Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Bílý pěšák v New Yorku

[04.05.2015 17:45:30]

Nedílnou součástí tohoto blogu jsou Ancienovy příspěvky do diskuzí. Ancien se před dvěma týdny vrátil z Ameriky, z měsíčního pobytu u své rodiny. Svým kamarádům odtamtud posílal maily s popisem toho, co ho zaujalo, co zažil. Požádal jsem ho, aby něco podobného napsal i pro tento blog. Třeba Vás jeho odpověď taky zaujme:

Místo úvodu: na obrovské bílé ledničce v jedné domácnosti v New Havenu mají architektonickým písmem nápis: láskyplná důslednost. Pro 34 amerických dnů jsem se pokusil pro svůj přístup to heslo obrátit: důsledná láskyplnost. Nejenom pro soužití s touto rodinou, ale i pro pozorování – nikoliv hodnocení – všeho, co jsem tady prožíval. Podobný přístup bych doporučil i případnému čtenáři.

Dvě hodiny vlakem z Grand Central (NY) podél východního pobřeží leží New Haven, sídlo Yale University (od r.1701). Kampus je vrostlý do struktury města, řada budov a rezidencí přímo v uliční síti. Barva fasád je tmavě sytě rudá, tak jako skála East Rock tyčící se do výše mrakodrapu na severním okraji. Kromě pár výjimek pseudogotika. Jak se může dařit vědě v architektuře, která pouze předstírá? Odpovědí je řada Nobelových cen, naposledy v roce 2013. Ovšem výjimky stojí za to, jsou pod nimi podepsání např. Luis I. Kahn, Saarinen…Přísně výběrová univerzita (bere 7% přihlášených), patří mezi nejlepší (Ivy League). Když jsem chodíval po městě s kočárkem (to byl jeden z mých úkolů tady) pátral jsem ve tvářích studentů po jejich genialitě. Bylo to nesnadné, protože buď běželi, nebo čučeli do svých chytrých telefonů, nebo byli tak sebevědomí, že mně byli málo sympatičtí. Naopak starší obyvatelé se rádi pousmáli, pozdravili a byli vstřícní. Samotinké dívky legalizovali svou samotu ať už v parku, kavárně nebo restauraci právě nepřetržitým civěním na barevnou věc. Kdyby Edward Hopper maloval své čekající ženy dnes, musel by přimalovat v levé ruce mobil. (Vrchol závislosti jsem viděl na nádraží v Restroom, kde podle vzhledu manažer držel v jedné ruce ve výši očí ten obrázkový mobil, no a v té druhé…copak si asi užíval víc?) Prvního kuřáka jsem uviděl až na periferii. Seděla na verandě, usmívala se a nevypadala na to, že by třídila odpad, kompostovala a chodila zalévat rajčata na komunitní zahrádku, což jsou aktuální témata i pro vědecké pracovníky Yale.  

I jednoduché rozhodování se neobejde bez zátěže vzpomínek. Proto po pěším poznávání ostrova Manhattan od Harlemu až po Battery Park na jižním cípu jsem, díky své oblíbené četbě, zamířil do Brooklynu, abych tam vyhledal prostředí, ve kterém židovští autoři žili a snad i žijí. A tam jsem v uličce nedaleko Prospect Parku (kde si jeho autoři vyzkoušeli všechno, co potom uplatnili v Central Parku), našel řádku betonových stolků se šachovnicemi. Omšelé a s políčky zašedlými atlantickými dešti, možná pamatovaly i chlapce, který tady v Brooklynu se šachem začínal. Jmenoval se Robert James Fischer, ale doma mu maminka říkala Bobby. Bílá a černá. Jak příznačné pro Ameriku. Už dávno vím, že jsem jenom pouhý pěšák (a tím jsem zůstal i při poznávání tohoto mrakodrapového města) a pro pěšce, černé i bílé je určeno toto psaní původně zamýšlené jako 64 odstavečků, ale to by nikdo nevydržel.

Ostrov Manhattan, srdce New Yorku je dlouhý cca 22 km a široký tak 3,5km, mírně vyklenutý jako hřbet pevné kamenné velryby, která nese obrovský náklad betonu, oceli, skla a cihel, která se snad pod tou tíhou nepotopí. Pravoúhlý rastr ulic (podél podélné osy 12 Avenue, kolmo na ně skoro 130 Street), je narušen pouze v jižní, nejdříve osídlené, čtvrtině délky ostrova. V rovných Streets ve škvíře mezi ostrými hranami mrakodrapů je vidět nebe a na konci (díky tomu mírnému spádu) je volný prostor, nebo vody Hudson River na západě, nebo East River na druhé straně. Ten průzor do nekonečna odlehčuje chodci pocit tísně. Naděje prostoru uvnitř skleněné spáry.

Desítky nástupišť vlaků na Grand Central jsou pod zemí. Černé bezútěšné peklo, pár blikajících zaprášených žárovek a temné dunění vlaků a metra. Kontrast k obrovské, vznosné a zářící nádražní hale, vysoko v klenbě blikající souhvězdí na obloze, uprostřed bílozlaté hodiny odměřují vteřiny všemi směry spěchajícímu hmyzu. Nožičky kmitají, chrám věčného pohybu v kdysi slavné železniční zemi.

O patro níž důstojná stařena v černém pečlivě a dlouho snídá pribináček u tří kufrů svázaných špagáty, vedle  muž v klobouku nad notebookem mechanicky a po paměti ukusuje z nějaké jedlé hmoty, tanečním krokem a za zpěvu přichází k popelnici černoch, poplácá ji jako koně před startem, hledá pár flašek se zálohou, obrátí oči v sloup a odtančí s prázdnýma rukama. 

Dolní Manhattan a Brooklyn spojuje slavný zavěšený most. Slavný je oprávněně a dodnes patří k newyorským technickým divům (a není jich tam málo). Uprostřed vyvýšená lávka pro pěší, o patro níž burácí oběma směry přeplněné čtyřproudé komunikace. Na Velký Pátek vychází z kostela St. James v Brooklynu dlouhý průvod. Mladík v čele nese jednoduchý dřevěný kříž. Před ním tři policisté z protiteroristické speciální skupiny, která má pohotovost a celou křížovou cestu (Way of the Cross over the Brooklyn Bridge 2015) doprovází. Na plošině u druhého pilíře je jedno ze zastavení. Řada reproduktorů je zabalená v igelitu, drobně mží, obzor nad soutokem řek v mlze. Nad lhostejnými vodami East River valícími se hluboko dole pod námi zní starý gregoriánský chorál (Crux fidelis inter omnes. Arbor una nobilis….) a slova Evangelia. Žena vedle mne má v očích slzy. Masiv mrakodrapů okolo Wall Street je blízko, je obtížné vyfotit kříž tak, aby byl nad nimi, proti šedé obloze.

Mentální mapa města? Takový pojem my Evropané ani nepotřebujeme, abychom, sotva uvidíme věž kostela věděli, že tam bude náměstí, radnice, střed. Tady v NY, ale ani v mnoha jiných amerických městech tuto podvědomou znalost neuplatníme. Věže kostelů beznadějně zazděné mezi stěnami  mrakodrapů. Střed města s velkým náměstím nenahradí Central Park a hledat místo, náměstí, kde se podepsala historie města je tady marné. Naopak bezbřehá neregulace zástavby, neexistence hranic intravilánu pustoší krajinu. Jak útulně působí malé náměstíčko – piazzetta – Lincolnova centra před Metropolitní operou (zrovna dávali Aidu, kromě hvězdného obsazení čtyři živí koně na scéně, dirigent Placido Domingo!) . Uprostřed kašna, vpravo koncertní sál, vlevo divadlo, připadal jsem si jako bych vstoupil do obrazu Giorgia de Chirica. A na přilehlé Broadway (jediné šikmé ulici) socha Danta.

S dobrou vůlí obdivovat to vzepětí investorské síly, stavebního umu a americké touhy být nej, nej, NEJ, jsem vystoupil z výtahu v 86. patře Empire State Building. Jednoho z těch, kteří v soutěži o nejvyšší budovu světa dlouho vedli. Nenápadný z ulice, uvnitř zachovalý ve stylu art-déco. Mezi pozdějšími jednoduchými hranoly  jsou ty původní potěšním pro oko a kořením v té hranaté omáčce. V dálce skoro vedle Grand Central ocelová kupole Chrysler Building, na obzoru zelená čárka Central Parku, na opačné straně na ostrůvku La Liberté éclairant le monde se marně snaží, aby její světlo ozářilo všechny státy světa. Pohled dolů na ježící se stavby je nezapomenutelný. Otázky zůstávájí: jak se asi žije lidem tam dole, ve věčném stínu mrakodrapů? A jsou ti bohatí svobodnější?

V jedné z chodeb bludiště Grand Central oslnivý a přesný zvuk houslí. Obtížná pasáž z Vivaldiho Zimy. Štíhlá v bledých dlouhých šatech, vlasy stažené dozadu, věk asi 45, elegantní. Dokonalost, která tady, mezi spěchajícími a čističi bot naproti, působí nepatřičně. Pouzdro od houslí před ní je prázdné.

Dole na schodech sedí vlasatý kytarista, hraje si pro sebe a je cítit vlny pozitivní energie které vysílá do davu. Ani si nevšímá kupících se dolarů. Cyklistická stezka vede z Yale kampusu na tělese zrušené železnice. Míjí záda supermárketů a skladovací prostory k pronájmu. V jedněch vratech  nad dřevěnými schůdky otevřené dveře. Je neděle, z aut vystupují svátečně oblečení černoši. Modlitebna se plní a uvnitř to pulzuje. Gospel! Po několikerém objetí, na které mám krátké ruce, můžu dovnitř. Improvizovaný a neuhlazený zpěv – modlitba – se odráží od bílých stěn a proniká betonovým stropem až k nebi. Snad bude vyslyšen: Lord have mercy. Christ have mercy. Lord have mercy. Běloši jezdí po výletech.

V mailech, které jsem dostával se vždy opakovalo: užij si to!, a já jsem to spíš prožíval a teprve když jsem o tom psal, tak jsem si to užil. Jenom zlomek toho psaní posílám Vlastíkovi s tajným přáním, že si to přečte i mistr Kaválek, k němuž chovám velkou úctu. New York patří k místům, která nikdy nevystihne ani film, fotografie, kniha nebo báseň. Jen chodec, pěšák, který příliš nespěchá se může k tomuto městu přiblížit tak, že bude vzpomínat a přemýšlet. 

Vlastíku je to pro mne obtížné přepsat to do blogové podoby. Taky je to asi dlouhé. Možná je to pro náročnějšího čtenáře, ale předpokládám, že to jsou ti, kteří tvoje blogy čtou. Nakonec to může být pro ně poučné a naklikají si to, čemu třeba nerozumí.

Díky, přeji dobrý den.
Karel

                                               ŠACHOVÁ POZNÁMKA

                Okolo roku 1975 jsme každoročně hrávali s bratrem Václavem Vedlejší turnaje při Krajském přeboru mužů Východočeského kraje. Byly to pro mě nesmírně hluboké a nezapomenutelné zážitky. Ranní koupání v Mumlavském vodopádu, před den šachy a večer  nesmírně atraktivní  společenské sedánky, včetně  prvních zkušeností s alkoholem a vlastně se společenským životem vůbec :).  Ve dne jsem ve volných chvílích rád nakoukl do místnosti, kde se odehrával přebor mužů. První místa byla povětšinou doménou hráčů prvoligové Slávie Hradec Králové. Nun, Gonsior, Nevole, Černý Mojžíš, to tehdy byly pro mě, kluka z malého městysu, šachové hvězdy a společenské osobnosti první velikosti.

                Ve čtvrtek 30. dubna 2015 na Zámecké Sýpce v Blansku jsem si na ty dávné chvíle alespoň na pár okamžiků nemohl nevzpomenout. V ten den tam slavil své padesátiny lídr lipoveckého Áčka   Pavel David. A jedním z Pavlových hostů byl i výše zmíněný královehradecký hráč pan Evžen Gonsior. I po čtyřiceti letech jsem ho poznal na první pohled. Z jeho rozhovorů s ostatními jsem sice vyrozuměl, že již má osmdesátku dávno za sebou, ale tomu bych skoro neuvěřil a zvláště jiskra v jeho oku vůbec nekorespondovala s jeho roky. Pan Gonsior pronesl i slavnostní přípitek Pavlu Davidovi. Takové proslovy a přípitky vždy se zájmem sleduji. Jak se kdo úkolu zhostil, jak se na něj připravil apod. Přípitek Evžena Pavlovi byl jedním z nejlepších, jaký jsem kdy slyšel. Před panem Gonsiorem  s velikou úctou smekám, všem nám ten večer ukázal, jak v pohodě, s úsměvem a naplno se dá žít a jakoby nic, i po osmdesátce.

                Pavel ten večer dostal od svých šachových kamarádů řadu dárků. Možná tím nejcennějším je šachová publikace složená z jeho partií. Pro Pavla ji složil a vzorně uspořádal mistr Kalendovský. Pro případné zájemce existuje i v elektronické podobě.

Krásný dárek si ale věnoval i sám oslavenec. Posuďte jeho partii s  šachovou jedničkou mezi našimi ženami, odehranou necelý měsíc před jeho životním výročím.

Tereza Olšarová – Pavel David
Orlová – Duras Brno, 1.3.2015

1.e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 a6 6. h3 e6 7. g4 h6 8. Sg2 Se7 9. Se3 Dc7 10. 0-0 Jc6 11. De2 Jxd4 12. Sxd4 e5 13. Se3 Se6 14. Dd2 Vc8 15. a4 0-0 16. g5?

(Bílá je vyhlášená útočnice. Tento tah ale kýžený útok nepřinese, naopak v pozici bílé vznikají trvalé slabiny.)  hxg5 17. Sxg5 Jh5 18. Se3 Sf6 19. Vfd1 Vfd8 20. a5 De7 21. Va3 Sh4 22. Jd5 Sxd5 23. exd5 f5 24. Rb3 Rf8 25. Sf3 Jf6 26. Sg5 Sxg5 27. Dxg5 Dd7 28. Vd2 Vc4 29. De3 Jh7 30. Sg2 Rfc8 31. Db6 V8c7 32. Sf1 V4c5 33. Sg2 Jf8 (Jezdec míří na f4, bílé figury postrádají jakoukoli souhru.) 34. Sf1 De7 (Výhoda černého je již rozhodující. Časová tíseň urychlí realizaci výhody.) 35. Vd1 Rxc2 36. Vf3 Jg6 37. Vxf5 Jh4 38. Vh5 Jf3 39.Kg2 Df7 40.Vh7 Jd4  0-1

Krásný květen Vlastík

P.S. Letos jsem sice oficiálně nevypsal šachovou cenu „Perfect game“, ale finanční cenu 11 000 korun za jedenáct z jedenácti ve druhé lize si zcela jistě zaslouží Vít Bureš z Moravské Slavie Brno. 
(ELO 2155 – „performance“ 2693)