Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Ve vlaku II - Den jedna

[09.11.2013 21:48:10]

11. 10. 13

Z Prahy do Řezna

Dopoledne

Do vládního salónku dorazím krátce po půl deváté, vše funguje, jak má.

Dosáhnu registrace velmistra Horta do týmu ŠK PORG a rozhodčí, pan Herejk, ani moc neprotestuje. Ze snídaně pouze piji kávu a džus.

Potkávám spousty lidí, které znám z prvního vlaku, a prezidenta českého šachového svazu, kterého znám přes P. Housera, a tak mu tykám, zatímco on mi vyká.

Následuje další slavnostní zahájení, tentokrát jménem dceřiných společností Českých drah. Zástupci Českých drah slíbí, že se vlak bude řídit jízdním řádem dle pravidel FIDE, i když se turnaj do FIDE ratingu nezapočítává, protože ne všichni účastníci jsou ve FIDE zaregistrovaní.

Následuje odchod do vlaku a trocha zmatku, kde začínají stoly číslo dvacet a kde třicet. Pak najdu svého soupeře, francouzského pana Shakessiho, a spolu najdeme i stůl.

Bílými hraji průměrně, a když se soupeř dopustí chyby, tak mu ji odplatím. Chvíli má černý dokonce i výhodu, pak ho v časové tísni nakonec přetlačím.

Pak si se Sergejem Mihálem vyměníme soupeře. Já hraji s jeho předchozím protivníkem Američanem Paulem Mac Intyrem, zatímco on nastoupí proti panu Shakessimu. Hraji na stole číslo sedm, moje nejvyšší nasazení za celý turnaj. V nezvyklé variantě chvíli bloudím, pak spáchám strašný blunder a pak už jenom trpím.

Třetí kolo se Švédem Gilstringem. Bílými se kupodivu držím teorie (kterou vymýšlím od stolu), pak nenajdu správné pokračování a skončím strašnou smrtí a hrozivým debaklem. Zatímco trpím, mihne se v chodbičce Sergej Mihál, kterému vystoupil soupeř (J. Lamser) a Sergej získal kontumační bod.

Pan Gilstring má dobrou náladu (hrál proti mně variantu, kterou má očividně obehranou) a jdeme do jídelního vozu na oběd, kam se k nám záhy připojí další Švédové. Zkoumají výši daňových sazeb v České republice a závidí nám ji. Já zase závidím Švédům jejich životní úroveň a styl (zemi, kde by chtěl žít i Usáma bin Ládin). Jsou z Malmö, jeden však bydlí v Ystadu, kousek od místa, kde v detektivních románech Henninga Mankella žil komisař Wallander (který skončil ještě strašlivější smrtí než já ve třetí partii).

Stojíme na česko-německých hranicích a ve vlaku nefunguje elektřina. Tudíž mé těstoviny nejdou ohřát a pěkně si na ně počkám. Kachna je však předehřátá a servíruje se.

Občanské postoje Henninga Mankella jsou na Švédy až příliš vlevo – peníze ho prý nezajímají, protože jich má spousty, žije si odloučený život v Africe a hlavní viníci jeho detektivek jsou často podnikatelé. Dodávám, že psychopati jsou v jeho románech také (v prvním románu jsou viníky i Češi) a Wallander má rád operu, což není zrovna lidová zábava.

Švédové odejdou, přisednou si šachoví rodiče Folkovi s nejmladší účastnicí turnaje Markétou. Pak i paní Modrová s manželem.

Uvolňuji místo a jdu do baru, kde piji nealko pivo. Pak do PORGánského kupé, kde se hrají šachové čtyřhry, při kterých se zkouším připravovat na CFA.

Odpoledne

Vlak zastaví v Regensburgu, z nádražní budovy vyjdeme jako první, chytneme první taxík a jsme první i v hotelu. Registrujeme se v roli vedoucích, objednáváme nepředpokládanou večeři na půl osmou (a to pro všechny příchozí ve stylu Mussolini).

Po krátké přestávce se vydáváme do města, přičemž jedeme autobusem. Cestou potkáváme další a další šachisty, putující do hotelu, a s úsměvem na ně voláme, že jdou správně. Ve městě zkouším najít skrýše, ale jde mi to stejně jako šachy. Prohlížíme si katedrálu. Zatímco zbytek výpravy míří na kamenný most, já se umíněně vracím zpět přece jenom skrýš nalézt. Potkávám českou šachově geocachingovou výpravu, která postupuje velmi racionálně a efektivně, ale ani s ní nic nenacházím. Když už nic jiného, aspoň najdu nápis na kamenném mostě, který si vyfotím, a pak najdu kompletní výpravu, včetně J. Báry.  Cestou zpět mě Vojta Trochta fotí na mostě, kde skrývám dovedně GPS.

Zdá se, že jediní turisti ve městě jsou šachisté.

Protože Pepa Bára má hlad, hledáme nějakou místní restauraci. Nacházíme ji, je však plná. Naštěstí u jednoho stolu sedí další účastník vlaku, pan Hälsig, ke kterému si přisedáme. Paní hostinská ve folklórním ošacení je velmi řízná a velmi hubatá, pan Hälsig však říká, že si jen dělá srandu. V restauraci je plno a nikdo v ní nekouří, což je dle pana Hälsiga normální německý stav. Sergej Mihál zkouší s paní hostinskou konverzovat rusky, čemuž paní hostinská nerozumí, pan Hälsig však ano, protože jeho manželka učí ruštinu. Jak mě však upozorňuje, tento jazyk není v Německu příliš populární. Zatímco debatuji s panem Hälsigem, S. Mihál přesvědčuje J. Báru o životě po životě. Po pivu, klobásách a vydatných polévkách se vracíme zpět taxíkem, který stojí zhruba tolik, co autobus.

Vcházíme do hotelové restaurace, kde se skutečně koná večeře, ačkoliv ji J. Bára vehementně popíral. Obsloužení plného hotelu však poměrně dlouho trvá, takže vypadávám z budovy vyzvednout nedalekou cache. Ostatní zatím debatují s panem Mikulášem a jeho dvojnásobně ženským doprovodem o historii šachu v Košicích a okolí.

Stojím u cedule, za kterou by měla být skrýš, když se přiblíží starší muž s čelovkou na hlavě. Dívám se na něj, on sleduje mě. Dělám jakoby nic, on mě dál sleduje.

„Á, kolega!“ řekne česky a já poznávám posledního účastníka šachově geocachingového zájezdu. Vytáhnu skrýš, zapíšeme se a vracíme se do restaurace.

Přisednu zpět ke stolu a dojím jídlo, na které nemám moc hlad. S Vojtou Trochtou utíkáme před desertem a platíme pivo.

Zkusím v noci najít další skrýš nedaleko hotelu, ale vůbec mi to nejde – příliš velká tma.

Jdu na pokoj, kde chvíli píšu. Pak jdu spát.