Když jsem ji zahlédl, trvala konference už šest a půl hodiny.

Byl prosinec 2010 a setkání v historickém centru Vídně organizovala velká rakouská banka pro své středo- a východoevropské klienty. Cílem bylo nalákat klienty do bankou prodávaných hedge fondů. Ti, kdo do těchto fondů již nainvestovali (a neprodali při ohromných ztrátách v roce 2008), se mohli ten den setkat s jejich manažery a ubezpečit se, že jejich peníze (oficiálně registrované v daňových rájích Karibiku, Atlantiku, Indickém oceánu, na Kypru či v Holandsku) stále ještě existují. A investorům, kteří do hedge fondů neinvestovali a nikdy investovat nebudou, banka nabízela zprostředkování úplně stejných obchodů, které na konferenci propagovaly investiční hvězdy.

Judit Polgárová však nepřišla prodávat investice. Závěrečným bodem konference měla být „HRA“ (THE GAME), v níž „Nejlepší světová šachistka Judit Polgárová bude hrát simultánně proti deseti odvážným podivínům (10 brave nerds)“. Na akci bylo vyhrazeno 45 minut s předpokládaným koncem v 18:30, kdy měla následovat koktejlová recepce.

Teď bylo půl čtvrté, přestávka na kávu a šachistka si mezi socializujícími se investory, obchodníky, konzultanty a manažery prohlížela hrací pole.

Téměř nikdo si jí nevšiml – byla nenalíčená, ve svetru a teniskách a vypadala o hodně nenápadněji, než když jsem ji na jaře viděl v Praze. S manželem po boku o něčem diskutovala s organizátory.

„To je Judit Polgárová,“ upozornil jsem pána, co jsem se s ním zrovna bavil, „nejlepší šachistka současnosti a možná i historie.“

„Tu neznám,“ změřil si ji chladným zrakem investiční poradce, „kolik miliard spravuje?“

 

Byl prosinec 2010, finanční krize trvala už nejméně tři roky. Ač se trh od dna v březnu 2009 trochu zvedl, tíha propadu a tržní volatilita byla na konferenci znát. Manažeři a analytici, co jsem vídal v minulých letech, letos nevystupovali – nejspíš byly jejich fondy zavřené či ve ztrátách, anebo je z fondů vyhodili a tak je nikdo nepozval. Rakušan Christoph, který konferenci v minulých letech s humorem a přehledem uváděl, ji řídil i letos, jen z jiné pozice. Místo investování bankovních a klientských prostředků do hedge fondů teď řídil mezinárodní prodeje v Londýně.

Na konferenci se rozdávaly papírové kapesníky v podobně eurových bankovek a ani konferenci uvádějící člen představenstva rakouské banky neviděl budoucnost euro-zóny příliš dobře.

Ředitelka rakouské státní pokladny lákala investory do rakouských státních dluhopisů (v roce 2011 velmi úspěšná strategie). 

Specialisté na ruský trh byli letos jenom dva, Florian stále ještě v ruské investiční společnosti, Bernard opět změnil zaměstnání, takže se nyní představoval jen jako „soukromý investor“. Oba vyprávěli hrůzostrašné historky. Florian řídil obří farmu v Brjansku (krátkodobá spekulace, která se poněkud protáhla), kritizoval Gazprom (jehož akcie jsou levné „z docela dobrých důvodů“) a pak dal k lepšímu odpověď ruského ministra dopravy na otázku, proč se více neinvestuje do infrastruktury: „Protože se všechno rozkrade“. Bernard pak z nepřítomnosti zahraničních investorů v Rusku (všichni své investice se ztrátami prodali a nebyl nikdo, kdo by prodával) odvodil nejlepší příležitost k investicím od roku 2005. Pokud na něj investoři dali a skutečně do Ruska zainvestovali, v roce 2011 utrpěli veliké ztráty.

Realitní odborníci ohlásili další cenové dno a zpochybnili, že by nemovitosti byly ve střední a východní Evropě přeinvestované – také je přesvědčil rok 2011 o opaku.

Americký demograf chválil švédský systém mateřské péče a prohlásil, že z demografických důvodů potřebuje Evropská unie Turecko daleko více, než Turecko potřebuje Unii. Mezinárodně uznávaná hranice odchodu do důchodu v 65 letech se zrodila v 19. století v Kanadě, kde značila věk, po kterém je už nebezpečné řídit parní lokomotivu. Demografii USA výrazně vylepšili Hispánci – roste počet sňatků i nově narozených dětí a klesá množství rozvodů. Také řekl, že v rozvojových zemích probíhají úplně stejné demografické procesy jako v Evropě a tak počet lidí na Zemi nikdy nepřeroste osm miliard.

Manažeři investující do Brazílie, Ruska, Indie a Číny propagovali investice ve svých zemích na úkor rozvinutého světa a jiní zase investice do bankovních akcií (banky byly podle nich tak nízko, že níže jít nemohou) – také oni se v roce 2011 dost výrazně mýlili.

Zakladatel firmy na řízení rizika propagoval svůj index vývoje cen automobilových veteránů, portfolio manažeři macro hedge fondů své celosvětové investice do různých instrumentů v různých části světa, z nichž velká část příští rok neskončila moc dobře.

Nakonec vystoupil Dr. „Woody“, držitel pěti doktorátů (tří z Harvardu, dvou z Princetonu), elitní extravagantní americký ekonom, kterému rakouská banka platí tisíce dolarů, aby třikrát ročně vystoupil na jejích akcích. Letos měl přednášku na téma: „Kde je moudrost, kterou jsme ztratili v rámci vědění?“, na kterou se dostavila většina představenstva rakouské banky, včetně jejího předsedy a generálního ředitele. Já jsem se na začátku v jeho argumentech ztratil a pak už nenašel. Naštěstí jsem nebyl sám.

„Je tady někdo, kdo to pochopil a chce se Woodyho na něco zeptat?“ zeptal se na závěr Christoph. Pak se rozhlédl po sále a pravil: „ale můžete se zeptat, i když jste to nepochopili.“

 

Pak už jen vystoupil šéf obchodníků Erste a konferenci uzavřel. Přitom přečetl seznam deseti vybraných podivínů, kteří se s Judit Polgárovou utkají. Napjatě jsem se vztyčil na židli a poslouchal ze všech sil. Pak jsem si oddechl. Moje přímé i nepřímé dvoudenní lobování přineslo úspěch, do seznamu jsem se dostal i já. Méně skleniček výborného rakouského vína při obědě tak získalo své opodstatnění.

Poté do místnosti přestěhovali šachovou soupravu, technici začali připravovat propojení a mnozí účastníci konference se ponořili do ráno rozdané příručky, aby zjistili, kdo Judit Polgárová vlastně je. Já to v tu dobu měl už dávno přečtené.

Každý z účastníků konference o sobě poskytnul foto a biografické informace. Velikost příspěvku byla omezena jednou stránkou příručky a vejít se do ní musel i demograf a dr. „Woody“. Ve skutečnosti byly životopisy ještě daleko kratší – člen představenstva banky popsal jen devět řádků, šéfová rakouské státní pokladny dva odstavce (tři se jménem a funkcí). 

Judit Polgárová se žádným omezením nezatěžovala. K dispozici dala životopis ze své internetové stránky, který v malém bookletu přerostl na téměř dvě strany a nikdo se ho neodvážil zkrátit.

„Psaní životopisů mi nikdo nešlo,“ začíná její CV, „hlavně proto, že jsem měla problémy s obvyklou náplní, jako jsou absolvované školy, zaměstnání a vývoj kariéry. Nikdy jsem nechodila do školy, všechna studia jsem absolvovala doma a nikdy jsem neměla normální zaměstnání.“

Následuje třicet řádek úžasným způsobem napsaného životopisu, který má spád, napětí, dynamiku i humor. Možná proto, že ho napsala jako živoucí důkaz experimentu, „že jakékoliv zdravě narozené dítě může být včasnou a intenzivní výukou vychováno ve vynikající osobnost, nebo chcete-li, slovy mého otce Lászlo Polgára, v génia“, který se tak vydařil, že ho podruhé již nikdo nezopakoval - sestry Polgárovy ho svým dětem rozhodně nevnucují. J. Polgárová je i v CV sebevědomá a chytrá, zázračná dívka, které dokázala zestárnout, mít vcelku normální rodinný život – a přesto zůstala senzací. CV tak kromě výčtu úspěchů (začínajících v devíti letech a pokračujících do současnosti) obsahuje i zmínku, že má manžela veterináře a dvě děti – fakt, který se v ostatních životopisech v bookletu (s výjimkou šéfové rakouské státní pokladny) prostě neobjevil.

Rozdíl s životopisy ostatních nemohl být výraznější. Což bylo právě to, o co se J. Polgárová snažila.

 

HRU zahájil člověk, kterého jsem celý večer považoval za místního šachového nadšence – konferenciéra, ale později jsem zjistil, že šlo o německého velmistra Sebastiana Siebrechta (ELO 2422). Ten se přítomným ve třech minutách pokusil vysvětlit šachová pravidla. Vzhledem k tomu, co následovalo, to mělo asi podobný smysl, jako vysvětlit sčítání a odčítání a pak přejít k derivaci a integrálům.

Ozvala se monumentální hudba, uváděcí hlas a na scénu přišla „nejlepší šachistka všech dob“ v bojovém kostýmu (tygr, vysoké podpatky, rtěnka). Oproti Praze jí scházel jen náhrdelník z drápů a zubů, ale i tak z ní šel respekt a strach.

V tu chvíli mi zavolal ing. Vozábal. Utnul jsem ho a poslal mu SMS, že jsem ve Vídni a za chvíli hraji s Polgárovou.

„To je sice pěkné,“ psal mi kolega z klubu, „ale není dnes v Praze důležitý trénink?“

Krátký rozhovor o její kariéře obsahující prakticky totéž, co psala v CV plus novou informaci, že Lászlo Polgár chtěl mít šest dětí (o dvě víc, než uváděl velmistr Hort). Pokud by trend nastolený Zsuzou, Sofií a Judit pokračoval, mužští šachisté mohou být rádi, že se paní Polgárové podařilo experiment svého manžela utnout v nejvyšší možné chvíli.

Následovaly absurdní Siebrechtovy otázky typu, co mají šachy společného s financemi (průnik množin špičkových šachistů a špičkových finančníků či investorů ve skutečnosti není moc veliký, jedni zpravidla nemají čas na druhé).

Pak se Siebrecht (konferenciér) Polgárové zeptal, jestli je schopna hrát šachy naslepo, na což Judit (která tak hraje přinejmenším od sedmi let), odvětila, že ano. Velmistr se zeptal, zda by si tedy s někým nezahrála bleskovku, Judit řekla, že klidně ano, a pak si ke stolku, který během rozhovoru připravovali ke hře (včetně digitálních hodin a napojení šachovnice na internet), sedl šéf riskmanagementu a člen představenstva pořádající banky.

Judit si sedla k šachovnici zády a snažila se nedívat na obrovské plátno za sebou, které promítalo divákům pozici. Ještě, než se začalo hrát, si šachistka vymínila, že bude sama mačkat hodiny. V reálu to vypadalo tak, že řekla tah (e4) a okamžitě zmáčkla hodiny. Tím pádem provedení tahu a velmistrův komentář probíhal na soupeřův čas. Černý před tahem zdvořile čekal, než bude komentář hotový, v důsledku čehož měl záhy o dvě minuty méně. Vcelku to však nemělo žádný význam, protože konec přišel ještě před časovou tísní.

Šéf riskmanagementu měl bezpochyby o pravděpodobnosti a statistice mnohem lepší znalosti než já, ale hrát španělskou proti Polgárové (po sicilské je to bílými její druhé nejhranější zahájení) nebylo nejšťastnější rozhodnutí. Když se začalo zdát, že černý stojí dobře a má určitou iniciativu na dámském křídle, rozmlátila bílá obětí královské křídlo a než se černé figury mohly vrátit, proběhl masakr na poli g7. Tah před matem zastavil černý hodiny a vzdal. Za pětadvacet tahů a pět minut bylo po všem.

Varování pro ostatní: Za šachovnicí je Judit Polgárová opravdu zlá.