Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Solidní bankéř s rezervní košilí vyřešil krizi

[16.11.2009 12:47:41]

           S Martinem jsme se na bratislavský šachový víkend docela těšili. Měli jsme velké plány a šachový zápas Česko – Slovensko manažerů s názvem „Mat pane řediteli“ jsme chtěli pojmout ve velkém stylu. Martin přijel v pátek odpoledne na Dopravní stavby, naházel věci ke mně do auta a vyrazili jsme. Simultánka nám vyšla skvěle, oba dva remíza a přitom pěkné partie.

            Já jsem až při analýze doma zůstal sedět jako opařený a nechápavě sledoval varianty jednoduše a jasně vedoucí k matu či výhře.  Asi nejvíc mě při následné bezesné noci pronásledovala varianta 23.Vd6 g6 24.Vcc6 Kg7 25.Vxg6 atd (celá partie viz můj minulý blog Obětoval jsem velmistrům střelce na f7). Opět se opakovala situace z minulého roku, kdy okolo mě také kráčela úžasná partie. Stačilo se jen sehnout a utrhnout jahodu z nebeské šachové zahrady. Ale bohužel!? Taky úplně nechápu, jak je možné, že naprosto dokonale funguje jeden z principů šachu – neuděláš chybu, hraješ dobře, tak nepočítej materiál, je to zbytečné, ono to všechno vychází. V šachu je vyloučeno, aby tak, jako třeba při fotbale náhodně vyhrálo horší mužstvo. Ne, ne šachy jsou dokonalé a opravdu je asi nemohl vytvořit člověk, možná že šachy jsou opravdu dokonalý dárek nám lidem odněkud z vesmíru. Je to docela reálné.
Před dvěma roky jsem hrál s Borisem Spasským, znal jsem z hlavy orientačně jedinou jeho partii. On v ní neuvěřitelně porazil v zápase Sovětský svaz – Svět úžasným útokem pěšce h Benta Larsena. Ten motiv jsem v partii s ním docela hezky použil. Nyní se to v partii s Vlastimilem Babulou v podobě oběti střelce na f7 na chlup přesně zopakovalo. Zvláštní!?
            Po simultánce  jsem se chystal sebrat Martina a vyrazit do nočního života, ale on byl najednou celý šedivý, jakoby opocený a šokoval mě slovy : „Jdu spát, je mi hodně blbě.“ Ráno o půl deváté po málo hodinách spánku jsem mu zavolal jak mu je. Z jeho hlasu sršela angína všemi směry a řekl mi asi toto; „Nespal jsem, horečka, bolesti, krk v jednom ohni. V šest ráno se sama pustila televize a začalo vřískání animovaných figurek v rakouské pohádce. Snažil jsem se ji vypnout ovladačem, nešlo to, nakonec jsem rezignoval, vstal a snažil se ji vypnout mechanicky, nešlo to. Hlava mi třeštila, už jsem ani netušil, zda se mi to všechno jen nezdá. Konečně mě napadla spásná myšlenka – vytáhnout kartu ze zásuvky všechno se vypne a bude konečně klid. Ano, všechno se vyplo, jen televize nesnesitelně vřískala dál. Lidi z recepce taky neuspěli a tak mě teď přestěhovali na jiný pokoj. Vlastíku prosím tě dones mi nějaké jídlo a přijď mně pustit televizi, sám to nezvládnu.“  Staral jsem se o něho poctivě.
            Dopoledne za mnou přijela manželka a tříhodinová procházka sobotní Bratislavou mě nadchla. Náměstí Pavla Orsága Hviezdoslava, kavárna obchůdky, dárečky, bylo to prostě senza, cítil jsem jak do mě z kamenné bratislavské dlažby stoupá energie a začal jsem se těšit na odvetu za loňská příkoří.
            Hanka odjela a já jsem šel za Martinem. Bylo půl třetí a byl čas na oblek a na slavnostní zahájení. Moc se mu nechtělo a najednou přišla zvláštní vteřina. Martin se vyhrabal z postele, ale během chvilky ztuhl jako solný sloup, vytřeštil na mě oči, jen tak tam stál v propocené uválené košili ( všechno ostatní bylo díky průběhu nemoci už nepoužitelné) a jen tiše prohodil „Ty vole já nechal košili i s kravatou u tebe v kanceláři“ V tom zazvonil telefon a Pavel Matocha jen suše prohodil: „Kluci, kde jste, za pět minut začínáme.“ Neuvěřitelná krize, ale vše má řešení. Vytipoval jsem si jediný pokus, solidního bankéře v našem týmu a bleskově jsem mu zavolal „Prosím tě, Vráťo, nemáš náhradní košili do obleku?“ „ No samozřejmě, že mám“ za minutu jsme všichni tři stáli u šachovnic a jen krůpěje potu na Martinově čele dokumentovaly prostálý běs.
            Mně se hrálo skvěle a skvěle hrálo celé české mužstvo, na rozdíl od prvních dvou ročníků jsem bytostně cítil, že v čele s Pavlem Matochou jsme TÝM, že si věříme, že si pomáháme a že to i dokážeme. I Martin ožil, dostal se do neuvěřitelného rauše oči mu svítily nadšením a jeho tři ze čtyř byly pro něho v tu chvíli jistě omamné.
           Co na tom, že až opadne euforie bude mu strašlivě. TEĎ VÍTĚZÍME
 
PS: Jen pro pořádek, mám slušnou angínu, hezký týden.   
 
 

zobrazeno(4966x) | příspevky(1x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

17.11.2009 12:26:10 | Ales

Ten převod věží na 6. řadu vypadá jako rozhodující úder. Hádám, že to by už grossmajsteři nerozdejchali (zvláště v alternativní simultánce).

 

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox