Pan Hrouda vstane dříve než já. Dle vlastních slov má „charge“ z včerejších halušek. Koukám z okna na okolí, které v pondělí ráno nevypadá moc lákavě. Kolony aut se valí do práce.

Cestou na snídani vidím Jerguše Pecháče, kterému se podařilo obsadit internet. Usmívá se.

Snídaně je v hotelu zatím nejchudší ze všech hotelů. U nedaleké benzínové pumpy kupuji na svačinu ve vlaku bagetu a pepsi colu.

Jedu s panem Hroudou a Francouzi tramvají. Vystoupíme o jednu stanici dříve (na Odborárské) a procházíme průmyslovou čtvrtí. Pan Larrauffie fotí horolezce umývající okna mrakodrapu Honeywell. Prohlížím si nádražní Bistro Train, kde je zákaz vjezdu a někdo odstěhoval všechno zařízení, přičemž vyrval ze zdi trubky. Koukáme nevěřícně na tabule, které pro nádraží ukazují ten den čtyři příjezdy a sedm odjezdů (čtyři z nich jsou autobusy). Dle pana Durka bylo nádraží rekonstruováno pro hokejové mistrovství světa a od té doby se pro něj hledá využití. Opodál je vidět hokejový stadión a reflektory nad Tehelným polem.

Zdravím se s panem Hälsigem, o kterém mi včera P. Matocha vyprávěl, že mu manželka koupila turnaj k narozeninám. Říkám mu, že se mi stalo přesně totéž. On byl překvapen, já byl překvapen. On dostal turnaj k šedesátinám, já ke čtyřicetinám, necháme se tedy vyfotit panem Hroudou na společnou fotku „100 years.“

Opodál se zpívá „Happy Birthday to you“ a pan Polách z výpravy Poštovní spořitelny slaví pětatřicátiny. Rozlévá kořalku. P. Matocha nás dá dohromady a připomene, že já mám také narozeniny. Abych se ukázal, kupuji tajně v nedalekém bistru láhev šampaňského Hubert. Mám kliku, je to jedna z posledních.

Vlak odjíždí v deset. Stále je pěkné počasí.

 

Hraji na stole číslo dvacet (vůz Aljechin) bílými s Holanďanem Erikem Braunem (1843). Když se mně ptá, odkud jsem, odpovím, že z Kladna.

„To znám,“ řekne pan Braun, „odtamtud je velmistr Hort. Já bydlel v Srbech, taková malá vesnička opodál.“

Ze zahájení vyjdu jasně lépe, pak udělám chybu a pozice se vyrovná. Následuje série taktických přestřelek, v které se lépe vyznám a mám figuru navíc. Končí se v časové tísni (v které pečlivě zapisuji) a pár sekund před koncem dávám mat.

Vlak projíždí hraničním přejezdem v Kútech na české území.

 

Hraju černými proti Martinovi Habinovi (2067) na stole číslo dvanáct (vůz Lasker). Hraje se Barry Milnerův gambit, v kterém bílý obětuje dva pěšce a pohroma se na mě přihrne po černých polích. Je to napínavá partie, po jejímž skončení si říkám, že se na ni musím ještě jednou podívat. Projíždíme Hodonínem.

 

Další kolo se hraje až odpoledne. Procházím organizačním vozem (Capablanca) a ptám se Matochy, jestli by si nedal šampaňské. Říká, že určitě jo, že se mu chladí šest láhví v jídelním voze, ale napřed musí dokončit rozhovor pro časopis Karl.

Proderu se do zavazadlového Petrosjana, ze své tašky vyndavám láhev a ve Smyslovovi prosím číšníky, jestli by jí nestrčili k ostatním.

Pak se vracím zpět a v Steinitzovi nalézám velmistra Horta, jak se baví s Holanďany o finanční pomoci Řecku. Kvůli mně přejde na chvíli do angličtiny, ale pak ji záhy opustí ve prospěch němčiny. Na vedlejším stole přehrává Jerguš Pecháč s místopředsedsedou slovenské bankovní asociace Vladimírem Hrtkem divokou variantu, v které má bílý o dvě figury víc, ale všechny jeho figury jsou napadené a navíc mu hrozí mat.

Pak jdu s velmistrem Hortem na oběd, přičemž mi všichni naznačují, že bych měl být v půl třetí v jídelním voze.

Stojíme na hranicích a volám manželce. Prozradím, že jsem stále na padesáti procentech.

„To je výborné!“ říká manželka.

Přisedám k velmistru Hortovi a objednávám si smažený sýr a pivo. V kapse mi pípá telefon, jak mi známí přejí k narozeninám.

 

P. Matocha začne vlakovou vysílačkou svolávat do jídelního vozu poštolky. Pak v půl třetí vybuchne první láhev šampaňského. Pak druhá, další a další. Velmistr Hort mi zpívá Happy Birthday, pak Deset zelených flašek na stěně v originále. Pak zpívá jako Sinatra: „When I was seventeen, It was a very good year!“

Připíjím si s kdekým – panem P. Matochou, panem Poláchem, velmistry i mistry, šachovými redaktory, panem Hroudou i Francouzi. Gratuluje mi pan Chládek. Fotím se s vlakuškou, sestrami Němcovými i pějícím velmistrem Hortem.

Ve vedlejším voze pak kouzelník Alain Larraufie na počest našich narozenin předvede kouzelnické triky s kartami, které pan Hrouda překládá, Karin Němcová profoukne krabičku a můj svatební prsten je zapleten do klíče (poté, co si ho všichni prohlédnou, je však vrácen zpět).

Následuje návrat do jídelního vozu a další šampaňské. Velmistr Hort, pan Klimeš a P. Matocha diskutují o turnaji na počest kulatých narozenin Karla Opočenského, kde by se hrála jen jedna jediná varianta Caro-Kannu.

Při další láhvi šampaňského Huberta z bistra na Novém meste si uvědomuji, že bych se měl koncentrovat na další kolo, ale moc mi to nejde.

 

Hraji bílými s Aloisem Kuncem (1593). Začíná se před Katovicemi.

Soupeře přehraji na dámském křídle, soupeř však zaútočí na křídle královském. Než se proberu z láhví šampaňského, jsem rád za remízu věčným šachem.

Projíždíme Trzebyniou a předposlední den mám pořád 50 % bodů.

Vracím se s velmistrem Hortem do jídelního vozu. Na publikaci ze šachových Zaječic mi velmistr ukazuje, jak vypadal v šedesátých letech – švihák se směje pionýrům. Když pan Hrouda ukáže stejnou fotku Francouzům a zeptá se, který z nich je Hort, je velmistr identifikován takřka okamžitě. Jíme štrůdl a pijeme kávu.

Přisedne pan Klimeš a následuje příval vojenských historek. Pan Klimeš měl nadstandardně velkou hlavu (neexistovala tak velká čepice), zatímco velmistr Hort (vojenská hodnost: ostatní) vyhrál kubánský turnaj spřátelených armád bez uniformy. Nešťastné vedení se mu snažilo najít uniformu mezi ostatními členy výpravy, ale velmistr Filip byl moc vysoký a mistr Přibyl měl jen jeden stejnokroj. Pak velmistr Hort vypráví o mezinárodním turnaji v Tallinu v sedmdesátých letech, kde byl sovětský orchestr kvůli diktátoru Francovi ochoten hrát Viva Espana, ale nesměl zpívat slova, takže je museli nahradit západoevropští velmistři pod Hortovou taktovkou. Demonstruje, jak to vypadalo. O něco později se filozoficky začneme bavit o náboženství, životě, smrti a smyslu českých dějin. Slíbíme si, že se večer půjdeme podívat do Krakova, neb jsem tam už byl a mám knižního průvodce (velmistr Hort tam byl také, ale o sedmatřicet let dříve).

V šest hodin vlak přijede na krakovské hlavní nádraží.

Na nádraží v nenápadné špeluňce vyměníme zloté ve velmi příznivém kurzu (velmistr Hort za forinty, já za eura) a obsazujeme taxík ve čtveřici velmistr Hort, pan Navrátil (Ahold), pan Klimeš (Česká rafinérská) a já. Taxík nás veze po dálničních nadjezdech a podjezdech, zatímco vevnitř vedeme vážné spory typu kolik Čechoslováků padlo za Druhé světové války, jak hrdinní byli českoslovenští legionáři a že tvrzení „Češi jsou národ Švejků“ vymyslel Goebbels, aby z nás wehrmacht neměl v roce 1938 strach.

Taxík stojí šedesát zlotých, ale přemluvíme ho, aby na nás počkal, až se ubytujeme a pojedeme do zpět do centra.

Hodím si rychle tašku na pokoj a jedeme. Na cestě nás taxikář zaveze za nádraží okolo bývalých hradeb, k Wavelu, kde jsou pohřbeni polští králové, generál Sikorski a jeden z bratrů Kaczynských a pak zpět do centra. Platíme jen o pět zlotých víc než při kratší cestě poprvé.

Procházíme po náměstí a Sukiennicemi (tržištěm, okolo kterého postavili renesanční budovu), kde čtu z průvodce, bavíme se s velmistrem Hortem o kočkách (má doma o jednu víc než já) a pak jdeme do polské restaurace na typicky polské jídlo.

Ve velmi komplexní objednávce (pan Klimeš, mající zkušenost s polskými akcionáři, mluví polsky) si objednávám výběr ze čtyř druhů polévek (řepné, drštkové, houbové a koprové), bigos a pivo (i když váhám, zda si k pití neobjednat kompot).

Znovu se debatuje, kolik lidí zahynulo v čarodějnických procesech, jak Ahold zatočil s igelitovými pytlíky, jak hlavní hygienik podceňoval ptačí chřipku, dokud ji sám nedostal, probírají se židovské vtipy. Velmistr Hort vypráví o panu Grohovi, kterému u Nováků říkali Žabák, byl tam za začátečníka, a na vlakovém turnaji se mu mimořádně daří. Pak vypráví o známých pražských šachistech Vinterovi s Boučkem, které pozval do Kolína nad Rýnem, aby byla sranda, a oni mu při kolínském sběru surovin začali stěhovat obsah ulic do bytu. Všechno snášel, dokud před vchodem nenašel obří ptačí klec. I tu se však podařilo do Prahy přemístit. Když pak byl v Praze znovu, pozval ho jeden z výtečníků domů. Tam byla klec uprostřed, jinak všude vytrhané parkety, zotvírané skříně.

„Pane Horte, vy jste logik, povězte mi, kam manželka schovala vkladní knížky?“

Probírají se důležité aspekty partnerských vztahů a pánové zjišťují, jak jsem se seznámil s manželkou, což jim na pokračování vyprávím.

Pak platíme a jdeme na taxík. Dojdu s pány až k taxíku, dám jim padesát zlotých a odeberu se hledat P. Matochu, abych dokončil oslavu narozenin.

O den později se pak začne vyprávět, jak trojici postarších pánů taxík odvezl místo k hotelu Conrad do vedlejšího zařízení. Vejdou dovnitř, kde se jim to zdá trochu jiné než obvykle, nicméně pokračují do svého patra. Výtah je jiný, chodby jsou jiné. Místo, aby šli spolu jako v podvečer, se náhle musí rozdělit. Zatímco v Conradu se karty vsouvaly, zde se přikládají. Jeden z nich vzteky zabuší na dveře svého pokoje, do kterého se nemůže dostat, a dveře mu otevře neznámý chlap v pyžamu. Všichni tři z hotelu utečou.

 

P. Matocha večeří se sestrami Němcovými v italské restauraci Mamma Mia. Přisednu si k nim, objednám si pivo a vyprávím před nedávnem odposlechnuté židovské anekdoty a historky s Boučkem a Vinterou. Ukáže se, že Kristýna Němcová i P. Matocha pana Boučka znají. Za oknem restaurace se prochází veselý mistr Boleslav s cigaretou v koutku úst a s Didi a Natálií.

V deset platíme, jdeme na taxík a jedeme domů. Taxikář jede skrz dělnické čtvrti a účtuje si jen o málo víc než šestnáct zlotých.

Pan Hrouda už na pokoji spí. Přijde mi SMS od manželky, kde mi přeje vše nejlepší k narozeninám. Jsa dojat, odepisuji zpět.