (později se ukáže, že jsou tam zvlášť nakrájené papriky, okurky a tabulky s čokoládou). Během simultánky se v místnosti mihne i jeho blonďatá přítelkyně (Jennifer Vallens) a k členům Garejevova týmu patří i muž s velkým fotoaparátem (manžel velmistrovy sestry), který si konkuruje s Anežkou Kružíkovou (která fotografuje pro P. Matochu).

Poprvé vidím, jak takový souboj fotografů vypadá. Oba se štelují k co nejlepšímu záběru, načež Anežka bleskově vykročí vpřed, hodí holubičku a vleze konkurenci do zorného pole. Udělá foto a jakoby nic, na soupeře se neohlížejíc, postaví se zpět.

Pak už všichni soupeři sedí (z dvanácti hráčů je dobrých pět bývalých či současných členů PORG/GROP – počítáno i s Ivanem) a je představeno, jak bude simultánka probíhat. Hráči budou mít střídavě bílé a černé (což je dle velmistra Rogerse vynikající nápad, protože se to v Garejevově hlavě bude méně míchat). Soupeři se na velmistrovu výzvu vždy představí a anglicky či rusky hlásí tahy dlouhou notací. Mohou je hlásit i česky, pak budou přeloženy do angličtiny. Tahy za soupeře provádíme s panem Votrubou, cílem je, aby pozice na šachovnici byla totožná se situací ve velmistrově hlavě.  V půl třetí (bude-li se ještě hrát) stav na zbylých šachovnicích vyhodnotí přítomní velmistři s panem Votrubou a určí, kdo vyhrál a kdo ne.

Garejev vysvětluje, proč bude šlapat na rotopedu (umožňuje mu to svěžejší tok myšlenek). Na otázku kolik toho najezdí, uvede několik dat – nakonec napíše, že ujel asi 38 kilometrů a spálil 800 kalorií na kole (a odhaduje, že zhruba tolik v hlavě). Ptá se, jestli má někdo nějaké otázky, že by je radši zodpověděl teď, protože po simultánce už bude vyčerpaný. Nikdo otázky nemá, tak se pro jistotu představuje. Narodil se v Uzbekistánu, hrál za něj na olympiádách, pak dostal šachové stipendium na Texaské univerzitě a od té doby žije tam.

Pak pan Votruba ještě zkontroluje, že molitanové brýle s nápisem King jsou skutečně neprůhledné, Garejev si je nasadí, šlápne do pedálů a simultánka se doslova a do písmene rozjede. Chvíli trvá, než se dostaneme do správných kolejí, ale protihráči nám pomáhají. Většina z nich hlásí anglicky, Pepa Bára plynně rusky, tři hráči (včetně mého Ivana) česky.  Velmistrovi zbývá čas na humor.

Když se Jean-Francois Cantier na jeho 1. e4 představí křestním dvoj-jménem a odpoví 1…e6, Garejev procedí skrz zuby: „To jsem očekával. Teď budu hrát jak Nakamura!“ a táhne 2. Dh5. Proti Ivanovi hraje bílými severský gambit, který Ivan nezná a velmi rychle se dostane do potíží. Ztratí figuru, ale bez mrknutí oka hraje dál. Nejchladnokrevnější výraz má slečna Miturová (nechtěl bych s ní hrát poker) a také získá pěšce (ale bílý určitou kompenzaci má).

Kupodivu Ivan prohraje až jako druhý – když velmistr ohlásí mat třetím tahem (poté, co Ivanově sousedovi ohlásil mat druhým tahem). Hned potom začnou kluci na šachovnici zjišťovat, kde tam ten mat vlastně je.  Velmistr pak pokračuje ohlášením matu o dvacet tahů později Ivanově sousedovi po levici, ale to je jen vtip. Na důkaz toho, co velmistr vidí, pak v Ivanově případě řekne, že si partii prodlouží, místo dámy postaví jezdce a matuje o tah později (v 23. tahu).

To se už zhoršují pozice i na ostatních šachovnicích a Garejev přechází z chroustání paprik na okurky.  Kluci mají hlad, dostávají peníze na jídlo a mizí. Slečna Miturová přijímá remízu. Situace na ostatních šachovnicích se zhoršuje.

Pan Votruba má chytře na stolku v zákrytu ukrytou vodu, já trpím žízní. Z přecházení mě bolí nohy.

Velmistrovi se pravděpodobně chce čůrat, a tak vypukne technická přestávka. Mizí s brýlemi na očích v zákulisí (vede ho sestra), pan Votruba se jde napít, já upíjím džus navrátivším se klukům. Oslepený velmistr se v sestřině doprovodu šourá na místo, já v duchu řeším dotaz, zda měl pásku přes oči i během čůrání.

Pokračujeme. Jak hráčů ubývá, tempo se zrychluje. Dozvídám se nové šachové termíny – trinulka je v ruštině velká rošáda. Velmistr páchá jenom minimální množství chyb (myslím, že udělal dva nemožné tahy, a občas popletl číslo šachovnice). My jsme to pletli asi trochu víc, ale vždy nás opravili buď hráči anebo sami sebe navzájem.

Jean-Francois propadne panice a prohraje. Proti panu Syslovi se Garejev vytasí s efektním tahem, na který zůstáváme s panem Votrubou tiše zírat (ne, ta visící věž skutečně nelze žádným způsobem vzít). Pan Habina zemře strašnou smrtí, když bílý pěšec c projde přes celou šachovnici. Pan Soukal česky přijme remízu.

Nakonec zbývá pan Sysel a Honza Klaus, takže chodíme méně. Pak zbývá už jen Honza Klaus a my se s panem Votrubou střídáme v tahání. Bílý ještě zkouší nějaké triky, ale velmistr je všechny vidí (a diváky na ně upozorňuje). Pak se Honza Klaus vzdá, zazní potlesk a T. Garejev si sundá brýle.

Je krátce po druhé, velmistr stihl vyhrát v limitu a má podivuhodně dost energie. Kluci uznávají, „že to dal!“.

Pomáháme připravit místnost na nadcházející partii Navara – Rapport. Kluci už jsou netrpěliví – není divu, slíbil jsem jim, že když půjdou na simultánku, budou moct odpoledne jít na film Angry Birds ve filmu do multiplexu, kde ještě v životě nebyli (v Kladně máme jen jedno sálové kino).

Bleskově se rozloučíme s ostatními a vyrážíme na tramvaj a na Smíchov.

 

zobrazeno(12144x) | příspevky(0x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox