ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus
[06.01.2014 14:02:57]
„Doufám, že mě stále ještě čeká životní šachová partie. U šachu je výhoda, že člověk na ni může čekat vlastně až do své smrti.
Prázdniny jsem trávíval v Orlických horách vedle řeky Rokytenky. Vzrušovaly mne hluboké vodní tůně. Lákaly mne představy skrytého tajemství. V paměti mám uchováno dusno před bouří, mě a rybu bojující s vlascem. Nakonec ten malý kluk vytahuje krásného velikého pstruha. Vnímám mimořádnost úlovku. Balím vlasec, vyhazuji zbytek žížal. V tom zůstávám stát jako uhranutý a neschopen pohybu. Sleduji mrsknutí se nádherně zbarveného těla a následně vítězný skok zpět do řeky. Cítil jsem obrovské zklamání. Nikomu jsem to nikdy neřekl. Časem však zklamání zmizelo a já cítil radost, že můj životní pstruh získal svobodu. Však mrtvý pstruh vlastně už není nic moc hezkého.
Šachová partie, a nejen ta životní, nikdy neztrácí svou krásu.“
GENS UNA SUMUS 2004
Chytání ryb s mým dědou, mimochodem jen na uříznutý lískový prut doplněný tím nejprimitivnějším navijáčkem a jednoduchými očky na vlasec, to tehdy nebyla zábava, ale především snaha o doplnění chudého, venkovského jídelníčku. Říčka Rokytenka bývala po nočních deštích zakalená, my se prodírali zarostlými nepřístupnými břehy a z hlubokých tůní lákali dravce pstruží řeky na naše, brzy ráno nakopané a nachytané návnady. Byly to souboje kdo z koho a ryby za svoje chyby platily tím nejcennějším, co měly, svým životem. Mně tehdy bylo okolo desíti let, ale nepřipadalo mi to divné. Naopak těšil jsem se na odpoledne, na vůni linoucí se z babiččiny pánvičky, na výjimečné a vzácné kulinářské chvíle.
Ryb jsem si vážil, ušlechtilý tvar jejich těl, torpéda křižující vodní hladinu, to mě vzrušovalo a lákalo.
Děda měl stavení pár desítek metrů od Rokytenky a tak jsem dobře znal oblíbená stanoviště nepolapitelných pstružích samotářů. Když se někdy z dálky blížil rybář, kameny jsem ryby zaplašil, nechtěl jsem, aby padly za kořist cizímu vetřelci. Stejně tak jsem neznámému lovci vyder soustavně vycvakával návnady z jeho, za černých nocích líčených, ošklivých a rezavých želez. Nakonec pochopil, že boj se mnou nemůže vyhrát a zmizel někam jinam.
V okolí potoka ústícího do Rokytenky se občas objevili potulní Cikáni. Tak nějak dospěle mě brávali mezi sebe a jednali se mnou jako rovný s rovným. Vypozoroval jsem od nich různé věci, třeba kam položit mezi proudek a tůňku na bok plechový kýbl zatížený několika placáky, vytvářejícími navíc i úkryt. Dělával jsem to potom sám. Ráno jsem nemohl dospat. Neslyšně se přiblížil ke kýblu a postavil ho na plechové dno. Někdy uvnitř stál polapený, na bocích krásně barevně tečkovaný pstruh potoční. Chvíli jsem nehnutě pozoroval jeho zklidněnou nehybnou krásu.On věděl, že prohrál, jen sotva postřehnutelnými pohyby žáber prozrazoval své myšlenky, svoji touhu po životě. Dnes zcela jistě vím, že bych ho pustil, ale tehdy, pokud měl patřičnou velikost, jsem byl krutě nemilosrdný. Jediným rychlým pohybem jsem v desetině vteřiny zlomil jeho vaz a pak již uháněl k babičce v předtuše nečekaně vydatné snídaně. Děda mě ale ve společnosti Cikánů neviděl rád. Zpočátku jsem tomu moc nerozuměl. Až když jsem začal vnímat jejich úpornou snahu se přese mne nějak vetřít do chalupy, dědovo večerní počítání slepic ve chlívě a mizení věcí z okolí stavení, tak jsem pochopil. Raději jsem se začal potulným Cikánům vyhýbat.
U osamoceného říčního splavu jsem objevil nečekaně jednoduché fungování vodního stavidla, a i jeho zranitelnost. Několikrát jsem vypustil dlouhý mlýnský náhon. Jen jsem musel dávat pozor, aby mě vířivý živel nestrhl s sebou. Voda většinou z poloviny odtekla a já měl zhruba půl hodiny času na prozkoumávání překvapivých reliefů dna, poloprázdných tůní, náhle mi odkrytých nečekaných vodních tajemství. Měl jsem vypozorováno, kdy se asi přiřítí dělník ze mlýna. Z jeho zdaleka slyšitelných kleteb šel strach, ale to už jsem většinou býval bezpečně schovaný někde ve křoví a jen ho s respektem a skrčený pozoroval. Moje babička chodívala na mlýn vypomáhat, někdy jsem tam chodil s ní. Ženské u draní peří a podobných činností plkaly o všem možném. Někdy přišla řeč i na vypouštění náhonu. Nikdy by je nenapadlo, ani babičku, že to ten kluk sedící s knížkou kdesi opodál. Při jednom vypuštění vody jsem v polovině náhonu u obnažených kořenů olše spatřil obrovského smotaného tlustého černého hada. Hrůzou mi vyschlo v hrdle, na místě jsem se otočil a uháněl k dědečkovu stavení. Měl jsem děsivý strach, že had mě dohoní a stáhne do okolního bahna. Letěl jsem korytem náhonu a jeho zlověstný dech již již cítil na svých zádech. Bezpečí světnice jsem několik hodin neopustil, byl jsem v těch chvílích to nejvzornější dítě. Obrovský černý úhoř se na několik dní stal i mojí noční můrou.
V období nekonečných dešťů, pro Orlické hory tak typické, jsem na půdě četl knížky. Ještě dnes se mi vybaví nezapomenutelná lahodná vůně čerstvého sena. Občas jsem z bezpečí okénka zkontroloval stoupající, pohromu věštící, vysokou vodu, a zase se odporoučel do společnosti svých knižních hrdinů Rikitána, Matěje Broučka, pana Randáka a mnoha dalších. Četl jsem v ty dny plných nudy a nečinnosti všechno, co mi pod ruku přišlo. Babička mi nosila další knížky, byla šťastná, že jsem v bezpečí na půdě a ne u hřmotící rozvodněné řeky.
V blízkosti Rokytenky jsem prožil i první spíše ještě dětsky jinošská milostná vzplanutí a fantazie. Dodnes si pamatuji polední žhnoucí slunce a lán žita zasahující až k chladivým břehům. I pohádkově zbarvené vlčí máky na rozhraní obou světů. Kde asi zůstala ta krásná dívka ze statku na kopci? Nepátrám po tom, ať toto zůstane zahaleno milosrdným tajemstvím a vzpomínkami…
Ve výše napsaných řádcích jsem chtěl naznačit svůj vztah k rybám a vodě, a jak v mé duši zůstal na věky zapsán a zachován.
Po desetiletích jsem se chystal k rybám vrátit. Neslavně ale musím přiznat, že pouze prostřednictvím televizního kanálu Fishing & Hunting. Chtěl jsem si jeho sledováním nejen zpříjemnit každodenní chvíle na rotopedu, ale i se vrátit do svého mládí. Těšil jsem se na záběry z nepřístupných říček, na chytrost rybářů i na jejich unikající soupeře. Televizní kanál jsem si zařídil, ale po několika dnech jsem si poznenáhlu uvědomil, že všechno je najednou úplně nějak jinak. Už se na ten program nemůžu ani podívat. Povětšinou tam obtloustlý muž v trenýrkách jednotvárným monotónním hlasem vykládá (většinou maďarsky) jaká montuje dokonalá soustrojí s návnadou, jaké používá neodolatelné příchutě, jak to a jak ono. Pak to názorně a stejně nevzrušeně předvádí společně se svými kolegy v praxi. Uvědomil jsem si, že ty nebohé ryby, hlavně kapři, bloudící po dnech uzavřených vodních nádrží vlastně vůbec nemají šanci. Už dlouho ne pro potravu, ale jen pro podivnou lidskou kratochvíli je taháme po dlouhé minuty z jejich přirozeného prostředí. Trápíme je ostrým háčkem, někdy až k smrti zraňujeme. Pak se s těmi trofejními hromadami masa fotografujeme a snad si i myslíme, že tak jako nám se to líbí i jim. Kvůli užovkám a čolkům nestavíme dálnice, abychom nenarušili jejich prostředí. Často nás dojímají příběhy kamarádů z živočišné říše. Zbytečné trápení ryb jen pro naši zábavu nám nějak nevadí.
Nemyslím výše napsané nějak zle nebo útočně. Žádná věc jistě není zcela jednobarevná. Vždycky mi ale něco začne vrtat hlavou a já o tom musím přemýšlet. Vlastně jde o jednu jedinou, možná, přiznávám, trošku zjednodušenou větu „Jestli zkomercionalizované chytání ryb, nikoliv pro potravu, ale pro zábavu, není zbytečným trápením jiných, starších obyvatel této planety a tím vlastně jen opravdu pokleslou a zbytečnou , člověka nedůstojnou kratochvílí?“
Vlastík
P.S. Šachovou část plánuji případně příště. Dnes ještě připojuji dvě fotografie k textu ( dědečkovy
slepice a fantazie) a také několik fotografií z Vánoční vycházky (autorka Danka Mlčuchová).
27.01.2014 19:24:03 | Vlastík
Pane Nejezchlebe prosím zavolejte mi na telefon 602 501 962, zkusíme něco vymyslet. Už teď mě těší, že bych na to případně nebyl sám.
24.01.2014 09:54:03 | Jiří Nejezchleb
Dobrý den pane Chládku.
Mám na Vás prosbu,v loňském roce jste se podílel na chodu šachového kroužku pro děti při ZŠ Salmova,za
což Vám patří dík. Můj syn sice chodí do jiné školy,ale do kroužku docházel. V září 2013 jsme vyhlíželi na pátrali
zda bude kroužek pokračovat,atakoval jsem několikrát paní ředitelku leč marně. Nikomu to nevyčítám,chápu,že
to není lehké a rád bych se pokusil pomoci kroužek v Blansku pro nejmenší šachysty rozjet od září 2014.
Má vize je oslovit všechny ZŠ v Blansku + případně Gympl , aby byl dostatečný počet zájemců, protože na tom
to údajně krachlo. Napište mě prosím zda by se dalo počítat i s Vaší podporou a pomocí při angažování někoho kdo dokáže s věkovou kategorií 8-12 roků pracovat. Pan Pisk by byl asi nejlepší,ale chápu,že při
jeho vytížení to nemusí klapnout. Nenašel by se někdo z Blanska nebo bližšího okolí ? Já šachysta nejsem
takže si s tím rady nevím a když jsem se dotázal v oddíle,který funguje na ASK bylo mě řečeno,že může oddíl
navštěvovat,ale ať si sežene kamaráde se kterým by hrál,což chápu tak,že budou někde v koutku sedět a spolu si hrát,to jim ale asi nic moc nedá.
Předem děkuji za Váš názor.
Jirka.
nejezchleb.jiri@seznam.cz
20.01.2014 11:00:32 | Vráťa
Vlastiku, snad nejpěknější věc, co jsem od Tebe četl.
Přeji vše nejlepší k narozeninám.
20.01.2014 09:25:57 | Vlastík
Ještě poznámka k poslednímu příspěvku, nechtěl jsem se těmi číslicemi někoho dotknout, každý číslice může chápat samozřejmě individuelně a i ten vztah k číslicím se dlouhodobě vyvíjí.
Chystám do hotelového patra Sýpky materiál o bowlingu. Tuto pozvánku jsem našel v probíraných materiálech. Viz fotogalerii
Vlastík
17.01.2014 08:44:30 | Vlastík
16.01.2014 13:49:26 | Jirka Majer
Ahoj Vlastíku. Už v mládí se mi líbil citát Alberta Schweitzera (nevím jestli ho cituji úplně přesně): "Soucítění se vším živým, dává mravnosti konečnou platnost." Jsem rád, že to cítíme podobně.
15.01.2014 20:46:35 | ancien
Dávno, dávno již tomu…ne, není to zase tak dávno, vlastně je to pouhých 55 let, co se v malém městečku, které rychlík do Prahy prosviští za rachotu výhybek a kolejnic ozval v chudé rodině křik novorozence: tady jsem, sudičky kde se touláte? A už se okolo kolébky shlukly a bylo jich nejmíň devět. Jedna mávala rybářskou udicí, druhá inženýrským diplomem, třetí ve spěchu rozsypala šachové figurky, čtvrtá přijela na kole, pátá vlekla batoh se zlaťáky, šestá přinesla příručku Jak se stát spisovatelem. A teprve ty tři poslední potichu, skoro šeptem pronesly svou věštbu: dávám ti naději, že překonáš všechny překážky a svízele, dávám ti pevnou vůli abys dosáhl na dobré cíle, dávám ti štěstí aby byl ve správný čas na správném místě. Teprve potom , když už ostatní odešly, přišla ta poslední: dávám ti dar vcítění, empatie, protože teprve potom prožiješ život, který tě uspokojí.
Vlastiku, přeji všechno dobré, nemusí to být ani nejlepší. ancien
15.01.2014 19:10:43 | karel
Tak to jsi mne překvapil,moc pěkný blog na téma rybaření.Nezlob se na mne,ale když jsi mi řekl téma o čem budeš psát moc jsem Ti nevěřil,nedovedl jsem si to vůbec představit,co z toho může vzejít,ale opakují klobouk dolů,to se Ti povedlo. Karel
10.01.2014 14:21:45 | giocozo
Pekne. Nevim proc , ale vzpomnel jsem si behem cteni na Otu Pavla.
08.01.2014 16:43:09 | VH
Vlastik: Toho nenapisaneho odstavca je skoda, ten by bol dalsou pointou clanku. Na sposob knihy Douglesa Adamsa: Sbohem, a dik za ryby.
08.01.2014 14:04:34 | Vlastík
08.01.2014 10:56:58 | Pavel H
Vlastíku krásný blog. V našem věku se rádi vracíme do minulosti, ale rád bych ti sdělil můj dojem ze současnosti. Pstruh je dle mne nejhezčí ryba a vždy v mé rodné vesnici se zastavím u splavu a su šťasten, když nějakého spatřím "váhajícího" v protiproudu či střelhbitě unikajícího mému tichému úžasu. Zastavuji se nad otázkou života a smrti, máme právo zabíjet ne kvůli hladu, ale kvůli kulinářskému požitku? Též uvažuji, zda máme právo třeba zašlápnout či zabit nepříjemný hmyz a ovlivnit tak jeho bytí...? Co kdyby si nějaký obr vyhlížel lidi a namátkově je zašlapoval? Já osobně chytám a jím pstruhy cca od 10 let (chytat na "pytlačku" jsem "uměl", do ruky zvládali kamarádi), ale s přibývajícím věkem je mi jich čím dál více líto a cítím se vinen... Ale Tvůj blog je nejen o pstruzích, knihách, ale myslím hlavně vyznání k lásce k prarodičům a krásným vzpomínkám na ně, což je ten největší dar.
07.01.2014 18:13:02 | VH
Krásny článok mi oživil spomineku. Keď som mal asi tak 12 rokov, videl som chytať pstruhy holými rukami. Zážitok na celý život, umocnený tým, že malé kusy sa jednoducho hodili späť do vody. Odvtedy mám o rybároch s udicami a sieťami len trošku lepšiu mienku ako o poľovníkoch, ktorí z bezpečia svojho posedu odstreľujú okoloidúce diviaky, srnce atď., pretože nie sú schopní zvieratám postaviť sa tvárou v tvár a dať im aspoň trošku vyrovanú šancu.
PS. Ale Vianoce bez ryby by neboli pre mňa Vianocami...
07.01.2014 14:46:16 | sousedka Stříbrná
Vlastíku moc pěkné počteníčko a vzpomínky na dětství to je to pravé v novém roce už jsem se těšila co napíšeš dík
07.01.2014 13:05:25 | B. Pavel
Moc pěknej článek. I já jsem strávil dětství u potoka. Asi u menšího, protože moje zbraň nebyla udice, ale očko na štiky a sak na ostatni ryby. Kyblik jsem měl , když ubylo vody a šel jsem na raky....
Krásný vzpomínky, díky za jejich oživení....
07.01.2014 10:43:18 | Vlastík
Anciene dnes budu trochu polemizovat já s Tebou. Účastníci soutěže „Česko má talent“ se soutěže účastní dobrovolně. I těch pár, kteří se účastní z přání či příkazu svých nekritických příbuzných, získá nezaplatitelné životní zkušenosti a možná se i zbaví okovů své dosavadní nesvobody. U mnoha naopak naplno vytryskne um a talent rozvíjený ve stovkách dnů tvrdé nezahálčivé práce. Někdy; možná zcela výjimečně, ale někdy zcela jistě ano; jsou výkony teenagerů až k slzám dojemné a krásné. A my? Netrapme se za jiné, kteří o to stejně ani nestojí. Žijme naplno! Každý den! Ne podle mustru, podle seriálů, ale podle sebe. Tak jako Jarda Hájek z Chrudimi! Tak jako Ty! Ty přeci nešlapeš v létě na rotopedu, ale pokud vím, tak každé léto uháníš Francií se stříbrným větrem ve svých vlasech o závod. S ostatním se netrap. Nech to mladším. A dík za pochvalu Kájo.
(Mladá Fronta kdysi, kdy ještě byla svobodná, otiskla tento článek ( vyšel 6.května 2004). Ale neber to osobně, není to k Tvému příspěvku, spíše jen tak….) – viz fotogalerii
P.S. Dostal jsem dárek k tématu (viz fotogalerie předposlední fotka)
07.01.2014 08:53:41 | Jaroslávek
Přiznám se, že jsi mě Vlastíku překvapil. Je pravda, že takové pěkné vzpomínky na dětství si člověk schovává v sobě. Až s přibývajícím věkem jsme ochotni se o tyto vzpomínky s někým dělit. Je celkem logické, že v naprosté většině se vzpomínky z dětství vztahují k prarodičům. Je to asi tím, že rodiče se snaží ratolesti "vychovávat" na rozdíl od dědečků a babiček.
Jak říkáš, nic není jednobarevné a já si to vždy uvědomuji při čtení Tvých příspěvků.
Jak píše pan ancien, pěkné zahájení roku.
06.01.2014 21:07:04 | ancien
Vzpomínky na dětství jsou jako nalezený poklad, stačí jen trochu námahy a zalesknou se nebývalým třpytem. Jsou totiž ryzí, pravé a když si je zopakujeme, srdce nám znovu buší vzrušením a znovu prožíváme dobrodružství. Radost i smutek. Vítězství i prohry.To byl skutečný život. Bez předstírání.
Jak je to dávno, jak je to daleko…Dnes je doba úplně jiná.
A tak si nahrazujeme. Život na úvěr. Podle komerčního mustru žijeme příhody ze seriálu který napsal počítač podle zadání reklamní agentury. Šlapeme na svých rotopedech, na krajinu se díváme v televizi, oddalujeme stárnutí všemi možnými prostředky a zážitky nahrazujeme adrenalinovým sportem.
Otázka (provokativní) : jaký je rozdíl mezi ubohými rybami a účastníky soutěže Česko má talent?
(Málokdy chválím, tentokrát se Ti to Vlastíku podařilo, je to dobrý začátek roku.)
06.01.2014 16:33:51 | Pavel
Vlastíku, ta vzpomínka z dětství je krásně napsaný text! Vykresluje mnohé.