Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Souhvězdí kozoroha

[27.01.2014 18:17:03]

Před několika dny jsem od jednoho ze svých nejlepších kamarádů dostal obrázek Souhvězdí Kozoroha. Moc se mi zalíbil a to i v souvislosti s velmistrem Hortem. Maestrovi se přezdívalo a přezdívá Jezevec, ale já v něm spíše opravdu vidím hrdého osamělého Kozoroha. Nemá rád stádo, putuje světem, občas se někde ukáže, ale pak zase zmizí až někam k vrcholkům svých hor  mezi bílá oblaka. Zažil a zažívá toho ve svém životě hodně, grandiózní vítězství ale sem tam i  bolestivé prohry. A jistě ještě mnohem víc. Všechno má v duši, on není z těch, kteří by vydýchali a zapomněli. I proto se možná z něho stal osamělý Kozoroh. Někdy se zadívám na obrázek Souhvězdí Kozoroha a sním si, která z nespočetných hvězd je asi Jeho, která moje a někde tam vidím i hvězdičku maličké, před několika dny ve znamení kozoroha narozené Valerie. Třeba se Vám zalíbí následující řádky o Setkávání dvou Vlastíků, Kozorohů.

                Někdy ve věku okolo dvanácti třinácti let jsem býval často nemocný. Musím ale přiznat, že tak polovinu svých pravidelných týdenních nemocí jsem poctivě fixloval. Pondělí, úterý jsem skuhral, že bříško, nebo jsem se smutnýma očima pokašlával. Zbytek týdne jsem potom už nějak doklepl. Užíval jsem si nemoci a hlavně okolo sebe rozložených časopisů ABC, Ohníčků, Čtyřlístků a taky sem tam položených knih. Oblíbená pro ty dny byla třeba „Pětka z mravů“ – příběhy o největších světových podvodech. Karlštejn, ruleta a krupiéři apod. (Z té knihy mi navěky zůstala v hlavě věta; „Kdo má miliardu, ten musel o kriminál alespoň rukávem zavadit“). Rodiče se v průběhu dne za mnou občas stavili, zvláště tatínek, který jezdil se sanitkou. Byl tak hodný, že mi jednou, aby se mi lépe stonalo, v noci sestavil a nachystal velikou křížovku na následující dopoledne. Tajenka byla jasně dána. NEJLEPŠÍ ČESKOSLOVENSKÝ ŠACHISTA. Docela dlouho jsem luštil, křížovka byla na mě složitá. V prvních chvílích mi to vycházelo na Vlastimila Chládka. Myslel jsem si, že tatínek mi chtěl udělat tu takovou rodičovsky ujetou radost. K závěru luštění ale bylo zcela jasno. Tajenka zněla: VLASTIMIL HORT. Naše osoby, si ale  tehdy  byly na nezměřitelné míle daleko. Já jsem byl malý kluk, on dospělý muž zářící svojí šachovou silou na světových turnajích….

                O několik let později se mi do rukou dostala nezapomenutelná kniha Vlastimila Horta „O šachový trůn“.  Jak její první část; „Slavné tažení Roberta Fischera proti sovětským velmistrům“, tak i ta druhá: „Šachové utkání století SSSR – svět“ byly skvělým přiblížením dvou z nejatraktivnějších šachových událostí dvacátého století, ne-li celé šachové historie vůbec. Vlastimil Hort byl přímým účastníkem těchto událostí a to v sestavě mužstva světa na čtvrté šachovnici. Tato mimořádná kniha ve mně zůstala zachována a velkou měrou přispěla k mému, tehdy neutuchajícímu zájmu o královskou hru. Ještě více jsem sledoval a hltal velmistrovy šachové hlídky v  Rudém právu, a zajímal se o jeho sportovní výsledky a kariéru. On sám zůstával pro mě vzdálenou a imaginární postavou, kdesi mimo můj reálný horizont…………

                Marně se teď rozpomínám na rok, kdy jsem pochopil a byl zcela fascinován jeho příběhem, resp. partií s Borisem Spasským. Hodně jsem přemýšlel a snil o tom, co všechno by se mohlo stát, kdyby on ten jasný tah 17. 4. 1977 udělal včas. (pozn. 1) Třeba se mohl stát i Mistrem světa. Když už byl tak daleko, nebylo nic vyloučeno. Možná i v souvislosti s tímto příběhem jsem dospěl k důležitému pravidlu svého života. „O úspěchu v životě rozhoduje zvládnutí Mezních stavů“. Třeba státnice, třeba pohovor o zaměstnání, třeba zvládnutí katastrofální dopravní situace, třeba něco úplně jiného a třeba i šachová partie. V životě každého z nás je to rozdílné, ale nelze vyloučit, že právě zvládnutí těch deseti, možná dvaceti nejdůležitějších mezních stavů rozhoduje o úspěchu našeho života. Někdy ani netušíme, že možná již v příští hodině nás některý z nich čeká. Ale pozor ještě musím podotknout „Úspěšný, nerovná se vždycky šťastný a být Šťastný by bylo nebo je pro mě v životě to nejvíc!!!“ Pole C5, okolo kterého se odehrálo závěrečné dějství této velmistrovy partie, se stalo při hře černými mým dominantním. Oblíbil jsem si ho. Dvacet devět let po této partii 29. 1. 2006 jsem se, v nevýznamné simultánní partii, střetl s Borisem Spasským já, Zorro :). Svým dvacátým tahem Dc5 jsem desátému legendárnímu mistru světa šachové historie pohrozil nekrytelným matem a on musel sklonit svého krále. Bylo to příjemné a zcela jistě ani v té chvíli ani teď jako nějaká odveta. Teď spíš trochu vzpomínka na dávná romantická léta a na velmistrovu nejtěžší partii.

                Na dvě desítky let jsem přestal šachy hrát, s Haničkou jsme pracovali a vychovávali syna. Někdy v těch letech, ani přesně nevím kdy, velmistr Hort emigroval. Vzdálil se mi. Na konci devadesátých let jsem zakotvil v Moravském krasu a poznenáhlu začal šachy zase hrát. Jednak za Lipovec a také na akcích šachového organizačního mága Pavla Matochy. Tam jsem se poprvé setkal z očí do očí s velmistrem Vlastimilem Hortem, po několika letech už s Vlastíkem. Ve svém mládí bych nikdy nevěřil, že se tohle může stát. Před deseti lety jsem Maestra pozval do Moravského krasu na Skalní mlýn. Jednou jsem za ním přijel a spatřil ho, jak sedí na lavičce a nastavuje svoji tvář hřejivým paprskům podzimního zapadajícího slunce. Nechtěl jsem ho rušit, on po chvíli otevřel oči, spatřil mě a řekl: „Vlastíku, hlava by tak chtěla, ale tělo už nemůže, važ si svého mládí“. Najednou jsem byl já mužem v plné síle a on se ubíral k vrcholkům dospělosti. Byly to, na Skalním mlýně, krásné rozhovory.

                Dnes se mi zdá, že za těch posledních deset let se Vlastík moc nezměnil, že spíš já ho začínám dohánět. A až bude slavit osmdesát, budeme si možná ještě blíž.

                Jedenáctého ledna 2014 oslavil velmistr Vlastimil Hort na Šachové Zámecké Sýpce své sedmdesátiny, já jsem tam o několik dní později dvacátého třetího ledna oslavil své pětapadesátiny.

                Hodně štěstí Vlastimile, Králi naší šachové historie a nejen Tobě, ale i skvělé Dámě po Tvém boku, možná přeci jen té nejlepší Tvého života.

 

                                                                                                                                            

Vlastík

 

P.S. Malé střípky z velmistrovy oslavy

-              dlouhodobě jsem podvědomě vnímal pana velmistra Medunu jako enfant terrible našeho šachu. Někteří mě na to i upozorňovali, například, že se s restauračním personálem vůbec nemaže. Padni komu padni. Jeho ostře řezané výrazné rysy by tomu i napovídaly. Ve chvíli, kdy Eduard Meduna blahopřál velmistru Hortovi k jeho sedmdesátinám, jsem v jeho očích viděl dojetí, myslím, že k slzičce neměl daleko. Pod tvrdou skořápkou jsem v té chvíli vnímal citlivé srdce. Z okruhu personálu se mi překvapivě doneslo, že Eda byl z účastníků turnaje u nich ten nejoblíbenější.

-              Oslavenci se v turnaji moc nedařilo, před zahájením poslední partie vstal a pohledem hledal v sále svoji paní. Následně ji poprosil, aby si šla sednout vedle jeho stolku, blízko k němu. Až když mu jeho přání splnila, tak on už spokojený zahájil svoji partii. Chvíli jsem se místo na šachovnici díval z okna do Zámeckého parku, nechtěl jsem nechat ze svého nitra příliš rychle uprchnout ten nenápadný projev lidské lásky. Jak krásně se dá říci, mám Tě rád, buď se mnou.

-              Mezi prvními šel oslavenci blahopřát pan Macura. Tedy spíše se přes celý Nebeský sál jen tak šoural. Přesto jeho příchod znamenal jasný předěl mezi úvodními oficialitami a už veselou a hlasitou zábavou. Tak nějak podivně vesele a úsměvně totiž jeho šourání doprovázel cinkot lahví v jeho kabele. Bylo jasné, že se jedná o slivovici. Všichni se usmívali a já jsem již věděl, že nic se nemůže pokazit. Že už můžu, jak je mým častým zvykem, po anglicku zmizet. Ráno při snídani jsem se s účastníky turnaje rozloučil. Byly to příjemné čtyři dny ve společnosti velmistrů, šachových přátel, v ty dny vždy usměvavého personálu Zámecké šachové Sýpky a i mého bratra Václava.

 

pozn. 1

V sedmdesátých letech minulého století řídila světová šachová federace FIDE  systém bojů o mistrovství světa tak, že dávala teoreticky každému šachistovi možnost postoupit až k onomu závěrečnému utkání o světový titul. Vždyť stačilo „jenom“ vyhrát národní přebor a tím se kvalifikovat do tzv. pásmového turnaje. Všechny členské země FIDE byly podle územní příslušnosti rozděleny do několika pásem. Vítězové těchto pásmových turnajů postupovali do turnaje mezipásmového.

 V případě velmistra Horta to bylo takto: na základě vysokého osobního koeficientu ELO nemusel absolvovat pásmový turnaj, ale postoupil přímo do mezipásmového turnaje v Manile 1976 (druhý se hrál v Bielu téhož roku). Z každého mezipásma postupovali tři vítězové do soutěže kandidátů mistrovství světa (k těmto šesti se připojili Spasskij a Korčnoj jako poražení z minulých zápasů). Těchto osm borců bylo vylosováno do osmifinalových dvojic a Hort dostal za soupeře exmistra světa Spasského. S tím odehrál v Reykjavíku 1977 památný zápas o postup mezi nejlepší 4 kandidáty MS, který těsně po 16 partiích prohrál.

V případě, že by zmiňovanou partii dotáhl do vítězného konce, postoupil by do dalších bojů o mistra světa místo Borise Spasského právě on.

 

 

pozn. 2

                Na vysvětlenou k závěrečnému přání velmistru Hortovi. Velmistr Hort se v jednom z rozhovorů vyjádřil, že na prvním místě u něho vždy byla a je šachová bílá dáma.

 

Na úplný závěr i naše šachové setkání.

 

Hort,Vlastimil - Chladek,Vlastimil [A45]

Šachový vlak, 10.2011

 

1.d4 Jf6 2.g3 c5 3.d5 d6 4.Sg2 g6 5.Jc3 Sg7 6.e4 0–0 7.Jge2 Jbd7 8.0–0 Vb8 9.a4 a6 10.a5

b5 11.axb6 Dxb6 12.Va2 Dc7 13.h3 Sb7 14.Sf4 Jb6 15.Ja4 Jfd7 16.Jxb6 Dxb6 17.Dd2

Vfe8 18.Vd1 Je5 19.Dc1 Sc8 20.Sh6 Sh8 21.f4 DIAGRAM

 

 

(Podle velmistra Horta se jednalo v tuto chvíli spíše o neznatelně lepší pozici pro černého.

Mě zbývalo šest minut, panu Hortovi čtyři. Podlehl jsem v tuto chvíli mámení pseudoaktivity

a zahrál) 21...Jc4?? 22.b3 Ja5 23.De3  (Zde zápis končí, ale velmistr Hort mě následně zjevně přehrál a já jsem raději včas vzdal.) 1–0

 

 

ilustrace: Vladimír Véla

 

fotografie

zobrazeno(21955x) | příspevky(9x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

28.02.2014 15:10:42 | Aleš Homolka

Ahoj Vlastíku, nevím jestli si ještě na mně pamatuješ (oprava vlečky v ČKD Blansko, já tam byl na stavební údržbě). Docela rád tvoje postřehy čtu, ač nejsem šachista, ale spíš všesportovní fanoušek. Mám dotaz - ten člověk s harmonikou je "Maršál"? Jako bývalý blanenšťák jsem rád, že jsi Sýpku opravil a že je v ní život. Trávili jsme tam nejeden "třetí poločas" po basketu. Tobě a Tvé rodině hodně zdraví. Aleš Homolka, aleshomolka@seznam.cz

05.02.2014 09:14:20 | ancien

Pro ty, kteří ještě zabloudí na tento blog, tak doporučuji dnešní (středeční) Hospodářské noviny. V příloze na straně 22 je celá stránka o šachu. Autor článku (Vlastík) sugestivně popisuje svoje setkání s šachovou legendou – Pal Benkem při simultánce v Poděbradech.    

 

04.02.2014 19:05:20 | Jaroslav

Není třeba dlouze psát, jen popřát. A tak z Chrudimi i Slatiňan posíláme gratulaci k narozeninám. To, že je Vlastík oblíbený (a jistě ještě dlouho bude), je nejlépe vidět na návštěvnosti - blog si již přečetlo 1203 hostů.

 

04.02.2014 08:29:49 | ancien

Když se podaří napsat dobrý blog, je zbytečné něco dodávat. Tedy kromě pochvaly. Snad jen k diskuzi: jsou zmíněny tzv. mezní stavy. Daleko víc než ty předpokládané (maturita, profesní změna, svatba, odchod důchod) zasahují a hluboce ovlivní náš život ty „osudové“, které nás překvapí nepřipravené (nevěra partnerky, věrolomnost přítele, politická intrika, podvod při hře,  zmanipulovaná volba…). Tady pomůžou pevné vztahy těch nejbližších (važme si jich). Samotáře to může zlomit.

Zcela mimořádná situace je vynucená emigrace z totalitního režimu. Myslím z morálních, nikoli ekonomických důvodů.      

Dobrý je postřeh o posunu vnímání věkového rozdílu: když nám bylo patnáct, tak třicátník byl vzdálený stařec, v šedesáti už jsme s pětasedmdesátníkem na jedné lodi a chápeme ho. Je to sice známá banalita, ale pochopíme ji až s dosaženým věkem. Důležitá je třeba pro vztah k rodičům.         

31.01.2014 07:52:34 | Luboš

Úžasný článek!!! Je pro mě VELKOU ctí, že jsem se mohl obou nádherných akcí zúčastnit... Díky, Vlastíku a ať jsou pro Tebe ty dvě pětky po všech stránkách pozitivní:-)! Pohodový víkend všem.

29.01.2014 15:43:57 | Wlk

Pekná fotka na http://www.worldchesshof.org/exhibitions/exhibit/jacqueline-piatigorsky-patron-player-pioneer/ Art Zeller, Leonid Stein and Vlastimil Hort at the 1967 Interzonal Playoff, 1968 The last competition the Piatigorskys hosted was the playoff for the final spot in the Candidates Tournament from the 1967 Interzonal. The Candidates Tournament would determine the challenger of the reigning world chess champion, Boris Spassky. Held in February-March 1968, it pitted American Samuel Reshevsky against Leonid Stein of the Soviet Union and Vlastimil Hort of Czechoslovakia. Each player faced the other four times and at the end of the competition they were tied at 4-4. Reshevsky advanced to the Candidates by virtue of his better tie-break from the Interzonal. The tournament utilized the same projector system of illustrating the games that had been used in the 1966 Piatigorsky Cup. The wall-boy in the background is future Grandmaster and U.S. Olympiad team member James Tarjan, who shares his memories of Jacqueline Piatigorsky and the Steiner Club in the audio tour for this exhibition.

28.01.2014 12:14:57 | martinh

Naprosto SKVĚLÝ ŠACHOVĚ-SPOLEČENSKÝ článek. Možná bych jen upozornil na malou chybku – do věty „ Těchto osm borců bylo vylosováno do osmifinalových dvojic…“ patří slovo „čtvrtfinálových“ 

28.01.2014 08:58:04 | ancien

Tak ještě jednou, protože když jsem to po sobě přečetl, tak mně zatrnulo, aby si někdo pod tou skrytou částí nepředstavoval bůhvíco. Tím jsem myslel třeba dlouhodobou a nenápadnou pomoc, podporu a dobročinnost.

 

28.01.2014 08:38:45 | ancien

Seděl jsem v koutě Rytířského sálu na Sýpce a s mírným nadhledem pozoroval stohlavé stádo gratulantů. Postupovali spořádaně až k oslavenci, který je s milým úsměvem vítal. Byla to různorodá směsice, od souseda z Krasové, přes šachový tým Lipovec v čele s předsedou, přes několik politiků, ředitelů a majitelů akciovek i spol. s.r.o. až k vrcholným šachistům. Představoval jsem si, co se asi za šedýma zkoumavýma očima rojí v hlavě oslavence. To mně pobavilo, protože jsem mnohé z gratulantů znal.

    Nevím, proč jsem si vzpomněl na dávný kreslený vtip: byl na něm sochař s paličkou a majzlem uprostřed hromady kamení a v bublině nad jeho hlavou: „Do Boha, kte je ta socha, veď Michelangelo vravel, že v každom kameni je ukrytá socha a tu nie je nič!“  Každý člověk si nese svůj viditelný i skrytý osud hodný literárního díla. Jen musí najít svého spisovatele.

        Když jsem četl procítěné laudatio k sedmdesátinám mistra Horta láskyplně ovlivněné dětským okouzlením, tak jsem dostal chuť dozvědět se něco víc. A sotva jsem to naklikal na internetu, tak se otázky přímo rojily…Osudy československých šachových emigrantů, to je určitě na knihu, kterou bych si určitě rád přečetl.  

     Vlastiku, až budeš mít víc času, nechceš se toho ujmout? Po posledním blogování si myslím, že bys to zvládl. Některé znáš osobně, o ostatních si to vypátráš. Já nevím, možná už něco takového vyšlo, ale to by mohla být výpověď i o tobě. I když  tvůj život je taky na román, hlavně ta skrytá část, to by byl bestseller. No vidíš, zkusím ho napsat.  

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox