David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Návrat na místo činu

[09.05.2011 06:04:00]

Úvodem se omlouvám za delší odmlku, ale byl jsem dost zaneprázdněný a budu i nadále. Hrál jsem ligy, jel jsem na besedu a na simultánku do Frýdku-Místku a potom jsem měl týdenní soustředění s Markem I. Dvoreckým, slavným ruským trenérem. Pak jsem odehrál tři partie v polské lize a zanedlouho (snad) odletím hrát turnaj na Kubu. V dřívějších letech bych se přiměl o těchto událostech neprodleně napsat, ale teď jsem trochu zlenivěl a čtení dávám přednost před psaním, takže se ozývám až teď. Pokusím se jen shrnout pár postřehů z různých akcí. Začnu od svých dvou cest do Frýdku-Místku.

O Extralize se píše těžko. Na poslední dvojkolo jsme odjížděli v pátek, protože jsme cestovali na Moravu. Je to neuvěřitelné, ale do té doby jsem všech sedm partií odehrál v Praze, a to dokonce včetně zápasu s Lysou nad Labem, v němž jsme byli hosty! Jeli jsme autem ve třech, Standa Cífka řídil, velmistr Stefansson se věnoval šachům a podřimoval. Já v podstatě také, protože při delším čtení se mi v autě někdy dělá nevolno. Cesta byla celkem dlouhá, ale uběhla nám v autě poměrně rychle (alespoň mně). Dojeli jsme do hotelu Empire a ubytovali jsme se. Zanedlouho se rozezvučel požární alarm. Nejprve jsme si mysleli, že se jedná jen o cvičení, ale ukázalo se, že někde skutečně něco hoří. Záhada se brzy vysvětlila. Nejmenovaný hráč (Promiň, Stando!) si v koupelně položil na infrazářič položil na půl minuty kalhoty a převlekl se do tepláků, ale pak mu zazvonil telefon, takže je zapomněl sundat. Po pěti minutách ho vyrušil správce hotelu, který šel hasit vznikající požár. V koupelně to naštěstí nebylo obtížné, správce vtipně použil vodu ze sprchy. (Předpokládám, že předtím duchapřítomně vypnul elektřinu.) U večeře nám GM Tomáš Likavský vyprávěl ještě mnohem veselejší historku o střetu se psem a prokousaných kalhotách, tu zde ale nebudu reprodukovat, protože nejsem tak dobrý vypravěč.

V sobotu jsme hráli s Frýdkem-Místkem v pěkné hale. Já jsem dostal černé kameny s nebezpečným útočníkem Sergejem Azarovem. Nejprve jsem s obtížemi odrážel jeho útok, později jsem za cenu pěšce (vzletně se tomu říká "oběť", ale spíše to tak nějak vyplynulo z pozice a bylo to z poloviny přehlédnutí) převzal iniciativu. Nedlouho poté převzal iniciativu soupeřův "digitální praporek" a bílý jezdec se ocitl v pasti. Obklíčil jsem ho, takže se bílý po časové kontrole před jeho ztrátou vzdal. Zápas se vyvíjel všelijak, ale nakonec vykrystalizovalo skóre 4-4, které celkem dobře zachycuje sílu družstev. Více šancí na šachovnicích měli soupeři, ale na nestřelené branky a nevyužité možnosti se nehraje. Naši hlavní konkurenti z Polabin vyhráli důležitý zápas s Turnovem. My jsme se hádali, zda je remíza dobrým nebo špatným výsledkem. Výhra v předposledním kole by nám téměř zaručila udržení, zatímco prohra by nás sesunula do sestupových vod. Takto rozhodovalo poslední kolo. Výhra nad Třincem by znamenala skvělé vyhlídky na záchranu, jiný výsledek sestup. Třinec v sobotu prohrál 7-1, takže jsme k utkání nastupovali s optimismem, který nezmírnilo ani úvodní prohlášení pana Jana Sikory, že se utkají dvě nejslabší družstva Extraligy. Zápas ale byl velmi napínavý. Já jsem s Aleksandrem Miśtou získal značnou poziční převahu, ale naivně jsem se domníval, že partie se vyhraje sama. Pamatujte si, že partie se téměř nikdy nevyhraje sama, zato se s takovým přístupem dá lehko prohrát! I mně se to téměř podařilo, ztratil jsem převahu a dostal jsem se do potíží. Po třech remízách se soupeři dostali do těsného vedení, takže jsme potřebovali ze zbývajících partií uhrát 3 body. Na šachovnicích většinou bylo něco od dvou do tří bodů, takže vyhlídky byly. Já jsem opět vyrovnal a zkoušel hrát na výhru, ale při tom se mi podařilo ztratit figuru. Nevadilo to tolik, koncovku s králem a věží proti králi, věži a střelci zremizovat umím. Celých padesát tahů jsem vydržel s jednou obrannou metodou, ale byl jsem ochoten v případě potřeby přejít i ke druhé. Třetí metodou byla reklamace, ale od té doby, kdy se mi v dětství nepodařilo reklamovat 64 tahů bez tahu pěšcem a braní figury, se snažím reklamovat pokud možno co nejméně. Soupeř ještě třikrát zopakoval pozici a když pochopil, že ode mě se reklamace hned tak nedočká, sám mi nabídl remízu. Partie měla 132 tahů, ale neskončila jako poslední! Poslední dohrál Standa Cífka, také zremizoval. V tomto zápase se vyskytlo mnoho nevyužitých šancí, tentokrát jsme jich více promarnili my. Sestup nepotěšil asi nikoho z nás. Já jsem po partii v telefonátu konstatoval, že jsem stál strategicky na výhru, ale později jsem své hodnocení dementoval. Partii jsem o nějaký ten týden později dlouho rozebíral. Strategicky vyhranou pozici se mi ani v analýze nepodařilo proměnit ve strategický bod, ale alespoň vznikly pěkné poznámky, které možná zveřejním. A já jsem se při jejich psaní sám poučil.

Komentář o strategicky vyhrané pozici pramenil spíše z mého pocitu trapnosti. Vadilo mi, že naše silné družstvo sestoupilo i kvůli mně, přičemž já jsem byl jediný, kdo na tom v souvislosti s plánovaným přestupem nebo hostováním vydělá. Ve skutečnosti mi náš neúspěch připadá jako příklad kolektivní viny - všichni jsme se snažili, ale nikdo nevynikal, nikomu se příliš nedařilo a v důležitém momentu obvykle někdo něco zkazil. Oddíl bude pokračovat dál a věřím, že se do Extraligy zase vrátí. Jistý si tím být nemohu, ale čím si člověk může být úplně jistý?

O týden později jsem na víkend odjel do Frýdku-Místku, abych tam odehrál proti dětem simultánku a zúčastnil se besedy. Přijel jsem do dvojměstí vlakem. Na nádraží mě vyzvedl Pavel Benčo, který tam zároveň doprovodil pana Gonsiora. Ten před mým příchodem měl pěknou přednášku pro nadané děti, jejich rodiče a trenéry, v níž přiblížil své trenérské zkušenosti. Na NŠS byl záznam přednášky, vřele doporučuji! S panem Gonsiorem jsem si zase trochu popovídal, ale potom mu přijel vlak, takže jsme se rozloučili. Pavel Benčo se ujal role mého průvodce po Frýdku-Místku. Jinak ale měl i roli daleko důležitější, byl jedním z hlavních organizátorů a kromě toho je trenérem v Beskydské šachové škole. Při procházkách městem jsem pochopil, že atmosféra v (přibližně) pětadvacetitisícovém městě se dost liší od té pražské. Pavel Benčo všude měl známé, zatímco ke mně se v Praze nikdo nehlásí. (Bude to v prvé řadě tím, že dopravními prostředky většinou cestuji skloněný nad knížkou, časopisem nebo sešitem. A v druhé řadě tím, že mě až tolik lidí nezná. Ani mi to nevadí.)

Pokud mohu posoudit, turnaj byl zorganizovaný velmi dobře. Pro děti byl zorganizovaný bohatý doprovodný program včetně bojovky, účasti "věžotvarého" maskota Frymíka, pojmenovaného podle názvu města, přednášek a simultánky. V pátek odpoledne jsem doplnil Katku Němcovou svou účastí na besedě. Byl jsem požádán, abych ukázal jednu svou partii. To byl riskantní počin, který zabral zhruba polovinu vyhrazeného času. Každý z nás má nějaký druh talentu, zatímco jiné věci mu příliš nejdou. Jelikož jste dočetli až sem, asi pochopíte, že stručnost není mou silnou stránkou. Neodolal jsem a ukázal jsem čerstvou partii Azarov - Navara, za kterou jsem tím pádem dostal zaplaceno od obou družstev! O týden dříve jsem při Extralize žertoval, že se jedná o možný zdroj korupce. Naštěstí jsem ale v sobotu vyhrál. Partie byla zajímavá, ale na besedu jsem ji nevybral vhodně. Co si mohou děti odnést z ukázky, ve které hráč naruší hned několik strategických zásad a přesto vyhraje? Občas mívám pocit, že strategické poučky pro mě (a nemnoho dalších lidí) neplatí, ale šířením tohoto názoru bych dětem neprokázal dobrou službu. Naopak mně prokazují dobrou službu ti hráči, kteří mě svou hrou čas od času upozorní, že přemíra originality může škodit.

Beseda navzdory mému vystoupení byla celkem úspěšná. Souhlasil jsem ještě s tím, že se zúčastním přátelského bleskového turnaje pro zvané. Před jeho začátkem k nám promluvil pan Igor Botvinnik, synovec šestého mistra světa, rozhodčí a hlavní správce jeho pozůstalosti v jedné osobě. Ta funkce zní vzletněji než správce pozůstalosti, pan Igor Botvinnik pracuje v centru, které vydává šachové knížky a dbá o odkaz exmistra světa. Vraťme se ale k jeho proslovu. Iniciativně jsem nabídl pomoc s překladem z ruštiny do češtiny. Nevím, kolik lidí ten překlad potřebovalo, ale byl jsem rád, že jsem si mohl vyzkoušet trochu jinou roli. Chvílemi to ale bylo obtížné - člověk si musí leccos zapamatovat, navíc chvílemi přeslechne nějaké slovo nebo něčemu nerozumí. Podle ohlasů jsem se ale se svým úkolem vypořádal celkem dobře. Ještě jsem neuvedl, že na turnaji byly početné výpravy z Polska, Slovenska a Běloruska, ale dorazili hosté i z více než desítky dalších zemí.

Pan Botvinnik s sebou přivezl řadu pěkných ruských šachových knížek, které sloužily jako odměna pro soutěžící. Vypadalo to sice trochu zvláštně, protože Michail M. Botvinnik bleskovou hru neuznával, ale delší turnaj bychom sehrát nestihli. V turnaji jsem vyhrál před Katkou Němcovou, která prohrála jen se mnou. Mé vítězství po obsahové stránce nebylo příliš přesvědčivé, přestože se mi podařilo sehrát pár celkem dobrých partií a jednu, se kterou bych i při normálním tempu hry byl spokojen. (Alespoň mi to tak připadá, příliš jsem ji neanalyzoval.) Jako cenu jsem si odvezl dvě pěkné knížky, které jsou zároveň klasické i nové. (Byly vydány teprve nedávno, ale vznikly ze starších textů.) Jednu jsem si už přečetl a velmi se mi líbila. Druhého dne jsem ráno šel na procházku podél řeky, potom jsme s Katkou Němcovou a Pavlem Benčem byli na obědě a ještě jsme se trochu podívali po okolí. Pak jsme hráli naslepo proti zájemcům.

Obdivuji velmistra Horta, jak dokáže krásně hrát simultánky naslepo. Mně v tomto ohledu chybí nadání nebo trénink. (Nejspíše obojí.) Při analýzách turnajových partií například občas při návratu z vedlejších variant stavím figurky na nesprávná pole. Pokud si toho soupeř nevšimne, divíme se, proč to jeden z nás nezahrál lépe.

I s jednou partií mám potíže a tak tomu bylo i tentokrát. Na úvod jsem předvedl, jak se nemá hrát slovanská obrana. Naštěstí jsem si s postupujícími výměnami zjednodušil úlohu a v koncovce jsem soupeře přehrál. Ve druhé partii jsem po 1.d4 d5 2.c4 e6 3.Jf3 Jf6 4.Jc3 c6 5.Sg5 h6 6.Sh4 dxc4 (pořadí tahů bylo jiné) slyšel 7.Je4 a považoval jsem za zbytečné se ujistit dotazem. Zakombinoval jsem tahem 7...Jxe4 s ideou 8.Sxd8 Sb4+, načež jsem po odpovědi 8.Jxe4 pochopil, že soupeř táhl na e4 pěšcem. Kdyby mi vzal dámu, mohl bych se vzdát. Takto jsem disciplinovaně pokračoval ve hře, přestože mé znechucení bylo značné. Mohl jsem si za to ale sám a vím, že pravidla platí i pro velmistry. Partii jsem vyhrál. Ve třetí nebo čtvrté partii jsem si o jedno pole spletl postavení věže, ale soupeř mě za to kvůli přílišnému respektu nepotrestal.

Po krátké pauze přišla řada na klasickou simultánku. Hrál jsem na šestnácti šachovnicích, měl jsem 40 minut proti 20 minutám soupeřů. Navrhoval jsem hrát s třiceti minutami proti třiceti, případně s třiceti pěti, ale s tím bych asi měl problémy. Takto jsem měl všude přinejmenším desetiminutovou rezervu. Hrál jsem rychle a většinou i celkem dobře, ale jedna hrubá chyba vedla k mé porážce a ještě jedna partie skončila remízou, takže soupeři získali bod a půl. V poslední partii došlo k zábavné příhodě. Můj malý soupeř stál úplně na prohru. Jemně ke mně natahoval ruku, ale já jsem právě odešel k další partii, která už končila. Když natahoval ruku i v příštím tahu, podal jsem mu svou. On v tu chvíli řekl: "Ničja?" (Možná na konci měl být spíše vykřičník.) Slušně, ale jasně jsem mu vysvětlil, že to remíza není a že pokud chtěl nabídnout remízu, měl nejprve promluvit a až potom mi podat ruku. Okolí se bavilo. Hráč to nakonec uznal a po pár tazích se vzdal. Byl jen naivní, nebo to udělal schválně? Nevím, ale každopádně mě to neurazilo. Kdyby mi bylo osm nebo deset let, byl bych asi dost zmatený, ale takhle mě ta historka spíše pobavila. Ve srovnání s aférou Feller a dalšími případy je tento tak mile naivní a neškodný - nešlo tu o peníze a bylo snadné rozpoznat, kdo má pravdu.

Po simultánce následovala autogramiáda. Na té jsem rozdal na připravené kartičky svůj zatím rekordní počet podpisů. Ze začátku jsem psal i datum a někdy vedle českého podpisu i ruský, postupem času se můj podpis zkracoval. Kdybych podepisoval ještě dalších dvacet minut, možná bych už neuváděl ani své křestní jméno. Katka Němcová s nadhledem vysvětlovala, že jí podepisování trvá déle, protože má delší jméno.

Po autogramiádě jsme odjeli na večeři. Tam bylo i pár dalších hostů, například manželé Kořenovi, otec mladého talenta Nguyen Thai Dai Vana (za špatné řazení a skloňování jména se omlouvám) nebo sympatická poslankyně, která na turnaj doprovázela svou ratolest. Seděl jsem vedle ní, tak jsem jí položil pár otázek týkajících se její práce. Odolal jsem pokušení zeptat se, za kterou stranu byla zvolena. Kdybych to věděl, nejspíše bych pak řekl, že reformy jsou nutné, pokud by kandidovala za pravicovou stranu, nebo že reformy nejsou příliš dobře provedené a mohou někoho poškodit, pokud by kandidovala za stranu levicovou. V obou případech bych to řekl naprosto upřímně. Uvědomil jsem si ale, že na podobném přístupu něco není v pořádku, tak jsem se raději na stranickou příslušnost neptal a zajímal jsem se o její odbornost, tedy o školství. Diskuse byla zajímavá. Také já jsem odpověděl na pár otázek, ale potom přišel čas se rozloučit, abych stihl vlak. Pavel Benčo mě ochotně zavezl na ostravské Hlavní nádraží a já jsem odjel domů. Celou akci hodnotím jako zdařilou a věřím, že si z ní podobný dojem odnesli i ostatní zúčastnění.

Chtěl bych toho ještě napsat mnoho o svých dalších akcích, například o tréninku s Markem I. Dvoreckým nebo o polské lize. Teď ale nemám čas - zítra ráno se vydám na cestu na Kubu a předtím musím ještě leccos vyřídit. Snad se zase brzy ozvu. Nemohu ale zaručit, že napíši z Kuby, nevím, jak často tam budu u internetu. K emigraci na socialistický ostrov se ale nechystám, takže bych se měl za dva týdny v pořádku vrátit. Zatím nashledanou!