Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Ve vlaku II - Den tři

[23.11.2013 19:27:25]

Neděle 13.10.13

Z Innsbrucku do Salzburgu

Dopoledne

Při snídani se odehraje zajímavá příhoda s hotelovými dveřmi, kterými vycházejí ven kuřáci. Dveře se otevírají jen zevnitř, zvenčí nejdou zavřít. Při každém odchodu nastane průvan, načež přiběhne paní číšnice a dveře zavře. Když je paní číšnice zavírá  počtvrté, naštvaně je zabouchne, zamkne a skrz zuby procedí: „und das ist alles – fertig!“

Před hotelem nalézám cache ve spolupráci s českou geocachingovou výpravou. Při odjezdu zabavíme volně čekající taxi, a tak jsme na nádraží opět o něco dříve. Kupuji manželce tyrolské párky, velmistru Hortovi pomáhám naložit kufr („pozor na tygra, dávejte bacha na tygra!“ volá na mně velmistr) a zatímco se tým ŠK PORG posiluje slivovicí, jdu hledat skrýš před nádraží.

Ale nenajdu jí.

Ve vlaku hraju s panem Hlouškem. Popletu v zahájení tahy, a než je rozpletu, nabídne bílý remízu. Přijmu ji (podobně jako při prvním vlaku) a pak mnoho desítek tahů analyzujeme možný vývoj partie až do úplného konce. Občas analýzu přeruší tma, když vjedeme do tunelu, občas nádherné alpské scenérie za okny.

V restauraci si dávám kávu a s úžasem sleduji Alpy. Jídelním vozem prochází nadšená osádka a křičí, jaká je to paráda – nejkrásnější úsek cesty.  Dám se do hovoru se Švédy, kteří se ptají na kupónovou privatizaci. Pak debatuji s Němcem Svenem Römlingem, který umí česky a živí se jako tlumočník pro firmu rozebírající tanky.

Pak jdu hrát proti paní Modrové. Zahájení mi moc nevyjde, dostanu se pod silný útok a končím po Zell am See v časové tísni s deficitním materiálem a stále před matem.

Otřesen otřesem uháním do jídelního vlaku na oběd. Sednu si k velmistru Hortovi. Během oběda se opět lije slivovice. Velmistr zkoumá, zda by se u nás nemohl stát daňovým rezidentem, protože u nás jsou nižší daně než v Německu. Já na oplátku zkoumám, jestli by hrál znovu šachy, kdyby si mohl vybrat. Přiznává, že ano, ale asi ne profesionálně – v jeho době to byla prostě jiná doba.

Uvolňuji místo rozhodčímu panu Herejkovi a jdu za J. Bárou. Přijde rozjasněný Sergej, vyzve mě k bleskovce a já ho pošlu do háje. Kromě Sergeje nikdo nechce hrát šachy.

Odpoledne

Na nádraží bereme velký taxík a s šachovou rodinou Folkových se přemisťujeme do hotelu v osmi. Vyjde nás to levněji než MHD.

Rychle se ubytujeme a pak hromadně jedeme autobusem číslo čtyři do centra. Sergej je unaven z včerejšího výšlapu a nejede. MHD je překvapivě drahá, lístek stojí přes dvě eura.

S Vojtou Trochtou, panem Mikulášem a jeho dvojicí žen nacházíme skrýš v zahradách Mirabell, pak se nám podaří slovenskou výpravu opustit a jdeme na vyhlídku na Kapucínský vrch. Zde je nejen skrýš, ale také mraky lidí. Snažíme se tvářit nenápadně a přitom efektivně hledat, ale nepodaří se nám ani jedno, ani druhé. V tu dobu nás volá J. Bára, že už je u řeky.

Sestupujeme dolů, nalézáme ho a procházíme historickým centrem – okolo Mozartova rodného domu (rodina se patrně často stěhovala, neb jeho sestra žila o pár domů vedle), kolegiálního kostela, přes biotrh a monumentální katedrálu. Chceme si dát několik piv, ale pro obsluhu jsme neviditelní. Cestou nenajdu další skrýš. Pak debatujeme o tom, zda do pevnosti či ne (spíše ne), a když už tedy tam, jestli lanovkou (spíše ne), a pokud pojedeme lanovkou nahoru, jestli máme koupit zpáteční lístek (spíše ne). Koupíme tedy zpáteční lístek a vydáme se lanovkou do pevnosti. Vojta stojí vpředu na výhledu, my s J. Bárou za dvojicí milenců, kteří se líbají tak vášnivě, že vidíme prdlajs.

V pevnosti nás tak oslní výhled, že si sedneme do restaurace na pivo – a konečně ho dostaneme! Sedíme, pijeme, fotíme a žasneme. Prohlédneme si pár dalších vyhlídek, pak se vydáme lanovkou dolů. Tentokrát obsadíme místo vpředu – a uděláme dobře, protože za nás si stoupne párek postarších milenců, kteří se líbají tak vášnivě, že ostatní za námi vidí prdlajs.

Na spodní stanici lanovky navštívíme výstavu říčního kanálu, jehož součástí je zamilovaná poustevna, kde se dá líbat a přitom se vám splní každé přání. Nikdo z nás tří to nezkusí. Když se přiblíží zamilované páry z lanovky, zdrháme pryč.

Jdeme okolo skrýše v meteorologických hodinách (nejčastěji nalézanou skrýš v Salzburgu nalezneme i my) do Augustiniánského pivního kláštera. Nejprve ho nemůžeme najít. Kdykoliv se však zastavíme s mapou v ruce, okamžitě se přitočí místní občan s otázkou, jestli nám nemůže pomoct. S mohutnou dopomocí klášter nalézáme – a pak zíráme na rozlehlý komplex pivních sálů a prodejců občerstvení. Sedneme si na zahrádku, koupíme pivo a jídlo.

Sergej telegrafuje, že se vydává na cestu.

J. Bára prozrazuje tajemství, že hlavním důvodem, proč jsou účastníci rozházeni po různých hotelech, je fakt, že ubytovací kapacity v navštívených místech jsou nízké a jejich provozovatelé nechtěli smlouvat.

U vedlejšího stolu probíhá velmi hlučná soutěž v páce mezi mládeží a dospělými v kožených kalhotách. V sedm večer si účastníci řeknou, že mají dost, protože zítra jdou do práce, a tak ztichnou a přiměřeně opilí se vydají domů.

Ochladí se, tak jdeme dovnitř, sedneme do nekuřáckého sálu, přikoupíme další pivo a jídlo. Filozofujeme, jak chytře je restaurace zařízena. Protože se pro pivo musí chodit, je-li člověk zlit natolik, že se nemůže hýbat, pro pivo si nedojde a přirozeně vystřízliví. Protože se platí při každém pivu a každém jídle, odpadá starost s neplacením.

Oproti všem předpokladům nás Sergej v restauraci nachází. Bouřlivě se s ním vítáme.

Když si jdu pro třetí pivo, zjistím, že atmosféra přituhla. Zodpovědní pijáci odešli domů a zůstali jen dědečci Pivníčci. Shlukují se u výčepu a navzájem si stojí fronty. Dopíjíme a jdeme domů.

Nejprve trochu bloudíme, díky GPS však včas rozeznáme omyl. Když se zastavíme na pokraji dálnice a zíráme do mapy, zastaví se u nás opilý cyklista a poradí správný směr. J. Bára se s námi rozloučí a míří do hotelu. Já, Vojta a Sergej pokračujeme podle mapy a GPS. Nalézáme zastávku autobusu číslo čtyři, kde zůstává Sergej, my s Vojtou pokračujeme pěšky dál.

Cestou telefonuji manželce, která se dnes vrátila z ciziny. Prozrazuje výsledky Velké Pardubické, která nedopadla zrovna nejlépe.

Nalézáme hotel, Vojta míří na pivo, já vyzvednout skrýš u hasičské stanice. Chvíli se ostýchám před výstavou hasičské techniky, pak se rozhlédnu, kleknu, kouknu pod podlahu a skrýš nalézám.

Zapisuji se a jdu domů. Spát jdu po desáté.