Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

"Motta"

[15.10.2014 18:34:00]

Některé věty nemám rád, třeba například tuto: „Co pro Vás mohu udělat?“ Úplně se mi při jejím vyslovení ježí kůže na zádech. Vždycky si říkám: „Proč z těch lidí jejich školitelé dělají takovéhle nevýrazné, unifikované opice? Kde je krása mluvy, okamžitý nápad, záblesk improvizace, či jen pouhá radost ze zapředení, jak ptačí peříčko lehounkého rozhovoru?“

                Komunikaci s lidmi, a zvláště s těmi neznámými, mám velmi rád. Možná i právě proto občas sním o představě, že místo stavařiny mám poradenskou kancelář a živím se rozhovory s lidmi. Jen tak s nimi komunikuji, a při tom se je pokouším  zbavit starostí a nacházet  řešení jejich problémů. Platili by mi případně jen to, co by sami uznali za vhodné, podle toho zda jsem jim s jejich bolestmi skutečně pomohl.

                O výše uvedených myšlenkách jsem si přemýšlel při prvních kilometrech své dnešní jízdy za maminkou do Albertina do Orlických hor. Po návratu večer jsem se chystal napsat blog o některých větách, respektive spíše „mottech“, jimiž se pokouším řídit a která mi v mém životě docela pomáhají. Motto „komunikace“  mezi ně zcela  jistě patří, ale favoritů jsem měl více. Například větu „Jednou vynecháš, pokaždé vynecháš“, nebo „z každého negativa se snažit udělat pozitivum“ atd. Cestou za maminkou jsem ale zažil drobný miniminipříběh a proto se pokusím psát něco právě o Komunikaci.

                Hned na začátku jsem se chtěl zastavit na bleskový oběd v některém z motorestů. Ještě před tím jsem si ale při jízdě třídil úkoly, jež jsem zanedbal, a které bych měl v brzké době uskutečnit. Několik telefonátů, několik návštěv. Tím, že jsem opět odjížděl do kraje mého mládí, tak mi již poněkolikáté hlavou bleskla myšlenka o případném domluvení si schůzky s někým  z firmy Vodovody  a Kanalizace  Jablonné nad Orlicí. Již jsem o ní několikrát pozitivně slyšel a mimoto okolo dvacítky jsem tam chytal za místní fotbalové mužstvo. Zůstalo mi tam několik dobrých kamarádů a tak se  myšlenka na případnou technologickou spolupráci s tamní firmou nezdála úplně odtažitá.

                Nakonec jsem na oběd zastavil, a za ty desítky let úplně poprvé, v motorestu v Sebranicích, zhruba ve třetině cesty. Chtěl jsem si dát rychle meníčko a ujíždět dále. Číšníka jsem se zeptal zda meníčko mají, on ale řekl, že ne, že pouze jídla z jídelního lístku. Chtěl jsem v první chvíli odejít, ale pak jsem sám sobě řekl: „Nehoň furt ty minuty a v klidu se najez.“ Vytáhl jsem si brýle a po rychlém prostudování jídelního lístku si objednal. Následně jsem z aktovky vytáhl diář na poznámky a taky ještě nepřečtený bulletin Pražské šachové společnosti. Na to, ale kupodivu vůbec nedošlo, během minuty přede mnou přistála polévka a  za pár chvil i hlavní jídlo. To byl skvělý průběh. Začal jsem jíst a mezitím k vedlejšímu stolu, zády ke mně, přisedl muž v obleku. Jeho komunikaci s číšníkem jsem nemohl nevnímat. „Dal bych si meníčko.“ „To my nemáme, jídla jsou jen z jídelního lístku.“ „Tak děkuji.“ Číšník odešel, muž následně vstal a trochu nerozhodně si oblékl zpátky sako. „Pane“ oslovil jsem ho. Neslyšel. „Pane!“ zvýšil jsem hlas. S překvapením se ke mně otočil. „Ta jídla mají hotová bleskově. Dejte si něco, bude to opravdu rychlé.“ „No, já jsem si navíc ještě nechal brýle v autě, asi pojedu jinam,“ odpověděl. Po několika vteřinách si ale opět sedl, do natažených rukou vzal jídelní lístek a pokoušel se v něm číst.

                To jsem nemohl nevyužít. „Pane“ oslovil jsem ho znovu. Neslyšel. „Pane!“ Opět jsem zvýšil hlas. S trochu nedůtklivým očekáváním se ke mně otočil. Já jsem si beze slova sundal brýle a podal mu je. To už v  jeho očích zajiskřil neznatelný pobavený úsměv. Následně si vybral jídlo a s poděkováním mi podal brýle zpět. Nedokáži to asi přesně a naplno vyjádřit, ale takovéhle scénky ze všedního života prostě miluji. Následně jsem už jen zaplatil a odešel. Při otevření dveří jsem se otočil, naše oči se setkaly, jen jsme  si zdvořile pokývli hlavami, ale on i já jsme věděli, že to celé bylo velmi fajn.

                Na parkovišti jsem přišel ke svému autu a zaregistroval, že z druhé strany od dodávky mercedes se ke mně blíží statný muž. Neznal jsem ho, to mě trošku znervóznilo, ale bylo naprosto zřejmé, že jde za mnou. Následně mě šokoval naprosto nečekanou větou. „Nejseš ty, nejste vy Hagár? Nechytals kdysi za Jablonné? Neznám tě jménem, ale my fanoušci jsme ti přezdívali Hagár.“ Třicet let mě tak nikdo neoslovil. „Vy jste mě po těch letech fakt poznal?“ zmohl jsem se na odpověď. „Jo, hnedka. A i v tý hospodě jsi seděl, aby měl přehled, jako bys za zády neměl zeď, ale brankářskou síť.“ Jeho ústy mě zcela nečekaně oslovila daleká minulost, ale to nebylo všechno. Koutkem oka jsem mrkl na jeho auto, chtěl jsem v těch několika málo vteřinách najít nějaký záchytný bod, zorientovat se. Ten pohled dokonal moje překvapení. Nápis na autě zněl – „Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí“.

Drahnou chvíli jsme ještě setrvali v příjemném rozhovoru. Bylo to nakonec po všech stránkách příjemné, nejen gastronomické ale i duševní, občerstvení.

                Nebojme se komunikovat! Co nejvíce otevřeně a upřímně. Vždy se nám to vrátí!

                                                                                                                                                             Vlastík

 

 

zobrazeno(2910x) | příspevky(14x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

24.10.2014 17:55:52 | žízeň

Fanoušci ti sice přezdívali hagár a měli tě rádi, ale slavnej brankář jsi byl díky stoperovi.Vzpomeň si.

21.10.2014 18:16:18 | Vlastik

malíř Vladimír Véla

21.10.2014 12:50:29 | Vlastík

 Hagár byla jakási postava v televizním  filmu z doby  okolo roku 1980.

                Děkuji za všechny příspěvky, původně jsem chtěl s některým z nich polemizovat. Teď o pár dní později jsem si ale uvědomil, že proč vlastně? Vždyť v podstatě všichni mohou mít svoji subjektivní pravdu, z těch textů tady mi to tak připadá. Jsou přesvědčivé, ale i já si za těmi svými stojím.

                Snad jenom technicky. V mém chápání souvislostí neznamenají výrazy „každé zlo je k něčemu dobré“ a „z každého negativa se snažit udělat pozitivum“ vůbec to samé (!).

17.10.2014 19:17:23 | Martin C

 p.s. Proč hagar? 

17.10.2014 19:12:13 | VH

 Kto to kreslí?

 

17.10.2014 17:50:00 | martin c

Již dlouho jsem nepsal žádný příspěvek k blogu Vlastíka, ač jsem k tomu často vyzýván.  Dovolím si tu odcitovat část textu písně z jedné pohádky.  Kdo pořád mluví a nic nevysloví a přitom chtěl by v nebi housle hrát, ten bude v pekle bubnovat...a to bych asi nechtěl, tak proto....Tak se nyní pokusím něco vyslovit. Kdysi jsem absolvoval kurs Rétoriky u nestora této disciplíny v naší republice pana Jaroslava Kohouta. (Pro zajímavost definice retoriky-umění mluvit a jednat s lidmi!!) Z této asi třídenní přednášky si pamatuji větu, kterou pan profesor začal. Vážení přátele, pro umění mluvit a  jednat s lidmi používáme také slovo KOMUNIKOVAT. Toto slovo je převzato z  latinského slova COMMUNICARE = spojovat!!! A já se domnívám, že v tom to je!

Možná když spolu budeme (lépe a častěji) komunikovat, mluvit, bude nás to více spojovat a ten náš svět, myslím osobní, tedy každého z nás, může být hezčí, příjemnější a bohatší po všech stránkách...

Myslím, že Vlastík má tento dar tak nějak vrozený. Tomu odpovídá i to, že ho to baví, možná až vzrušuje. A i proto má hodně přátel a je ve svém životě úspěšný...

 

17.10.2014 09:42:21 | Jaroslávek

 Poetický článek. Bývaly doby, kdy sis minulost nepřipomínal. Asi s věkem se toho člověk "přestává bát". Zaujal mě např. výběr místa v restauraci, reflexivně si vybírám místo zády ke zdi a mít dveře na očích  .

16.10.2014 21:19:23 | Ivoš

Vlastíku,děkuji za pozdrav,Luboš přijel na fotbal a vzkázal mi pozdrav od Tebe,velice jsem byl potěšen,ýe mě pozdravuje Hagár,svět je malý a o to víc potěší setkání s někým,koho poznáš a nevíš kam ho jistě zařadit, o zo je větší radost,když si s Tebou oslovený člověk popovídá,až pojedeš za maminkou,stav se jen třeba na několik minut,budeš vítán a pár vět Tě nezdrží,měj se fajn,zdraví Tě Ivoš  a Marula

16.10.2014 21:15:08 | Jaroslav Hájek

 Ahoj, Vlastíku. Také jsem chytal v bráně za Bítovany a Slatiňany. Snad proto blogy od Tebe rád čtu a hledám v nich srovnání, poučení a skryté či nedokončené myšlenky. Já nesnáším slovo strašně a snad proto konstatuji, že Tvoje zážitky a historky jsou strašně hezké.

16.10.2014 19:53:27 | Alois Kunc

Čtení historky z restaurace mi několikrát vneslo úsměv do tváře. Věřím, že takové rozhovory mohou být dost příjemné. Sám si kolikrát uvědomím situaci, kdy bych mohl podobně reagovat, ale ani si nevzpomínám, kdy naposledy jsem skutečně zareagoval a nepotlačil slova pod záminkou, že to je hloupost.

Druhé setkání - tomu tedy říkám opravdu dobrá náhoda :-), která se jen tak někomu nepřihodí. Ale pokud použiji myšlenku z Vašeho dřívějšího blogu: Vysvětluji si to tím, že když Membrána u někoho vnímá, že je otevřený, rád komunikuji s lidmi, pak čas od času zavibruje, aby člověku přinesla do cesty taková náhodná setkání.

16.10.2014 09:28:52 | Pavel Hubený

30 tnící 10.5.2008

Evangelický kalendář 2008 : str. 42 „Pouštěj chléb svůj“ (z pamětí písmákových)

Žalm 37, 27 Přísloví 11, 27



S vaším dovolením bych se u některých příhod a myšlenek zastavil a pokusil se je vyložit svým amatérskoslabomyslným rozumem.

Příběh začíná působištěm písmáka Jana Vávry v Proseči, což je na rozhraní okresů Chrudim, Žďár nad Sázavou a Svitavy. Je to jedna ze zemědělsky nejchudších oblastí naší vlasti, s kamenitou a neúrodnou půdou. Chudým lidem zde nebyli pouze robotníci, ale například i učitelé, o farářích ani nemluvě.

Zaujala mne stať o kolportérech, kteří nezištně, ve jménu Víry a vlastenectví  absolvovali s trakařem cestu Proseč – Kutná Hora – Proseč, aby potom nad literaturou ekumenicky debatovali nad přečtenými články. Nechci být hnidopich, ale kdo z nás by tak ochotně cestoval, obětoval energii, prostředky, možná i zdraví, pro povznesení sousedů? Mám dojem, že si život ve jménu konzumní společnosti zjednodušujeme a ulehčujeme v mnohem prostších věcech, než je stokilometrová jízda s trakařem. Napadá mne nejběžnější věc, která je k vidění v obcích a okolí – jízda na horském kole (mám na mysli mládež) do mírného kopce na nejlehčí převod, který na tomto modelu jde nastavit…a naopak bych zde rád uvedl sousedku, která ač zdravotní sestra a ve svém volnu statkářka, absolvuje dvakrát denně cestu nemocnice a zpět na kole bez přehazovačky ( možná dokonce na značce Ukrajina ). Vím, že pokrok se nedá zastavit – ani nechci – ale myslím, že bychom si měli více vážit našich prapředků, kteří v potu tváře obětavě udělali z mála mnoho a proto jsem chtěl vypíchnout uvedenou trakařroad…

Dále bych se zastavil u zřejmé podstaty článku o panu Vávrovi – jeho neplánovanému seznámení se s českým studentem v Uhrách, třídenní návštěvě u něho a po letech setkání, které jim oběma udělalo velkou radost. Myslím, že nejen jejich kroky „Evropou“ byly řízeny Pánem, ale i jejich setkání, ať v Uhrách, či v Proseči  bylo ne snad „osudové“, ale bytostně přínosné do jejich životů. Ale, to vlastně byly ty kroky, že ano…

Říká se „Oko za oko, zub za zub“, ale je to asi míněno ve zlém slova smyslu – domnívám se ale, že výše uvedeno platí i opačně a v dobrém se nám vrátí naše kladné činy, ale to opakuji jak biblické, tak skautské…Moc se mi líbí název článku – „Pouštěj chléb svůj“ a vykládám si jej buď tak, že kdo dá jeden den chléb, druhý den – nebo později je mu vrácen, anebo obdobně, jako stupňování řídavných jmen – jeden den věnuje krajíc a jsou  mu věnovány dva, jeden den s máslem, druhý den s máslem a sýrem atd. Pouštěj svůj chléb – jakoby pouštět po vodě, zdánlivě bezúčelně, ale s hlubokým významem. Myslím, že i zde platí starý výrok „Pokud za dar něco očekáváte, není to již dar, ale úplatek“ a za chléb puštěný po vodě by člověk neměl očekávat něco fyzického, ale prožívat radost z daru obdarovanému.

Dle Přísloví 11/27 bych viděl „chléb“ nejen v pravém slova smyslu, či jako jiný dar, ale i jako jiné životně důležité dary života – lásku,  přátelství, či kamarádství.

Pavel Hubený

16.10.2014 08:45:42 | Pavel Zeman

 Vždy přečtu článek pečlivě, rozevláté myšlenky, následná soustředěnost přinese motto, že náhoda je dobrá věc, né blbec.Jsem z generace dříve narozených žil jsem za protektoráu a učil se německy.Po válce na škole,na prumce rusky na VUT anglicky a na univerzitě třetího věku hlavně architekturu a malířství.Tím chi říct, že pro mě je pohyb mezi lidmi pro samotný  život velice důležitý.Náhodné setkání miluji a ne jenou vzniklé přátelství trvá dodnes a nebo i obchodní vztah.Jak to na světě chodí né všichni se zařadí do stejné krevní skupiny jak se říká a to se raději odporoučím.Otevřenost se vždy vyplatí, musí být upřimná. Děkuji Pavel 

16.10.2014 07:56:37 | ancien

Co  pro vás mohu (v lepším případě můžu) udělat, ještě celkem snáším, když ovšem na odchodu slyším: mějte hezký den!, tak z erste české spořitelny prchám do air bank, kde nejsou přepážky, jen takové lavice jako ve škole a k počítači si ke mně přisedne decentně „komunikující“ rádce.  Každý máme nějaký odpor ke slovním klišé. Já zas těžko snáším takové ty mnanažerské poučky: „Jednou vynecháš, pokaždé vynecháš“, nebo „z každého negativa se snažit udělat pozitivum“ (dříve se říkalo: každé zlo je k něčemu dobré). A nejvíc se naježím, když slyším slovo komunikovat. Když ráno spolu s manželkou skoro po čtyřicetiletém manželství snídám a tiše pozoruji skotačící sýkorky na zahradě a ozve se: tak komunikuj, neseď tady jen tak! Tak si připadám jak v manželské poradně a mám chuť ji poslat do Brněnských komunikací a.s.

    A když někdo neznámý, i když s úsměvem, začíná  náhodný rozhovor („přátelsky komunikuje!“) na zastávce elektriky, tak si jen zkontroluji, jestli mám peněženku správně ukrytou.  

Tady bych chtěl zdůraznit pro  budoucí obhájce Vlastíkova blogu, že se mně líbí. Aspoň je možné trochu kriticky komunikovat.

15.10.2014 20:36:14 | martin

 Sám často "Co pro Vás mohu udělat?" používám. Možná by si pan pisatel slov o unifikované opici mohl připomenout, jak často řekne "dobrý den", "nashledanou" či "děkuji"

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox