David Kaňovský

šachový mezinárodní mistr (ELO 2412), reprezentační trenér mládeže, šachový literát a publicista

Když jde všechno od desíti k pěti

[02.09.2009 21:42:47]

Já sám se považuji za člověka velmi otevřeného, optimistického a pohodářského. Avšak i takovou troufám si říct bohémskou osobnost jednou za čas dostihne ta noční můra všech umělců zvaná špatná nálada. Hned, když jsem se dnes ráno probudil, mi bylo jasné, že je tady a s tím už prostě nejde vůbec ale vůbec nic dělat. Snad to bylo částečně jedním poněkud nepěkně napsaným e-mailem, snad únavou z tábora a vlastně celkově z náročných dvou měsíců letních prázdnin. Každopádně takovéto dny opravdu nemám rád. Člověku se vůbec nic nechce dělat, nejraději by si lehnul do postele, nasunul na sebe teplou peřinu a celý den prospal. Jenomže tak jednoduché to bohužel není...
 

Je krásné, když má člověk stovky dobrých kamarádů a ještě lepších kamarádek. Ale co z toho, když chybí ta jedna jediná spřízněná duše, o kterou se člověk může opřít v nejtěžších chvílích, které se může se vším svěřit, která ho dokáže i v těch nejhlubších depresích potěšit hřejivým slovem. Možná to tak nevypadá, ale vždy jsem se považoval za romantickou duši. A podle toho se i snažil chovat. Třebaže to asi málokdo dokázal patřičně ocenit. Právě proto mi v podobných situacích doopravdy nesmírně schází jiná romantická duše, která by se mnou jako rybka s rybkou splynula v jedno tělo a jednu duši...
 

Odpoledne jsem se pokusil alespoň trochu si zlepšit náladu tím, že jsem si šel zaběhat a zaplavat. Pro svoje zdraví a fyzickou kondici to určitě bylo pozitivní, na špatnou náladu to ovšem mělo účinek prakticky nulový. Večer jsem si chvilku zahrál na klavír, leč dokonce ani to mě v daný moment příliš nebavilo. Přitom právě klavír, po varhanách nejkrásnější hudební nástroj, mne těměř vždy dokáže příjemně naladit. Právě teď se koukám na českou klasiku "Marečku, podejte mi pero", a přestože už to začíná být trochu lepší, řekl bych, že během dneška už to o moc usměvavější nebude...
 

Ženu ani květinou neuhodíš, praví se. Svatá pravda. Stejně tak by ovšem mělo platit, že květinou ženu nikdy neurazíš. Ba právě naopak. Darovat dívce či ženě květinu, pozvat ji na romantickou večeři, něžně políbit ruku na dobrou noc, sem tam napsat nějakou tu milou báseň, píseň, nebo jen prostý dopis plný lásky a vroucnosti. Teorie zní krásně, jenomže platí to všechno i v praxi? Vždycky jsem věřil, že platí. A věřím, že vždy také platit bude. Jenom je potřeba zaměřit se správným směrem. Což je možná právě to, co jsem zatím nedokázal. A třeba ještě dlouho nedokážu. Možná nikdy...