Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Maratóny

[31.08.2015 09:07:16]

Dnes bych Vás chtěl, provést třemi rozdílnými akcemi, třemi maratony, jež jsem o letošních prázdninách prožil. Sám jsem byl zvědavý, jak je budu vnímat, čím se liší, co je spojuje, jestli mi něco dají, zda je možno se z nich alespoň v něčem poučit.

Horská kola

            Na cyklovýletu Dolní Morava – Krasová bylo nejnáročnějších pět – šest dnů před startem. V hrůze z toho co mě čeká, jsem takřka celý týden špatně spal. Samotná jízda byla ale docela dobrá, v jejím průběhu jsem měl jen dvě menší krize. Tu první cca po devadesáti kilometrech, kdy už jsem toho měl vcelku dost (včetně výjezdu na Praděd) a zároveň jsem si uvědomoval, že ještě nejsme ani v polovině. Tu druhou cca na stočtyřicátém kilometru; kdy jsme se dle mého názoru (s odstupem doby musím přiznat, že mylného) dvacet kilometrů motali kdesi okolo Konic. V těch chvílích mě donekonečna se objevující cedule s nápisem Konice tu s kilometráží 10, tu 3, tu 12 atd… doopravdy rozčilovaly. K věrnému průvodci Lojzíkovi jsem měl v tu chvíli i nespravedlivý emotivní projev, že už je mi šedesát a ať těm dvěma zbývajícím řekne, že nemám zapotřebí se motat furt dokola někde kolem jakýchsi připitomělých Konice. Lojzík v rozpacích poodjel a nechal mě chvíli o samotě. A já jsem kupodivu už jen za pár kilometrů zažil asi i ten nejhezčí okamžik jízdy. U polozapomenutého vesnického obchůdku jsme si udělali předposlední zastávku. Kamarádi už tam na mě čekali a nejlepší z nás Honza měl pro mě nachystanou plechovku vychlazené koly. Já jsem se sám v sobě velmi rychle zklidnil a ty následné takřka bezeslovné minuty, prosezené jen tak na obrubníku u silnice, byly pro mě nesmírně emotivní. Vnímal jsem, jak jsme špinaví a ukoptění z cesty i ze spravování defektů, já navíc samozřejmě nesmírně unavený z těch nekonečných kilometrů, ale ve své duši jsem ze všeho nejvíc cítil sounáležitost ke kamarádům okolo sebe. 

            Zřídka a nerad používám cizí výrazy, ale pro ten den se mi zdá výstižné říci, že jsme prožili velmi silný Team building. Že nejen v ten den, ale i v těch dalších se na sebe můžeme takřka stoprocentně spolehnout!

           
itinerář 

-          pátek 12. 6. 2015 – Jirka hlavní organizátor sobotní jízdy při prudkém sjezdu nevratně ničí svoje kolo – v sobotu nepojede;
-          při večeři je mi nenápadně sděleno, že na dalšího účastníka bude v polovině trasy čekat manželka s autem a že kdesi cosi; na celou trasu tedy zbýváme už jen čtyři, nejraději bych to položil, ale teď už to nejde, zdravému jádru toto nemůžu udělat; v noci z toho všeho takřka nespím;  
-          sobota 13. 6. 2015, 8:00 – ostrý start;   cítím úlevu, že z celkového počtu kilometrů už začínáme nenápadně ukrajovat, že už to bude jen lepší a lepší;   ujíždíme ten první a já se utěšuji, vždyť to je takřka nula! Nic! A 200x nic je přeci taky skoro nic;
-          ostrá nekompromisní jízda ve vláčku přes Hanušovice až pod Praděd, průměr přes 30 km v hod.;   
-          Praděd cca v 11:30 hod., pro mě zklamání, nevrlý personál v restauraci, venku nespočetná hejna tlustých odporných masařek a všudypřítomný smrad odpadků. Navrhuji udělat foto a oproti původnímu plánu rychle odjet, nikdo není proti;   
-          Ve sjezdu zaostávám, ale potom už společně polykáme kilometry směr Uničov a oběd;   
-          Na jízdu jsem skvěle mentálně připraven. Takřka neustále si kontroluji časový harmonogram a nesmírně mě uspokojuje, že díky „Pradědu“ jsme v předstihu. Velmi důsledně také dodržuji předsevzetí, že tentokrát se vyhnu furiantským jízdám na špici, oblíbené jízdě na hraně a trhání skupinky. Jen a jen v zákrytu a šetřit síly, ať se pro tentokrát snaží jen ti mladí;    
-          80. km podle plánu tedy zůstáváme už jen čtyři;
-          Deset kilometrů před Uničovem návrh na někde zde plánovaný oběd. Zatím se mi ale jede jakž takž, cítím, že po jídle to bude o hodně horší. Zoufale si uvědomuji, že jsme teprve tak tak v polovině. Nenápadně, chlapácky zkouším, že tady je to bídné a pojeďme dál na nějakou opravdu pěknou zahrádku. Takhle to úspěšně opakuji několikrát;   
-          14:00, 120km, Litovel – skvělý mezičas – a navíc zasloužený talíř těstovin - euforie. Už vím, že dojedu, neodpustím si s nádechem pýchy prohlásit, že teď už bych to třeba i došel;   
-          15:00 hod jedeme dál, vrcholí teplo -  32°C, první defekty a taky výše zmíněná Konice. Navíc silný protivítr, cítím ho i při jízdě v zákrytu, jeho neustálý svist v uších je až odporný;
-          Repešské údolí – desetikilometrové stoupání po asfaltečce schované v lese uteče jakoby nic. Nefouká zde vítr, jedeme v zeleni a taky neomylně vím, že po jeho vyjetí uvidím „Kojál“, že Krasová bude „na dohled“. Také mi hlavou probleskne myšlenka, že na sklonku pracovní kariéry si člověk může dopřát a koupit leccos. Současně ale přesně  vnímám, že pocity jaké zažívám při dojezdu takovýchto etap se nedají koupit za žádné peníze;  
-          19:00 hod hospoda Krasová – hrnec mátového čaje a domácí řízek mi dělají neskutečně dobře. DOKÁZALI JSME TO!!! (9 hod v sedle, průměrně 21 km v hodině, celkem 189 km. Navíc žádná chemie, převážně jen čistá voda a přírodní tyčinky.)

 

 

Bowling

 

Před měsícem z pátku na sobotu proběhla v Blansku Bowlingová čtyřiadvacítka.

 

Turnaje se účastnila bowlingová družstva složená ze šesti hráčů. Dvě trojice se v tříhodinovém rytmu pravidelně střídaly na bowlingové dráze. Každý hráč tak odehrál v průměru dvanáct hodin, hrací rytmus nesměl být přerušen. Mužstev bylo osm – osmidráhová bowlingová herna.
     Zahájili jsme v pátek v šest večer a zhruba do jedné hodiny ranní herna neúnavně hlučela společensko-bowlingovým rytmem. Řada hráčů, kteří právě nehráli; a vlastně i jejich doprovod a jejich fanoušci a fanynky se nebránili vůbec ničemu. Restauračním provozem naší herny tedy takřka neustále rotovala v různých křivkách plata s alkoholem.
     Já jsem se po zahájení turnaje věnoval společenským povinnostem. První rundu si naplánoval od devíti večer do půlnoci, a další dvě od tří ráno do devíti dopoledne. Na úvod turnaje mě velmi pozitivně překvapilo družstvo šachistů Garde Lipovec. Měl jsem obavy, že jako velcí outsiders  turnaje budou hodně zaostávat, ale oni hráli opravdu skvěle.  Lojzík, člen jejich mužstva si navíc přivedl na svoji podporu tři slečny a musím říci, že stůl šachistů byl pro tu noc jeden z nejveselejších! Já jsem po půlnoci, po své první rundě, odešel na pokoj, chtěl jsem na hodinku nechat odpočinout své, za ten den už hodně unavené oči. Ani ne za deset minut mi ale došla SMS od mého právě hrajícího kolegy. Psal, že to zvečera při přípravě na noční hru nějak přehnal, že ho koule neposlouchají a jestli bych to za něho nevzal.  Samozřejmě jsem nezaváhal ani minutu a hrál jsem tedy vlastně nepřetržitě od devíti večer do devíti ráno. Bral jsem to jako vhodnou příležitost k tréninku pro blížící se noc Pardubického šachového maratonu.
     V samotné herně ruch utichl až v noci nad ránem.  Ale svítání přišlo nečekaně brzy a i příjemně omamná vůně kávy zvěstovala, že jsou nachystáni noví hráči, že je čas na střídání. Pro mě to sice ještě neplatilo, ale párečky ke snídani jsem si samozřejmě neodpustil. Chutnaly skvěle, už neodmyslitelně patří k rannímu probuzení našeho turnaje a upřímně musím říci, že opravdu nikde jinde na světě mi nepřijdou tak k chuti jako právě tady. Svoji hru jsem skončil podle plánu o devíti dopoledne, a následně se šel s úlevou osprchovat a oholit. To že jsem trošku mimo mi zvěstovala až děsivá rána hlavou o trám v koupelně. Na bowlingové zahrádce se nás „postižených a unavených z noci“ sešlo posléze více. Ale rozhovory u kávy a hřejivé sluníčko nás definitivně probudily. Byl čas na oběd. Na odpolední hře mě vždy fascinuje už jen nenáročná atmosféra a poklidné smíření se s  všudypřítomnou únavou a nevyspáním. Jaký rozdíl oproti večernímu společenskému ryku!!
     Myslím, že z výše uvedeného jasně vyplývá, že bowlingový maraton byl na rozdíl od šachů a cyklistiky spíše společensko – sportovní záležitostí. Pohodovým setkáním kamarádů. Tuto příjemnou atmosféru jsme chtěli podtrhnout i tím, že  sponzor turnaje Dopravní stavby Brno společně s Bowling Blansko věnovali za každý při akci hozený strike  dvě koruny Domovu pro handicapované spoluobčany Olga. Strikes bylo 3618! Chtěli jsme touto doprovodnou akcí přispět k tomu, aby letošní Sluníčko trošičku více svítilo nejen nám, ale i těm, kteří to tolik potřebují.

 

ŠACHY

 

Při dojezdu na šachový maraton do Pardubic jsem malinko bloudil – navigace trucovala. Zastavil jsem na křižovatce na červenou a opravdu nevěděl, kam na bliknutí zelené  pojedu, doleva? doprava? Na přechodu před mým autem šlo několik lidí. Jeden z nich na mě nečekaně kývnul. Jojo, byl to šachista. Zaregistroval můj tázavý obličej, duchapřítomně přiskočil, přisedl do auta a dovedl mě až na místo. Příjemné přivítání!
     V turnaji nás hrálo šedesát čtyři, čekal jsem sice výrazně vyšší počet, ale ta šedesátčtyřka  to zachraňovala. Tolika let se dožil mně nejváženější šachista světa všech dob Robert Fischer a také naše hrací plátno má přeci šedesát čtyři polí. V Pardubicích jsem tedy byl jedním z těch černobílých políček. Hrací systém byl dokonalý a velmi pozitivně mě překvapil!!  Hrálo se vždy deset partií s naprosto jasnými soupeři. To trvalo vždy zhruba dvě hodiny a tak stále dokola dál a dál (dvacet čtyři hodin děleno dvěma hodinami je dvanáct cyklů; krát deset partií je tedy celkem 120 partií – v reálu jich bylo tuším 115. Za negativní věc jsem považoval zajištění šachistů. Hrát dvacet čtyři hodin bez přestávky bleskové partie je mimořádný výkon. Stan, kde byly k dostání víceméně nezdravé nápoje a potraviny mě negativně zaskočil. Obsluhu stanu můj dotaz, zda nemají nějaké ovoce něco zdravého apod., nijak nerozhodil, spíše zaujal. „To jste pane první, koho taková věc zajímá,“ odpověděl mi chlapík a podíval se na mě s viditelným zájmem, co jsem to zač.
     Od soutěže družstev 2014/2015 jsem nesehrál ani jedinou soutěžní, ať už vážnou či bleskovou partii.  První desítka partií se mi tedy až nečekaně povedla. Prohrál jsem jenom s velmistrem Neumannem, Karlem Kratochvílem a remizoval s Davidem Holemářem, jinak výhry. Podobný výsledek jsem už ale v průběhu turnaje ani jednou nezopakoval. Ani snad nejde říci, že by mi tak rychle došly síly. Nebyl jsem soustředěný, odpočatý, nažhavený, jedním slovem nebyl jsem mentálně připravený, Hlavně jsem si nevsugeroval a v posledních dnech nezažil větu, že musím hrát rychle a neustále vnímat a respektovat čas na hodinách.
     Šachová noc utekla rychle, opět mě překvapilo, jak brzy přišlo svítání. Okolo osmé hodiny ranní jsem definitivně rezignoval na celkový výsledek. Sice jsem cítil, že hraji přiměřeně své výkonnosti, možná i trochu líp. Většinu partií jsem ale takřka bez odporu prohrával na čas. V tu chvíli s tím nešlo nic udělat. Někdy okolo sedmdesáté partie došlo i k mému, bohudík jen jedinému, konfliktu s protihráčem. S věží navíc jsem chytil do ruky dámu a chtěl dát rozhodující šach a za pár tahů mat. Od začátku partie jsem ale měl v základním postavení nevědomky přehozenou dámu s králem. Najednou jsem tedy nečekaně držel v ruce místo dámy krále a soupeř mě nekompromisně zkontumoval. V tu chvíli mě to hodně roztrpčilo. Sice mi bylo vysvětleno, že striktně podle pravidel je soupeř v právu, ale přeci jen…..
     Závěr turnaje mi už tak nějak splývá dohromady. Nebyl jsem členem žádného týmu, hrál jsem jen sám za sebe a bylo tedy vlastně skoro jedno, jestli získám o pět bodů více nebo méně. V druhé polovině turnaje jsem se také cítil velmi osamělý, chyběl mi parťák. Hracím sálem jsem se chvílemi motal jako Bludný Holanďan, velmi vděčný za pozitivní věty, jež k němu z okolního prostoru občas přiletí.
     Možná jedna rada pořadatelům. Myslím, že k zatraktivnění turnaje by nesmírně pomohly průběžné vedlejší soutěže. (nejlepší tři hráči v jednotlivých desítkách partií, (vítězové by se dál nehodnotili, aby došlo i na ostatní), nejlepší noční – dopolední hráč, bodování jednotlivých desítek partií – něco jako cyklistická bodovačka atd. atd. Ale to je jen mini poznámečka).
     Při odjezdu z turnaje jsem si říkal, že jednou stačilo, ale s odstupem času cítím, že jsem nezanechal v Pardubicích „dobrou stopu“, tak ještě uvidím, zda třeba příště…… 

Jestli jste vydrželi až sem, tak určitě zasluhujete nějakou odměnu. Nenapadá mě nic jiného, než že až někdy budete na šachové Sýpce v Blansku, tak si na mě dejte panáka. (Oni už budou vědět, o co jde.)

 

Ještě několik vět na úplný závěr hlavně pro sebe a možná i pro někoho z Vás.

1)  Na každou akci, kde chci uspět (sport, pracovní jednání, schůzka, rande) je potřeba se mentálně připravit!! Toto by šlo důkladně rozepsat, ale je to v podstatě stejné jako zodpovědná příprava na vážnou soutěžní šachovou partii!!

2)   V tandemu, v týmu se všechno zvládá mnohem lépe. „Smutno je člověku samotnému“

3)   I ve vypjatých stresových chvílích nepodlehnout situaci, zůstat sám sebou. Být věrný svým životním idejím.

 

 

 

Vlastík

 

 

 

fotografie

zobrazeno(26750x) | příspevky(11x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

06.09.2015 10:41:00 | Vlastík

Tak to je dobrá zpráva. Pokud je to Ten, koho myslím, (několikrát odpočíval ve filmu?), tak je to skvělé. A možná ze tří slečen budou časem jen dvě . Vlastík

05.09.2015 16:55:39 | Alois Kunc

Vlastíku, jsem rád, že jsem s Vámi dva maratony mohl absolvovat. Obě to byly nadmíru povedené akce. I když neustále se oběvující cedelu Konice XY km, mě docela desily :D a říkal jsem si, jestli to brzy neskončí, že už Vás nepřesvědčím, že opravdu jedeme správně :-)

A bowling? - ten jste popsal výstižně. Opět skvělá akce. Už třeba jen proto, že se zdá, že jeden kamarád má od té doby vážnou známost ;-)

Hezký den

Lojzík

  

 

 

 

04.09.2015 15:40:16 | Pavel B.

Tak konečně jsem se dostal k Tvému poslednímu blogu a stálo to za to :-)... Zvláště video k šachovému maratonu je hodně silné... Jinak mě osobně moc zaujalo závěrečné vyzvednutí tandemové spolupráce. Mohu jen potvrdit že mít skvělýho parťáka na kterýho se dá ve všem spolehnout a v zásadních věcech se ho ani nemuset ptát na názor, protože ho dopředu znám, je věc k nezaplacení. Věc která dělá i z řešení velmi nepříjemných a složitých situací nakonec celkem příjemnou šachovou partii :-)..

02.09.2015 13:57:25 | Luboš Š.

Velmi zajímavý blog. Sice dost rozsáhlý, ale mně spíš napadá, že by si taková zajímavá myšlenka - porovnání tří "maratónů", zasloužila mnohem obsáhlejší zpracování a porovnání. Ale to určitě není vhodné v rámci blogu... Je jasné, že Vlastík, stejně jako já, uznává a preferuje týmové aktivity, má týmového ducha. Ono v partě jde většina věcí lépe a snadněji se překonávají překážky. Já jsem to tak mezi řádky pochopil i v tomto blogu - týmový bowling a cyklistika přinesla Vlastíkovi asi větší uspokojení, než "samotářský" turnaj jednotlivců. Ale velmi chvályhodné je, že i na jeho konci a určitě při velké únavě mluví Vlastík ve video nahrávce tak NÁDHERNĚ o šachové hře v souvislosti projektu "šachy do škol"! Obě videa jsou moc pěkná. A já jsem vděčný nejen za ně, ale za celý blog. Přeju všem pohodový zbytek léta:-). Luboš

02.09.2015 12:54:45 | Jaroslávek

 Současně ale přesně  vnímám, že pocity jaké zažívám při dojezdu takovýchto etap se nedají koupit za žádné peníze

To je životní pravda. A taky se mi líbí při těchto kolektivních akcích, že jsem součástí "velkého dění". Doufám, že brzká akce "Trenčín" klapne ku všeobecné spokojenosti.

 

  

02.09.2015 08:37:52 | Vlastík

 Jablko   – možná to bylo i tím, že jste jel sám. (Příští týden (čtvrtek – pátek) jedeme Bílé Karpaty – nechcete jet s námi?  Večer zablicáme J, případně zavolejte  602 501 962).

Anciene   – ano – to jsou i ty moje obavy. Jednou něco vzdáš – a už o sobě pochybuješ. A maratonů?, těch už bylo letos dost. Je čas na změnu – něco akčního, atraktivního. J

Pavle z Boskovic   – k těm kilogramům; hrál jsem celkem 25 her x cca 17 hodů = 425 hodů x 6,5 kg = cca 3000 kg = např. 30 metráků uhlí L

                       - rezignace v maratonu – já jsem rezignoval jen na celkový výsledek a hrál jsem tím pádem nezatíženě jen a jen na krásu šachu. S časem prostě nešlo v tu chvíli  nic udělat. Myslím, že např. pan  Svíženský minimálně jednu velmi atraktivní partii v té době viděl (jenom pro pořádek – on ale nebyl obětí)

                                   -Konice samozřejmě v pohodě – úžasná vesnice J - v partě už se stala pojmem pro občasné „trefy“ na moji osobu. V tu chvíli jsem to tak ale cítil. (samozřejmě, že to není osobní – jen minutový pocit.) Děkuji za Tvůj upřímný příspěvek a samozřejmě i všem ostatním – ze všech koutů a měst.

01.09.2015 14:59:03 | Pavel Hubený

Vlastíku dovolím si reagovat - Váš kolektivní sportovní výkon na kolách obdivuji a su Vaším velkým fandou na dálku na všech cestách. Přemýšlel jsem, zda jako Tvůj vrstevník nejsu břídil, který ani nemá jízdní kolo. Má odpověď, nevím - ale ve volném čase pracuji manuálně a jako příklad bych uvedl můj jarní výkon - za tři dny jsem pořezal na cirkulárce, roztloukl klíny a naštípal na polínka statný smrk, nechci si fandit, ale není to obdoba Vašeho výkonu? K výkonu v bowlingu se nemohu vyjádřit, protože jsem jej v životě nehrál, ale k Vašemu vynikajícímu výkonu za 24/12 hodin by mne zajímal výkon v kilogramech - kolik jste zhruba na vzpírali??? K šachovému maratónu jsem se Ti vyjádřil soukromým emailem, jen musím poznamenat, že právě u Tebe mne překvapila rezignace nad výsledkem, tím jsi mne nečekaně překvapil... K té Konici - nelíbil se mi Tvůj výraz "připitomělá", protože pro obyvatele je to určitě nejhezčí městečko na světě a není třeba je urážet... Konice je dle mne Bermudský trojúhelník Moravy. Byl jsem asi 10x v Litovli a nikdy "netrefil" z Konice do Boskovic. Ať jako nadávající řidič navigátorovi, či jako navigátor plísněný řidičem...Nemluvě o hráči Litovle, který na našem turnaji říkal, že do Boskovic nemohl najít cestu. Obdivuji Tě Vlastíku, že jako technik dovedeš tak zajímavě a čtivě psát o svých aktivitách. Přeji Ti, nechť Tě toto provází i nadále. V neděli nashle...

01.09.2015 00:01:28 | Petr N.

Vlastik je Spisovatel s velkym S! Ta cyklo reportaz je mnohem emotivnejsi, nez všechna zpravodajstvi z Tour de France, nebo Vuelty!

31.08.2015 21:05:29 | ancien

V době, kdy velká část společnosti žije pohodlným, nevzrušivým a nenamáhavým způsobem života je dobře, když se vyskytnou jedinci, které uspokojí dosažení uměle nastavených obtížných cílů. Výjimečnost tohoto blogu je v tom, že popisuje hned tři takové extrémní výkony. A jako obvykle ve Vlastíkových textech můžeme i tady najít skrytý vzkaz: zkuste to taky! Nemusí jít přímo o maraton, nemusí po výkonu následovat uznání, případně obdiv, stačí vnitřní uspokojení a potvrzení fyzické a psychické úrovně. ( Já třeba potichu a nenápadně vyrazím na pěší „maraton“, kdy denně ujdu 20 – 25 km s batohem 14kg, stan, spacák, karimatka, vaření a jídlo. Letos při vedrech v Auvergne to byly tvrdé dva týdny, ale až některý rok vynechám, tak jako bych potvrdil rezignaci, která vede k pasivnímu stáří.) Jsem rád, že to Vlastík napsal, i když je blog trochu delší, tak (jak už jsme si zvykli) nás povzbuzuje, má pozitivní náboj (jak se dnes s oblibou říká). Jenom nevím proč se mně pořád připomíná Alfred Jarry a jeho Nadsamec. Ale kdoví, u jakého maratonu Vlastík skončí příště.

31.08.2015 19:06:03 | Jablko

 

Super článek, jsem rád, že můžu porovnat své pocity s Vašimi, i když bowling jsem nezkoušel.

Pardubice jsou výborné, bohužel jsem letos nemohl. Nejhorší je skutečně poledne, to je Bludný Holanďan slabé slovo. A je fakt, že člověk si tam vážně zahraje, kolikrát mne štvou bleskové turnaje o deseti, i dvaceti kolech, to je málo. Možná by stálo za to udělat i půlmaraton, takových šedesát her by bylo na vyřádění úplně ideální.

Co se kola týče, jednou jsem jel taky denní výlet přes 200 km, jel jsem sám, posledních 60 km po pádu a s roztrhlou bundou - fakt na dně. A musím říct, že při dojezdu jsem neměl žádnou obzvláštní radost. To po čtvrtinovém závodě v tempu mám radost větší.

 

31.08.2015 16:25:16 | Pavel

Líbí se mi ten důraz na mentální přípravu, na vnitřní naladění se na... jedno jestli maraton, obchodní schůzku nebo rande. Většina šachistů, alespoň v Praze, bude znát z vlastní zkušenosti, jak vypadá, když doběhnout k partii na poslední chvíli a duchem jsou ještě v práci o rozepsaných mailů. Většinou partii rychle pokazí. Málokdo bere vážně, že práci i zábavu je třeba dělat pořádně a radostně a že k tomu patří i odpovídající přípravy (včetně psychického nastavení se). 

PS: Výborná videa! 

 

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox