Luděk Sedlák
Luděk Sedlák (nar. 1954). Kdysi korespondenční hráč a skladatel šachových studií, dnes amatér 1.VT, věrný služebník bohyně Caissy. Vydavatel časopisu Šemík.
Zahrál jsem si s Hortem aneb Sága o jízdě šachového vlaku
[01.11.2011 10:27:31]
Prolog: Šachová pohádka začíná
Je pátek 14. října 2011, 9 hodin ráno. Spolu s dalšími šachisty, jejich doprovodem, VIP hosty a zástupci sponzorů se tísním ve vládním salonku pražského Hlavního nádraží a poslouchám uvítací projev Pavla Matochy, šéfa Pražské šachové společnosti. O Matochovi se říká, že pro šachy dokáže zajistit možné i nemožné, a dnes to po bůhvíkolikáté znovu dokazuje. Kdo jiný může být hlavním organizátorem akce, která vejde do šachových dějin. My všichni, co tu stojíme, se už za chvíli se staneme aktéry historické jízdy šachového vlaku, který bude dějištěm mezinárodního turnaje v rapid šachu. Nebude to sice poprvé, kdy se bude hrát ve vlaku šach. Nějaké partie, a snad i menší turnaje, se prý hrály už v roce 1920 na transsibiřské magistrále, když se českoslovenští legionáři vraceli z 1. světové války, v 80. letech pořádal ve vlaku různé šachové akce agilní oddíl Lokomotivy Praha, ale mezinárodní turnaj s takovou účastí bude mít ve vlaku světovou premiéru.
Na chvíli se zasním a připadám si jako v šachové pohádce. Počet účastníků je přesně 64. Představuji si, že každému z nás patří jedno políčko šachovnice, včetně figurky, jež na něm stojí v základním postavení. Celebritou mezi účastníky je GM Vlastimil Hort, kdysi hráč nejužší světové špičky, podle ankety druhý nejúspěšnější český šachista 20. století. On a spolu s ním GM Robert Cvek, nasazená jednička podle žebříčku ELO, jsou králové. Pozice královen zaujímají trojka a čtyřka startovní listiny, český IM Richard Biolek a německý IM Bernd Schneider. Nasazená čísla 5 až 8 jsou těžkými figurami, čísla 9 až 16 střelci a jezdci, čísla 17 až 32 pěšáci. Posledním pěšcem je číslo 32, 10letý talent slovenského šachu Jerguš Pecháč. Pro druhou polovinu startovní listiny už žádná figurka nezbyla; tvoří ji prostí šachoví vojíni, bez nichž by podobná akce nemohla nikdy vzniknout. S ELO 1937 jsem nasazen mezi nimi jako číslo 36, v mém schématu mi patří políčko d3. Většina z nás se v turnaji stane osvědčenými dodavateli bodů těm výše nasazeným, ale může to být i jinak. Až se tabulka celkem patnáctkrát přesype, mohou být jiní králové, jiné těžké i lehké figury, a někdo z nás bezejmenných se třeba dokáže protlačit na místa pěšáků, nebo i střelců či jezdců.
Těším se na své soupeře i na cílová města jednotlivých etap. Pojedeme po trase Praha – Vídeň – Budapešť – Bratislava – Krakov – Praha a za pět dní urazíme 1800 kilometrů. Nevím, kdo z cestujících se byl v Praze podívat na pamětní desku pražského rodáka Wilhelma Steinitze, prvního šachového mistra světa. Já jsem to učinil a cestou hodlám navštívit i další významná místa bývalého rakousko-uherského mocnářství, která jsou nějakým způsobem spojena s královskou hrou.
Hvizd píšťalky přeruší mé snění, šachový vlak je připraven k odjezdu. Rychle ještě pořídit dokumentární fototografii, požádám proto o snímek jednoho z účastníků čekajícího na peróně. Je to Němec, zřejmě jeden z početné řady německých amatérů, kteří si přijeli udělat výlet s manželkou a zahrát si přitom šachy. Na oplátku vyfotím sympatickou německou dvojici a jde se na věc.
Den první, 14.10.2011: Z Prahy do Vídně
Vlaková souprava má devět vozů, které jsou označeny jmény prvních devíti mistrů světa, od Steinitze po Petrosjana. Prvních 11 šachovnic je ve voze Steinitz, stoly 12-15 ve voze Lasker, 16-26 ve voze Aljechin, 27-30 ve voze Euwe a stoly 31-34 (dva jsou navíc) ve voze Botvinnik. V Capablancovi jsou rozhodčí a organizační štáb, vůz Smyslov je jídelní, doprovod hráčů má na starost Tal, Petrosjan musí vzít zavděk zavazadly. Předpokládám, že většinu partií odehraji v Aljechinovi, ale protože jsem nasazen těsně za polovinou startovní listiny, úvodní kolo odehraji na stole číslo 4, mám se stát první obětí IM Bernda Schneidera (2424). Je mi líto, že na mě nevyšel velmistr Hort, sedí na dvojce proti mně ob jednu šachovnici. Čekám na soupeře a k mému údivu si proti mně sedá „amatér“, s nímž jsme se před chvílí navzájem fotografovali. Neprodávám svou kůži lacino. V jezdcové koncovce má sice IM Schneider volného pěšce, který mě stojí jezdce, ale i můj pěšec je zadržen jezdcem až na předposlední řadě. Mám lepšího krále a systematicky likviduji všechny zbývající soupeřovy pěšáky. Už to vypadá, že mám remízu na dosah, ale nakonec dokáže IM Schneider svého posledního pěšce pokrýt koněm a zároveň zadržet mého. Vzdávám se v okamžiku, kdy má soupeř na hodinách posledních sedm sekund, já tři. Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko úspěchu v partii s tak silným hráčem, ke všemu na můj dotaz po partii mi soupeř odpoví, že tam remíza skutečně byla. Nevěřili byste, jak může některá porážka zvýšit sebevědomí.
Podle očekáváni se přesouvám do Aljechina, druhým mým soupeřem je Slovák Peter Ďurko (nasazen jako č.54, ELO nemá). Tentokrát já plním roli favorita a zapisuji svůj první bod. Teprve napotřetí potkávám českého soupeře. Jan Fiala (č.16, 2115) snadno potrestal můj špatně připravený útok a já končím první den skromným ziskem 1 bodu ze 3 partií. Na čele je šestice favoritů s plným bodovým ziskem. Chybí mezi nimi velmistr Hort, jenž v 3. kole prohrál s šéfredaktorem ruského časopisu 64 Markem Gluchovským.
Den druhý, 15.10.2011: Z Vídně do Budapešti
Do Vídně přijíždíme až v podvečer, hotel je navíc dost vzdálen od centra. Vzdávám se noční prohlídky města, a protože si chci šachovou dovolenou užít se vším všudy, jdu si zaběhat do blízkého parku. Za běhu spřádám odvážný plán na příští den. Procházku po Vídni nechávám na ráno a rozhoduji se navštívit Schönbrunn. Právě v Schönbrunnském paláci v roce 1809 sehrál Napoleon šachovou partii proti geniálnímu Turkovi, šachovému automatu bratislavského „vynálezce“ barona Wolfganga von Kempelena. Dřevěný Turek uštědřil tehdy Napoleonovi drtivou porážku, zřejmě jedinou, o níž se nezmiňují historikové. Dochovaný zápis partie vážně zpochybňuje pravost jiných údajně Napoleonových partií proti madame Rémusat nebo generálu Bertrandovi, které slavný vojevůdce vyhrál brilantními kombinacemi. Záhada Turka byla rozluštěna až po letech, kdy se přišlo na to, že se v jeho útrobách skrýval šachista drobné postavy, který z nitra stroje dovedně řídil pohyb figurek. Prý to byl vídeňský mistr Allagier.
Z hotelu proto vycházím sám brzy ráno, jdu pěšky nejprve 3 km na nádraží Meidling a odtud to mají být zhruba další 3 km k Schönbrunnu. Tlačí mě čas, přesto se rozhoduji riskantní akci podniknout. Cestu neznám, jdu podle mapy vytištěné z počítače. Jako šachista bych si měl umět spočítat, že když to vyjde, zisk z této dobrodružné akce bude minimální (kdo to ocení jiný, než já sám?), zatímco když to nevyjde, stanu se zřejmě jediným blbem, který nestihne vlak a zůstane bez prostředků trčet uprostřed Evropy. Na zádech mám batoh a za sebou táhnu kufr na kolečkách, nevěřím, že bych dokázal zavazadla uschovat na nádraží bez rozhodující časové ztráty. Zdravý rozum mi říká, že bych měl akci zrušit, vrátit se dokud je čas, ale kroky mě přitom už nesou k Schönbrunnu. Několikrát se ptám na cestu; vždy sotva stačím poděkovat a vyrážím dřív, než překvapený domorodec dokončí odpověď. Zámek si prohlížím pochopitelně jen zvenčí, zdržuji se na necelých pět minut. V rychlosti se nechám vyfotografovat japonskou turistkou a v 9:15 opouštím Schönbrunn. Vlak nečeká, odjezd z Vídně je v 9:55.
V mládí jsem takové blbosti dělal běžně, ale v 57 letech už bych mohl mít rozum, nadávám si do idiotů. Ještě v žádné časové tísni mi neutíkaly vteřiny takovou rychlostí. Střídám běh s chůzí, úzkostlivě si hlídám cestu po hlavních tepnách a vyhýbám se jakýmkoli zkratkám – sebemenší zaváhání by se mohlo stát osudným. Konečně jsem na Meidlinger Haupstrasse, za běhu kontroluji názvy příčných ulic, teď už to musím stihnout. Jen ještě trefit správný vlez do metra a odtud na správné nástupiště. V 9:45 se ocitám mezi ostatními, hlasitě oddechuji, nečekal jsem, že to bude takový adrenalin. Šachisté, ani nevíte, jak rád jsem zase mezi vámi!
V kupé se komplet převlékám do suchého a celý vyklepaný nastupuji k partii 4. kola. Hraji ve voze Aljechin, mým soupeřem je německý šachista Hans-Werner Hoffeins (č.57, bez ELO bodů). Podle nasazení jsem favoritem, ale vysílen předchozím dramatem nejsem schopen se soustředit. Zuby nehty bráním horší koncovku a nakonec jsem rád za remízu.
Druhou a poslední partií tohoto dne hraji s devítiletou Karinkou Němcovou, nejmladší členkou známého dívčího klanu K. Němcových. Na rozdíl od mnoha jiných šachistů hraji s dětmi rád – od doby, kdy mi přestaly vadit porážky a kdy jsem si přestal myslet, že jsem povinen vyhrát. Kdo při partiích s dětmi uvažuje stylem „to neuvidí, to nespočítá, toho se neodváží“, bývá nemile překvapen: dítě to uvidí, spočítá a odváží se. Pokud si navíc vsugerujete povinnost vyhrát, je to jen krůček k tomu, aby byl výsledek právě opačný. A je ještě jeden důvod, proč rád hraji s dětmi: mnohé talenty se zlepšují takovou rychlostí, že partie s nimi – právě teď a už nikdy jindy – může být jedinou příležitostí, kdy si s budoucím mistrem či mistryní zahrajete jako rovný s rovným. Tak tomu bylo i tentokrát. Dnešní partii jsem ještě vyhrál, ale pokud se Karin bude zlepšovat stejným tempem jako její sestry, je předem jasné, kdo bude favoritem, až se střetneme za několik let.
Po dvou dnech jsem se dotáhl na 50%, mám 2,5 bodu z 5. Na čele se usadila silná dvojice Cvek, Biolek – oba ztratili jediný půlbod vzájemnou remízou. Za nimi je pětice Schneider, Pisk, Reprintsev, Van Der Heijden a Fiala. S dvěma z nich jsem už hrál, to nevypadá špatně.
Jediná věc mě mrzí - že jsem v Budapešti prošvihl společnou návštěvu lázní Szechenyi. Místo toho si prohlížím noční Budapešť a večer si jdu zaplavat do hotelového bazénu.
Den třetí, 16.10.2011: Z Budapešti do Bratislavy
Pár dní před odjezdem vlaku jsem si přečetl pěkný blog velmistra Cveka, v němž odpovídal na otázky šachistů všech výkonnostních kategorií, co mají udělat pro to, aby zlepšili kvalitu své hry. Cenných rad bylo mnoho, lišily se podle šachové vyspělosti tazatelů, ale mě nejvíc zaujala ta, kterou GM Cvek doporučil všem, bez ohledu na jejich výkonnost. Zbytečně se nestresovat, těšit se na partii, užít si ji bez ohledu na to, jak silného máte soupeře. Snažím se tou radou řídit a obě dnešní partie mi vycházejí nad očekávání skvěle.
V 6. kole hraji ve voze Lasker s Martinem Habinou (č. 21, 2067). Na šachovnici je varianta, s kterou jsem se už setkal, po soupeřových nepřesnostech získávám materiální převahu a matový útok. Zapisuji si cenný bod a poprvé v turnaji se dostávám nad 50%.
7. kolo. Zůstávám v Laskerovi, mým soupeřem je Němec Michael Klyszcz (č. 22, 2051). Celou partii jsem sice pod tlakem, ale německý šachista se nechává vyprovokovat k nekorektní kombinaci. Přecházím k protiútoku a před smutným výběrem mezi matem či rozhodující materiální ztrátou se soupeř vzdává. Jsem v euforii, po třech hracích dnech mám 4,5 bodu ze 7 a do dalšího dne půjdu ve skupině na 10.-16. místě.
Zdá se, že hlavní favorit GM Cvek zvolil stejnou taktiku, k jaké s oblibou sahají favorité na turnajích nejrůznějších výkonnostních kategorií, od amatérů po velmistry: s nejsilnějšími konkurenty remízovat, ostatní porazit. Je ale otázkou, zda to tentokrát bude stačit. Dnes se Cvek zdržel remízami s Schneiderem a Hortem, zatímco Biolek obě partie vyhrál a nasadil k samostatném trháku. Vede už o celý bod, naopak Cveka dostihla trojice Gluchovsky, Groh a IM Michálek.
Také prohlídka Bratislavy stojí za to. Nenechávám si ujít vyhlídkovou věž s restaurací „Oko“ na Novém mostě nad Dunajem. Přišel jsem sice o bowlingový turnaj, který pro účastníky uspořádal Vlastimil Chládek, ředitel brněnských Dopravních staveb a autor skvělého blogu na stránkách Pražské šachové společnosti, ale nelituji. Čekám nahoře až do západu slunce, pohled z vyhlídky i z oken restaurace je úchvatný. Bratislavskou šachovou perličku si ale nechávám až na ráno.
Den čtvrtý, 17.10.2011: Z Bratislavy do Krakova
Onou perličkou je návštěva kavárny Royal na Hlavním náměstí. Je v ní replika slavného „vynálezu“ bratislavského rodáka barona von Kempelena, dřevěného Turka, který se před dvěma sty lety střetl v Schönbrunnu s Napoleonem. Opět vyjíždím z hotelu dříve než ostatní a místo na nádraží mířím do centra Bratislavy, dnes místní električkou. Teprve cestou mě přepadnou pochybnosti. Co když bude mít kavárna ještě zavřeno? S černými myšlenkami si představuji, jak se marně dobývám do zamčené budovy, ale mé obavy jsou naštěstí liché. V suterénu si fotografuji sochu Turka. Majestátně si sedí s turbanem na hlavě a dlouhou fajfkou, před sebou šachovnici. Jenom těch figurek je na ní jaksi poskrovnu, většinu si jich rozebrali turisté.
Na nádraží dojíždím tentokrát beze stresu a v klidu usedám k první partii třetího dne. Propracoval jsem se mezi elitu do vozu Steinitz, mým soupeřem v 8. kole je Jiří Sekanina (č. 12, 2146). Bráním se černými proti anglické hře, hraji uvolněně a v pohodě. Daří se mi vyrovnat hru, postupně přebírám iniciativu a partii s přehledem dovádím do vítězného konce. Vznáším se v šachových oblacích. Zabydluji se ve Steinitzovi a ocitám se na průběžném 4.-11. místě mezi největšími favority. Je jasné, že výš to už nepůjde, je jen otázkou, jak moc mě srazí následující soupeři těžké váhy…
9. kolo si zahraji na čtvrté šachovnici, proti mně usedá nasazená turnajová šestka, ukrajinský IM Alexandr Reprintsev (2348). Na turnaj přijel s celou rodinou, hraje výborně a ve vlaku se cítí jako doma. Jeho tři ratolesti tátu bouřlivě vítají po každé partii a nedají pokoj, dokud si s nimi také nezahraje. Není výjimkou, když po skončení hracího dne, v době, kdy si ostatní účastníci užívají zaslouženého odpočinku, IM Reprintsev trpělivě učí své malé děti tahat figurkami. Před partií mi říká, ať se ho nebojím, že je už několik let pouhým šachovým amatérem. S úsměvem odpovídám, že já jsem amatérem po celý život. Tím zdvořilostní formality končí, snažím se soustředit a navázat na předchozí výsledky. Nemám co ztratit, proto jdu s lehkým srdcem do komplikací a dokonce si troufám obětovat kvalitu za útok proti soupeřovu králi. Útok vypadá víc než nadějně, ale zázraky se nemohou dít donekonečna, v složité pozici přehlížím banální vazbu a partii vzdávám. Nevšímavě jsem přešel kolem dvou slibných možností, které by soupeře přivedly do kritického postavení, ale to vše mi IM Reprintsev ukazuje až při společné analýze. Při ní si musím přiznat, že rozdíl ve výkonnosti několikaletého amatéra a celoživotního amatéra je značný.
Desátým kolem končí předposlední den a druhá třetina turnaje. Už počtvrté dostávám německého soupeře, tentokrát je jím Reyk Schaefer (č. 17, 2100). Předchozí porážka s ukrajinským mistrem mě nijak nepoznamenala, znovu se neohroženě pouštím do útoku, který korunuji obětí jezdce na f7. Zápletka končí postavením, v němž mám dámu a jezdce proti dvěma věžím a dvěma střelcům, jeden z nich je však ztracen. Oba jsme rádi, že jsme přestřelku ustáli se ctí a podepisujeme remízu. Po partii mě napadá, že jsem měl v předposledním tahu místo obranného Jd3 s konsolidací pozice zahrát útočné Je6+. Rychle si rozestavím figurky a mé tušení se potvrzuje: v samém závěru jsem vypustil krásnou výhru.
Tabulce nadále vévodí Richard Biolek. Jeho bilance 9 z 10 je skvělá, přestože se dnes zdržel remízou s IM Schneiderem, zatímco jeho pronásledovatel Cvek byl stoprocentní a snížil svou ztrátu na pouhý půlbod. Třetí Reprintsev má 7,5, čtvrtý Gluhovsky 7, následuje sedmičlenná skupina s 6,5 body. Já si na cestu do Krakova, přes smolný závěr poslední partie, nemohu nijak stěžovat. Mám 6 bodů z 10, udržel jsem si skóre +2 a držím se v druhé desítce startovního pole.
Když vlak přijíždí do Krakova, už se pomalu stmívá. Noční procházka městem je ale nádherná. S přáteli obdivujeme historické centrum se spoustou katedrál, monumentální pomník bitvy u Grunwaldu a samozřejmě starobylý hrad Wawel, sídlo i pohřebiště polských králů. A ani v Krakově si nenechám ujít místa spojená s šachem. Jsou jimi v parku umístěné obří šachové věže, připomínka právě probíhajícího 82. kongresu FIDE. Neplánovaně narážíme ještě na jednu šachovou raritu: ve výloze objevujeme úžasnou slonovinovou šachovou soupravu. Při dotazu na její cenu se nám protočí panenky. Stojí 246 tisíc polských zlotých, což odpovídá částce téměř 1,5 milionu korun.
Den pátý, 18.10.2011: Z Krakova do Prahy
Vedle účastníků turnaje s námi ve vlaku cestují další lidé, kteří ve světě šachu něco znamenají. Svou ženu WFM Hanu Modrovou doprovází šéfredaktor časopisu ŠachInfo Břetislav Modr, ve vlaku je i šéfredaktor Novoborského šachového serveru Petr Boleslav. Ani jeden z nich nehraje, vychutnávají si jízdu s šachisty a sbírají informace pro svá média. Petr Boleslav, nedávný vítěz v simultánce nad mistrem světa Anandem, s úsměvem říká, že už nemůže hazardovat se svým šachovým jménem. Nesmím zapomenout na mladou dvojici, která má na starost organizaci turnaje a rozhodování. Tvoří ji Mariana Olšarová a Richard Biolek junior. Oba jsou vstřícní, velmi příjemní, velkou měrou přispívají k celkové pohodě a hladkému průběhu turnaje. Kdyby IM Biolek mladší hrál v turnaji, jistě by patřil k favoritům, ale dal protentokrát přednost práci arbitra. Zvládal ji dobře, žádné zásadní problémy však řešit nemusel. „Rapid není mé oblíbené tempo, a pak, jeden Biolek v turnaji stačí,“ řekl. V tom se nemýlil.
Ve vlaku sice necestuje, ale přesto se na Hlavním nádraží na kus řeči zastaví další šachová celebrita, GM Marek Vokáč, během zpáteční cesty přistoupí v Pardubicích dokonce čerstvý člen klubu +2700 GM Viktor Láznička. Všechna čest těmto borcům, ale většinu cestujících tvoří prostí vojíni bitev na 64 políčkách, šachoví nadšenci, kteří nelitovali peněz ani času a rozhodli se být při tom. Jsem mezi nimi a plnými doušky si vychutnávám všechny radosti a slasti, které nabízí šachový vlak.
Na přední místo mezi oněmi radostmi řadím účast a společnost GM Vlastimila Horta. Velmistr Hort je nejen šachovým pojmem, jedním ze světových top hráčů 70. a 80. let, ale i výborným vypravěčem a skvělým společníkem. V jeho okolí panuje uvolněná nálada, vždy kolem sebe najde spoustu posluchačů, kteří milují jeho historky z turnajů a nekonečných toulek šachovým světem. Neodmítne žádost o autogram či společnou fotografii a je ochoten si popovídat se všemi zájemci, včetně těch, které jsem nazval pěšáky a řadovými šachovými vojíny. Jen čas je neúprosný, v lednu bude Vlastimilu Hortovi už 68 let. Možná i proto se mu v turnaji nedaří podle jeho představ: vyhrané pozice prohrává na čas. „Už mám pomalou ruku,“ krčí rameny a navrhuje hrát partie třeba jen s 15 minutami na hodinách, zato s několikavteřinovou bonifikací za každý provedený tah, což moderní šachové hodiny umožňují. „Pak by se nemohlo stát, že prohrajete partii, kde máte dámu navíc a ženete soupeře do matu“.
Dosti snění, už jsou rozestavěny figurky k první partii posledního dne, začíná 11. kolo. To ještě netuším, že pro mne bude v turnaji osudové. Hraji černými proti Janu Hruškovi (č. 21, 2061) a vše nasvědčuje tomu, že si v pohodě připíšu další bod. Získávám vyhranou pozici, času mám dost, naopak soupeři zbývá necelá minuta. Polevuji v koncentraci, zdá se, že už je hotovo, ale zapomínám, že soupeř se ještě nevzdal. Partii můžu snadno vyhrát na šachovnici, přesto se nechávám strhnout k začátečnické chybě. Jako fascinován sleduji hodiny a přijímám divokou soupeřovu blicku. Lítají figurky, vůbec si neuvědomuji, že soupeř hraje proti pravidlům, jednou rukou tah, druhou úder do hodin. Vidí to i rozhodčí, ale k mé smůle mu to vytkne až po partii. Ztrácím nervy, ztrácím střelce a úplně nesmyslně si nalézám do matu. I tak bych stále ještě partii vyhrál na čas, ale v době, kdy soupeř má na hodinách poslední dvě vteřiny, naprosto frustrován dělám nemožný tah. Podle pravidel rapid šachu dostává bílý navíc dvě minuty a v klidu mě matí. Jsem zdrcen. Znám se moc dobře, z téhle partie se jen tak nevzpamatuji.
Abych se trochu srovnal, jsem rozhodnut dát další partii rychle za remízu. Jenomže má to háček – je k tomu třeba pochopení soupeře. V 12. kole je jím Ladislav Winkelhofer, v startovní listině uveden bez ELO bodů jako úplně poslední s č. 64, tak snad to nebude problém. Podaří se mi vyrovnat hru a nabízím remis. Soupeř váhá, ale po chvíli souhlasí. Až po partii zjišťuji, že jeho ELO je 2103 a v startovní listině byl dodatečně přesunut na 18. místo. Uf, ještě, že jsem to nevěděl.
13. kolo. Předchozí remízou jsem se přece jen uklidnil a odhodlaně nastupuji k další šachové bitvě. Znovu mám soupeře zvučného jména, je jím Jiří Groh (č. 15, 2117). Vedle GM Horta – všeobecně uznávané legendy světového šachu – je KM Groh všeobecně uznávanou legendou pražských kaváren. V nich potkal desítky soupeřů a sehrál tisíce partií, mnoho z nich i v té nejslavnější, proslulé šachové kavárně U Nováků. Když se s Hortem pustí do společného vzpomínání, všichni ostatní zmlknou a celý vagon se otřásá smíchem. Svérázná postava pražského šachu budí zájem už jen svým oblečením: hraje v modrobílé košili s obrovskými kostkami, na sobě má kraťasy, které doplňují bílé vlněné podkolenky, v jakých se v polovině minulého století chodilo lyžovat. Jiří Groh je ale především výborným šachistou, v turnaji se mu mimořádně daří. Všechny partie odehrál na předních stolech, má už za sebou většinu favoritů a aspiruje na umístění v první desítce (nakonec skončí 11.).
V partii mám bílé, proti sicilské hraji svůj oblíbený Morra gambit a daří se mi držet soupeře pod tlakem. Dobývám zpět obětovaného pěšce, pak další dva a po výměnách nám každému zbývá dáma, věž a několik pěšáků. Mám pěšcovou převahu na obou křídlech, ale černý se opevnil a já marně hledám takovou cestu k výhře, kde by nehrozil věčný šach. Groh klidně posunuje figurky, kdežto já ztrácím spoustu času a začínám zmatkovat. Jednotahově ztrácím volného pěšce, pak i druhého, pozice už je remízová. Černý tahá v poklidu dámou na polích a1, b2, c3, sem tam pro změnu na c1 nebo a3, já každý jeho tah vykrývám svou dámou na d1, d2 či d3 s nabídkou výměny. „Remis?“, ptám se. „Ještě uvidíme“, zazní odpověď a černý pokračuje ve svých „manévrech“ dámou. Na hodinách mám půl minuty, soupeř minutu. „Chcete mě shodit?“, provokuji. „Asi jo,“ odpoví starý lišák a já se chtě nechtě musím zasmát. Snažím se ještě o nemožné, ale časová ztráta se nedá dohnat. Rutinér Groh mě s přehledem shazuje.
Pro mne je to už druhá nehoda tohoto dne, ale tentokrát se můžu zlobit jenom sám na sebe. Zkušený soupeř mi naopak ukázal, jak se v časovce takové pozice hrají. Byl v klidu, zbytečně nevymýšlel a čekal, s čím na něj vyrukuji. A že v rovné pozici nepřijal nabídku na remis? Tak už to v šachu prostě chodí. S odstupem času si musím přiznat, že ani na smůlu se nelze vymlouvat. Proti pravidlům se soupeř neprovinil – jenom, na rozdíl ode mne, v partii využil všech možností, které mu pozice a čas nabízely.
14. kolo. Poprvé od partie s Karin Němcovou dostávám soupeře, proti němuž jsem papírovým favoritem. Tomáš Růžička (č. 43, 1760) se ale do mě pouští bez respektu, po celou partii horko těžko odrážím jeho hrozby. Nakonec přece jen vítězím v koncovce a před posledním kolem se opět dostávám na +1. Jsem bojovně naladěn, v posledním kole bych měl mít bílé, a pokud dostanu přijatelného soupeře, ještě se poperu o slušné umístění.
Jdu si přečíst los posledního kola a nemohu věřit svým očím. Rázem zapomínám na své předsevzetí, lhostejné mi jsou body i turnajová tabulka. Políbila mne šachová bohyně Caissa, aby mě odměnila za pětidenní snahu a vynahradila nezdary dnešního dne. Mým posledním soupeřem bude velmistr Vlastimil Hort.
Partie s Vlastimilem Hortem
Tato kapitola je v reportáži vlastně navíc, ale nejde to jinak, svou životní partii přece nemohu odbýt několika řádky.
Vlak už opustil Pardubice a ukrajuje poslední desítky kilometrů ze své pětidenní pouti. Turnaj se chýlí k závěru, za chvíli začne poslední 15. kolo. První ze všech se uvelebuji u svého stolku a pozoruji, jak ostatní pasažéři vozu Steinitz usedají k svým šachovnicím. O mnoho půjde především na prvních dvou deskách. Biolek v minulém kole jen remizoval se Slovákem Hrtkem a skvěle finišující Cvek srovnal ztrátu. Oba teď musí vyhrát a doufat v Buchholzovu přízeň – finanční rozdíl mezi první a druhou cenou je 15 tisíc korun. Na třetí šachovnici bude bojovat o bronz IM Petr Pisk, proti němu sedí můj dnešní osudový soupeř Hruška. Na dalších stolech čekají na Piskovo zaváhání IM Schneider a IM Reprintsev.
Konečně přichází GM Vlastimil Hort. Sedá si proti mně a podává mi ruku. Na tváři má úsměv, je vidět, že porážka v minulém kole (znovu smolně a znovu na čas) ho nijak nerozhodila. Zahajuji hru královským pěšcem a přistihuji se, že o partii vůbec nepřemýšlím. … O startu Vlastimila Horta jsem se dověděl den před turnajem, proto jsem na poslední chvíli přibalil do kufru tři šachové publikace, jejichž je autorem. První je knížka o Karlu Opočenském, jejímiž spoluautory jsou Luboš Kaválek, Pavel Matocha a nedávno zesnulý spisovatel Vítězslav Houška. Další dvě se už dají označit za historické relikvie. „To jste mě překvapil, v Čechách jsem tyhle knížky dávno neviděl. Když jsem v roce 1985 emigroval, všechny je z pultů stáhli,“ ocenil velmistr můj výběr. Jedna je o utkání SSSR – Svět v Bělehradě 1970, kde Hort na čtvrté šachovnici porazil v zápase Polugajevského, druhá, ještě starší, se jmenuje Na sedmi šachovnicích a jde o turnajovou knihu z někdejšího Mistrovství spřátelených armád v roce 1966. Obě si domů odvážím s cenným autogramem. Využil jsem i příležitosti popovídat si o rozhodující Hortově partii s Gellerem, kterou v knize okomentoval úžasným způsobem: kromě variant a kombinací, které ho dovedly k výhře nad jedním z nejlepších šachistů světa, popsal své pocity před partií i během ní, zachytil vše, o čem uvažoval při rozhodování, jaký tah vybrat. Musím se usmát. Své pocity při partii teď ukládám do paměti i já – s tím rozdílem, že Hort přitom vymýšlel, jak přelstít Gellera, kdežto já dumám o všem možném, jen ne o partii.
Hraje se Pircka. Vida, knihu o Pircově obraně, kterou Hort napsal společně s Přibylem, mám doma taky. Kdysi dávno jsem si na zápas družstev připravil variantu s tahy Jc3, Sc4 a De2, je tam zajímavá možnost oběti dámy za tři lehké figury, co kdybych to na Horta zkusil? Už mám zahrané tahy Jc3 a Sc4, … Proboha, přistihuji se, že vůbec nesleduji Hortovy odpovědi. Vždyť on v minulém tahu nehrál Jc6, místo toho má na c6 pěšce a teď mi tahy b5 a b4 zahání obě vyvinuté figury.
Vraždění neviňátek pokračuje. Máme za sebou patnáct tahů, bílá pozice v troskách, přemýšlením o ničem jsem ztratil spoustu času. Se mnou tedy Hort na čas určitě neprohraje. Napadá mě, že doma bych určitě našel i novinové výstřižky s Hortovými partiemi a články z roku 1967, kdy se hrál mezipásmový turnaj v tuniském Sousse. Jako malý kluk jsem tyto zprávy doslova hltal. To by asi koukal, kdybych mu je přinesl k podpisu. Suverénním vítězem by se tehdy stal Bobby Fischer, ale nepohodl se s pořadateli a z turnaje odcestoval. Jednu z mála remíz s ním uhrál Lubomír Kaválek, proti Hortovi Fischer nenastoupil. Hort se nakonec dělil o 6.-8. místo a hrál pak trojzápas s Reshevským a Štejnem o postup do turnaje kandidátů. „Doprčic, na co to zase myslíš,“ napomínám se, ale zdá se, že opět marně.
Před partií jsem požádal Břetislava Modra, aby mě při partii vyfotografoval, budu mít na ni vzácnou památku. S uspokojením registruji, že na mě několikrát zamířil svým aparátem; bohužel neregistruji, že můj střelec, zahnaný na potupné pole a1, nebude už mít ze své pasti úniku. Rozhoduji se to neprotahovat a partii vzdávám. Trochu se stydím za předvedený výkon – jsem sice žabař, ale ne zase takový, jako jsem předvedl v téhle partii. Velmistr Hort se naposled usměje a poděkuje mi za hru. Shovívavost k prostým vojínům, to je další vlastnost, jež krále činí králem.
Epilog: Šachová pohádka končí
Blíží se 19. hodina, úterý 18. října 2011. Opět se mačkáme ve vládním salonku pražského Hlavního nádraží. Posloucháme závěrečné projevy a slavnostní dekorování vítězů. Cenu pro nejmladšího účastníka (sérii knih Garriho Kasparova a poukaz na simultánku s Davidem Navarou) přebírá malá princeznička, devítiletá Karinka Němcová; září jako sluníčko a v bílých šatičkách jí to ohromně sluší. Úsměv má na tváři i nejstarší účastník, pohodář Jaroslav Hájek (ročník 1941). Zároveň s cenou si bere mikrofon a jménem všech účastníků děkuje pořadatelům. Mnozí silní KM si brousili zuby na cenu pro nejlepšího hráče v kategorii ELO do 2100; tu jim ale vyfoukl desetiletý talent slovenského šachu Jerguš Pecháč. Získal stejně bodů jako velmistr Hort a celkově v turnaji obsadil 12. místo. Nedá-li přednost jiným aktivitám, zcela jistě má před sebou velkou šachovou budoucnost. Ceny pro hráče s ELO do 1900, do 1700 i bez ELO posbíral jediný hráč – německý amatér Gunter Halsig, mezi ženami byla nejlepší WFM Hana Modrová.
Konečně přichází chvíle, na níž se těší vítězové i poražení, vyhlášení celkového pořadí. Pro zaslouženou první cenu si jde IM Richard Biolek. Takřka celý turnaj odehrál na první šachovnici a jeho výkon byl fantastický: z 15 partií ztratil pouhé tři remízy. Kromě šeku na 25 000 Kč získal unikátní trofej v podobě skleněné lokomotivy, originální dílo skláře Petra Novotného. O prsa druhý končí hlavní favorit a nasazená turnajová jednička, GM Robert Cvek. Ten může právem hovořit o nepřízni osudu – dosáhl navlas stejného výsledku jako vítěz, ale protože své tři remízy nabral už v první polovině turnaje, pomocné Buchholzovo hodnocení hovoří proti němu. Třetí končí s odstupem IM Petr Pisk, pak následují další favorité, mezi nimi i dva, s nimiž jsem se střetl za šachovnicí: čtvrtý je ukrajinský IM Reprintsev, sedmý německý IM Schneider. Při vší úctě k vítězům, největší aplaus sklízí po zásluze muž, který skončil na 10. místě, GM Vlastimil Hort. Cena pro legendu světového šachu je stylová: speciální panáková šachová souprava. Po jejím převzetí se velmistr Hort naposled chopí mikrofonu, ocení Pavla Matochu a jeho skvělý nápad s šachovým vlakem a dojatě se loučí se všemi účastníky. Domovem velmistra Horta je od poloviny 80. let Německo, ale v jeho původní vlasti ho určitě zas brzy uvidíme – nejpozději na dalším ročníku mariánskolázeňského klání Sněženek proti Machrům. Jakmile odloží mikrofon, okamžitě je obklopen novináři a trpělivě odpovídá na jejich všetečné dotazy. Nashledanou, pane Horte, děkujeme za vaši účast a moc se těšíme na příští setkání.
Další a další hráči jsou zváni, aby si převzali svou cenu, podle pořadí, v jakém se umístili. Mám čas, abych se naposled zasnil a v duchu provedl závěrečné bilancování uplynulých pěti dní. Stálo to za to: Prožil jsem nádhernou šachovou dovolenou, poznal řadu nových přátel a navštívil zajímavá místa ve čtyřech krásných městech, kde končily jednotlivé denní etapy. I tyto zastávky měly hodně společného s šachem. Sice jen letem světem, ale viděl jsem Schönburunn, místo Napoleonovy porážky, o níž se historie nezmiňuje, v Bratislavě repliku dřevěného Turka, který slavného vojevůdce rozdrtil v šachové partii, v Krakově čtyřmetrové šachové věže, vystavené na počest 82. Kongresu FIDE. Zahrál jsem si se zajímavými i renomovanými soupeři ze čtyř zemí, některé papírově silnější jsem dokonce porazil, nebo aspoň přivedl na pokraj prohry. Na druhé straně jsem se nevyvaroval školáckých chyb a přesvědčil se, v čem spočívá rozdíl mezi nadšeným amatérem první výkonnostní třídy a ostřílenými šachovými matadory. Ale hlavně se mi splnil dávný klukovský sen – zasedl jsem ke společné šachovnici s Vlastimilem Hortem.
Hodnotné ceny jsou připraveny pro každého účastníka, a když na mne jako 29. dojde řada, mám ještě poměrně slušný výběr; kromě šachové literatury si můžu například zlevnit pobyt pětisetkorunovým kreditem na benzín. Ale copak to jde, po pěti dnech strávených v šachovém vlaku, vybrat si jako cenu poukázku na benzín? Oželím 500 korun a sahám pro poukaz na simultánku s Davidem Navarou.
Luděk Sedlák
Taky jsem se už propracoval k poznání, že není důležité vyhrát, ale si zahrát. Jen jestli to u mě a možná i u Vás, není spíše věkem a s tím spojeným výkonnostním úpadkem.
