Co se slunce točí kolem Země, nikdo nikdy nepoznal tak tvrdý boj, takovou vášeň a nenávist, byl to den Franty a Aloise, den jejich pravdy, den jejich souboje, den kdy se pozná kdo je lepší…v šachu!

Pan Franta zaměstnáním řezník, v letech dobrých, vizáží řezníka a postavy obrovské se probudil. Spalo se mu blbě, ale stejně určitě i (tomu proklatému) Aloisovi myslel si.

Pan Alois zaměstnáním nezaměstnaný, v letech všelijakých, vizáží neurčité a postavy malé se probudil, ale vlastně ne, vstal z postele. Nespal vůbec, obrovské kruhy pod očima a bolest hlavy byla charakteristickou črtou jeho rána. A on spal určitě dobře, pomyslel si a hořce zabědoval.

Musíme si říci co vlastně předcházelo tomu lítému boji. Ve vesnici jménem Královo pole se odjakživa hrály šachy. Už snad v době bronzové to tady naši pralidi pěkně mastili, když zrovna nelovili brontosaury a nebo je neuháněly jejich manželky. Byť mnozí místní se přou, že vesnice má blíže k mariáši, ale těžko říci, tento spor nerozhodneme (poslední vykopávky z pravěku potvrzují že člověk neandrtálský byl na ruletu).

Za první republiky zde vznikl šachový oddíl ŠK MAT, který měl sice dlouho jednoho člena, vyhlášeného matologa pana Matíka, ale neuběhlo zase tolik let a klub se začal pomalu a jistě rozrůstat. Pod přísným vedením pana Matíka se všichni den co den a někteří noc co noc učili matovat. Šlo jim to dobře. Až jedné noci přišel do klubu pan Patík , zjistil však, že je klub zavřený, takže až vlastně druhého dne přišel pan Patík do klubu a započal tak rozhodující přelom v oddíle ŠK MAT. V Králově poli se začali dít věci…Pan Patík se zasmál nad metodami pana Matíka a vyhlásil, že šachu rozumí lépe a že to bude on, kdo bude trénovat všechny členy klubu (a bude to tedy on kdo bude mít podobiznu na stěně)…nastal boj. Nakonec se podařilo panu Patíkovi přetáhnout půlku členů, respektive jednoho člena, takže se udělali dvě nesmiřitelné frakce, pan Matík a jeho žák Franta a pan Patík a jeho žák Alois…Po dalších hádkách založil pan Patík nový klub ŠK PAT…

Po smrti obou zakladatelů zůstali jenom žáci, kteří se stali nesmiřitelnými (jak jinak) nepříteli. Generace po generaci měli syny (Aloise a Franty) a ti taky jako jejich otcové se na sebe mračili a slovo spolu nikdy nepromluvili, ani šachy spolu nehráli. Své šachové umění si brousili po hospodách s místními povaleči. Po celé dlouhé roky zůstalo jen u výhružných pohledů a tichých pohrdlivých slov (ani v kostele se nezdravili a během bohoslužeb se zle na sebe mračili), až snad 4tá generace Aloisů a Frantů se rozhodla jednou provždy vyřešit kdo je lepší, jestli šachová škola ŠK MAT či ŠK PAT.

Takže vidíte milí čtenáři jak důležitý zápas to máme před sebou. Vraťme se tedy do reality dnešních studených dnů a vychutnejme si rozhodující bitvu dvou slavných škol Králova pole.

Alois si zapálil cigaretu a dopíjel kávu, bolest hlavy pomalu ustupovala. Hlavní zásluhou lepšícího se stavu Aloise měla však prázdná flaška slivovice. Čtvrt litru po ránu bylo hnací šťávou našeho hrdiny. Postarat se o drůbež, najít ponožky, smést pavučiny ze slavnostního obleku a dostat se do něj, rytina výjimečného dne…a zamknout dům. Alois jde. A ještě si samozřejmě zapaluje cigaretu, bez ní by nemohl jít na čerstvý vzduch.

Franta se po obvyklé ranní hádce se ženou holí. Třikrát se řízne, třikrát sakruje a třikrát se dívá do zrcadla. Je třeba ještě třikrát seřvat tři děti. Pěkně jedno po druhém. Takový bordel a křik v domě, běduje Franta a cpe se do nejlepšího obleku. Políbí ženu, pohladí děti, hodí do sebe frťana, pak ještě jednoho a ještě jednoho na závěr, tři frťany pro štěstí. Klapne branka a křupe sníh pod těžkými kroky Franty.

Je 9:01 Franta s Aloisem se setkávají v tváří tvář. Někde vrzne branka, v dáli zakokrhá opožděný kohout, kocour Mrnda zlostně prskne, když nevidí žrádlo v misce, vločky dopadají na zem a taky na Frantu a Aloise. Oba promluví stejné slovo (jdeme) a jdou, ring je připraven. Dohoda zněla jasně, neutrální prostředí nese název „ Pohostinství u Jednookého Saurona“ (poznámka: Pan Sauron byl starý rychtář za první republiky, který přišel o oko, když usnul u šachovnice v koncovce nestejnobarevných střelců).

Alois s Frantou usedli naproti sobě, obstoupeni velikým shlukem místních povalečů i nepovalečů. Hospoda je jejich jediné útočiště před agresivními ženuškami, tchyněmi, dětmi a vůbec realitou čím dál horších dnů.

Šachové figurky a šachovnici (dřevěnou!) sehnal místní hostinský zdejšího krcálku, zvaný Pan Kníže. Je třeba zdůraznit, že Pan Kníže není pan Kníže, ale Pan Kníže. Kdyby ještě nezbyly poslední zbytky víry místních štamgastů udržované bohabojnými bábami, jistě by se z Pana Knížete stal Pán Bůh. Takové autoritě se těšil místní hostinský. Není divu, že automaticky byl zvolen jako hlavním rozhodčím, organizátorem a dozorčím nad „zápasem století“, jak toto klání nazval Tonda Bůčků a všichni hned odkývali toto označení a spláchli skvělý název neméně skvělou slivovicí.

Soupeři se poprvé v životě před partií dotkli a začalo se…bílé figury měl samozřejmě Franta, který jakožto zastupitel starší školy měl právo 1.tahu (nutno uznat, že v argumentaci pomohla i fyzická převaha Franty nad Aloisem). Poznámka: hrálo se bez šachových hodin.

1.c4 Pravý řeznický tah, vybroušený dvacetiletou prací nad šachovnicí i mimo ní. Franta sledoval geniální ideu svého otce, který ve starém zápisníku (již poloplesnivém od piva) zevrubně na půl strany rozebíral všechny možné varianty na1.c4, další idea byla zahrát 2.g3 a Sg2. 1…b6 Po jistém váhání a zkoumavém pohledu, zahrál tento na první pohled ne příliš ambiciózní tah Alois s jistou hrdostí a úsměvem …Je to hodně let co mu jeho otec na smrtelné posteli prozradil, že nepřátelská škola MAT preferuje 1.c4 a pak g3 s Sg2. Toto našel v jednom sešitu (sešit byl v hospodě, majitel sešitku podlehl 50% slivovici), který očividně patřil nepřátelskému Frantovi. Alois starší nejdříve vykonal okamžitý akt pomsty (sešit počůral) a pak (napadlo ho, že jednou se to bude hodit) sešit zase vrátil na původní místo a začal vymýšlet jak přemoci hrozivou strategii 1.c4 s g3 a Sg2. Po usilovné desetileté práci přišel na geniální 1…b6! s Sb7 a obávaný manévr je zlikvidován…to se Alois dozvěděl od svého otce a nyní nastal čas použít tuto myšlenku, ostřejší než Occamova břitva! Není divu, že po 1…b6 Franta zbledl jako upír…okamžitě oznámil, že musí jít na záchod. Tam se opřel o umyvadlo a dlouho vydýchával šok, všechno je ztraceno! Ten Alois…ten lump! Jak se tvářil, on musel vědět o rodinné strategii. Ale řezníci nikdy nevzdávají boj jen tak. Franta se opláchl vodou a rozhodl se o „obchvat rodinné strategie“: 2.b3 Sb7 3.Sb2 Nyní bylo na Aloisovi co dále…Již dávno byli oba koryfejové šachu pryč ze zahájení a bylo třeba něco vymyslet. Alois se rozhodl zatím pro opičí hru, velmi oblíbená u hospodských hráčů. 3…c5 Co teď? Myslel Franta. Nemohu zahrát Jf3 pro Sxf3 a s rozbitými pěšci stojím na prohru, ale zase ani on nemůže Jf6 pro Sxf6 s vyhranou pozicí. 4.Ja3 Ja6 Alois pokračuje ve své strategii opičí hry.

Právě v tento moment se ozval od dveří štěkot psa a nadávky. Všechny zraky se upřely na pana Kalužku a jeho psa Huberta. Jako každý den se pan Kalužka beznadějně opil (už ráno) a jako každý den ho poslala jeho stará najít uteklého Huberta. A jako každý jiný den Hubert našel svého pána a pak ho odtáhl k hospodě. Pes věděl co má pán nejraději a také věděl, že odměna bude voňavá. Hubert již několikrát zachránil svého pána od umrznutí - nejlepšího štamgasta zdejší hospody, proto byl Hubert jediné zvíře, které mohlo do hospody a být tak dlouho jak se mu zlíbí. Navíc mu Pan Kníže vždycky dal nějakých voňavých zbytků, plácaje ho po hřbetu a tiše na něj drmolíc „dávej mi starý brachu pozor na pánička“. A pániček seděl na židli, z části od sněhu. Stopy četných pádů byly ještě patrné, ale pomalu a jistě tály. Netřeba říkat, že hned vedle rozklepané ruky pana Kalužky se třpytila ambrózie jménem slivovice.

5.Jh3 Jediný možný tah, k této myšlence došel Franta pečlivou analýzou všech možných možností 5…Jh6 6.f3 Zde to už Franta psychicky neunesl a jednou provždy zazdil nepřátelského střelce. 6…f6 Alois zatím nemá vůbec důvod se odchýlit od opičí hry, na soupeři vidí, jak je mu to nepříjemné. 7.Jf2 Jf7 Franta po posledním tahu soupeře zbrunátněl. Bylo mu z duše nepříjemné jakým stylem hraje ten (na třikrát) prokletý Alois. Jak se vyhnout tomu věčnému opakování, dumal Franta. Po dlouhém přemýšlení zjistil, že vlastně nezjistil vůbec nic, závěr byl jasný – proti opičímu systému není obrany. Tak co teď? A čímpak se zaobíral Alois? Alois moc nemyslel, hlavně se tvářil jako člověk co má všech pět pohromadě a jako někdo kdo ví co má dělat. Alois byl v tomto umění skvělý, dokázal úplně z ničeho udělat všechno. Kolikrát tak v hospodě u flašky slivovice mudroval a povídal o ničem a přitom o všem. Jeho posluchačstvo mu jenom přikyvovalo a plácalo ho po zádech, hlučně přitom zapíjejíc každou skvělou ideu chytrého Aloise, takže flašek bylo všude kolem jako much. Alois samozřejmě o sobě věděl, že vlastně neví ve skutečnosti nic, i proto vždycky dlouho po ránu na sebe při pohledu do zrcadla nadával (tento ranní akt mu dělal kupodivu velmi dobře, prý to dělají nějací jogíni kdesi daleko v Mongolsku) . Přestal, až když musel na záchod. 8.e4 Tento tah udělal Franta z čirého zoufalství. Všichni věděli, že jít pěšcem o dvě pole je špatné (až možná na první tah). Sotva pěšec dopadl na (tak) daleké pole od své základny, všichni ztichli. Tonda Bůčků dokonce ani nedopolkl při pití a poprskal se pivem (dobře mu tak když nepije slivovici) i Hubert vstal a s vypláznutým jazykem se díval na Frantu. Alois se zatvářil jako učenec lamentující nad věčnou debilitou svých studentů. Franta takový tlak nevydržel, vstal od stolu, kopl do sebe tři panáky a zapálil si v předsálí cigaretu, s vědomím, že sliby jsou chyby. Jenže ta pravá muka prožíval Alois! Co teď?? Všichni přece vědí, že o dva je blbě, ale zase když nepůjdu o dva, tak opičí strategie je v háji! Alois se začal potit, rychle do sebe kopl dvojitého ruma a zapálil si cigaretu, kterou v zápětí uhasil a sahal už po další. V očích se mu leskla panika, rychle dal ruce pod stůl, třásly se mu. Ta panika pramenila hlavně z toho, že snad poprvé v životě musel Alois opravdu přemýšlet, opravdu něco rozhodnout. A rozhodl se…8…e5 s třesoucí rukou potáhl snad 100kilovým pěšcem o dvě pole, byl na tolik vyčerpaný, že se přímo skácel do židle, chytil si rukama hlavu a jal se dělat, že hluboce přemýšlí. Franta dokuřujíc už třetí cigaretu se neměl přijít k partii, ale pak jako pes k rozzuřenému pánovi se blížil Franta k šachovnici. Jeho škleb signalizoval značné přemáhání vlastní sebedůvěry a kontroly dávno již nekontrolovatelných věcí. Co vám budu povídat, psychika začala řádit jako krtek v hektarové zahradě. 9.Se2 Na tomto tahu bylo zvláštní, že dvakrát střelec spadl, než ho Franta definitivně umístil na e2. 9…Se7 Alois zase zboural celé královské křídlo, než posadil střelce na e7, figurky byly jako z olova. V tento moment vyhlásil Pan Kníže pauzu. Byl čas na klobásy! Takovou baštu jako dělal Pan Kníže snad nikdo nikde nedokázal. Nejenom, že se jednalo o pravé domácí klobásy, ale byly udělány na ohni, pěkně dozlatova osmahnuté a dýmem okořeněné. K tomu se podávala kremžská hořčice s křenem a fantastickým křupkavým chlebem. Na pití bylo to co jako vždycky, pivo a slivovice. Udělalo se porůznu různých skupinek kolem nejrůznějších stolů, ale jedno dekorum zachováno bylo, Alois a Franta byli od sebe nejdále jak jen to šlo. Samo sebou, že žranice se účastnil i starý pan Kalužka, sice usnul jako špalek, ale věrný Hubert ho zavčasu probudil a za svůj výkon byl odměněn těmi nejlepšími křupkami z nejlepších klobás. A tak se pěkně žralo, venku chumelilo, žrali lidi, žral pes, všude sála spokojenost. Snad jen Franta s Aloisem byli myšlenkami jinde než u talíře a chmuřili se jako by jedli doma. I dožralo se, a tak se znovu usedlo k šachovnici. Z kibiců zářila spokojenost, z hráčů pak nervozita. 10. 0-0 0-0 Nyní se Franta na dlouho zamyslel, co teď? Přemýšlel a přemýšlel, až si vzpomněl na moudrou větu, kterou kdysi dávno slyšel : „která figurka ti stojí nejhůře a kam s ní?“. Franta po chvíli dumání zjistil, že mu stojí všechny figurky blbě, deprese byla taková, že odsunul židli a šel si do předsálí zapálit další 3 cigarety. Alois ten moment taky vstal a objednal si (dalšího) dvojitého ruma. Když Franta zamáčkl druhou cigaretu najednou bum! Vzpomněl si, že nějaký velmi moudrý inženýr (kdysi dávno) pravil, že jezdec na kraji šachovnice je jako bába v hospodě. Ale kam s ním? Přece do středu! A bylo to. 11.Jc2 Jc7 Alois se moc nerozmýšlel, tahy prováděl až poté, co se mu třesot rukou částečně uklidnil. 12.Je3 Je6 Franta už už chytal jezdce e3 s tím, že skočí na d5, ale…dobrý bože, vždyť po Sxd5 budu stát jasně hůře! Na poslední chvíli stáhl ruku zpět a začal se usilovně škrábat na levé straně hlavy a pak zahrál 13.d3 d6 Alois opět udělal tah až po chvilkovém (známém zaváhaní), ale nejistota prováděných tahů byla zapříčiněná rovněž určitým alkoholickým opojením. Sotva zahrál Alois poslední tah, nejistě vstal od stolu a šel si pro dalšího dvojitého ruma. A nyní se to stalo…najednou jakoby hospodou proletěl studený vítr, venku se setmělo, na všechny kolem padl nejistý stín děsu a beznaděje. Hubert začal vrčet. Oči všech se zavrtaly do dveří, klika se zlověstně pohnula , dveře vrzly a objevila se pod rouškou temna postava, která hned projevila svou nesmírnou zlobu. „Bůčééééééék! Kde se zase válíš ty otrapo starej!“ Všichni se velmi polekali, ale samozřejmě že Tonda Bůčků nejvíce, samým překvapením spadl ze židle a kousek od báby se rozpleskl jak dlouhý tak široký. To byl mlýn na vodu pro bábu. „Bože, bože, vidíš ho, ožralu starého, chvíli po poledni a už se tady válí zmožen chlastem!“. Tonda nejistě se zvedající něco mumlal na obranu, ale bába mu nedala šanci. „I ticho ty jeden, hned domů, kdo nakrmí prasata, no kdo? Já ti dám se tady nalévat tím svinstvem a válet se tu!“ Tonda se konečně zvedl a roztřeseně se šoural za bábou, přitom velmi potichounce zaševelil směrem ke kamarádům „večer přijdu“. Avšak bába si toho všimla a hned jí bylo jasné co starej naznačoval. „Já ti dám, dneska se už tady neukážeš! Slyšíš!“ Tonda něco zamumlal a přikývl. A co ostatní chlapi? Chvíli si je bába měřila jako anděl Páně při posledním soudu ty největší hříšníky, se ví, že každý z harcovníků před jejím pohledem sklopil hlavu…

 A tak byl chudák jeden vyhnán z ráje, ale kousek od dveří se otočil ke kamarádům a zašeptal (využívajíc že bába už byla venku) „a přece se vrátím“ a posledním slovem zaklaply dveře.

Dlouho nikdo nepromluvil, všichni ztraceni v poušti vlastních myšlenek, ze kterých je vyvedl (kdo jiný než) Pan Vévoda. Beze slova dal každému velkého panáka slivovice. Pak si všichni ťukli, na Tondu.

I my se z toho šoku musíme dostat, dočíst to až sem muselo být snad horší než vpád báby a vyhnání Tondy z ráje.

Takže pokračování (snad, možná,někdy) příště.