Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Ve vlaku II - Den dvě

[16.11.2013 16:56:22]

Sobota 12.10.13

Z Řezna do Innsbrucku

Dopoledne

Před snídaní píšu a na Fritzovi masochisticky zkoumám své šachové výkony.

Na snídani vypukne zmatek, když ředitelka hotelu zkoumá, zda jsem od Travel Europe. Naše odpověd, že jsme šachový vlak, vyvolá v řadách personálu paniku. Po chvíli paní ředitelka zjistí, že jsme Travel Europe (ať se nám to líbí či nelíbí) a můžeme v jídle pokračovat. Později pan Bára prozradí, že jsme skutečně byli Travel Europe – ale jenom v Řezně, jinde jsme cestovali pod jinými názvy.

Přivolání taxíku a doprava na nádraží proběhne nezvykle dobře. Dám si kufr do vlaku, a zatímco ve zbylém čase míří PORG do obchodního domu, já hledám další skrýš. Nenacházím ji, ani když mi česká geocachingová výprava poradí (a to si myslím, že špatně).

Velmistři Hort s Plachetkou probírají, kdo ze sovětských velmistrů byl agentem tajné policie - Petrosjan s Polugajevským, přičemž o Polugajevském oba řeknou, že si to mysleli. Politicky nejmocnější z nich byl prý Karpov, který byl schopen dát ťafku i Botvinnikovi, když o něm otec zakladatel sovětského šachu utrousil nevlídnou poznámku. V odvetě byl Botvinnik ze zdravotních důvodů odhlášen ze zahraničních turnajů.

Jenom na Smyslova si nikdo netroufl, neboť jeho manželka byla spřízněná se Suslovem a přes to nejel vlak.

Čtvrté kolo s panem Ševčíkem mi celkem vyjde a vyhraji. Zkontroluji, že spousta partií se ještě hraje, a jdu do jídelního vozu dát si kávu.

Narážím na Paula Mac Intyrea, který rychle vyhrál a v soutěži je zatím v čele. Dozvím se, že je to učitel angličtiny z Bostonu, který se živí psaním anglických učebnic pro cizince. Ve vlaku je spolu s několika dalšími Američany a Nizozemcem („ze země, které se někdy říká i Holandsko“), protože šachově vlakový zájezd v Evropě ho i s letenkami a ubytováním přijde levněji než turnaj ve Filadelfii.

Ptá se, jestli jsou zimy u nás tvrdé. Říkám, že jsou zhruba stejné jako v Bostonu, což v USA prý znamená tvrdé. Podotýkám, že u Finů či v Rusku by na tvrdost zimy měli jiný názor, ale pan Mac Intyre má příbuzného v Kalifornii, kde zimu neznají.

Cestou na rozlosování potkávám J. Báru, který čte Nesbovy detektivky v ruštině. Další kolo hraji se Sergejem Mihálem. V rámci klubu dáváme partii za remízu a jdeme na oběd, kam postupně přichází další. Při jídle jsme foceni, přičemž fotka se dostane jak na internet Pražské šachové společnosti, tak i na chessbase. Můj přínos světovému šachu je pohled na vegetariánský wrap V. Trochty.

Po obědě v kupé hrajeme čtyřhru, zatímco projíždíme zajímavá horská panoramata. P. Matocha si stěžuje na slabé internetové připojení ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Řezně. J. Bára namítá, že se díval přes wi-fi na Sanitku a žádné zpomalení nezaregistroval.

„Tak to jsi byl ty, kdo přetížil síť!“ řekne mu vyčítavě ředitel turnaje. Začne vypočítávat, co všechno mu překazil zajímavý seriál z nemocničního prostředí, když se za okny vlaku objeví horská scenérie, a tak jen tiše zíráme z okna.

V Innsbrucku napřed lovíme taxíka ve vlakovém podzemí, než vyslaný zvěd Mihál odhalí, že nahoře na ulici je taxíků spousta. Potkáme demonstraci. Jedeme s dědečkem rodiny Folkových na hotel, kde stojí autobus Znojemských orlů. Ve výtahu narazíme na hokejistu, s kterým Vojta Trochta okamžitě naváže rozhovor. Včera Orli vyhráli zápas rakouské hokejové ligy s Innsbruckem, dneska hrají s Dornbirnem.

Pak se přesouváme taxíkem zpět do města, do kongresového centra, kde potkáme početnou šachovou výpravu pod vedením Anny Pošvicové. Ta mi navrhuje tykání, jelikož jejího manžela učila moje choť, a navíc si tykám s P. Matochou, s kterým si ona také tyká. Po chvilce nervozity a čekání na další a další příchozí nakonec získáváme lanovkovou slevu a ve velmi početné skupině jedeme třemi lanovkami pod 2334 metrů vysoký Hafelekarspitze. Zkouším najít cache, ale cesta je uzavřena kvůli točení filmu z Himalájí. Navzdory silnému větru však část výpravy v podzimním oblečení (jeden v sandálech) postupuje vzhůru s cílem dobýt vrchol. Ředitel turnaje se s Annou Pošvicovou hází do závějí a zasypávají se sněhem.

Pak se obdivují panoramata a postupně se sjíždí dolů. Nacházím cache v Seegrube (pěkně mi nateče do bot) a s trochou štěstí i u terminálu Iráčanem navrhované futuristické lanovky Hungerburg.

Cestou lanovkou do centra města se s P. Matochou dáme do hovoru s dvojicí mladých Číňanek, které nás doprovázely skoro celou cestu. Komunikativnější z nich studuje lingvistiku v Benátkách, je na cestě přes Milán a Innsbruck do Mnichova, čeština jí připadá velmi podobná italštině, nevěří, že čínské slovo Pijiu pochází z českého slova pivo (dle legendy ho tam v 19. století přinesli čeští sládci) a jako jediné dítě svých rodičů slíbila matce, že se po studiu vrátí domů.

Pak vylezeme z podzemní dráhy lanovky a znovu nás překvapí, jak je Innsbruck krásný – Praha uprostřed Alp. Horské scenérie vypadají jako kulisy z papundeklu a přitom jsou skutečné. Napadne mně, že sem musím vzít manželku i děti – je to fakt úžasné.

Chvíli obcházíme místní památky, pak se P. Matocha jde s dívkami převléknout, přičemž sraz určí do módní restaurace 360. Vojta Trochta však členy PORGu přemluví k průzkumu místního koloritu. Tudíž jdeme ve čtyřech do Štýrské restaurace v Tyrolsku na řízek s rýží, brambory se šunkou, dýňovou a křenovou polévku, pivo, šturm a další místní speciality. Užaslí z toho, že se domluvíme, srovnáváme znalosti ruštiny. Sergej Mihál nás zkouší ze slov jako sovremenno (moderní) či gruzovik (náklaďák), načež Josef Bára vyleze s ruskými slovy jako hroch (begemot), mrakodrap (něboskreb), střecha (krýša) a neprůstřelná vesta (broněžilet).

Také se probírá, že Coca Cola v různých zemích prodává různé produkty. Česká Coca Cola Zero není k dostání v Rakousku, jablečná Fanta Zero, co pil J. Bara ve Švédsku, není k mání u nás. Ginger Ale, co byl neúspěšný počátkem 90. let, se u nás prodává znovu, a naopak byly staženy divoké maliny, ač se S. Mihál snažil koupit všechny, co na trhu byly.

Záhy na to nás Sergej přesvědčuje, že má velmi zdravé srdce, což potvrdil izraelský přístroj v maďarské Budapešti, který chtěl S. Mihál prodávat v Čechách a na Slovensku.

Pak se s námi spojí P. Matocha, že v 360 je plno a jestli nevíme o lepší restauraci, což víme, a tak se s nimi vystřídáme. Pak jdeme pěšky až do hotelu za pomoci hotelové mapy a GPS, přičemž Sergej namítá, že je to túra skoro jak na Churáňově.

Před hotelem zkouším najít místní skrýš, ale jsem neúspěšný – opět moc velká tma.

Spát jdu po desáté.