Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Děti přeci nelžou

[22.02.2017 21:51:00]

 

Někdy okolo roku 1990 jsem se účastnil oslav padesátin našeho pražského kolegy. Říkal jsem si tehdy – Proboha co tam mezi těmi starými lidmi budu dělat? Někdy v polovině jsem po anglicku zmizel a tak trochu s vytřeštěnýma očima poznával noční Prahu. Od té doby uběhla řada let a dalo by se říci, kdeže loňské sněhy jsou…. Už i já mám padesátku za sebou. A vlastně kdyby jen ji! Neberu to ale nijak tragicky, na všem negativním se povětšinou dá nalézt něco pozitivního. Alespoň zatím to tak u mě platí. Nejvíce mě na mém věku uspokojuje to, že se už nemusím někam hnát, něco někde dokazovat, něčeho se bát, někoho si předcházet. Vždycky si už teď můžu říct: „No a co, tak půjdu do „důchodu“ “. Navíc jsem poznenáhlu dosáhl určitého horizontu a v dáli před sebou už nevidím nutnost nějakého vlnobití ani žádné kopce a hory. Vnímám jen příjemnou rovinu. Moc bych si přál, abych na ni, pokud to zdraví a okolnosti dovolí, mohl zůstat co nejdéle.

Výše popsané vnímám v poslední době velmi příjemně, uspokojuje mě to. Jen výjimečně mě z tohoto stavu něco rozhodí, ale stane se….

Před pár dny jsem navštívil hotel Vista na Dolní Moravě. Po odpoledním lyžování jsem si dal masáž a dvakrát ostrou saunu. Při mém příchodu do šatny zde byl už jen mladý muž s tak čtyřletým synkem. Prošel jsem okolo nich a chlapeček na mě cosi zažvatlal, až po chvíli mi došlo, co vlastně řekl. Nečekaná slova mě rozhodila, až jsem se k němu otočil a nevěřícně se zeptal: „Co říkáš?“ Mezitím už ho otec, ale jen velmi symbolicky, pokáral a tak chlapeček; něco mezi konstatováním a otázkou, zopakoval : „To je starý dědeček.“ V šatně náhle vznikla podivná atmosféra. Tatínek dělal, že nic. Já jsem měl k nějakému humoru taky daleko. Chlapeček to přesně vycítil a do jejich odchodu výše uvedené slovní spojení, s nevinným hlasem, ale se zjevným potěšením, ještě asi sedmkrát zopakoval. I já jsem po chvíli odešel a ani jsem náhle neměl moc chuti žertovat s děvčaty na recepci. V hlavě už mi rezonovala jiná, ale v tu chvíli o nic příjemnější věta: „Děti přeci nelžou!“

 

 

 

 

Vlastík

 

 PS: Rozhovor v časopisu My Face

 

 

 

zobrazeno(9957x) | příspevky(8x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

06.03.2017 12:32:33 | příběh

 Nemyslím to nějak negativně, ale možná to patří ke článku.

Před lety jsem našel v centru Brna za sklem auta papírek se slovy: „Chceš - li žít nádherný život, zavolej Romaně,“ a telefonní číslo. Dotyčná mi mladistvým hlasem řekla, že se omlouvá, že jí to dělá její bývalý přítel, se kterým se nedávno rozešla. Slovo dalo slovo, že by kafe a tak, a ona se zeptala, kolik je mi let? Odvětil jsem, že jsem již starší, ale že mám kámoše třicátníka, jestli by se nesešla s ním, když je teď nezadaná. Chtěla jeho jméno, on souhlasil. Za pár dní zavolala, že si ho vygooglila a že není její typ. Ale že fotky na internetu dobrý a jestli patřím mezi někoho z nich, když to tak dobře znám. Řekl jsem, že jsem již starší. Ona ať toho nechám, že ji to fakt zajímá, kolik mně je. V tu chvíli jsem, já idiot, podlehl chvilkovému pocitu, že to vlastně je v pohodě, že věk nevadí a takový ty pomatený bláboly. „Pětapadesát“ řekl jsem v optimistickém rozpoložení. Chvíli ticho, pak položila telefon a už se nikdy neozvala….Tož tak, k tomu tématu.

02.03.2017 23:37:06 | kadet

Debata k tomuto tematu tu dlouho celkem vázla. Jako by bylo ve vzduchu, že se jedná o ožehavé téma. I já jsem dlouho váhal. Přiznám se, že když jsem ten příběh poprvé uslyšel, napadla mě věta, kterou Vlastik tento příběh, možná zdálo by se trochu sadomasochisticky, ale zároveň odvážně pojmenoval. Vzpomínám si,  jak jsem v patnácti letech koukal do zrcadla a představoval si, jak asi budu vypadat, až budu "starý", třeba ve třiceti. Ani mě nenapadlo představovat si, jaké to bude, až mi bude přibližně jako teď, tj. asi padesát. Rád pozoruju lidi kolem sebe. Někteří se mi zdají dle jejich tváří již staří. Pak se třeba dozvím jejich věk a zjistím, že jsou třeba jen o málo mladší než já. A tak mě napadá, jak asi oni vidí mne ve svých očích. Nedávno jsem se stavil v centru Brna na obědě, kam chodí převážně mladí lidé. Vedle u stolu obědvaly dvě pohledné mladé dívky. Jedna mluvila slovensky, což mi připadne velmi sexy...dívky jsem po očku sledoval, obzvlášť tu Slovenku. Její vlasy, oči, její ruce,...... a také oblečení, přemýšlel jsem, jaká je asi její profese...Vtom se na mne podívala i ona (asi si nešlo nevšimnout mých  "tázavých" pohledů). A v tom okažiku mi to došlo. Ten pohled byl uplně jiný. Divala se prostě jinak, než na ty třicetiletý vousatý kluky, co byli všude kolem. Prostě jinak než jak se dívaly holky, když i mně bylo třicet.... Ona již sice nebyla dítě, ale o to to bylo horší...A na mysli mi v tu chvíli vytanula ta Vlastíkova věta, Děti přeci nelžou, a dodávám, vidí to prostě jinak. 

P.S.: Opět skvělé a výstižné momentky od pana Vély. Ta ruka na čele, svalnatá postava a malý skřet....jen netuším, kde čerpal inspiraci pro druhý obrázek, neboť ten pán líbající ruku tmavovlásky jako by z oka vypadl novému hejtmanovi našeho kraje..... 

02.03.2017 14:08:18 | Já

Děti nelžou ale často velice často se mýlí. A taky občas lžou. A zdarec

02.03.2017 10:30:30 | Petr Pisk

 Vlastíku, nádherný rozhovor - vystihuje vše, proč si Tě tak vážím a mám rád. Děkuji!!

02.03.2017 09:47:59 | Jaroslav Hájek, Chrudim

Vlastíka chápu, mám to také z vlastní zkušenosti. Již před léty ve Frymburku se hrálo M-ČR mládeže a já byl rozhodčí. Jdu na procházku kolem jezera a mladí šachisté si mezi sebou řekli: brýlatý dědek. Slyšel jsem to a zamyslel se. Dnes už neřeším ani to, že jsem ve věku kmeta, ale užívám si každý den tím, co je příjemné. Určitě také děláš co Tě baví - práce, sport, odpočinek, ženy.

01.03.2017 14:22:56 | Petr No.

Vlastíku, včera jsme se viděli, upozorňoval jsi mě na nový blog a zmínil jsi téma, nic víc, žádné podrobnosti. To jak jsi to podal stačilo na to, abych odhadl, že to pro tebe nebyla veselá příhoda. Ale viděl bych to jako Pavel. Také si pamatuji doby, kdy mi dospělí 30+ připadali jako staří. Takže také bych to v tomto kontextu neviděl nijak tragicky;) Na druhou stranu se dokážu vžít do té, jak píšeš, podivné atmosféry, která v šatně vznikla. Jen ze strany toho tatínka. Sám se blížím 40 a mám doma 3,5letou dceru s neustálou potřebou cokoliv kolem sebe komentovat. Přesně těchto situací se trochu děsím, takže se asi podvědomě vyhýbám aktivitám s dcerou, při kterých by mohly vzniknout. Jenže to nejde 100%, takže jich mám také už pár za sebou. Když si vybavím jednu (nechci ji tady popisovat) a srovnám ji s tou tvojí příhodou, tak mě napadá jedno. Děti nelžou, když říkají, co si myslí, ale když říkají, co dělaly, co se stalo, dokážou si navymýšlet téměř cokoliv. P.S.: Příště se nenech odradit optikou malého dítěte, děvčata na recepci už mají zkušenější optiku;)

25.02.2017 13:14:33 | Vlastik

 Pavle neblázni - "toto je starý dědeček" by Tě nerozhodilo? I když Tebe asi ne, protože u Tebe by to samozřejmě byl zjevný nesmysl.  ( Už jsi byl někdy na Vistě - Dolní Morava? Jak to hodnotíš? Nebo někdo...)

24.02.2017 16:05:07 | Pavel

Pamatuji si, že když jsme byli na gymplu, tak lidi nad padesát pro nás byli neskutečně staří. Což tedy pro takové malé dítě... Překvapuje mě, že Tě to rozhodilo. I když... vzpomínám si, jak jsem jednou jedný o 5 let mladší holce říkal něco ve smyslu "naše generace tomu rozumí tak a tak" a ona nerozuměla, že ji považuji za stejnou generaci jako sebe.

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox