Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Frajer Luke

[17.07.2015 13:43:38]

Někdy přemýšlím jak se vlastně pozná „kvalitní možná spíše nadčasové umělecké dílo“ od toho průměrného. Sám pro sebe si myslím, že jestliže se tomu pravému umělci, ať už je to náhodou, talentem, darem od pánaboha či vydřeným sofistikovaným činěním, podaří opravdu dobře natočit film, namalovat obraz či napsat knihu, tak takřka každý pozorný divák si může v tomto díle najít svůj osobní příběh. Anebo si po letech či desetiletích náhle najde ve stejném díle příběh nový. Teď narychlo si vzpomínám, že velmi intenzivně jsem toto kdysi zažil u Malého Prince, Chagallova obrazu Le Mariee nebo filmu Tenkrát na západě. A úplně naposledy mě takto zaujal film Frajer Luke. Z dlouhé chvíle jsem se na něho zadíval, z mládí mi totiž v paměti utkvěla jen scéna s polykáním vajec, ale jinak nic moc. Teď jsem od něho oči více méně neodtrhl a nesmírně mě zaujaly hlavně dvě scény. V té první Frajer Luke vyzývá na souboj samotného Boha. V průtrži mračen se mu vysmívá, srší při tom energií, má pocit, že  bůh mu není soupeřem. V té druhé scéně zlomená troska Luke prosí Boha o pomoc….

 

            Ve svých zápiscích zde jsem ještě nikdy nepsal nějak zásadně o své práci, o Dopravních stavbách. Už mě to několikrát lákalo, ale nebyl jsem si jistý, zda by to někoho vůbec zajímalo. Zkusím to trošku více teď, i v souvislostech, které mi; po shlédnutí výše uvedeného filmu; proběhly hlavou.

            V roce 1974 jsem nastoupil na Střední průmyslovou školu železniční v Letohradě. Hned v prvním půlroce jsem se díky fotbalu skamarádil s jedním čtvrťákem. Než po maturitě opustil Letohrad, dal mi jednu radu: „Na brigády choď jenom na stavby, právě tam získáš nejvíc zkušeností do „stavebního“ života. Poslechl jsem ho a těch osm měsíčních prázdninových brigád mi opravdu dalo nesmírně moc. Získal jsem zkušeností k nezaplacení, a to jak ze stavební praxe, tak hlavně z chování mezi lidmi v tomto specifickém prostředí. Dopustil jsem se samozřejmě i mnoha chyb, někdy i trapností, ale byl jsem mladý, dalo se to tolerovat.

            Po nástupu do Dopravních staveb v roce 1983 jsem byl začleněn do střediska Tramvajových tratí. Prvních čtrnáct dní si přesně pamatuji, strávil jsem je na nočních směnách, při bagrování tramvajového tělesa v Brně – Líšni. Nakladač na nočních těžil zeminu a deset tater je odváželo ze stavby na skládku. Já jsem tam fungoval jako jakýsi nicotný „mistřík“, evidoval množství převozené hlíny a velmi v uvozovkách tu celou mašinerii „řídil“. Jednou v noci pršelo a řidiči se dohodli, že jejich tatry příliš znečišťují okolní vozovky a práce ukončili. Mně to jenom oznámili. Chtěl jsem se nějak ozvat, ale bylo to, jak když moucha bzučí. Ráno jsem to sdělil mému vedoucímu. Ten jen pokýval hlavou a jako malýmu děcku mi odpověděl, že tak moc zase v noci nepršelo, ale více to nekomentoval. Stejně mi bylo  trapně.

 

            O pět roků později jsem pracoval již jako hlavní stavbyvedoucí. Jednou v noci z úterý na středu jsem se musel zúčastnit oslavy narozenin kamaráda z Dopravního podniku v Praze. Odjel jsem tam přímo z práce, nepil a zpátky do Brna přijel v pět ráno. Den jsem strávil v práci řízením příprav na tramvajovou výluku. Jednalo se o poměrně složitou výměnu kolejnicového křížení na Moravském náměstí. Výluka měla proběhnout, jen pod mým vedením, hned tu noc ze středy na čtvrtek (můj věrný parťák Pavel byl v tu dobu na stáži v Rakousku). Věděl jsem, že nebudu spát dvě noci po sobě, ale byl jsem mladý a na rozdíl od svých pracovních začátků si už docela věřil. Ještě musím podotknout, že v Dopravních stavbách jsem byl vychován k tomu, že Výluka tratě z provozu je mimořádná událost, na ni si mohu objednat dělníků a strojů co chci, ale její nestihnutí absolutně nic neomlouvá, Takhle to vlastně mám v hlavě zafixované až dodnes. V  inkriminovaný večer hodinu před výlukou začalo intenzivně a vytrvale pršet. Všichni účastníci výluky  byli shromážděni na našem rozlehlém stavebním dvoře na ulici Thälmannově. Ostatní rozebírali déšť, vyhodnocovali varianty, ale všichni byli do hloubi duše přesvědčeni, že výluku kvůli dešti stejně zruším. Já jsem do poslední chvíle přemýšlel  vzpomněl si i na nešťastné noční směny a nakonec; k překvapení všech a trošku i sám sebe; dal pokyn k odjezdu do centra Brna. Už se mi nechtělo ustupovat. „Vždyť když jednou povolíš, pokaždé povolíš.“ Paliči o půl desáté nevratně rozpálili koleje, a všichni věděli, že do čtyř do rána musíme být hotovi i kdyby pověstné trakaře padaly.

 

             Práce šly celkem podle plánu, jen se svařováním kolejnic byl kvůli dešti problém. V jednu hodinu jsme s překvapením zjistili, že v jednom úseku měněné koleje byly kdysi dávno použity, naprosto netypicky snížené pražce. My jsme se s těmi novými, normální tloušťky, za žádnou cenu nemohli vejít do požadované nivelety. V prudkém dešti již některým dělníkům povolovaly nervy, kurvovali, situace se vyhrocovala. Nebylo jasné jak nečekaný  problém v časové tísni vyřešit. Jediné, sice velmi  improvizované, ale snad k cíli vedoucí řešení jsem viděl v zajetí na základnu pro speciální přípravky – jako břitva naostřené železné motyky. S jejich pomocí následně  otesat, v místech uložení kolejnic, pražce na sníženou výšku. Byl to zoufalý pokus, ale  šlo  již o minuty a tak jsem neváhal a vyrazil. Ostatní jsem ještě nažhavil aby nepodléhali beznaději a  dál intenzivně pracovali. Na opuštěném rozlehlém dvoře jsem v jedné z buněk „motyky“ naštěstí našel, naložil je, skočil do auta, nastartoval a ono nic, ani na podruhé, ani na podesáté, prostě nic! Byl jsem na dně, rozbrečel bych se. Uvědomoval jsem si sám sebe, jak tam beznadějně stojím, zoufalý a promočený, začal jsem taky vnímat svoje nevyspání a najednou jsem ani nechápal jak se to takhle všechno mohlo stát.Pomalu jsem se smiřoval s tím, že dělníci to položí a že v centru Brna nastane totální a neodvratný dopravní megaprůšvih. Náhle déšť zmizel  a černá noc se začala měnit v nenápadné svítání. Probral jsem se z chvilkové letargie a uvědomil si, že mám ještě jednu, opravdu poslední a zoufalou šanci.

 


Na rozbahněné cestě, za sloupek u řidiče roztlačit starou stopětku, naskočit do ní a zařadit dvojku, snad by ta stará kára mohla nějakým zázrakem nastartovat. Věděl jsem, že druhý pokus už nedám a tak jsem ze všech svých zbývajících sil auto roztlačil  a pak do něho skočil. Velmi intenzivně si pamatuji  na svoji úpěnlivou prosbu, jak moc  a pokorně jsem v té chvíli prosil Boha  o pomoc….

 

 

Tak na tyhle chvíle, na tenhle strašný příběh jsem si zavzpomínal u Frajera Luke.

 

Jo, a výluku  jsme tenkrát sekli jenom o pár minut, nikdo to v tom dešti ale ani neřešil. I těmito riskantními, na hraně časové únosnosti organizovanými akcemi, získávaly v té době Dopravní stavby odborný respekt. Mohl bych  takhle psát hodiny, ale možná si raději pusťte krátký 6 minutový film z naší poslední velké akce - Rekonstrukce ulice Milady Horákové. Oproti té hrůzostrašné výluce ale  tohle byla docela brnkačka.

 

                                                                                                                                 Vlastík

 

P.S. pozítří mě čeká další, ale tentokrát pozitivní bezesná noc – šachový maraton v Pardubicích. Třeba se tam s někým z Vás uvidím.

 

 

 

 

 

 

 

zobrazeno(27309x) | příspevky(15x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

23.07.2015 20:32:12 | Vlastík

 Nedopadl jsem vysledkove dobre , ale o to snad ani zas tak moc neslo. . Napisu o tom vice az to vstrebam . Zatim ve mne prevladaji rozporuplne pocity . V. 

23.07.2015 19:24:04 | Luke

 Jak dopadl ten bleskový maraton?

21.07.2015 18:21:52 | Karel

 Pěkné a pohladí duši nejen kolejáře.A abych nezapomněl, i ta troška nostalgie mi už přestala vadit.Karel

20.07.2015 20:30:06 | Pepa Kratochvíl

 Výborný blog...  Přeji hodně uspechů na maratonu.

20.07.2015 17:51:34 | Pavel

Proč to děláš?

Protože to je frajeřina.

To sis zas z filmu pamatuju já :-) 

Hezky spojený příběh filmu a firmy. Hodně síly v Pardubicích, Vlastíku.

20.07.2015 17:13:10 | Vlastík

Děkuji vám za příspěvky, zareaguji na ně později. Teď jsem totiž dorazil do města šachu zaslíbenému na pardubický šachový festival, na čtyřiadvacetihodinový maraton šachových bleskovek. Cítím neklid a respekt. Jsem zvědavý, co mě v nastávajících hodinách čeká a nemine…

20.07.2015 13:15:54 | Pavel Zeman

Co jsme dříve narození jsme prožili jako děti  jho  fašismuý na vlastní kůži rodičů a nás  na vlastní kůži v dospělosti jho komunismu.Pro celou rodinu zátěž poznamenaná bezpávím,ponižováním a bezohledností.Tento dlouhobobí útlak a zabavení majetku poznamenalo všechny členy naší rodiny.Tato doba měla pro nás jen samé zápory.Psát o těžkostech to byl spíš roman než odpověˇna Tvůj blok.To období to jsou vzpomínky krutě špatné a některé veselé pokud  přestalo zejména komunistické pronásledování a to by byl další román.                                                       píšeš co člověk mimo základní věci potřebuje k životu, jak jsme ovlivnováni malbou ,hudbou, sochařinou a v neposlední řadě architekrůrou.Co sport a šachy na ostatní umělecké žánry..Měl jsem ne jednou, kdy jsem se setkal s Bohem a jsem za to velmi vděčný. Byl u toho když jsem maloval obrazy, kdy jsem vytvořil umělecké dílo papier art. To vše píši pro tvoje povzbuzení do další činnost.Máš můj obdiv. Pavel

 

20.07.2015 12:45:21 | jiri

Milý pane řediteli, hlavní leitmotiv filmu Handsome Luke, je že "frajeřina udělat něco,když na to nemáš" Přeji štastné tahy v Parduicích a hezkou dovolenou jiří v.

20.07.2015 08:43:24 | Jaroslávek

 Jsem taky pamětník. Blog pěkný, film taky. V mluveném projevu se Vlastík v mých očích hodně vypracoval, já sám i v těchto letech, pro někoho "ostřílený kozák" s tím bojuji celý život. 

19.07.2015 20:58:28 | ancien

K dobrému blogu ani není potřeba něco přispívat, snad ho jen pochválit a zamyslet se nad ním. Třeba právě nad tím, co pro nás vlastně znamená tzv. umělecké dílo (jak píše Vlastík o setkání se Saint Exupérym, Chagallem, filmem). To, které má obsah v souladu s formou, to které nám přináší autorovo poselství, to které nás může povzbudit nebo naopak deprimovat. Úvahu na téma: proč potřebuji nebo nepotřebuji k životu hudbu, film, literaturu, obraz nebo architektonické dílo může vést každý sám, obecná úvaha by byla na mnoho stran. Dovolím si jen pár nesouvislých poznámek: - Malý princ mně dlouho nic neříkal (i když jsem nadšeně poslouchal, ještě z vinylové desky, hlas Gérarda Philipa, který ho četl) a myslel jsem si, že je to kniha spíš pro dospělé, než pro děti. Víc jsem obdivoval jeho autora, letce, který si vymohl výjimku a vzlétl na americké stíhačce v bojích při osvobození Francie. Jeho smrt ve vlnách Středozemního moře je i přes přiznání německého pilota doposud záhadou. Ale názory na stejné dílo se naším prožitým životem mění. A odpověď na otázku, čím tato útlá knížka zaujala čtenáře na celém světě, také. Vždyť hodnoty, které malý chlapec při svém putování objevuje a kterých si váží, jsou v dnešním světě čím dál vzácnější: láska, zodpovědnost, obětavost, pevné vztahy. Hlas srdce, cit. Dětský, čistý a předsudky nezatížený pohled na svět. Knížka, která povzbudí i ve stáří a připraví vás na tu chvíli, kdy za vámi přijde dítě a řekne: „Dědo, prosím, namaluj mně beránka.“ - Jedním z poutních míst soudobých architektů je kaple v Ronchamp, která byla postavena v roce 1955 podle návrhu Le Corbusiera. Ve své době mimořádná, na dlouhou dobu ovlivnila nejenom tvůrce sakrální architektury. Před deseti roky jsem byl nadšený, před týdnem, při druhé návštěvě to bylo už jiné, zdálo se mně, že stavba je spíš oslavou architekta, než místem kontemplace, místem, kde věřící mají k Bohu blíž. - Na různých místech letošního strastiplného putování na náhorní planině Aubrac jsem nacházel vzkazy spolupoutníků. Skoro všechny byly podobné: chraň nás, pomož nám, uzdrav nás, ať mně Chrystinne miluje… Žádali něco, co musíme udělat, nebo zvládnou jen my sami, když máme dostatek vůle a síly. K té nám může přispět nejenom „vyšší moc“, ale také třeba umělecké dílo, pokud jsme dostatečně citliví. Pokud někdo namítne, že je příspěvek dlouhý, nebo se přímo nevztahuje k Vlastíkovu blogu, tak předem částečně souhlasím a na závěr připojím text lístku, který jsem našel na oltáři románské kaple na skále. Byl česky a dětským hůlkovým písmem: MILÍ JAKUBE, DĚKUJEME ZA CESTU ŽE SME SE NEVIBOURALI A ŽE SE NAM NIC NESTALO. Doufám, že se vám taky nic špatného nestalo, díky za trpělivost a dobré prázdniny.

19.07.2015 13:42:10 | Pavel Hubeny

Blogy Vlastíka jsou neuvěřitelné a poznamenávám: Dle videa je zřejmé, že i "obyčejné kolejnice" a jejich položení jsou samo o sobě uměleckým dílem, nejen kniha či obraz, může to být auto, či úsměv "obyčejné prodavačky v obyčejných potravinách." Stydno též poznamenávám, že stodvacítku jsem mnohokrát nenastartoval, ale, ač věřící, nikdy mne nenapadlo se za "start" pomodlit. Že bych neměl takovou nutnost, jako je výluka? Ale vrátím se k té práci - samozřejmě tomuto oboru nerozumím, ale dle výkladu je zřejmé, jak se V. firma snaží dělat kvalitně i z kvalitního materiálu a protože stará živnostenská pravda říká: není důležité jednoho zákazníka obrat o všechno, ale nejlepší zákazník je ten, který se vrátí - a vrací zpět. Myšlen byl patrně obor obchodní, ale já to tak vidím v zakázkách pro firmy. Aby se objednávky opakovaly. Proto se dříve vyrábělo co nejkvalitněji...

19.07.2015 10:01:27 | martin

 To Zbilehomesta" Někdo o voze a někdo o koze

18.07.2015 22:07:22 | Zbilehomesta

Srovnání trýznivé dřiny pracovníků dopravních staveb u nás, a Paula Newmana, alias frajera Luka, opravdu nemá chybu :-)). Kdyby se filmový frajer Luke projel dvě hodiny po našich komunikacích, a přečetl si onu litanii od Vlastíka, nasadil by jen ten svůj lehce pohrdavý a provokující úsměv. A pokud by přeci jenom něco řekl, bylo by to jen jedno slovo - "kecy".

17.07.2015 23:19:35 | kadet

Chtělo by se mi tu teď psát o tom, jak se víko od kanálu dnes opravuje 3 týdny. Nevím, zda je to jen nekompetencí zadavatelů, úředníků, techniků, či zhotovitelů.....nebo si nás, občanů řidičů, jen prostě neváží. Bylo by to však pověstné mlácení prázdné slámy. A tak si dovolím vypůjčit jeden citát, který myslím pěkně vystihuje autorův přístup. Ti z vás, co mají to štěstí a znají Vlastíka osobně vědí, že ne jen v práci....

Obchodní značka společnosti je jako pro člověka jeho pověst.

Svou pověst získáte tím, že obtížné věci děláte dobře.     -Jeff Bezos

17.07.2015 22:49:01 | Luboš Š

Naprosto skvělý blog!!! Chce se mně moc a moc psát a hodnotit a reagovat, ale momentálně mně to příjde, že bych "kazil" nádherný článek. Takže snad až reakce na další čtenáře... Zajímá mě názor každého, ale zejména se těším na pana Anciena! Tímto Vás srdečně zdravím:-)! Mějte se všichni pohodově:-)! Luboš

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox