Vítězslav Houška

spisovatel a publicista
autor knih:
Nad šachovnicemi celého světa
Šachy s úsměvem
Tam všichni hrají šachy...
společně s Vlastimilem Hortem a Lubomírem Kaválkem připravuje knihu o Karlu Opočenském

Salo Flohr a já

[25.11.2010 10:53:30]

 

To je název až druhé části této malé povídky, kdežto několika nejbližším slovům náleží titulek Botvinnik a Opočenský.
    Takový obyčejný mrholivý 7. únor 1956. Po ránu mi volá Opo, abych se ulil z práce a jel s ním na letiště přivítat šachového mistra světa; a abych mu dělal při slavnostním obědě v hotelu Paříž společníka, a pak o tom něco napsal do Četky, do Večerní Prahy a do Květů. Opo ovšem věděl, že jsem všestranně použitelný element – něco jako jeho tajemník, zapisovatel, garderobiér či co.
Za účelem ulití ze Zemědělského nakladatelství jsem se ani nemusel zdržovat lstivými výmluvami, můj nadřízený Otto Hornung byl totiž šachista.
    V hale ruzyňského letiště se Opo stává objektem objektivů mnoha reportérů. Ale když vkročí do středu společnosti šachový šampión Michail Botvinnik, patří zase veškerá pozornost jemu. Je mu 45 let, ale vyzírá mladistvě. Sluší mu to. A hned si to šine ke Karlu Opočenskému, který jako rozhodčí měl už dvakrát tu čest ho ozdobit vavřínovým věncem mistra světa. A takto hovoří: „Milý Karle Ivanoviči, dnešní den je nejdůležitějším dnem vašeho života. A proto ty květiny, co mi přinesla vaše dceruška Kateřina, si dovoluju věnovat vám.“
    Opo je poněkud v rozpacích, i říká taková slovíčka, jako počemu? začem? něponimaju. Ale Botvinnik je perfektně připraven: „Copak nevíte, že je vám dneska 64 let, tedy právě tolik, kolik je políček na šachovnici?“
    Téhož večera Botvinnik dává (jak se po staročesku říkává) neboli absolvuje simultánku proti dvaceti prvotřídním pražským šachistům (mezi nimiž byli, jak si tak vzpomínám, Jankovec, Bouček, Mráz, Daněk). Mistr světa hrál pevně, ale neoslnil: devět partií vyhrál, dvě prohrál, devět zremizoval.
    Ve vedlejším sále zatím krouží kolem podkovy stolů Salo Flohr (uznávaný mistr světa v simultánkových exhibicích). Sprintérským fofrem pádí od plátna k plátnu a co chvíli odrovnává někoho ze dvaceti soupeřů. Skóre je samozřejmě tradičně flohrovské: 19 výher, jediná prohra, a to se Zdeňkem Ungrádem, členem našeho šachového kroužku ČTK-SZN. Mě vyřídil velmistr (a můj částečný přítel) Flohr tímto virtuosním prstokladem:
 
Flohr – Houška. 7. 2. 1956.
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 a6 4.Sa4 Jf6 5.0-0 d6 6.Ve1 Se7 7.c3 b5 8.Sc2 0-0 9.h3 Ve8 10.d4 exd4 11.cxd4 Jb8 12.Jc3 c5 13.Sg5 h6 14.Sh4 Jbd7 15.e5 dxe5 16.dxe5 Jh7 17.Sxe7 Vxe7 18.Jd5 Ve8 19.Vc1 Sb7 20.Sf5 Jhf8 21.Se4 Dc8 22.Dd2 Je6 23.Ved1 Sxd5 24.Sxd5 Va7 25.De3 Vc7 26.Sxe6 Vxe6 27.Vd6 De8 28.Vcd1 c4 29.Dd4 Jf8 30.Vd8 De7 31.Va8 g6 32.De3 Kg7 33.Vd1d8 a černý vzdal.
 
    „Buďte rád,“ povídá čtyřiašedesátiletý Opočenský, „že jste to bez větší ostudy dotahal až do třiatřicátého tahu.“ Upřímně řečeno, rád nejsem. A těch Flohrových 33 tahů vnímám jako 33 stříbrných stříkaček, jimiž mě velmistr vyřídil jako žádost o podporu.
    O čtyři roky později je situace opačná. Flohr právě napsal předmluvu k mé knize Tam všichni hrají šachy – jednak proto, že jsem ho pěkně poprosil, jednak též proto, že právě odjížděl na dovolenou do Karlových Varů a potřeboval si vylepšit obsah své peněženky.
    A je tu prosinec 1962 a my s výtvarníkem Adámkem v bělokamenné Moskvě, kdež si zase já potřebuju přivydělat nějakou kačku navíc. Z propagačního pracovníka jsem se stal pomocníkem při výstavě, která Moskvičům představuje ilustrace nejlepších českých grafiků a malířů. Měli jsme tu být pouze deset dnů, ale všechno se po tradičním ruském způsobu protáhlo. Rublíky ubývají; šetříme, jak se dá; žebroníme tu i onde (na našem vyslanectví, ve Svazu družby se státy lido-demo), ale nahlas si o peníze přece jen říct netroufáme.
    Zatelefonuju Flohrovi, snad se dovtípí... I prosím děžurnou v našem hotelu, aby mi půjčila telefonní seznam. Půjčit prý nemůže, protože se v Sovětském svazu žádné takové seznamy nevedou. Žasnu a láteřím. „S kým chcete mluvit?“ zajímá se službu konající děvuška. Můj vztek neovadá, ale utrousím, že s nějakým šachistou Flohrem. „To jméno jsem slyšela. Moment. Už vím: je to grosmejstěr. Takže si jednoduše zavoláme do Domu filatelie.“ Zavolala, potřebné numírko vyzískala a já je hned vytočil. Měl jsem štígro: Salo byl doma a zvesela mě vítal a poptával se, jak se mi tu líbí a jestli jsem už byl taky ve zdejším cirkusu. Styděl jsem se mu přiznat ke své momentální finanční mizérii, a tak jsem se jen Sala optal, kde bych si tu mohl zahrát šachy. Dal mi adresu dotyčného Domu filatelie a prý tam těm chlapcům mám říct, že se mi mají (na jeho doporučení) věnovat. A abych pak, až se vrátím do Prahy, nezapomněl vyřídit Opočenskému srdečný pozdrav.
    Povídka končí. Do Domu šachmatistov jsem zašel. Soudruzi na mne byli opravdu milí. O nějakou takovou volnou partii nebo nějakou blicku zájem neměli. Ale jestli prý chci, můžu se s nimi účastnit analýzy velice pozoruhodné partie, která leží tuhle na šachovnici. „Co byste táhl za černého?“ zvídají, ale tuším, že s mou cizineckou pomocí příliš nepočítají. Pak se jeden z nich nade mnou slitoval a rozdal si to se mnou po našem, tedy po novákovském způsobu. Čímž mě potěšil. Ale jak to dopadlo, už nevím.

    Hotel je zaplacen, výstavní práce dokodrcaly do finiše, pozítří bude slavnostní vernisáž. Parťák Adámek si tu slávu nenechá ujít, já ano, a to proto jen, že se toho kterého slavnostního dne koná v pražské Juldě Fuldě velký předvánoční blicák, a tam chybět nesmím, tam musím, musím být. A to i kdyby čert na praseti jezdil! Však jsem se na tuto velkolepou šachovou událost těšil celý rok.

 

zobrazeno(5123x) | příspevky(0x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox