Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

A znovu ve vlaku - z Prahy do Drážďan

[09.11.2015 21:04:07]

9. října 2015

Vstávám o něco později než obvykle, ale stejně jsem nervózní a nemohu dospat. Před odjezdem se mi dostává té výsady, že mohu vzbudit své syny (normálně je budí manželka, já bývám už dávno pryč). Kluci mi přejí mnoho štěstí. Když kupuji sodovku k pití ve vietnamském krámku cestou na vlak, přeje mi majitelův syn mnoho štěstí. V couravém vlaku do Prahy řeším etické případy CFA třetí úrovně. Končím zrovna, když vlak přijíždí na Masarykovo nádraží.

Po pěším přesunu na první nástupiště Wilsonova nádraží spatřím dvojici velkých front. Stojím za panem Plachetkou a přemlouvám ho ke vstupu do našeho týmu. Když si za mne stoupne lipský polyglot a překladatel Sven Roemling, přemlouvám i jeho – a oba se mi upsat podaří.

Po registraci potkávám fůry známých i neznámých. Pan Pitula z Polska tentokrát nejede, tak přišel vlak jen vyfotit. Během úvodního proslovu střídavě fungují a nefungují mikrofony. Zdá se, že Pavel Matocha se zprofesionalizoval a najal tlumočnici pro překlad do angličtiny, ta však tone v šachových termínech.

Vlak s přidanými vagóny je nyní strašně dlouhý a zabírá skoro celé nástupiště. Změnil pořadí vozů, takže zavazadla jsou vpředu a jídelní vozy před hracími vozy. První šachový vůz (kde hrají nejsilnější, zpravidla nejdéle) se má měnit v jídelnu a zpět (kdo v něm bude čekat na jídlo, ten se načeká).

První kolo hraji se švédským panem Gilstringem, který nemá ELO, protože hraje jenom blitz a posledně mě vyklepl bílými (v roce 2013, jak říká, když najde partiář). Před partií na nástupišti zběsile projíždím variantu, do které se dostaneme. Při konverzaci před partií mu prozrazuji, co si pamatuji z toho, co mi říkal v roce 2013 – bydlí nedaleko Malmö, pracuje ve společnosti zabývající se asset managementem (opravuje mě, že pracuje, ale má na starosti počítače) a nemá rád spisovatele Henninga Mankella, který tento týden zemřel. Prozrazuje, že mají příliv uprchlíků, já říkám, že není divu, protože ve Švédsku by chtěl žít každý, včetně Usamy Bin Ládina (který tam skutečně chvíli žil).

V partii získávám pěšce, ale pak to nějak zdrchám, dostanu se pod útok a do časové tísně a po celkem ostré partii končíme za Kralupami remízou. Pan Gilstring jde nahlásit výsledek, já nevěřícně přehrávám partii v počítači, pak mířím skrz celý vlak a jídelní vozy do normálního vozu za Trochtovými.

Až do Ústí popíjíme víno, pak jdeme blicat. Před Děčínem prochází Pepa Bára s nejmladším potomkem, který vtrhává do všech kupé. V Děčíně si přisedá Sven Römling a chvíli hraje s Vojtou Trochtou, zatímco já studuji v Lonely Planet Drážďany. Pak hraji se Svenem já. Bleskovky mi jdou jako obyčejně, z osmi partií uhraji 1,5 bodu.

Končíme právě, když vlak zastavuje na hlavním nádraží.

Vedeni Svenem pokračujeme příměstským vlakem na Dresden Neustadt a ve stále sílícím proudu šachistů nalézáme hotel. Rychle se ubytováváme a pěšky vyrážíme ke Zlatému jezdci, kde máme sraz s Honzou Klausem.

U zlaté sochy Augusta Silného (saského, polského a litevského krále, co se dostal do války se Švédskem) zkoušíme s Vojtou Trochtou najít keš, ale neúspěšně. Pak pokračujeme prohlídkou městem, kde střídavě nacházím a nenacházím kešky. Je zima, takže na chvilku sedneme do kavárny, kde večeříme, takže nám unikne zavírací doba většiny památek.

Sven vypráví, že v Sasku jsou tři velká města. Obyvatelé Drážďan vládnou, Lipska obchodují a Chemnitz (Saské Kamenice, bývalý Karl Marx Stadt) pracují.

Znovu táhneme městem (a já hledám kešky), až se s námi Honza Klaus rozloučí, když jde něco koupit do nákupní galerie, zatímco zbytek vezme Sven do kavárny Prag. Očekáváme něco v českém stylu, ale ocitneme se uprostřed orientálních restaurací, kde popíjíme libanonské víno u arabského stánku s řeckou vlajkou, přičemž Sven se s obsluhou baví v originále. Sedíme na klasickém socialistickém nábytku osmdesátých let.

Vedeme řeč o panelácích, kdy popisuji kladenské socialistické mrakodrapy, které měly na patře společnou telefonní budku, popelnici a dole obří společenskou místnost, zatímco manželé Trochtovi přidají společnou prádelnu a sušárnu (kde se doba sušení pevně stanovovala předem) a Sven díru, do které se vyhazovaly odpadky. Sven popisuje, jak tlumočí v uprchlických táborech a nadřízeným vysvětluje, že přesouvání figur, které na šachovnici provádí děti, nejsou zrovna šachy. Trochu remcá, že se od této práce očekává, že bude dobrovolná, tudíž není zrovna moc dobře placená.

Pak procházíme nákupní galerií a jdeme pěšky dobré tři kilometry domů. Z hovorů na cestě vyplývá, že Sven zrovna není příznivce německého sjednocení a vzpomíná na NDR jako na stát, kde bylo všechno, co byla potřeba (banány nebyly potřeba).

K hotelu přicházíme okolo desáté. Manželé Trochtovi jdou ještě do baru, já a Sven jdeme spát. V pokoji zkouším neúspěšně vypnout topení, tak při zapisování objevených i neobjevených kešek  otevřeným oknem poslouchám existenciální hovory za oknem.

Pak jdu spát.