Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

"Šéf pláže"

[15.09.2014 16:47:08]

V roce 1983 jsem nastoupil do práce u firmy Dopravní stavby. V létě následujícího  roku mě tedy čekala i první dovolená. Trvala čtrnáct dní a s rodinou jsme ji strávili na pastvinské přehradě. Návrat z dovolené byl pro mě a moji povahu děsivý a nikdy mi nevymizí z paměti. Na mé židli ve společné kanceláři kdosi seděl a tehdejší šéf se sním a s ostatními bavil jako bych tam já, jako chudák v koutě, ani nestál! I teď po třiceti letech cítím pocit marnosti a zbytečnosti, jenž mnou tehdy prostupoval. Trvalo  pár dnů, než se situace dostala do jakéhosi normálu. Tenkrát v pětadvaceti jsem se totiž šéfovu chování nedokázal vzepřít.   Obdobným způsobem se to opakovalo několikrát, a možná, že tam někde je zakopán původ mé fobie –  jakési obavy  z návratu z dovolené. Obavy, že po mém návratu z dovolené bude v zaměstnání všechno jinak, a že já tam už budu naprosto zbytečný. Od té doby by mi na spočítání týdenních rekreací  stačily prsty na mých rukou a ještě by zbylo. Začal jsem si tehdy vnitřně říkat, že na dovolené budu mít dost času v důchodu. Naučil jsem se je řešit jinak a už mi to tak zůstalo nastálo.  Z devadesáti pěti procent jezdíme pouze na prodloužené víkendy. V zimě do Alp lyžovat a v létě k moři do Chorvatska – do Rabacu.

 

A právě o letních dovolených v Rabacu bych se chtěl dnes  zmínit.

 

Každý rok je v Rabacu něco nového a mohl bych o různých zážitcích, poznatcích i o vybavení městečka psát dlouho, ale tak to většinou je i všude jinde. Na Rabacu je pro mě zdaleka nejkrásnější jeho moře, proto se pokusím psát jen o něm a na závěr ještě  o jedné minipříhodě.

 

                Výhled na ničím nerušenou vodní  hladinu je v Rabacu  opravdu jedinečný, dlouho jsem nikde jinde podobné pocity při pohledu na moře nezažil. Vodní hladina kopírující zemský povrch ve mně neodbytně  vyvolává pocit dokonale válcové plochy. Tento dojem je ještě umocněn siluetami  ostrovů Velkého a Malého  Lošinju zvedajících se z mořské hladiny zleva a přede mnou, desítky kilometrů daleko,  kdesi na samotném obzoru. Zprava ubíhá do dáli až někam k Itálii,  k Terstu a Benátkám, zalesněné hornaté pobřeží Istrie . Restaurací  a stánků s občerstvením, povětšinou skrytých ve vzrostlých borovicových hájích, je zde bohatě. Mně se nejvíce líbí ten zhruba uprostřed pobřeží, doplněný vyvýšeným  podiem s výhledem na moře. Při dovolených se zde na kávu a zasnění  se zastavím takřka každý den. I první dovolenou s partou jsme  téměř celou prožili právě tady. V konstantním lehkém alkoholovém oparu jsme v přilehlém moři polykali vodní kilometry a v pauzách nepřetržitě hráli šachy a mariáš, někteří kamarádi se případně snažili „nenuceným způsobem :)“ navázat známost.

 

                Ale i jen samotné posezení zde u stánku, ať už ve dne nebo v noci, je pro mě kouzelné. Pohled na mořskou hladinu a její vlny, obé  měnící podle počasí svou barvu a intenzitu pohybu, je pro mě dokonalým prostředím, nejen pro podvědomé  pracovní přemýšlení, ale hlavně pro meditaci, snění a nové vize. Letos byla barva moře v dáli velmi často šedivě černá, věštící déšť, připomínala mi barvu přezrálé pšenice vlnící se na polních  lánech Moravského krasu. Ale v tomto roce  to byla výjimka, většinou si hladinu moře pamatuji jako světlounce modrou, jiskřící ve své šíři a dáli myriádami perel a lákající mě zcela se odevzdat do jejího sluncem prozářeného  náručí. Velmi rád se koupu nahý, moře vnímám jako živý organismus, který, když jsem k němu pokorný, mi dobrotivě předává zlomek své síly a energie. A k tomuto takřka dokonalému  splynutí samozřejmě plavek netřeba. Levý konec pobřeží v Rabacu, rozplývající se do členitých skalisek je vyhrazen nudistům. Tam chodím plavat nejraději. Pravidelně několikrát za den si plavu kilometrovou trasu podél skal. Občas tam narazím na skupinku na „soukromé miniplážičce“. To většinou zrychlím, pocit, že jsem narušitel, ve mně vzbuzuje strach, že budu za svoji opovážlivost potrestán. Pocit vnitřní „prosolenosti“, příjemné únavy a rozdýchaných plic (rozuměj širších ramen :) )  je vždy výtečnou  odměnou za  absolvovanou plavbu.

 

                Při jedné z letošních návštěv nudapláže jsem zažil úsměvnou situaci; při mém příchodu se tam na mě tak nějak divně okázale stále díval statný čtyřicátník-padesátník. Měl tam partnerku, tak mi to připadalo divné, nechápal jsem o co mu jde. Raději jsem se na něho preventivně pozamračil, aby mi dal pokoj. Od té chvíle jsem vnímal, že mě nevraživě registruje, že mu tam nejsem vhod. Až po hodině jsem pochopil o co jde; že on je „Šéf pláže“. Naprostá většina přítomných ho při příchodu či odchodu podbízivě zdravila, se všemi se snažil prohodit pár vět, svoji nepsanou funkci si evidentně užíval. Trochu mi taky svým chováním připomínal výše zmíněného  šéfa, z doby před třiceti lety.

 

Zhruba zároveň se mnou dorazil na pláž starý muž. Lehl si stranou ostatních, trochu nepohodlně,  na skalisko vybíhající asi dvacet metrů z pláže do moře. Přišel sám, nikoho si nevšímal, nikomu nepřekážel, tipoval jsem ho na místního Chorvata. Asi po dvou hodinách chtěl odejít, ale zřejmě  se přeležel, nemohl se ani zvednout, ani si obléci trenky. Připomínal mi chrobáka ležícího  na zádech na krovkách, bezmocně pohybujícího jen nožičkama a ručičkama. Všichni  jsme to podvědomě registrovali, ale nikdo nic nedělal. Po chvíli jsem to už nemohl vydržet, oblekl jsem si šortky  (připadalo mi hloupé se s ním casnovat nahý – měl určitě přes sto kilo) a vyrazil mu po kamenech na pomoc. On mě zezadu neviděl, ale k ostatním už v ty chvíle vysílal velmi zoufalé pohledy. Docela jsem se sním nadřel, jednu chvíli mě nechtíc skoro shodil na skaliska do moře, ale nakonec se mi ho podařilo postavit a postupně i rozhýbat. Následně jsem se vrátil mezi ostatní. Pohledná Němka pronesla něco jako sehr gut a danke a i ostatní se na mě usmívali. Jen z očí „šéfa pláže“ sršely blesky. Tomu jsem rozuměl. On věděl, že udělal chybu; to přeci On měl starého muže „zachránit“. Podvědomě jsem se napřímil v ramenou a jiskrným pohledem přejel okolním naháčům po tváři. Kratičká myšlenka, že teď bych mohl „Šéfa pláže“ svrhnout a sám zaujmout jeho místo, byla příjemně mazlivá.  Ale byla to jen   vteřinka, pravěké geny mě rychle opustily  a já se vrátil zpět do reality. Až při následném polospánku na prohřátých oblázcích  jsem si pomyslel, že  porážky šéfa  bych měl spíše využít k definitivnímu zahození své dávné a už dlouho tak zbytečné  fóbie o návratech z dovolené.

 

                Už jsem toho ale o moři v Rabacu a o šéfech napsal dost. Možná až budete příští rok přemýšlet kam na dovolenou do Chorvatska, tak vemte tyto věty o mém vnímání  moře v Rabacu v potaz. Třeba se tam někdy potkáme.

 

Hezký zbytek léta

 

Vlastík

 

P.S. Přeci jen několik technických podrobností.

1) Doprava – doporučuji trasa např.: Brno – Vídeň (2 hod.) – Graz (1,5 hod) – Maribor (0,5 hod) – Lublaň (1,0 hod) – Postojná (0,5 hod.) - Opatie, tunel Učka, Rabac (2 hod) Celkem tedy sedm a půl hodiny. Pokud zvolíte na přejezd rozumný čas, tak je v délce jízdy i rezerva na víc jak  půlhodinovou zastávku.

Délka trasy 140+180+60+120+50+120  celkem tedy 670 km, z toho cca 550 km po kvalitních dálnicích.

2) ubytování  možné  jakéhokoli typu;  apartmán, ubytovna, hotel dvě až čtyři hvězdičky (osvědčil se nám kompromis dvouhvězdičkový hotel Marina; 50 m  od moře, vydatné snídaně a večeře v ceně, cena za noc cca 50 EURO. Intenzívní třídenní pobyt nás přišel se vším všudy  na šest tisíc korun.

3) poměrně rozlehlá zátoka (u hotelu Marina) zajišťuje klidné moře i v období větších vln na otevřeném moři.

4) výborná restaurace na mořské ryby – restaurace El Kapitan (500 m od Mariny podél moře)

5) odkaz o historii apod. Rabac – Chorvatsko  http://www.chorvatsko.cz/kvarner/rabac.html

 

 

fotografie

zobrazeno(19016x) | příspevky(8x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

29.10.2015 09:22:32 | Soňa

Krásné, čtivé, nejlépe bych to popsala jako blog "s duší";

 příspěvky (i knihy) od Tebe jsou psány s noblesou i pokorou, že po jejich přečtení se ve mě rozhostí takový příjemný vnitřní klid.

Co se týká dovolené v Rabacu, ještě jednou děkuji za tip, moře je zde opravdu kouzelné, při naší návštěvě bylo bouřlivější (což miluju) a mělo nádhernou tyrkysovou barvu :-)  Těším se na další příspěvky :-)

26.09.2014 11:14:54 | Luboš

Krásně popisně napsáno. Snad, dokonce  - bych to nenapsal lépe, což by mne před lety iritovalo. Teď se mi líbí, když mě někdo zaujme a umí popsat perfektně svoje pocity. Což je tvůj případ.

V Rabacu jsem byl - krásný kousek Chorvatska. Jen na rozdíl od tebe se nevracím na stejná místa , téměř nikdy nebo spíše výjimečně. A to, že jezdíš "jen na prodloužené víkendy " vím. Tak jsem tě poznal před 12 lety v Rakousku na ledovci. Už ani nevím , který to byl.

Šéf pláže .....někdy je lidské ego neuvěřitelně na škodu i v takovém krásném místě u moře. Jedině vytěsnit ,nevšímat si , možná z dáli pozorovat a přát mu štěstí v jeho jisté omezenosti. S úsměvem.

17.09.2014 07:55:14 | ancien

Vyběhnout na pláž ještě před svítáním, kdy všichni ještě vyspávají včerejší „all inklusive“ a vlny jen líně přesypávají pobřežní valouny, shodit plavky a splynout s vodami které tělo tak přátelsky hýčkají. Mezi všemi údy proudí svobodně houfy bublinek, které rozvířily záběry osamělého plavce. Svítá a dlouhé a ostré stíny skalisek rámují ranní idylu. A po pláži běží toulavý pes a v tlamě odnáší odložené plavky…zatím je všude pusto.

Ovšem zdánlivě nekonfliktní letní a průzračný blog skrývá jednu nevyhnutelnou otázku hodnou určitě románového zpracování: jakpak se z nesmělého venkovského, po dovolené odstrčeného mladíka stane během docela krátké doby klidný a vyrovnaný, finančně dobře zajištěný majitel prosperující firmy a taky alfa samec první kategorie (ale s pokorou!). Můžeme jen hádat. No a to je dobře.  

16.09.2014 21:30:22 | Jirka

Konečně klidný nekonfliktní blog :-p

ps. ranní plavání v 6:00 jsem si nikde jinde na dovolené neužíval :-)  

16.09.2014 21:04:20 | Martin Handl

Krásně sepsaný blog! Když jsem to seshora pročítal, tak jsem k tomu chtěl něco napsat a dodat, ale po přečtení celého blogu až dolů nemám co...

16.09.2014 11:58:07 | Pavel

Vlastíku, hezky napsané. Souhlasím s panem Minaříkem i s Tebou - udělej si dovolenou, kde budeš mít vždy 3 max. 4 dny na jednom místě (někde třeba jen 2) a těch míst projedeš třeba 5... Srí Lanka je na takovou dvoutýdenní dovolenou ideální. Nebo Filipíny, ty se mi líbily ještě víc, ale jsou moc daleko, takže 14 dnů na ně je spíš málo...

16.09.2014 08:06:53 | Pavel Minařík

Ahoj Vlastiku, já jsem bohužel nikdy v Rabacu nebyl, a musím to snad v příštím roce napravit, jestli osud dopřeje. Ale možná by stálo za to, po 31 letech vyzkoušet čtrnáctidenní dovolenou, ale ne jen na Rabacu, a také ne na jednom místě. Je tolik krásnách míst na světě, a lidský život je tak krátký... Takový dobře naordinovaný mix, by nemusel být vůbec špatný. A myslím, že i ta židle by na Tebe počkala. A určitě si i delší relax zasloužíš. Přeji Ti hezký a úspěšný den.

P. M. 

15.09.2014 19:50:52 | Alois Kunc

Na dovolené v Rabacu s partou rád vzpomínám. Zrovna včera jsem si prohlížel fotky z té letošní - bylo tam opět krásně!

Historka s šéfem pláže se Vám povedla popsat, úplně živě jsem si tu situaci při čtení s úsměvem na tváři představoval, jako kdybych byl jejím svědkem.

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox