Soňa Pertlová

šachová mezinárodní mistryně (ELO 2199)

Ve znamení lázní a týmových rapidů

[30.09.2009 15:47:14]

Hrát s Davidem závody v básnění (v běsnění možná :-) ) či četnosti příspěvků je jako bych s ním hrála šachovou partii. Na to nemám a nikdy mít nebudu, ale snad vás zaujmou či pobaví některé z mých (ne)všedních (ne)všedností.

Spreewald

Další měsíc plný cestování, avšak spíše ve smyslu odpočinku a „odpočinkových“ turnajů. Mé následující putování nabylo z Vídně severozápadního větru, neboť první zářijový víkend patřil rapid turnaji týmů ve Spreewaldu, kam jsme se vydaly společně s Evičkou. Plán byl téměř ideální – odjezd v 8 ze Slavkova (dopoledne jsem musela ještě cosi vyřídit), 13 odjezd z Prahy, 15 sraz s kapitánem Andreasem u Drážďan, do 17 příjezd do Ragowa (Spreewald) – realita však jiná. Sestru jsem hodila v Brně do práce a zároveň zjistila, že cestou dle navigace se nikam nedostanu, neboť je zavřená. Navigace mě naváděla pořád někam do prčic (nejspíše na bratislavskou dálnici), tak jsem se na ni vybodla, držela se cedulí a své orientační schopnosti a za 10 minut byla ve Slavkově. Tam se taky nechytila, jelikož místo do centra mě navigovala do pole. Rozzuřená a nervózní jsem tedy vypnula navigaci, koukla do mapy a za 3 minuty zvonila u Evičky. Pro začátek téměř hodina zpoždění :-) V Praze jsem si uvědomila, že školu nestihnu, až když jsem byla skoro tam – kde jsem nechala hlavu, nevím. Při cestě z Kavek na Jiřák jsem však netrefila správnou odbočku, podjela Nuselák a dostala se kamsi pod Vyšehrad. Naštěstí jsem si pamatovala cestu z předešlého týdne a kolem nemocnice na Karláku prokličkovala přes magistrálu na Korunní, resp.Jiřák. S 2.5 hodinovým zpožděním jsme nakonec odjeli do Drážďan, kde nás čekal Andreas. Koukl na auto, zeptal se na průměrnou rychlost na dálnici a jeli jsme. Až v autě mi Evička řekla, že je profesionální řidič – ostatně značka 4444 mluví za své… To už projel hned první křižovatku na oranžovou, tak jsem na to musela šlápnout. Zpočátku jsem držela krok a místy to byla i docela sranda, ale při omezení jsem začala klít a vybodla se na něj, protože pokuty jsem fakt platit nechtěla.

Turnaj jsme sehrály obstojně až na hlubokou porážku v osmém kole, která nás odsunula kvůli o ždibec horšímu skóre až na čtvrté místo (první 3 brali peněžní cenu). Spreewald je známý pro nejlepší okurky v celém Německu, vybraly jsme si proto malý barel okurek a věnovaly Andreasovi.

V podvečer jsme ochutnali jejich speciality - gewürzte Gurken a Fischbrötchen. Na projížďku na kánoích bylo příliš chladno, uchýlili jsme se tedy ke sklence vína do teplíčka. Aby to nebylo tak jednoduché, trucující zpátečka udělala ze mě blbečka. I přes Andreasovo snažení marně zkouší její zařazení. Noční můra mi nedá spát, kde mám totiž v Praze Parkovat? Naštěstí jsem vše zvládla a v Brně zajela rovnou k servisu. To mi spad kámen ze srdce.

Luhačovice

Další zářijový víkend (tentokráte prodloužený od čtvrtka) jsem strávila s otcem v lázních – Luhačovicích (komplexní dokončení přípravy na Františkovy Lázně). Měla jsem to „štěstí“, že mě hned po příjezdu chytla záda, následující masáže a koupele byly tedy ku prospěchu.

Po 14 letech jsem zavítala k příbuzným (kupodivu jsem si pamatovala přesně cestu i dům), zhlédla dětské léčebné zařízení, na které mám bohužel spíše depresivní vzpomínky, a nechyběl ani pitný režim a vycházky. Jsem ale zvědavá, jak tam příští rok vydržím 3 týdny.

V neděli mě čekala náročná cesta do Prahy přes Havlíčkův Brod, kde jsem navštívila nemocného strýčka, u jehož rodiny jsem každoročně pobývala během turnajů na Vysočině.

Kavčí hory

Ani následující týden nebyl ochuzen o náročné přesuny. Ve středu jsem rozpačitě opouštěla prozatímní letní sídlo na Kavčích horách a stěhovala se na koleje. Ono soukromí je sice soukromí, ale prostorný a moderně vybavený byteček s výhledem na Prahu jako na dlani – to byl lék. Od Smíchovského nádraží, Podoské vodárny přes Strahov, Pražský hrad, Vltavu se všemi mosty, Vyšehrad, Albertov, Karlák, Staré Město, až po Žižkov (kostel Jiřího z Poděbrad, Žižkovská věž, Vinohradská vodárna, Rádio Svobodná Evropa na Želivského…), a vrchní soud na Pražského povstání. No, nemám pravdu?

„Jak v dálce vidím odhalený Říp, říkám si: „Praotče Čechu, Tys vůbec nebyl cip.“ Ani´s nemusel popojít o pár kilometrů dále, abych se mohla pěkně v teplu v plavkách válet.“

Františkovy Lázně

Na rapid do Františkových Lázní jsem se dostala v podstatě náhodou. Rapidy zrovna nejsou mojí nejsilnější stránkou, domácí oddíl družstvo nepostavil (z Třince do Františkových Lázní to zrovna není nejblíže :-)) a nikdo mě ani neoslovil, tak jsem to nijak zvlášť neřešila. Někdy těsně před uzavírkou přihlášek jsem zrovna viděla Viktora Novotného na skype a zeptala se, jestli náhodou nestaví Nový Bor béčko či ženský družstvo. Načež na mě vyrukoval, že spíš hledají náhradníka do áčka, neboť jim Radek Kalod vypadl a nikomu se to moc nehodí. Upozorňovala jsem, že jim to budu kazit (a taky že jo), ale s faktem, že horší než 0 za neobsazenou šachovnici to být nemůže jsem souhlasila.

Příjemné prostředí, krásné počasí, jen můj výsledek mohl být lepší. Hold mám dlouhé vedení :-) Některé partie se mi ale povedly, z toho jsem měla radost. Spoluhráči nakonec ukuchtili krásnou bronzovou medaili, tak i přes tu (mou) hrůzu zavládla, si myslím, spokojenost.

V neděli ráno se vyhlašovala extraliga a medailová družstva si šla na pódium pro medaile. Ačkoliv jsem hrála extraligu doma za Třinec, přesto jsem byla požádána o účast na vyhlašování, tak jsem aspoň vytvořila dobrou kulisu či snad křoví?! :-)

Na závěr pár zářijových foteček.