David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Záhadná Čína (1, 2)

[10.12.2014 18:21:09]

 1. Multikulturalismus v teorii

Kdyby mi někdo týden před koncem září řekl, že se letos stanu čínským mistrem, asi bych se na něj díval hodně zvláštně. Život ale přináší nejrůznější překvapení.

Nejprve vše uvedu na pravou míru. Samozřejmě jsem nehrál mistrovství Číny jednotlivců, zúčastnil jsem se ale závěrečných čtyř utkání tamní ligy v sestavě vítězného družstva. Celá soutěž sestává z dvaceti dvou kol, takže můj přínos k celkovému úspěchu byl nevelký, o vítězství se mnohem podstatněji zasloužili jiní. Já jsem ale družstvu výsledek nekazil a v posledním utkání jsem mu dopomohl k úspěchu. Ale nebudu předbíhat, všechno má svůj čas.

 

Poznámky k blogu jsem si začal psát ještě dávno před odletem, takže jsem už před cestou měl připravený materiál pro dvoustránkový text. Žertoval jsem, že text je připraven k publikaci, takže zbývá jen odjet do Číny a odehrát ligu. Návštěva Číny ale výrazně změnila můj náhled, což se podstatně odrazilo i na výsledné podobě textu.

Již před cestou jsem chápal, že čínské pojetí socialismu a komunismu se podstatně liší od toho našeho. Mám pocit, že Marxův ideál (ekonomické) rovnosti byl nahrazen podobně lákavým ideálem produktivity a v některých případech také prosperity. Samozřejmě se mohu mýlit, Čína pro mě kvůli jazykové bariéře zůstává záhadnou zemí. Zaujalo mě ale to, že při své návštěvě jsem na politiku prakticky vůbec nenarazil! Lidé ke mně byli milí a ti, kteří mluvili anglicky, mi pomáhali řešit různé problémy praktického rázu. Nikdo po mně (raději?) nežádal, abych se vyjadřoval k aktuálním politickým otázkám. Proto v tomto textu budu psát raději o tom, co jsem během svého pobytu zažil. Do Číny jsem přijel v prvé řadě hrát šachy a v tomto ohledu byla má cesta úspěšná.

 

Své vyprávění jsem začal na konci září. Tehdy jsem nečekaně dostal od Hou Yifan pozvánku na závěrečná 4 kola čínské ligy. O týden nebo dva dříve jsem zalitoval, že jsem nikdy nebyl v Číně, a řekl jsem si, že by bylo zajímavé se tam podívat. Nabídka mne zaujala. V neposlední řadě i proto, že mi mistři a mistryně světa nepíší každý den. (Do té doby nikdy.) O tomto tématu jsem ostatně uvažoval ve svém minulém blogu. Mimořádný byl i nabídnutý honorář za partii, s tak vysokou částkou jsem se v ligách dosud nesetkal. Hou Yifan se ještě ptala, zda mi takové podmínky vyhovují. „Kdybys jen věděla, za jakých podmínek hraji v Evropě,“ pomyslel jsem si. Celkem si nemohu stěžovat, ale výrazně vyšší honorář z čínské ligy mne pochopitelně potěšil.

Mistryně světa slíbila, že předá můj kontakt spoluhráčům a ti mi napíší. O týden později se ozval velmistr Li Chao. Jak se brzy vyjasnilo, jednalo se o nabídku z jiného družstva, týkající se listopadového trojkola! Logicky jsem odmítl, hrát tutéž ligu za dvě různá družstva není možné v Číně ani u nás. Velmistr Li Chao se nakonec domluvil s Viktorem Lázničkou, svým oddílovým kolegou z Německa.

 

Když se ohlížím, vidím, že jsem se letos o Číně zmiňoval celkem často. Počátkem roku jsem poskytl rozhovor, v němž jsem byl tázán na „šachovou mapu“, tedy na geografická centra světového šachu. Psal jsem, že Evropa si stále drží dominantní postavení, ale Čína a Indie jdou rychle dopředu a šachová mapa se může během několika let změnit. Na týž článek jsem narazil po šachové olympiádě, kde Čína získala zlatou medaili a Indie bronzovou, přičemž obě velmoci přijely bez dvou špičkových hráčů.

K olympiádě v Tromsö se vztahuje i další můj výrok. Když mi v posledním kole Levon Aronian zasadil rozhodující jezdcovou vidličku, napsal jsem si na Skype následující komentář: „Dnes jsem dostal velmi ošklivou vidličku! Neměl bych se naučit jíst hůlkami?“

 

V jezení hůlkami jsem udělal nevelký pokrok, ale je třeba se radovat i z maličkostí. Přihlásil jsem se také na kurz čínštiny. Za dva měsíce jsem se toho nestihl naučit mnoho, ale rozhodně je lepší umět málo než nic. Kromě toho lidé většinou ocení, když znáte pár slov v jejich jazyce.

 

Od poloviny října navštěvuji kurz čínštiny. Náš vyučující výuku občas pojímá poněkud svérázně, o čemž svědčí i druhé video na následující stránce: http://hravecinsky.cz/lekce/lekce-1/blok-1-1/2/

S nástupem nové generace vyučujících se ale mění i styl výuky. Kurzy jsou přínosné, ale samostudiu jsem nevěnoval tolik času, kolik bych před podobnou cestou měl. Všichni přeci víme, že s věkem se v našich životech objevují neviditelní zlí skřítci, kteří nám kradou čas, který potom běží rychleji než dříve. Zkušenosti také jasně ukazují, že na internetu jsou tyto bytosti obzvláště aktivní, v důsledku čehož tam čas ubíhá mimořádně rychle.

 

Liga se hrála ve městě Jiangmén. To nemá vlastní letiště, takže jsem letěl přes Moskvu do Hongkongu a odtamtud cestoval autobusy.

Přiznejme si, že pro cestu do Hongkongu jsem si nevybral nejpříhodnější čas. Stále to ale je lepší, než cestovat touto dobou na východ Ukrajiny nebo do Jeruzaléma. Mimochodem, na druhé z uvedených míst se skutečně chystám, na přelomu února a března se v Izraeli bude konat mistrovství Evropy. Těším se, že si prohlédnu památky, ale mám pocit, že v současnosti tam situace není právě nejklidnější.

 

S sebou jsem si chtěl vzít nějakou beletrii nebo odbornou knihu, nad níž bych mohl dobře usínat. V Knihovně Sociologického ústavu Akademie věd jsem si vyzvedl Cannettiho Masu a moc a chtěl jsem si ji vzít s sebou. Ke svému zděšení jsem si ale den před odletem všiml, že kniha má na obálce mimo jiné hákový kříž. V cizině bych měl potíže vysvětlit, že se nejedná o nacistickou literaturu. Kdybych měl velkou smůlu, mohly by úřady v Moskvě zkoumat, zda jsem hodný proruský fašista nebo zlý proukrajinský. Nevím, k čemu by dospěly, ale prověrka by nemusela být příjemná.

 

Omlouvám se, už zase jsem se dostal k politice. Když se ale podíváme na šachovou špičku, až tolik nás to neudiví. Patří do ní mimo jiné Rusko, Ukrajina, Arménie, Ázerbájdžán, Spojené státy, Čína, Gruzie nebo Izrael. Nejsem historik a nechci hodnotit něco, čemu nerozumím, ale mám takový pocit, že mnoho lidí má vážné výhrady vůči politice několika ze jmenovaných zemí. Původně jsem napsal „většina“, ale spíše se mi zdá, že většina lidí se o politiku moc nezajímá. (Alespoň pokud uvažuji v celosvětovém měřítku.) Pojďme se raději bavit o něčem jiném. Politika lidi zpravidla rozděluje, zatímco nadávání na politiku přinejmenším českou společnost spojuje. Během své cesty jsem ale nezkoušel, nakolik totéž platí i v dalších zemích.

 

2. Multikulturalismus v praxi

 

Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře mých „cestopisů“, asi Vás nepřekvapí, že má cesta do Číny byla dobrodružná. Jak známo, nejsem právě nejpraktičtější člověk. Pragmatismus projevuji pouze v šachu a při studiu jazyků, přičemž v obou případech pouze v omezené míře.

Na místo určení jsem cestoval s dvoudenním předstihem, abych se vyrovnal se sedmihodinovým časovým posunem. Lety do Moskvy i do Hongkongu proběhly bez problémů. V letadle do Moskvy jsem seděl sám. Na cestě z Ruska do Hongkongu jsem seděl vedle zajímavého člověka, penzionovaného vynálezce, který letěl do Číny za příbuznými. Dozvěděl jsem se od něj mnoho informací o rypadlech. Asi 85 % rozhovoru mne zaujalo, během 35 % se mi chtělo spát. (Spolucestující mi ale ve spánku nebránil, nebavili jsme se zdaleka celou dobu.) Takže jsem měl celkem štěstí na souseda, ale smůlu na čas letu.

Problémy nastaly až v Hongkongu. Ještě před cestou jsem si rezervoval lístek na jednu konkrétní zastávku v Jiangmén a dostal jsem potvrzující e-mail. Když jsem v něm něčemu nerozuměl a přeptal jsem se, dostal jsem od téhož pracovníka další dvě odpovědi. V jedné stálo, že možná chci jet úplně jinam a že zvolený autobus tam nejede, ve druhé mi napsal, že mám za lístek zaplatit v hongkongských dolarech. Tak si vyberte...

S tímto jsem skutečně nepočítal. Podle směrovek jsem došel ke stanovišti autobusů. (Pravda, možná patřilo k jinému terminálu.) Tam mi prodejci řekli, že o zvoleném autobusu nic nevědí, ale pohotově mi prodali lístek na jiný autobus do téhož města a sdělili mi název stanice, který jsem ve stresu okamžitě zapomněl.

Abyste pochopili příčinu mého stresu, uvedu, že jsem těch chyb udělal více. Před cestou jsem si nerozměnil peníze a chtěl jsem si je na letišti vyzvednout z bankomatu, to jsem ale kvůli kvapnému odchodu na autobus nestihl uskutečnit. A aby toho nebylo málo, v Moskvě se mi nepodařilo dobít počítač, takže v Hongkongu jsem už měl prakticky vybitou baterii. S sebou jsem měl jen elektronický slovník, o jehož hodnotě jsem si nedělal žádné iluze. Když můžete každou samohlásku vyslovit pěti různými způsoby, které mění význam, není slovník, který mezi nimi nerozlišuje, příliš užitečný. Místo znalosti vět jako „Ona tě nemiluje.“, „Ona nemiluje ani jeho.“, „Ona miluje učitele čínštiny.“ bych uvítal spíše znalost číslovek nebo důležitých slov či spojení jako „kolik“, „banka“, „kdy“, „toaleta“, „mluvit anglicky“, „hodina“ nebo „peníze“. Číslovky jsem si před odletem stihl opsat ze stránek kurzu, ale mezi zapsáním a osvojením je podstatný rozdíl, který ještě budu muset překlenout. Ostatně musím uznat, že do kurzu nechodím sám a věty, které připadají důležité mně, mohou být pro jiné bezvýznamné. Případně naopak.

Z letiště jsem odjel mikrobusem, z jehož osazenstva pouze část mluvila anglicky. Nejvíce mi pomohla má sousedka. Když jsem řekl, že jsem z České republiky, sdělila mi, že odtamtud byla bývalá přítelkyně jejího milého a o dotyčné se vyjádřila nelichotivě. Nicméně pak mi našla nějakou informaci na internetu a napsala na papír obrázkovým písmem informace o místě určení, aby mne další lidé mohli poslat správným směrem. Na hranicích s Čínou nás řidič vysadil a mne odvedl k dalšímu autobusu. Řidič dal můj kufr do zavazadlového prostoru, prohlédl si lístek a poslal mne dovnitř. To bylo v pořádku, ale autobus byl prázdný a nebylo zřejmé, kdy odjede. Přemýšlel jsem, zda mám hledat toaletu či směnárnu, nebo raději zůstat vevnitř. Nakonec mi jazyková bariéra znemožnila jakýkoliv pohyb po nádraží, nechtěl jsem skončit ještě bez kufru. Po čtyřiceti minutách se autobus rozjel správným směrem.

Během cesty jsem ani nebyl příliš nervózní, protože jsem podřimoval a vyrovnával se s časovým posunem. S družstvem jsem za dané situace mohl komunikovat pouze mobilním telefonem, přičemž můj exemplář nemá internetové spojení. (A mně to téměř nikdy nevadí!) Při příležitostných návštěvách muzeí si telefon raději vypínám, aby neskončil mezi exponáty.

Abych dokreslil situaci, uvedu, že město Jiangmén má přibližně čtyři a půl milionu obyvatel. „Vskutku malé městečko,“ napsala jedna dobrá kamarádka. Pokud nevíte, kam přesně Vás autobus veze, a okolo Vás téměř nikdo nemluví anglicky, může to být trochu problém. Po dvou hodinách jízdy mne řidič vysadil. Zašel jsem do nejbližšího hotelu, abych se zeptal na banku a na to, kde vlastně jsem. Překvapivě se mi tam podařilo vyměnit peníze v celkem normálním kurzu. Napsal jsem další SMS předsedovi klubu, ale nevydal jsem se přímo k vozům taxislužby. V neposlední řadě i proto, že jsem neznal čínský název svého hotelu. Po dlouhé cestě jsem cítil potřebu obměnit tekutiny. Ještě nikdy mne tolik nepotěšilo setkání s restaurací KFC. Servírka mluvila anglicky „a little“, ale objednanou vodu mi přinesla a dokonce za ni nechtěla peníze. Přesto jsem zaplatil drobnou částku. Nepil jsem přes pět hodin. Pak jsem se vydal hledat vůz taxi. V tu chvíli přijel na místo představitel klubu. Mluvil prakticky jen čínsky, ale jménu „Navala“ i čínskému výrazu pro Česko jsem porozuměl, takže vše skončilo dobře a za pár minut jsem už odpočíval v hotelu. Šel jsem spát večer a vstal jsem ráno, takže k adaptaci jsem nepotřeboval mnoho času. Když jsem ráno před odletem vstával nedlouho po třetí hodině, předpokládal jsem, že přelet zvládnu bez větších problémů. Jakožto „ultraskřivánek“ mám v tomto ohledu výhodu.

Ubytován jsem byl v luxusním pokoji ve čtrnáctém patře moderního hotelu.

Volný den jsem chtěl věnovat cestě do města, ale bez znalosti jazyka a prostředí jsem se neodvážil na daleké cesty, tak jsem se jen vydal na procházku do přilehlého parku s velkým jezerem. Ten byl zároveň i rozlehlý a velmi pěkný. Po ránu i během dne tam mnozí lidé cvičili při poslechu hudby, jiní se prostě procházeli, další tamtudy prostě někam šli. Při cestě do parku jsem musel přeběhnout osmiproudou silnici, ale mám pocit, že ve velkých zemích bývají podobné kontrasty poměrně běžné. Okolí jezera jsem postupně zkoumal i v dalších dnech, přičemž jsem pokaždé došel o kousek dále. Kdyby pobyt byl ještě o den nebo dva delší, prošel bych park celý.

Počasí bylo příjemné, teploty dokonce občas překročily dvacet stupňů nad nulou. Nepatřím právě k milovníkům zimy a mezi chladem a špatnými výsledky je u mne poměrně výrazná korelace (spojitost). Kvalita vzduchu v oblastech s hustou dopravou nebyla dobrá, zatímco v zelené části města se mi dýchalo výborně. Člověk musí vědět, kam má chodit. Naštěstí si mohu vybírat.

Pokud jde o stravu, tady jsem ocenil možnost volby ještě více. Společné obědy mne příliš neoslovily, protože mořské plody mi příliš nechutnají a na maso nasekané s kostmi nejsem zvyklý. Naopak u švédských stolů jsem byl spokojený, přestože výběr byl dost podobný! Obecně vzato mi maso více chutná doma, zatímco v Číně mne naopak velmi oslovily vegetariánské pokrmy a ryby. (Samozřejmě v přeneseném slova smyslu, na kouzelnou zlatou rybku jsem nenarazil. Možná příště)

Když jsem obědval s kolegy z družstva, zkoušel jsem podle místních zvyklostí u jídla srkat a mlaskat, což mne rodině v dětství pracně odnaučili. V dalších dnech jsem se ale při stolování raději snažil zachovávat evropské zvyklosti, ale mám pocit, že mé zápolení s nudlemi či se špagetami nesplňovalo žádné normy etikety. Doufám, že s vidličkou a s evropskou lžící bych si poradil lépe než s příborem.

Určitým problémem byla i jazyková bariéra. Jednou jsem si v restauraci objednal propečený steak z lososa a dostal jsem málo uvařený hovězí steak. Když jsem si stěžoval, dostal jsem propečenější kousek, ale hovězí losos mne přesto nenadchl. Pomyslel jsem si, že je dobře, že na mém místě nesedí Pentala Harikrishna, protože ten hovězí maso nejí vůbec. Při zmiňovaném obědě mi servírka jako přílohu nabízela „lice“ (anglicky „vši“) místo „rice“ (anglicky „rýže“). Nebyl jsem příliš překvapen, protože jsem věděl, že rozlišování mezi -r- a -l- představuje pro Číňany a Japonce problém.

Tady ale musím být objektivní. Rozdíl mezi čínštinou a angličtinou je mnohem větší než rozdíl mezi češtinou a angličtinou. Číňané například nemají problém! Tady bych asi měl lépe vysvětlit, co mám na mysli. Slovo „problém“ se řekne velmi podobně ve většině evropských jazyků, ale čínský výraz je úplně jiný. S lítostí musím konstatovat, že navzdory tomu pro mne setkání s čínštinou ani její studium nejsou zdaleka bezproblémová. Nepochybuji o tom, že jsem i já při svých pokusech o komunikaci v čínštině nejednou řekl něco hodně směšného, pouze o tom nevím. A moje výslovnost v čínštině je určitě daleko horší než anglická výslovnost zmíněné servírky.

A když jsme u fonetiky, měl bych se konečně naučit správně vyslovovat vlastní příjmení. Onehdy mi někdo volal v rámci reklamní kampaně. Když jsem se představil, zeptal se, zda se jmenuji Navala. Když jsem mu řekl, že tam je -r-, změnil to na Narala. Pokud to nevíte, tak od dětství láčkuji, ale není to tak zlé, jak tady naznačuji. Došla mi tlpělivost a aseltivně jsem se lozloučil. Když někdo neví, s kým komunikuje, neočekávám od něj žádné přínosné sdělení. Při té příležitosti si uvědomuji, že vlastně ani pořádně neznám skladbu čtenářské obce tohoto blogu...

 

Děkuji za pozornost. Příště konečně přejdu k samotnému průběhu závěrečných čtyř kol soutěže a něco pochopitelně napíši i o lize samotné. Zatím na shledanou!

 

fotografie

zobrazeno(18672x) | příspevky(14x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

19.12.2014 07:31:20 | David Navara

Ahoj Pavle, děkuji za komentář a přeji Ti radostné Vánoce. Máš pravdu, s tím letadlem do Moskvy jsem to napsal nepřesně. :-)

15.12.2014 11:02:07 | Pavel Vohnout

Moc pěkný článek, který na mnoha místech vyloudil úsměv. Jednou možná i nechtěně, když jsem se podivil, komu se vyplatí vypravit letadlo do Moskvy, ve kterém "jsi seděl sám" :-) Až po přečtení další věty jsem pochopil...

14.12.2014 13:22:05 | David Navara

Děkuji, jsem rád, že se článek líbí. Pokud jde o politiku, samozřejmě zdaleka nejsem expert, ale dění ve světě sleduji celkem dost, snad jen během pobytu v Číně jsem kvůli potížím s internetovým připojením dění ve světě příliš nesledoval. V jedné politické pasáži jsem opravil "ruský" a "ukrajinský" na "proruský", resp. "proukrajinský". Parodoval jsem tím putinskou propagandu - ať už se na konflikt na východě Ukrajiny díváme jakkoliv, ukrajinské volby ukázaly, že fašisté na Ukrajině nemají podstatnější podporu a že se jedná o propagandistické tvrzení. Ale politiku bych raději ze svého blogu vynechal nebo ji omezil na minimum, protože internetové diskuse o podobných tématech lidi obvykle jen rozdělují, aniž by něco přinášely.

12.12.2014 15:16:46 | planet

Opět vtipné, zajímavé, skvělé čtení. Mám rád tento blog.

Jen ta politika .... tam je "elo" až příliš nízké, že by bylo dobré počkat jestli se trochu nezvedne.

 

12.12.2014 11:46:20 | David Navara

 Děkuji, jsem rád, že se text líbí. Pokračování textu asi přijde až v neděli nebo v pondělí.

12.12.2014 10:53:03 | Lubino

 Moc krásné postřehy. Skvěle napsané. Mám rád ten perfekcionalismus, kterým je to tradičně od Davida psáno. 

12.12.2014 04:53:34 | David Navara

Re hans: Nesouhlasím s tím, že bych vyhledával komplikovanější cesty. S Viktorem jsme se o čínské lize bavili na Extralize v době mezi jeho a mou účastí. Jeho trojkolo se ale hrálo jinde. Město Jiangmén nemá letiště, takže jsem mohl letět do Guangdongu nebo do Hongkongu. První město je blíže, druhé ale má častější dopravní spojení a snáze se tam domluvím anglicky. S daným návrhem cesty přišla čínská strana, ale očekávalo se, že si vyberu správný autobus do Jiangmén. Dodnes nevím, kde se stala chyba. Za to, že jsem zapomněl jméno cílové stanice, si mohu samozřejmě sám. Re Lubochess: Děkuji za tipy. Já se o společenské vědy zajímám tak všeobecně a nejdu příliš do hloubky. Od Ortegy y Gasseta jsem před zkouškou ze španělštiny přečetl asi polovinu knihy España invertebrada. Názvy dalších uvedených knih také znám, ale nevím, zda si najdu čas na přečtení některé z nich.

11.12.2014 23:27:15 | LuboChess

 Ad David: Eliasa Canettiho: Masa a moc som našťastie čítaval len doma ;-), ale keď Vás zaujíma táto tématika z obdobných kníh z vhodnejším obalom môžem odporučiť: Gustav Le Bon: Psychologie davu, Jose Ortega y Gasset: Vzpoura davu, David Riesman: Osamelost davu, Hermann Broch: Teorie masoveho šílenství (táto kniha vyšla v rovnakej edícii nakl. Academie ako Canettiho Masa a moc). A keď sme pri Canettim každému knihomoľovi odporúčam kultovú knihu: Die Blendung, preložená i do češtiny ako Zaslepení, dostupná len v antikvariatoch a knižniciach, píše sa tam i o šachu postavička Fischerleho. 

11.12.2014 21:57:23 | hans

 Pane Navaro, z článku jsem pochopil, že v listopadu letěl do Číny hrát pan Láznička, který, tipuji, je mnohem praktičtější než Vy. Radil jste se s ním ohledně dopravy, a nebo máte na cestách rád více adrenalinu? Taky mě napadá, že asi rád vyhledáváte a plánujete, pokud možno detailně, komplikovanější a náročnější cesty. Já tím trpím (taky). Když to všechno klapne, je to lepší než hezky vyhraná partie. A děkuji za pěknou reportáž. 

11.12.2014 15:41:12 | David Navara

Já vím, ale chtěl jsem se někdy podívat do Číny a jsem rád, že jsem dostal příležitost. A celkem bych tam jel i znovu, pokud se najde v kalendáři vhodný termín. Zdá se, že ani mé družstvo není proti. Ale příště bych si zajistil dopravu nějak rozumněji.

11.12.2014 12:39:31 | Inconnu

Pěkné dobrodružství. Sám bych přes půl světa nejel, když se tam nedomluvím.

11.12.2014 12:14:58 | David Navara

 Děkuji, pokračování dodám, ale zatím nevím, kdy přesně. Nejpozději v pondělí, nejdříve zítra.

10.12.2014 21:26:29 | Ota Válek

Hezké postřehy ze země, kde jsem nikdy nebyl a kam se nejspíš už nepodívám. Těším se na pokračování.

10.12.2014 18:29:15 | David Navara

O těch špatných fotografiích a nepřítomnosti dobrých snad ještě něco napíši, jako obvykle jsem si s sebou nevzal fotoaparát a počítačová kamera záhadně selhala. Na první je pohled z okna směrem do parku, na dalších dvou hotelový pokoj, na poslední umělecká díla na zdi pokoje.

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox