Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Ve vlaku potřetí - Z Krakova do Prahy

[24.01.2015 21:15:12]

Úterý 14.10.14

Noc je neklidná, otevřu si okno, ale z pumpy doléhá čas od času rachot. Několikrát se probouzím a spánek vzdávám v šest. Píši nalezené kešky a dopisuji deník.

Po sedmé jdu na snídani, kde sedí velmi hlučná (váhově nadprůměrná) Američanka, která působí jako parodie na americké komedie. Hovoří jako deset lidí najednou, pořád a bez zastavení – mluví dokonce, i když na ni někdo hovoří. Macháňovi pak budou vyprávět, že večer v restauraci dokonce i tančila, takže mohu být rád, že jsem neviděl, jak se hýbe.  Lůžkový kolega pana Miliána komentuje fotbalové výsledky Islandu a České republiky, ale přes hlučnou angličtinu ho špatně slyším.

Pak Američanka odejde a v restauraci naráz vypukne klid.

Zvednu se a jdu vyzvednout keš Motel Krak – což je korupčním skandálem vyhlášený podnik, kde se primátor Krakova scházel s úplatkáři. Když se na to přišlo, motel zkrachoval a teď je i zbouraný. Na místě samotném však nic nenacházím, a tak se vracím rozčarovaný. Na pokoji nejsem schopen kartou nahodit elektřinu, tak bleskově balím, opouštím hotel a vydávám se na autobus, odlovit nějaké skrýše v centru.

Podle rady slečny recepční rychlým krokem docházím na autobus, který stojí ve stanici, nastupuju – a s pomocí polského studenta se snažím koupit lístek. Chvíli mi trvá, než dám dohromady všechny zloté (mám jich v peněžence daleko méně, než jsem očekával). Nakonec však peníze najdu, lístek koupím a autobus vyjíždí. Po průjezdu všemi možnými krakovskými čtvrtěmi (včetně studentské Kleparze), postupném zaplnění i vyplnění, bus zastavuje u nádraží.

Potkávám pana Winkelhofera s chotí, který hlásí, že vlak bude přistaven až v 9.50 na nástupiště číslo čtyři a odjede v 10:06, tudíž ve volném čase vyráží na obhlídku města. Tlumočím toto brazilskému panu Coutinhovi s přítelkyní a vyrážím na skrýše.

Nejbližší, asi sto dvacet metrů vzdálenou na Matejkovo náměstí (rodinnou nejvýchodnější) najdu téměř okamžitě, středoškolákům z protější školy navzdory. Baťoh na kolečkách mi přitom slouží jako pěkný kryt. S dalšími, v bývalých hradbách, nyní stromovém pásmu okolo centra, jsem však totálně neúspěšný. Zjišťuji, že standardní osazenstvo parku jsou lidé se psem anebo na lavičkách vyspávající bezdomovci. Po půl desáté hledání vzdávám a přesouvám se na nádraží.

Zjišťuji, že vlak nejede ze čtyřky a v 10:06, což jdu říct panu Coutinhovi. Přitom zjistím, že 9.50 mi rozuměl 10.50, v důsledku toho je jeho sestra (nikoliv tedy přítelkyně) nezvěstná, jelikož prochází k nádraží přiléhající obchodní centrum. Po chvilce napětí se však sestra objeví a všechno dobře dopadne.

Chvíli postávám na nástupišti, upřesňuji panu Gülkemu, jak se německy řekne špaček, načež jsem spolu s panem Ohstem, Janem Lamserem a Svenem Römlingem vyfotografován před vagónem na nádraží.

Desáté kolo hraju bílými na dvacáté šachovnici s panem panem Akstinatem z Kolýna nad Rýnem. Pan Akstinat začíná 1. b6, razantně klade figury a rychle buší do hodin, partie však po vyrovnaném průběhu (oba jsme dělali chyby) končí remízou ještě před Osvětimí.

Protože další kola se hrají až odpoledne, nacházím Trochtovy s Macháňovými, kteří se mně snaží opít vínem, čemuž se dá vyhnout jen tím, že se bude hrát čtyřhra.

Po čtyřech partiích čtyřhry prchám na oběd, kde sedím u stolu se Svenem Römlingem, který pěje ódy na Lipsko, kterým dříve či později prošly všechny hlavní světové osobnosti, včetně Napoleona, Luthera, Lenina, Leibnize, Bacha či Masaryka. Česky vypráví, jak díky arabštině koupil v Krakově důležitou součástku do svého japonského fotoaparátu. Držím mu palce, aby fungovala. Pak se vědecky zamyslí, zda objednat palačinku či n,e a protože po jejím pozření posledně vyhrál, objedná si jí dnes také.

V půl třetí, už na českém území, hraji jedenácté kolo na stole číslo 22 černými proti Kruijfu Casparovi z nizozemského Almere. Do partie vstupuju plný optimismu, který záhy vyprchá, když ve znalosti zahájení zjistím poměrně výraznou mezeru. Ve dvanáctém tahu stojím hůře, pak na prohru, pak před matem. Mezitím natáčí stůl ostravská televize. Skrytě doufám, že se to nikam nedostane (a také že ne).

Po partii mi pan Kruijf dodá potřebné teoretické znalosti, které záhy ověřím v tabletu a při prohlížení složitých variant zjistím, že se budu muset naučit nějaké jiné zahájení.

Po partii prochází okolo Vojta Trochta, který podruhé za tento den vyhrál, stejně jako Honza Klaus. S hrůzou zjišťuji, že všichni máme stejně bodů, a bojím se, že budeme hrát spolu.

Jsem naštvaný, že jsem blbě prohrál (i když spravedlivě) a že jsem pod půlkou. U okna v uličce utěšuje velmistr Petr slečnu Havlíkovou, která prohrála s panem Trikinem.

Poslední (dvanácté) kolo hraji černými na stole dvacet dva proti panu Miliánovi, který mi daruje propisku se svým jménem. Jsem naštvaný, teorii si celkem pamatuji ještě z pražského přeboru, nějaké nové ideje jsem získal ještě na podzim, tak vyrovnávám, stojím lépe a pak bílého matuji. Ohlásím výsledek a jdeme s panem Miliánem na pivo, kde mi vykládá, jak v Bruntále probíhají šachové a zemědělské inspekce.

Vojta Trochta vyhrál (ten den potřetí), stejně jako Honza Klaus, takže máme všichni šest bodů. Velmistr Hort prohrál s panem Trikinem ve vyhrané pozici na čas a nemá z toho radost.

Pak mně povolává Vojta Trochta do druhého jídelního vozu, kde s manželkou a velmistrem Hortem popíjí víno, slaví i truchlí. Jdu k nim, načež zaslechnu spoustu historek z uměleckého světa, kde hrají důležitou roli šatnář a šachista pan Poucha, ředitel a šachista Miloslav Šimek, zpěvačka Valerie Čižmárová a rovněž bývalá manželka Luďka Soboty, kterou si velmistr vzal (což nebyl dobrý nápad).

Zatímco velmistr vypráví, personál jídelního vozu začíná uklízet. Mihne se okolo vlakvedoucí, kterému Trochtovy poděkují za řízení vlaku a současně zkritizují jeho žlutou vestu, kterou potřebuje při náhodných zastávkách na nádraží k odehnání lidí, kteří by chtěli do vlaku nastoupit a nechtějí hrát šachy. Proti loňským mohutným oslavám dojezdu se letos nic takového neděje – slovy V. Trochty: „Lidé jsou unavení.“

Pak vlak konečně přijede do Prahy.

Pan Klimeš nás všechny vyzývá, abychom nebrali zavazadla, že budou dopravena do salónku. Dám na něj, i když mu naoko vyhrožuji, že jestli kufr ztratím, tak za to zaplatí (později se pan Klimeš přizná, že zavazadla málem nevyložili a on je musel přesvědčovat, aby to udělali, že to už všem lidem slíbil).

Končím 37., čtyři místa za nasazením, což je ucházející (lepší než loni, horší než poprvé). Vyhrává pan Rogers, který cenu věnuje panu Modrovi, který ho na vlak dlouho lákal, až ho nakonec přemluvil. Velmistr Hort je třetí.  Nejlepším týmem je z velmistrů složený 50 moves. Pan Rogers dostane za úkol rozdělit harrachovské poukazy, tak je dá paní Modrové, která je rozdělí ostatním. Egypťan Ahmed Khairat je nejlepším hráčem do ratingu 2100 a skončí sedmý.  Jan Macháň skončí desátý. Vojta Trochta je druhý nejlepší hráč s ratingem do 1900.

Po dvacátém účastníku vyhlašování končí a zbylí hráči se mají zmocnit cen. Z vřavy vytahuji roční předplatné na New in Chess.

Je už půl osmé, jsem unavený a na víno nemám chuť. Loučím se s ostatními, panu Hälsigovi slíbím, že se příští rok dostavím znovu a pak se tramvají a metrem vydávám na autobus.

Z centra Kladna mě přepraví manželka autem. Děti už spí, tak večeřím a vyprávím, co se stalo nového.

Zítra mě čeká práce.