Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Pro Tobi

[05.05.2018 05:25:00]

Tento blog měl být původně o šachové sezóně 2017 – 2018 šachového oddílu Garde Lipovec. Už jsem ho měl takřka hotový, ale nakonec jsem ho odsunul na příště. Proč?...

…… Abych řekl úplnou pravdu, neprožívám teď úplně nejklidnější období. Ale i přesto byla poslední sobota jen a jen nádherná. A právě o krátký fragment z ní se dnes chci s Vámi podělit.

Už brzy ráno na procházce se Sheilou nás v Lese zamilovaných hřálo životodárné sluníčko a jen pár hodin poté, těsně po desáté, jsme v úzkém

společenství blízkých kamarádů vyráželi na devadesátikilometrový trénink na naše „Cyklistické Zaječice“. Tentokrát jel i nejmladší z nás Lojzík a pevně věřím, že s námi bude jezdit dál i po svém, právě tam oznámeném, vstupu do stavu manželského.

V tu sobotu se těsně po poledni v hlubokém lese kdesi okolo Boskovic odehrál nečekaný a zvláštní okamžik;

Jeli jsme pravidelným tempem, já poslední ze čtveřice. Náhle, ve chvíli kdy jsem velmi intenzivně vnímal krásu rozkvetlého a poledním sluncem prozářeného lesa, se před námi objevila stará paní. V okamžiku, kdy jsem ji míjel, mě nečekaně oslovila: „Zastavte pane!“ Myslel jsem, že potřebuje pomoc nebo něco takového. Slezl jsem tedy z kola, ostatní taky, čekali jsme co bude, o co jde. Ona si nás prohlédla, potom přistoupila ke mně, sáhla do kapsy a na zápěstí mi navlékla pletený náramek s malinkou podobiznou Panenky Marie. V kapse našla ještě jeden a poté co ho navlékla i benjamínkovi Lojzíkovi, nám udělala na čele křížek, a se slovy, že to potřebujeme, se za nás pomodlila.

Do ruky mi ještě dala jakýsi papírek, ten jsem bezmyšlenkovitě strčil do kapsy cyklistických kalhot, a ona odešla. Za chvíli jsme už zase, a pár okamžiků jaksi zamlklí, ujížděli lesem. Otočil jsem se za ní, ale už jsem ji nespatřil. Po pár desítkách minut jsem si uvědomil, že mě nenápadně opustila, mou hlavu několik dní sužující bolest, a navíc i občasný pohled na náramek na ruce mi dokazoval, že se mi to celé jen nezdálo. Bylo to celé zvláštní, ale někdy to tak v životě prostě je.



Hezký den, Vlastík




P.S. Až po dvou dnech jsem se dostal k papírku, zamotaném mezi penězi (omlouvám se) z cyklistické kapsičky, byl na něm tento text:

       Jedné noci jsem měl zvláštní sen. Šel jsem s Bohem, svým
Pánem,
       po písčitém pobřeží. Na temném nebi se promítal film mého
života.
       Provázely jej dvoje stopy v písku. Udivilo mě, že v těch
nejtěžších
       a nejsmutnějších obdobích mého života se objevovaly stopy
jen jedny.
       V rozpacích jsem se zeptal: „Pane, Ty jsi mi slíbil, že
vždy půjdeme spolu.
       Ale teď vidím, že v době nejtěžších zkoušek jsem šel
sám.
       Proč jsi nebyl se mnou, když jsem Tě nejvíc
potřeboval?“
       Na to mi Bůh odpověděl: „Právě tam, kde vidíš v písku jen jedny
jediné šlépěje,
       tam jsem tě nesl ve své náruči.“

 

zobrazeno(36406x) | příspevky(17x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

08.06.2018 06:29:57 | Vlastik

Ne , ne. Autorem ilustrací je malíř pan Vladimír Véla . Spolupracujeme spolu už dlouhé roky . 

07.06.2018 15:49:57 | Peter

 Pán Chládek tie obrázky ktoré v článkoch používate sú vašou tvorbou?

07.06.2018 07:51:23 | Tobi

Re Pavel: No když se ptáš, tak podle mě to znamená nesmyslně vytrženou větu z kontextu. Básně nejsou o jedné větě, která se zrovna hodí k argumentaci. Ale naprosto chápu, že taková dílka může vnímat každý jinak. Každý v nich něco jiného číst. Proto jsem taky psala, že "tak to vnímám já".  Pokud v tom dílku někdo chce vidět depresivně poraženecký přístup k životu a ostatním ten svůj pohled podsouvat, budiž mu toho přáno.  

25.05.2018 10:43:32 | tajemny

Překvapili jste mě svojí kulturní úrovní. V Písmu je toho hodně, každý si může vybrat, co se mu líbí. Každopádně víra vychovává k tomu, abychom se stali lepšími lidmi, a také věřící nechodí k psychiatrům. Domnívám se, že Bible říká, že jsou dva základní druhy lidí: 1) Lidé těla, 2) Lidé ducha - ta druhá skupina potřebuje víru, aby mohla přežít, i když i z první skupiny jsou lidé věřící, ale méně. U nich nevím, jak se k víře dostali. Když jsem ještě vedl dětské šachové kroužky, všiml jsem si, že 50% dětí k šachům vůbec nepřijde - nic jim neříkají. Z těch 50% co šachy berou podle mého odhadu 75% chodilo na šachy spíše pro to, že je zajímal trenér (učitelek měly děti plné zuby), jak bude řešit různé situace, nebo je zajímalo i to, jak to bude v tom kolektivu, nebo i to, jaké to bude až se pojede na výlet nebo na turnaj. V pozadí zní to, že je člověk společenský tvor a šachy v tomto případě sloužily jako jakýsi druh víry nebo společný spojovací článek pro tu skupinu, který ty lidi spojoval.

22.05.2018 08:50:35 | Jaroslávek

Nejsem věřící, ale jedno vím jistě: na stáří samotu nebrat.

19.05.2018 13:38:02 | David Navara

Já jsem ten příběh se stopami také už několikrát slyšel, mimo jiné i od jedné seniorky z našeho kostela. (A určitě se o něj dělila i s mnoha dalšími.) Jsem si téměř jist, že přímo v Bibli ten text není, ale zdroje inspirace by se tam určitě najít daly. Třeba Lukáš 15,4-6: 

  • „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?
  • 5Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena,
  • 6a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘

17.05.2018 13:13:02 | Alois Kunc

Pro Tajemného: Ten příběh je docela známý i v Česku. Docela často se na internetu objevují obrázky (koláže) s křesťanskou tématikou a právě tímto citátem. Na FB jsem pozoroval příspěvky s tímto textem u několika přátel. Také jsem slyšel tento příběh vykládat i dětem během dětské mše. Nevím, jestli je tento text přímo v bibli. Myslím, že spíš ne, ale minimálně je z křesťanského pohledu tak výstižný, že mě ani nepřekvapilo, že jsem jej uslyšel i během mše pro děti. Hezký den Lojzík

15.05.2018 17:09:02 | tajemny

Vzpomněl jsem si, že ten příběh o šlépějích v písku jsem slyšel v naší Církvi asi před 4 roky. Myslím, že to vyprávěl nějaký Američan. Je to duchovní příběh z anglosakého světa. Kde ho vzala česká babička v českém lese? Tady mně něco nehraje.

14.05.2018 10:53:42 | Pavel

 Re Tobi: A co tedy znamená "Vyměnil jsem duši za samotu?" 

12.05.2018 13:49:33 | Luboš Š.

Velmi zajímavý příběh... Chtěl jsem Pavlovi odpovědět, ale dřív to učinila Tobi a mě těší, že mě předběhla. Lépe to napsat nešlo! Přesně tak jsem to pochopil i já... Pokud jde o poslední příspěvek "tajemného". Ta věta na začátku mě taky nenechala chladným, ale myslím, že snad každý člověk má nějaké období, kdy je tak nějak ouvej... U mě spíš vyvolal otazník název blogu. Ale tuším, že kdo to má vědět, to ví :-). Pokud jde o tu nádobu - myslím, že jde o to, kdo má jakou "filosofii". Pokud je někdo přesvědčený, že smrtí vše končí, tak po tom naplnění nádoby nic není. Pokud má někdo jiné smýšlení, věří, že naplněním nádoby sice něco končí, ale zároveň něco jiného začíná... Pohodový májový čas všem:-)

09.05.2018 00:28:55 | Tobi

Pavle: Je veliký rozdíl mezi samotou a osaměním. V té básni se nemluví vůbec o "výměně duše za samotu" ve smyslu poraženecky depresivním. Nýbrž o hledání a nalezení smíření v samé podstatě pochopení samoty. Ze které vycházíme a ke které směřujeme. Poraženecky depresivní může být někdy osamění. A život člověka, který se nenaučí být sám. Tak to vnímám.

08.05.2018 19:46:39 | Alois Kunc

 Já bych jen přidal poznámku, že jsem tam teprve oznámil plán vstupu do stavu manželského :-) To jen aby někteří, co mě znají, nebyli překvapení, že jsem jim neřekl ani slovo :-)

Takže Jirko, na zapití si ještě chvilku posečkáme ;)

Hezký večer

Lojzík

PS: Ta chvíle s tou babičkou v lese byla jak uplně vystřižená z nějaké pohadky o kouzelné babičce...

07.05.2018 15:03:59 | Pavel

Vnímáte taky ten až nekonečný kontrast mezi Vlastíkovým textem (když je nám těžko, potkáme anděla) a Tobijiným komentářem (vyměnil jsem duši za samotu a ještě si myslím, že je to v pořádku a říkám tomu smíření). První je optimistický, tedy realistický přístup k životu (Šimon Peres rád citoval Davida Ben Guriona: "Kdo nevěří na zázraky, není realista." a já se přidávám), druhý je depresivně poraženecký. 

Neměl pravdu levičák Jean-Paul Sartre, že "Peklo jsou ti druzí." Peklo je samota.

06.05.2018 13:22:55 | Jirka

  ahoj všem,

Výlet byl super a stařenka v lese byl opravdu velmi zajímavý impuls, navíc mám přála ať nás Bůh provází cestou.

Jiná věc je že Lojzik ani neřek, že už svatba proběhla, tak gratulace!!! Oslavíme hned jak to půjde.

 

Jirka

05.05.2018 18:21:19 | Jarslav Hájek

Před chvílí jsem se vrátil z výletu za keškami do okolí Náchoda. Vstávání ve 4,30, auto ujelo 230 km, pěšky nachozeno v kopcovoitém terénu přes 6 km a za 12 hodin nalezeno 41 krabiček na hezkých místech. Mám jednu krásnou fotku, povedla se mi Sněžka přesně nad náchodským zámkem. Ale to je nic, oproti tomu hezkému, co se dočítám tady. Třeba se někdy, při pomalejším tempu, s nějakou hezkou babičkou také potkám.

Ale ta zmínka o Šachových Zaječicích (2. - 3. června 2018 se koná již 56. ročník v nepřetržité řadě), přišla jako na objednávku. Obdivuji to, že Vlastík a jeho 15 cyklistů k nám přijedou již počtvrté. Představte si tu dálku z Brna do Chrudimi, v pátek k nám, pozdravit 800 účastníků, na zahájení předat dary a v sobotu stejných 150 km zpět.

Kdo se přidá, třeba na kratší trasu, 50 - 80 km? Hezký penzion v Bítovanech (tam se Vlastík utábořil), lze ještě nafouknout. Anebo jen na jeden den, ozvěte se zde. Podívejte se na INFO o přihlášených družstvech: http://zajecice.chesspce.cz/

05.05.2018 11:08:56 | Lucie

 Krásný den všem, 

"Stopy v  písku", takovou kartičku s tímto textem, byť v jazyce anglickém, jsem dostala na památku od jednoho moc milého američana před 20ti lety, bylo to na anglickém kempu, kde jsem zdokonalovala svou mizernou angličtinu. Tenkrát se mi jen líbila, dnes ji začínám chápat.

Moc hezký, až neuvěřitelný příběh je ten Váš, ale na to už jsem si u Vás zvykla:-) 

Přeji příjemný den 

Lucie

05.05.2018 09:31:20 | Tobi

Děkuji...mimoděk jsem si při čtení blogu vzpomněla na jedno dílko o smíření  (Tomáš Hrabinský).

Slyšíš to syčení,
tiché a sotva znatelné?
To uniká prasklá duše.
Ta duše, ve kterou nevěřím.
Ta duše, která mi praskla.
Slyšíš to syčení?
Poslední svíčka zhasla,
a kde mám ksakru ty sirky?
A sadu na opravu prasklých duší?
Myšlenky hlasitě zní do ticha.
Zvoní mi z toho v uších.
Bojím se zemřít, bojím se žít.
A do ticha stále syčí unikající duše.
Chci ji vůbec opravit a půjde to?
A vůbec pro koho?
Udělej to pro sebe,
zní z venku hlasy.
Pro sebe a začni zase žít.
Pro bolest nevěřím.
Mám ještě dost času?
Mám vůbec důvod.
Zatím, co přemýšlím, váhám,
duše už splaskla.
Je prázdná. Jsem sám.
Tak strašně sám.
Vyměnil jsem duši za samotu,
ta nikdy nesplaskne.
Nikdy mě neopustí,
je moje nejlepší přítelkyně.
Milovat samotu a (umět v ní) najít sám sebe.

 

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox