David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Do třetice všeho dobrého

[26.05.2016 22:08:22]
Posledně jsem uvedl článek o kosovském mistrovství Evropy, nyní přejdu k průběhu turnaje. V prvním kole jsem hrál s IM Mikaelem Agopovem z Finska. Hrála se oblíbená varianta GM Jansy. Soupeři partie nevyšla a brzy musel kapitulovat.
Následující partii jsem hrál černými se Zbyňkem Hráčkem. Bylo to poprvé, kdy jsem se na mistrovství Evropy utkal s krajanem. (Tie-break se Sergejem Movsesjanem z roku 2010 nepočítám.) Zbyněk získal ze zahájení malou převahu. Moje pozice ale byla dostatečně pevná, proto se rozhodl pro opakování tahů, jemuž jsem se nemohl vyhnout.
Ve třetím kole jsem porazil německého velmistra Kunina, jenž má velmi široký repertoár. Pečlivě jsem se připravil na Nimcovičovu indickou obranu, ale po 1.d4 e6 jsem neodolal a přešel do francouzské. Do 33. tahu jsem hrál výborně a dosáhl jsem technicky vyhrané pozice. Při uplatňování převahy jsem se ale dopustil řady omylů, jež mě mohly stát půl bodu. Jako poslední naštěstí chyboval soupeř.
Ve čtvrtém kole jsem dostal opět bílé kameny. Hrál jsem se zkušeným gruzínským velmistrem Sturuou, který překvapivě vyhrál první tři partie. Tentokrát jsem se dočkal Nimcovičovy indické obrany. Zábavné bylo, že Baadur Džobava na sousední šachovnici zvolil přesně stejnou variantu! Chvíli to vypadalo, že "opisuji" jeho tahy. Tento dojem mohl ještě zesílit, když velmistr Sturua odbočil a já jsem se zamyslel na 20 minut. V Nimcovičově indické obraně je mnoho nuancí spojených s pořadím tahů. Naštěstí se mi podařilo vrátit se zpět do připravené varianty a prokázat, že jsem se na partii dobře připravil. Zvolil jsem zajímavou oběť pěšce, která je pro nepřipraveného soupeře extrémně nebezpečná. Velmistr Sturua ji před lety rozebíral, ale nevzpomněl si na správné pokračování a zareagoval chybně. Pak už jsem musel hrát vlastní hlavou, ale velkou převahu se mi podařilo přesvědčivě uplatnit. Při této partii jsem byl v mimořádné formě, mé propočty byly nezvykle přesné.
V dalším kole jsem hrál černými se Sergejem Žigalkem. Zvolil jsem variantu, kterou jsem se naučil od Viktora Lázničky. Ta je velmi solidní, na výhru černý příliš pomýšlet nemůže. Když soupeř po půlhodinovém přemýšlení odbočil z mé přípravy, zamyslel jsem se na podobnou dobu a následně jsem přiostřil hru. O něco později jsem odmítl remízu a v následné soupeřově časové tísni se mi podařilo zvítězit.
V šestém kole jsem hrál černými s Radkem Wojtaszkem na první šachovnici. Vyšla mi příprava, bez větších potíží jsem vyrovnal a ve 24. tahu jsem přijal nabídku remízy v pozici, již ani jedna ze stran nemohla zesílit. Před volným dnem jsem se dělil o druhé až šesté místo za Chorvatem Ivanem Šaričem.
O volném dni jsem se zúčastnil oficiální exkurze do ekologického vinařství a do historického města Prizrenu. Ve vinařství jsem se zúčastnil ochutnávky. Každý účastník si odnesl jako pozornost láhev místního červeného vína. V Prizrenu nás organizátoři překvapili tím, že bychom měli odehrát malou simultánku proti mládeži a dospělým z místního šachového klubu. Byli jsme tam čtyři velmistři proti osmi soupeřům a chodili jsme v kolečku dost chaoticky. Velmistr Kunin měl chvályhodný nápad nabídnout remízu třem dívkám, které hrály celkem dobře. Tím celou akci významně urychlil. Zbývající partie jsme vyhráli. Nejdéle se bránil jeden starší pán. Když jsem mu dal dvojí úder na věž a jezdce, myslel jsem, že je rozhodnuto. Při příštím kolečku ale obě figury byly naživu a soudě podle všeho, soupeř udělal dva tahy za sebou. Za těchto okolností jsem nenabídl remízu a zatímco ostatní velmistři odpočívali, partii jsem spolehlivě dovedl do výhry.
Pak nás čekal oběd v místní italské restauraci. Po něm jsme se rozdělili do skupinek s místními průvodkyněmi. Nejvíce z nás se vydalo do kopce na místní pevnost, z níž jsme viděli celý Prizren i hvozdy na opačné světové straně. Při návratu jsme se ještě vydali k památníku Prizrenské ligy. To není šachová soutěž. Mohli jsme si prohlédnout místní krás(k)y, protože se tam právě konalo fotografování pro soutěž Miss Prizren.
Večer jsme ještě byli pozvání na baletní představení do místního kulturního domu. Je pěkné, že díky šachům mohu navštívit místa a akce, na něž bych se jinak nedostal. Těší mě to tím více, že na cestování a kulturní vyžití kvůli své práci obvykle nemívám čas.
V sedmém kole jsem hrál s Baadurem Džobavou, který v té době byl poněkud nemocný. Zatímco v předchozích kolech vycházela příprava mně, tentokrát naopak soupeři. Přesto se mi podařilo dosáhnout mírně lepší koncovky. Soupeř hrál extrémně rychle a přitom se neopatrným tahem dopustil rozhodující chyby. Pak udělal ještě jednu a o výsledku bylo rozhodnuto. Partie ukázala, že ani ti nejnadanější šachisté obvykle nedokáží v tempu rapid šachu odhalit všechny jemnosti. Několikahodinové partie se nehodí do televizních přenosů, ale většinou nabízejí podstatně kvalitnější hru než rapid šach!
Po sedmém kole jsem dělil o první místo s Ernestem Inarkijevem, který porazil Ivana Šariče. V následující partii jsem dostal už popáté bílé figury. Byl jsem velmi napjatý a cítil jsem, že podobnou zátěž nedokážu dlouhodobě zvládnout, proto jsem se rozhodl ponechat v pozici co nejvíce napětí a hrát na výhru. Ve vyrovnané pozici jsem ale počítal varianty velmi špatně, téměř všechny mé propočty byly nesprávné. Rozhodl jsem se pro riskantní postup a když jsem zpozoroval jednoduché vyvrácení, bylo už příliš pozdě. Soupeř si cestu k výhře mírně zkomplikoval, ale nabídnutou šanci nepustil.
Po partii jsem byl dost zklamaný, protože jsem si pokazil výborně rozehraný turnaj kvůli nevhodnému psychickému rozpoložení, jež jsem nedokázal ovlivnit. Můj stres ještě zesílil a únava nezmizela.
V devátém kole jsem hrál černými s Kacperem Piorunem. Ten mě překvapil boční variantou, s níž jsem se dosud nesetkal. Odpověděl jsem méně známým postupem, který je populární mezi špičkovými hráči. Nepamatoval jsem si všechny nuance pořadí tahů, ale dospěl jsem k závěru, že nejsilnější je pokračování, jež soupeři umožňuje zopakovat tahy. Kacper považoval další hru za příliš riskantní, takže partie skončila po pouhých třiceti minutách nerozhodně. S ohledem na mé rozpoložení mi to ani nevadilo.
Po partii se mi spustila prudká rýma a začalo mě bolet v krku. Že by to byla alergie na rychlé remízy? Spíše se jednalo o zánět horních cest dýchacích. Podobně stonám čtyřikrát až pětkrát do roka. První dva dny bývají dost těžké, potom už vše bývá víceméně v pořádku. Kvůli nervovému vypětí jsem už v předchozích dnech byl velmi zaníceným šachistou. Doslova.
V desátém kole jsem hrál černými s Daniilem Dubovem. Daniil je silný hráč, chybí mu ale průraznost. Vzpomněl jsem si na jeho zápas s velmistrem Ponomarjovem ze Světového poháru 2013, v němž prvních osm partií skončilo nerozhodně a následně Daniil vyhrál bílými v "armageddonu". Jeho "bílé remízy" měly v průměru 12 tahů! Na partii jsem se připravoval celkem dlouho, protože soupeř hraje všechno možné.
Po příchodu do hracího sálu jsem se předběžně omluvil za případné drobné vyrušování kvůli smrkání a kýchání. Soupeř v zahájení zvolil klidnou symetrickou variantu Grünfeldovy indické obrany. Ta se dá hrát černými na výhru, ale já jsem zvolil nejsolidnější pokračování, jež často vede k bezzubým remízám. Soupeř byl naladěn podobně a po pár tazích mi nabídl remízu. Nevím, zda si chtěl dvěma remízami zajistit postup, jakou roli sehrála menší průraznost, ani nakolik vzal ohled na můj zdravotní stav. Můj odpor nad rychlými remízami zvítězil nad mou touhou partii rychle skončit. Chtěl jsem udělat alespoň jeden vlastní tah. Třeba nezajímavý, ale můj! Partie pokračovala do třicátého tahu, ale beztak skončila nudnou remízou. Přiznám se, že mi to vůbec nevadilo. Během desátého kola se kašlání ozývalo z různých koutů hracího sálu, leckdy i současně.
Do dalšího kola se můj zdravotní stav naštěstí výrazně zlepšil. V závěrečné partii jsem hrál bílými s Armanem Pašikjanem. Před hrou jsem poslouchal motivační píseň o tom, že se nevzdám bez boje. O vzdávání zde nešlo, ale partie na šesté až deváté šachovnici skončily nerozhodně zhruba deset minut po začátku kola. Nebylo divu - remíza zajišťovala téměř všem postup, zatímco prohra o něj naopak připravovala. Mně se podařilo sehrát velmi dobrou partii a výhrou se dotáhnout na dělení třetího místa.
Celkově jsem skončil čtvrtý. Systémem start-cíl zvítězil Rus Ernesto Inarkiev, který prokázal špičkovou hru. Druhé místo obsadil ukrajinský Lotyš Igor Kovalenko. V devátém kole v utkání s pozdějším vítězem přepnul strunu, pak ovšem dokázal zvítězit v závěrečných dvou partiích. Prokázal bojovnost, silnou hru i pevné nervy v závěru. Třetí skončil Gruzínec Baadur Džobava. Od prvních kol se nacházel ve vedoucí skupině. Sice prohrál se mnou, nakonec se ale dokázal výhrou v posledním kole vrátit na medailovou pozici. Se svým umístěním jsem spokojen, byť ne bezvýhradně. Na webu nss.cz jsem se dočetl, že jsem na své konto nastrádal 8 bodů. Ve druhé polovině soutěže jsem to tak skutečně prožíval.
Z dalších hráčů na mě nejlepší dojem udělal Radek Wojtaszek. Vyhrál první čtyři partie a po celou dobu hrál na prvních šachovnicích, v posledním kole ho ale zradily nervy, když mu soupeř "odkopl" remízu. (Cítím a ctím rozdíl mezi vyšší formou spisovnosti a hovorovou češtinou, ale výraz "odmítl" popisuje situaci mnohem méně přesně.)
Zbyněk Hráček a Jirka Štoček odehráli dobrý turnaj, na postup to ale nestačilo. Viktorovi se tentokrát nedařilo, příště bude lépe.
V turnaji byly vypsány také ceny v kategorii "Performance minus rating". Je mi záhadou, jak se započítávaly výsledky u mnoha (domácích) hráčů bez ratingu. Podle mě by bylo za dané situace logičtější rozdělit ceny na dvě kategorie: hráče s ratingem a bez něj.
Nevypsanou soutěž o nejsměšnější příjmení by vyhrál domácí hráč Kastrati. Navzdory ratingu 1700 měl před posledním kolem plných 5 bodů, takže jsem vymyšlel titulek "Padesátiprocentní Kastrati" i následující větu: "V kategorii Performance minus rating vítězí Kastrati". (Ve skutečnosti se ovšem koncové -t- nezměkčuje.) Prohra Kosovana v posledním kole mé slovní hříčky odsunula do kategorie smyšlenek.
Co ještě dodat? Na doplňování energie jsem si s sebou přivezl hořkočokoládové kaštany. Po prohrané partii s Ernestem Inarkijevem jsem si je omylem dal do kapsy, takže také ztratily formu.
Město jsem si příliš neprohlédl, nejčastěji jsem chodil relaxovat do místního parku. Jeho menší část byla pečlivě opečovávaná, větší byla neupravená a nacházelo se v ní poměrně dost odpadků. Kosovo je chudá země se svými problémy. Na ně jsem narazil například při přecházení křižovatky, jelikož zelenou vedle chodců dostala i některá auta jedoucí přes přechod. K doslovné srážce naštěstí nedošlo, ale nebylo k ní daleko. Vozidla parkovala na silnicích i chodnících, takže se jim lidé museli vyhýbat.
Navzdory všem problémům byli místní obyvatelé přátelští. O turnaj byl velký zájem, se žádostí o společnou fotografii se na mě obrátily za celý turnaj zhruba dvě desítky lidí, možná i více. Dokonce i trafikant, kolem něhož jsem šel z hotelu na vyhlášení! Jak někdo z místních uvedl, turnaj znamenal velký impuls pro kosovský šach. Přesto si ale myslím, že organizátoři měli začít méně významnou soutěží. Neříkám, že by se měly všechny soutěže konat v srdci Evropy, ale je zvláštní, že za poslední tři roky nejsnazší doprava z Prahy na Mistrovství Evropy jednotlivců byla v roce 2015, kdy se hrálo v Jeruzalémě. Kde budeme hrát příště? Na Martiniku?
Závěrem bych chtěl poděkovat svým rodičům a Petru Boleslavovi za psychickou podporu, velmistru Jansovi za dlouhodobou spolupráci, Viktoru Lázničkovi za společnou přípravu před turnajem, Šachovému svazu ČR za pomoc s organizačními záležitostmi a mnohým dalším lidem, kteří mi přáli úspěch. Před mistrovstvím Evropy 2014 jsem psal kamarádce, že jsem čtyřikrát po sobě nepostoupil. Odpověděla mi, že je čas změnit tradici. Od té doby jsem třikrát uhrál 8 bodů: 6 výher, jednu prohru a čtyři remízy. O tradici nemluvím a příště může být vše jinak, ale i tak mě tyto výsledky těší. Dobře vím, že postup do Světového poháru není samozřejmostí.  

zobrazeno(278x) | příspevky(9x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

27.05.2016 22:11:36 | VH

 Samozrejme až 2017.

27.05.2016 22:08:44 | VH

 2016: Nuuk

27.05.2016 18:05:24 | Pavel

Ahoj Davide, dík za další hezký blog! Nenápadné slovní hříčky se mi moc líbí :-)  Škoda že sis před partií s Inarkijevem neřekl Zátopkovo "když nemůžeš, tak přidej!". 

27.05.2016 16:20:44 | David Navara

Re žába: Děkuji. Re češtin: Samozřejmě máte pravdu, děkuji za upozornění. Chybu opravím. Nejspíše to bude tím, že jsem o trafikantech snad ještě nikdy nepsal, takže jsem si výpadku nevšiml.

27.05.2016 16:10:42 | češtin

Mistře, ví se o Vás, že si zakládáte též na pravopisu. A právě proto Vám píšu. Trafikář je podle vzoru bakalář? Spíše bych psal trafikant.

27.05.2016 14:57:39 | žába

Zajímavý článek. Turnaj potvrdil, že Vaše šachové schopnosti jsou na světové úrovni, ale k opravdu velkému (životnímu) úspěchu je potřeba i psychika. Veselin Topalov jednou řekl, že je důležité nemyslet na výsledek a prostě hrát (nebo něco v tom smyslu, má angličtina je chabá). Ale to se samozřejmě snadno říká, problém je, že stav psychiky většinou není otázkou chtění nebo vůle. Jinak samozřejmě gratuluji, byl to pro Vás vynikající turnaj.

27.05.2016 09:04:45 | David Navara

Rádo se stalo. Ještě nejspíše v dohledné době dopíši esej o roztržitosti, to téma mi už dlouho leží v šuplíku.

27.05.2016 06:41:43 | Venuše S.

článek k ranní kávě..... Díky!

26.05.2016 22:11:54 | David Navara

Toto je druhá, závěrečná část mého článku o letošním mistrovství Evropy.

Untitled Document




www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox