Vítězslav Houška

spisovatel a publicista
autor knih:
Nad šachovnicemi celého světa
Šachy s úsměvem
Tam všichni hrají šachy...
společně s Vlastimilem Hortem a Lubomírem Kaválkem připravuje knihu o Karlu Opočenském

S Opem po šachových kavárnách - 1

[28.10.2009 17:05:11]

Asi tak před padesáti lety jsem se sešel u šachovnice s profesorem matematiky Fuchsem, který mi za mladých let kazíval vysvědčení. Měl jsem bílé, hrála se Grünfeldova indická, začal jsem nahlodávat pozici soupeře, který mi však náhle a nečekaně nabídl remízu. Nechtěl jsem se sice tak záhy s pěkně rozjetou partičkou rozloučit, ale pak jsem se zachoval ke svému bývalému kantorovi jako způsobný žák a remízový rezultát podpisem potvrdil.

    Ještě si s panem profesorem přehráváme možnosti a varianty, ale už vidím, kterak na dolní rohové pole čísi viržinka odklepává popel. Za zády mi ovšem stojí Opo a láteří: „To jste tomu zase jednou dal, Houško. Váš soupeře stojí nadranc a vy mu do partiáře píšete Dáno za remis.
    Provinilý profesor Fuchs se pokouší demonstrovat možné tahy obranné i protiútočné, ale Opo jen klepne viržinkou a ohrne ret: „Vy asi, pane, nevíte, kdo jsem, že ano?“ – „Jakpak bych nevěděl,“ koří se matematik vyšší autoritě. „Viděl jsem vás hrát s Aljechinem i s Keresem, s Foltysem i s Pachmanem. Ale taky jsem na vás narazil v každé kavárně, kde se ke kávě podává plátno s figurkami. A taky znám vaši adresu: Opočenský – šachy – Evropa.“
    S královskou hrou jsem se zapletl ještě před koncem války. A rázem se mi zachtělo navštívit Akademickou kavárnu (Vodičkova 15), o níž šla pověst, že se tu provozuje kvalitní šachový sport.
    Tak tohle jsem ještě nezažil. Kavárna a v ní – místo důvěrně známého repotu a tartasu – ticho jako v katedrále. Tedy skoro. Vlevo oddělení pro veřejnost, vpravo asi tak dvanáct stolků, jeden vedle druhého, a na každém se tichými poskoky promenují šachové loutky. Živoucí tvorové, kteří loutkám vdechují rozum, si hnětou čelo. Tu a tam uslyšíš syčivé flek nebo kontra či dokonce , popřípadě já se točím. Vidí každý, že v Akademické kavárně hrají šachoví akademikové jako v mariáši o jednu korunu s flekem.
    Všichni přítomní jsou účastníky dramatu: buď zaujímají roli hráčů nebo diváků; činnost sufléra neboli kibice je zakázána. Jen jeden mládenec vyšší postavy, bílé kalhoty s ostrými puky, tiše proplouvá mezi stolky a hned jukne tam, hned onam. Zamračení bojovníci jsou potěšeni, když se mladík ráčí sklonit nad jejich skončenou partičkou a propovědět pár odborných slov. Má zlatovlasou kštici, titul kandidát mistra a jmenuje se Miroslav Hájek.
    Pan vrchní ví lépe než leckterý z návštěvníků, co je gambit nebo braní en passant, ale mě tu vidí poprvé. Odhadne mé šachové kvality a slíbí: „Počkejte moment, hned vám seženu soupeře.“ – „Slyšel jsem, že k vám občas zajde i mistr Opočenský...“ – „Jaképak občas?“ podiví se vrchní číšník. „Mistr je tu přece každý den. Copak ho nevidíte? Tamhle sedí u karet.“
    Namouduši, je to on. Hrozný kaváren pán. Poprvé ho vidím v životní velikosti. Ale jsem těžce zklamán. No, řekněte sami: nejlepší současný šachista, který místo aby se skláněl nad šachovnicí, hraje bridž s nějakými obstarožními dámami, jimž ani nevadí kouř ze stále znovu a znovu zažehované viržinky.
    Teprve později, když jsem se s Opočenským spřátelil a podnikal s ním tažení po pražských šachových kavárnách, pochopil jsem, proč šachový mistr v tomto báječném prostředí nebaží po aktivním působení. Je to jasné jak jitřní rosa: protože tu nemá rovnocenného soupeře. A kdyby i měl, pak by ho k partii určitě nevyzval, nýbrž ho pozval k posezení a k popovídání si – o čem? Nu, o šachu přece, to se rozumí. Šachová kavárna je totiž nejideálnějším interiérem pro taková podvečerní rozmlouvání, mudrování a vzpomínání. Taktéž je tu možno analyzovat přerušenou partii. A když není posluchač zrovna po ruce, může mistr rozjímat o půvabech královské hry nebo vstát, zapálit si viržinku a obhlédnout pět šest partií v nejbližším okolí.
    Šachová kavárna, budiž pochválena! Ať se vyskytuješ v zemi české nebo kdekoli v jiném pásmu zeměkoule, plníš posvátný úkol šachové modlitebny. Ano, svět je kulatý a kruh uctívaný, protože Slunce, Měsíc i aura nad hlavami světců jsou kruhové. Ale my, kavárenští šachisté, uctíváme především čtverec, těsný čtverec milované šachovnice a každého políčka, které se na čtvercovém kavárenském stolku vyskytují. Tento šachový čtverec je nám synonymem logiky, moudrosti, lásky a spravedlnosti. V to věříme. A ovšemže každý stoupenec této víry prošel vírem života i virem šachové nákazy, kterou můžeme prohlásit za nevyléčitelnou.
    Která pražská kavárna – zkouším žáky – je nejslavnější ze všech? Do které že to kafírny chodívali mistři houslového klíče Smetana a Dvořák a také proslulí malíři Brunner, Špála, Kubišta nebo z literátů Dyk, Bass (ten byl ovšem mistrem basového klíče) a bratři Čapkové? A kde sídlil Český klub šachovní a kde své mistrovské šachové zdvihy činili Duras, Hromádka a Treybal? Krkolomná otázka, jednoduchá odpověď: kavárna Union na nároží Národní třídy a ulice Na Perštýně. (Dnes je v této zmodernizované budově čp. 342 pobočka České spořitelny.)
    Unionka vešla do dějin české bohémy. A s ní i neodmyslitelný vrchní číšník Patera. Slyšel jsem o této kavárně vyprávět staré pověsti české, a tak jsem se (ještě za války) vydal po sešlapaném schodišti do prvního patra. Byl tu sice velký sál s kulečníkem, ale jinak celá tahle staropražská památka sestávala z jedenácti pokojů, které se v roce 1820 přeměnily na kavárnu s názvem Vídeňská. Tehdy, kdy jsem tyto historické jizby osobně revidoval, zastihl jsem u šachovnice pouze dva dědoušky, stižené dnou a chtivostí soupeře pokořit. Bylo tu neútulno, člověk ani nevěděl, kde se usadit a objednat si pravou protektorátní meltu. Když prý vídal vrchní Patera podobně zmateného návštěvníka, nazýval jeho desorientaci blouděním po Stromovce.
    Putujeme po šachové Praze, ale nehodláme spustit s očí Karla Opočenského, nýbrž se s ním chceme vrátit do časů, kdy mu byla kavárna domovem, studovnou i pracovnou, ve které se stravoval a hrával blicky o laciný peníz, v níž chvatně psával své šachové rubriky a fejetony. Tato kavárna se jmenuje Arco a je pořád na stejném místě (tedy na rohu Hybernské a Dlážděné ulice), jak bývala za první republiky, když bývalo a bejvávalo. Zde začínající Salo Flohr nemilosrdně drtíval své soupeře nejrůznějších kvalit (taktéž několik mezinárodních mistrů). Tentýž Salo napsal autorskému duetu Houška-Opočenský předmluvu k jedné knize, z níž si ocitujme několik slov: „Mým šachovým klubem a školou byly vlastně zakouřené pražské kavárny, v nichž jsem proseděl hromadu hodin a kde jsem hrával partie o korunu nebo o černou kávu. Věřte mi, byl to život neveselý, nesnadný a nezdravý...“
    Oba jsme tato káravá slova sice uctivě vyslechli, ale v duchu jsme si mysleli své. Pro mne například se odjakživa jevil život mezi kavárenskými šachovým stolky veselým a vzrušujícím; a co se tkne Opa, víme všichni, že bez tohoto fluida a opia, bez této závrati a inspirace, bez tohoto kavárenského dýmu a půvabu by asi nechtěl žít.                                                       (Dokončení příště)
 

zobrazeno(6473x) | příspevky(2x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

30.10.2009 11:40:15 | Pavel

k Vanocum bude, otazka je ktereho roku :-)

ale vazne: letos Prazska sachova vyda jeste treti sachovou knihu (po Tichem matu a Salo Flohrovi to bude titul Bobby Fischer proti ceskym velmistrum), Opocensky vyjde pristi rok

 

28.10.2009 19:12:36 | Nymburák

O knize Mistr Opo se píše už snad roky. Bude k vánocům?

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox