Po skončení Pardubic mám vždycky (takový) divný pocit. Turnaj může skončit úspěchem, či neúspěchem, uhranou normou, či prázdnou peněženkou, ale ten pocit tam je, vlak odjel a objeví se zase až za rok.

Čím to je, že Pardubice jsou takovým fenoménem? Proč je tam tak dobře? Proč se tam pořád vracíme? Proč jsou PARDUBICE a pak až další turnaje? Čím to, že zářivý maják Pardubic prosvítí skrz naskrz jiné šachové turnaje?

To si přímo žádá odpověď, nebo alespoň nějaké vysvětlení. Hm, nebude to ovšem jednoduché, jednak se mi v hlavě rojí tolik důvodů, že vůbec nevím jak je mám poskládat a taky někdo kousek od okna řeže motorovou pilou! Jak se pak soustředit na psaní? Občas to přestane a když už se těch pár myšlenek začne stmelit, hle, nenasytný hluk pily všechno zase zaplaší…chtěl jsem mít jinou múzu při psaní J (ale co se dá robit).

Všechno začíná příjezdem do Pardubic, je strašné horko, člověk vleče batožinu, přemýšlí o taxíku, je nás dost? Ano, je. Každý za dvacku, tedy pivo. V Pardubicích je pro mnohé z nás měnou pivo, někteří poskočili na víno a nemnozí osvícení pak na panáka, například borovička…rum, zelená, fernet. Pije vůbec někdo griotku?

Pak přichází ta nesnesitelná fronta, zase horko, zase ty batožiny, co s nimi? Slyšíme spoustu řečí, hlavně pak ruštinu. Jak je to možné, že vždycky je přede mnou skupina ruských dětí? A ještě před nimi ruští veteráni, kteří (tak) dlouho a zatvrzele vyjednávají.

V čem je tedy ta krása? Právě v té rozmanitosti, v těch známých co jsou kolem nás. Fronta jednou skončí, i ty batožiny jednou padnou na „kolejní“ zem, pak už přichází blaženost. „Kam půjdeme?“ otázka všech otázek. Jaká krása je v té jednoduchosti skryta!

Šachisté a samozřejmě i šachistky jsou velmi společenská skupina lidí. Všimněte si, jak se rádi shlukují, shromažďují, diskutují, baví, hádají, přou, hrají blicky, karty, fotbálek, kulečník, hrají i podivné deskové hry, které mnohdy svoji složitostí předčí i fischerovy šachy. Pohoda.

Jde se na partii. Pro mnohé jedna z nejtěžších denních činností. Vzbudit se. Dojít tam. Najít soupeře, dokázal jsem to, stihnul jsem to! Zbytek detail.

Samá hra je zajímavá, ale není nad pozorování druhých! Hlavně pak lajna prvních stolů. Tam sedí ti vyvolení, kasta nejlepších. Přemýšlí. Na prvním stole sedí seriózní mladík. Hluboce zahloubán do pozice, skoro nestává od partie, chce vyhrát, je to Viktor. Naproti sedí někdo úplně jiný. Neposedný, živý, občas vezme cigaretu a jde si zapálit. Spíše připomíná zábavného floutka, než silného velmistra, který suverénně vyhraje celý turnaj. Jdu dále, vidím menšího mužika s knírem ala Poirot, který se dohaduje s rozhodčím. Jdu blíže (zajímá mě to) , je to velmistr Černyšov (moc se mu nedaří), skončil (už dávno) čtyřicátý tah a on se ptá, jak to že nenaskočila půlhodina. Trochu se divím, vždyť je to jedno, naskočí, proč tolik vzruchu? Dívám se na šachovnici, pochopil jsem, má věž méně. Za chvíli prohrává.

Když tak kroužím kolem šachovnic, uslyším za sebou charakteristický hlas „podívej se na tu Němku – jaké má prsa!“ dívám se, ona vidí, že se díváme, zatlačí intuitivně ramena dozadu, „ ta je teda má!“ žasnu. Chvíli se procházíme a hodnotíme…baby. Šachy už ne, oba hrajeme blbě.

Tady jde cítit ten šachový život, tu krásu Pardubic, stále se něco děje, stále je co dělat, stále jste v jednom kole. Žijeme.

Někdy večer, ať už v devět či deset je třeba se opřít do dveří áčka, vystoupit pár schodů a být tam. Svatyně. Jestli naši dávní předkové měli oltáře a kolem monolity velkých šutrů, my máme v Pardubicích áčko, neměnili bychom. Pivo je skvělé, zábava frčí a odevšad se ozývá nejkrásnější hudba – smích. Tady to prostě žije.

A bude.