Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Bowling v Bratislavě

[20.08.2013 11:45:42]

Bowling v Bratislavě hraji velmi rád. Nedávno jsem se tam zúčastnil docela velikého turnaje; respektive abych řekl pravdu, počítal jsem s účastí pouze v jeho kvalifikaci. Zavezl jsem tam ráno Haničku, odehráli jsme šest her a jeli zase rychle zpátky domů a do práce. K mému překvapení ale odpoledne zazvonil telefon a tamní bowler se mě ptá, zda přijedu, že jsem postoupil z kvalifikace do večerního finále. (jednalo se o mezinárodní turnaj a úspěch ve finále by už snad byl tím náznakem úspěchu, na který v bowlingu stále čekám)

Věrný kamarád Martin byl ochoten mě do Bratislavy zavézt, abych před večerní hrou alespoň trochu zrelaxoval. Já jsem ale místo spánku půl cesty přemýšlel, zda mám vyslovit větu, již jsem měl neodbytně celou dobu na jazyku. Nakonec jsem neuváženě a furiantsky větu vyslovil: „Martine, víš co na té ranní  kvalifikaci bylo zajímavé? Nepadly mě ani jedny parohy!“  Říkal jsem tím ale zároveň sám sobě, že žádná kouzla a čáry neexistují, že se přeci nebudu bát říkat obyčejné věty, abych tím náhodou nepokoušel osud. Martin, ale nečekaně na moji větu ani nijak nezareagoval. Jen tak trochu neutrálně pokýval hlavou.

Samozřejmě o hodinu později se stalo následující (pro mě v tu chvíli ale neuvěřitelné, nepochopitelné a deprimující). Z prvních pěti nádherných hodů ve finále byly troje parohy a v podstatě bylo vymalováno. Jen jsem po očku mrkl na opodál sedícího Martina. Jeho opětovné pokývání hlavou směrem ke mně a bez podívání se do očí říkalo vše. O Pýše, o Pokoře a o zbytečných a hloupých řečech.

Do Bratislavy samozřejmě jezdím hrát stále. Jak už jsem kdysi na blogu napsal „Blavu mám rád“ a bowling v ní do mých pocitů docela zapadá. Taky jsem tam poznal zajímavé lidi, někdy už i kamarády.

Jedním z nich je šéf bowlerů, spíše ale šéf herny, Miro Konik. Snad se moc nepletu, když řeknu, že má, mimo jiné, velmi rád hudbu. Před ostrým zahájením každého turnaje, po dobu tréninku, totiž nám hráčům pouští zajímavé skladby. Dopředu okomentuje proč tu kterou pouští, doplní nějakou perličku a já tak vždycky netrpělivě čekám, co si zase pro nás na ten který den nachystal. Pro mě osobně je tahle bratislavská předehra už rituálem. Dám si jednoho Jamesona, naladím se hudbou, odpoutám od starostí, zapomenu na všechno okolo a tři hodiny si užívám jen bowling a své emoce.

Kdysi to takhle trochu podobně bývalo, v lehkých, nočně-ranních, alkoholických opojeních, na diskotékách v Brně.

Na turnajích v bratislavské herně jsem se také setkával se zajímavým mladým mužem Jaroslavem  Felčířem. Několikrát jsem se s ním už chtěl dát do řeči, ale on hraje bowling skvěle a já jsem k němu cítil až příliš velký respekt. Až jednou jsme se zase pozdravili a trošku už do řeči dali. On mě najednou nečekaně pozval na bowlingový turnaj do Trnavy. Omluvil jsem se, že nemohu, že v ten termín mám šachový turnaj. Podíval se mi s náhlým zájmem do očí a řekl „Vy hrajete šachy?“  „Ano“ odpověděl jsem, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornosti. Abych řekl pravdu bráním se hrávat šachy s lidmi, kteří sotva ví, jak táhne střelec a už se domnívají, že by partii se mnou měli vyhrát, a když ne tak rychle další a další…Tohle ale nebyl ten případ. „A jaké máte Elo?“ pokračoval. To už jsem zpozorněl i já. Šachoví laici obvykle nevědí co je Elo. S nádechem netrpělivého očekávání, že je to možná podobný nadšenec jako já jsem odpověděl otázkou „2100, a Vy?“ „2200“. Od té doby se bavíme o všem možném. Brzy jistě dojde i na ty šachy, a já už teď pokaždé při příchodu do hrací místnosti vyhlížím, zda dnes hraje i on.

V Bratislavě samozřejmě hrají i ženy a dívky. Jednu z nich její  kamarádi oslovují Mia. V jejich zpěvné slovenštině to jméno zní opravdu velmi mile. Hraje bowling podobně jako já; rovinu, s maximální razancí a přesností, a taky stejně jako já s obrovskými emocemi. Vždy když se na její styl dívám, říkám si; „Ano, to je ono, tudy možná přeci jen vede cesta, možná už jen jeden zatím neznámý stylový stupínek a potom už přijde úspěch.“ A možná i o tom nějak podobně přemýšlí i Mia.

Mohl bych psát dál, ale toto už stačí. Chtěl jsem původně popsat bowling v Bratislavě, a poznenáhlu jsem se asi dostal k něčemu o chloupek jinému. Ale možná právě proto co jsem napsal se mi v Bratislavě tak líbí. Vlastně o tom podvědomě přemýšlím celou dobu, co píšu. Že ač geograficky pár kilometrů od sebe, povahově jsme prostě jiní.

Mohl bych se k tomu znovu rozepsat, ale raději použiji už jen obrázek. A zároveň se omlouvám, pokud se jím někoho dotknu.

(emoce možná není přesné slovo, nechám každému prostor pro jeho fantazii)

Hezký zbytek prázdnin Vlastík

Šachová poznámka

PS: V pátek jsem byl na bowlingu v Blansku. K mému překvapení kamarádi z lipoveckého oddílu pilovali bowling i šachy na podzimní sezónu. Jedna šachová pozice mě velmi zaujala, viz diagram.

Jožo Mudrák 2330 – Ján Mižák 2032

B: Kh4,Df6,Vd6 (h3,g2,f2,d4,b2,a5)

Č: Kg8,Dc7,Vc2 (h6,g6,f7,e4,b7,a6)

V této pozici se černý vcelku pochopitelně vzdal. Hrozba Vd8+ s následným matem je samozřejmě děsivá. Svoji roli jistě sehrál i respekt k soupeři. V pozici je ale nádherná varianta 1)……Kh7   2) Vd8 Df4+ !!! a stále se hraje!!!

Pokud někoho z Vás, nebo Vašeho kamaráda, potkala v letošním horkém létě na šedesáti čtyřech políčkách podobná šachová krása, zajímavost, či perlička od bohyně Caissy, podělte se o ni na tomto blogu s námi. (případná adresa na zaslání chladek@dsbrno.cz)

------------------------------------------------------------------

Na email mi Neklan Vyskočil zaslal partii GM Pavla Blatného:

Blatný,Pavel - Watson,John
USA 1998

1.e4 c5 2.b3 b6 3.Jf3 Jf6 4.e5 Jd5 5.g3 Sb7 6.Sg2 g6 7.Sb2 Sg7 8.De2 e6 9.Ja3 Je7 10.Jc4 Jc8 11.h4 h6 12.h5 d5 13.exd6 Sxb2 14.Jxb2 Df6 15.hxg6!! Dxb2 16.gxf7+ Kd8 17.Dxe6!! Dxa1+ 18.Ke2 Dg7 19.Je5!! Sxg2 20.Vxh6!! Se4

21.Vh7!! Sxh7 22.Dd7+!! Jxd7 23.Jc6#  1–0

Dostal jsem email od jednoho kamaráda, dal mi souhlas k jeho otištění na blog. Sice není o šachu, ale možná Vás taky zaujme:

 

Ahoj Vlastíku, každého občas potká něco mimořádného a v minulém týdnu se něco takového stalo i mně.

Chci Ti povědět pravdivý příběh, který Ty jistě oceníš, a dojalo to i mne, bezcitného bastarda...
Když zemřel otec, tak matka postupně revitalizovala, a začala se; po sedmileté službě otci, jenž byl upoután na lůžko; vracet do normálního života.
Matka byla Němka po své matce, takže já jsem padesátiprocentní Němec. Její příbuzenstvo německé národnosti, bylo po II. světové válce vysídleno do Německa. Jen její rodina zde byla ponechána, její otec byl Čech a navíc lékař, takže byli podrženi v ČR. Zbytek rodiny,  její velká část byli fašisti, šli do internace a odsunu, někteří to nepřežili, ale taková byla doba. Byl tam i její bratranec, který se narodil v roce 1936.  Matčině otci, lékaři, se podařilo tohoto kluka i s jeho otcem, tedy jeho švagrem, vyexpedovat ze sběrného tábora. Bydleli u nich v Holešově až do odsunu. Kluk chodil do školy, jeho otec byl nasazen na odstraňování válečných škod a úklidu města. Ve shromažďovacím táboře by ten kluk nepřežil... Na starosti ho měla moje matka Libuše, a musela ho pořád hlídat, aby ho česká děcka neukamenovala, jako Němce. Nějak to zvládla, hodně se sblížili, také se s ním učila, a měl dobré vysvědčení. Jmenoval se Josef Matyáš Erben. V červnu 1946, přišel pokyn k odsunu, den před odjezdem je odvezli do shromažďovacího tábora do Bruntálu, a druhý den odjel transport do Německa. To ho viděla naposledy...
Po roce 1990 se přihlásili a dojeli všichni příbuzní, kteří zmizeli, nebo po roce 1948 emigrovali do Austrálie, USA, Kanady, Švýcarska, ale z Německa nikdo.
A pak, jak matka ovdověla, tak začala rovnat staré fotografie, a povzdechla si, jak asi skončil Pepa. A tak jsem začal v zimě pátrat, a po dlouhých peripetiích jsem se dostal na německý Červený kříž, se kterým jsem se dohodl na dohledání zmizelého příbuzného. No a minulý týden matka dostala dopis z Berlína, kdy jí odepisuje manželka jejího bratrance, velmi hezky a přátelsky a s velkým zájmem o setkání. Josef bohužel zemřel v roce 2008, kdybych měl impuls, tak jsem ho mohl najít dřív, a mohli se ještě vidět. Ale po synově promoci v září ( snad ), tam pojedeme, a bude to jistě velmi emotivní setkání. Manželka psala, že často vzpomínal na ten rok v Holešově, na sestřenici Libušku, jak díky ní přežil. A v důchodu sepsal paměti na své dětství ve Vítkovicích, na poválečný pobyt v Holešově, na odsun do Německa, a první poválečná léta v Německu. Nikdy neměl sílu se pak do ČR vrátit na návštěvu, ale často a hezky vzpomínal. Tak se všichni těšíme na setkání, zůstala po něm manželka, a syn Thomas s rodinou.
A mně osobně z tohoto příběhu plyne ještě další poučení, máš li myšlenku, tak její realizaci neodkládej. Protože v porevoluční euforické době, jsem několikrát přemýšlel, co se s ním asi stalo, a proč se nepřihlásil, jako všichni ostatní příbuzní z celého světa... Ale zůstalo jen u myšlenky, bez její realizace... Mohli jsme se všichni ještě setkat...
Nechci Tě tímto příběhem unavovat, ale mně to připadá zajímavé, chtěl jsem se o to s Tebou podělit.


Srdečně zdraví
Pavel
 

-----------------------------------------------------------------------------------

Dobro a zlo v komunikaci

     Asi tak před rokem jsem si na blogu mého kamaráda přečetl zajímavou úvahu na téma komunikace anonymního obecního úředníka s řidiči projíždějícími obcí. Kamarád , také Vlastík, je slušný člověk. Rád lidem vyká a tykání často odkládá až na pozdější dobu . Byl vychováván k úctě ke starším, ke zkušeným a k váženým lidem. Těm se přeci zpravidla vyká.Velmi se proto pohoršuje nad tím, že mu kdosi anonymní , nějaký obecní úředník, tyká pomocí cedulky „ Zpomal“, když projíždí obcí vyšší než je povolená rychlost. Ano, je si vědom svého přestupku, ale nechápe, proč mu úředník, kterého nezná, tyká  a apriori nikdy nezpomalí. Když  se v jiné obci  objeví cedulka „Zpomalte“, řekne si, tady žijí slušní lidé, cítí se skvěle , užívá si tu nečekanou porci úcty  a automaticky zpomalí. Ač zní jeho úvaha trochu humorně, přesto obsahuje jeden,  nikoliv nepodstatný, sociologický problém vhodný pro další zkoumání. Tím je způsob a obsah   komunikace jakéhokoliv subjektu s jinou , často velmi nehomogenní sociální skupinou, jakou jsou například řidiči, kuřáci, sportovní fanoušci. Z uvedeného je pak patrné, že často může být způsob sdělení v rozporu s vnímáním určité části oné nehomogenní sociální skupiny. Nejsem schopen zcela vyhodnotit jak veliká je podskupina  slušných lidí (řidičů) v sociální skupině řidiči , ale má osobní zkušenost mi říká, že těch, kteří nedodržují předepsanou rychlost v obci je většina. Mimochodem, je  z tohoto pohledu zcela evidentní kdo je slušný a neslušný řidič projíždíte-li Švédskem. Těmi, kdo dodržují předepsanou rychlost mimo obec jsou švédové. Těmi, kteří stále předjíždějí auta jedoucí maximální povolenou rychlostí jsou pak automobily s poznávací značkou CZE, PL, D, NL. Domnívá-li se onen anonymní úředník a často mu k tomu mohou sloužit i různé statistické údaje, že  většina řidičů nedodržuje povolenou rychlost v obci a tím ohrožuje někoho jiného a chce-li je nějakým způsobem ovlivnit (přimět ke slušnému chování) stojí před nelehkým úkolem. Jaký má zvolit způsob komunikace právě s onou většinou.

     Jako mladý člověk jsem v praxi řešil obdobný problém. Bylo to v období vojenské služby v Žatci. Měl jsem na starosti vojenský klub. V něm bylo zakázáno kouřit a kouření v oněch prostorách bylo také vzhledem k dalším okolnostem i nevhodné. Zákaz však byl permanentně porušován. Jeho porušování nezamezily ani kázeňské tresty. Když jsem se zamýšlel co s tím, promýšlel jsem, kdo vlastně tvoří onu sociální skupinu kuřáků, stále porušujících zákaz, kdo je v této skupině hierarchicky nejvyšší neformální vůdce a jak on je schopen či neschopen vnímat určité pokyny, žádosti, schopnost se podřídit či jak vnímá svobodu svého jednání a pod.  Dospěl jsem k závěru , že zásadní způsob komunikace musí být takový, který pochopí on a přes něj bude ovlivněna celá sociální skupina. Když jsem to pochopil vytvořil jsem velkou ceduli a umístil ji na vstupu do vojenského klubu. Ke dveřím pak zajistil velký stojanový popelník. Na ceduli bylo prosté :  „Vole, zanech tady své cigáro !“. Úspěch byl okamžitý ! V klubu se nekouřilo ! Nekouřilo se do té doby, než jistý důstojník (politruk, jak se jim říkalo) došel k názoru, že takovýto způsob komunikace je nevhodný v Československé lidové armádě, nařídil ceduli zničit a já byl za celý komunikační pokus kázeňsky pokárán. Od té doby se přes další zákazy a kárné tresty kouřilo dál, ničilo se linoleum, propalovaly se potahy na židlích apod.  I jednání onoho politruka bylo způsobem komunikace s onou sociální skupinou. Bylo však způsobem komunikace založeném na představách o morálním kodexu vojína ČSLA a autoritativním principu řízení, nikoliv však na pochopení struktury a chování oné sociální skupiny a proto bylo také neúčinné.

Znalost reálného života – základní faktor  úspěšné komunikace

     Docílit nějakého představovaného výsledku v komunikaci mezi subjektem odpovídajícím za správu určitých činností  a sociální skupinou, které se ona správa týká, je podmíněn mnoha faktory. Protože sociální skupiny jsou jediné reálné  skupiny, ve kterých žijeme považuji za nejdůležitější faktor znalost reálného života této skupiny, její obyčeje, zvyky, tradice a hodnoty  tj. předměty, vlastnosti,vztahy, myšlenkové postupy a produkty, které mají pro člověka význam a jedinec se snaží o jejich dosažení. Nemusí se přitom jednat o jejich dosažení reálné, jsou to spíše než cíle, směrníky v chování. Orientací na hodnoty získává chování člověka smysl, význam.

 Představovaným výsledkem oné komunikace pak je soulad chování skupiny s normami, které jsou prosazovány prostřednictvím onoho subjektu odpovídajícího za správu určitých činností, a které stanovují meze v chování tím, že určují, které konkrétní chování jedince je pro společnost přípustné a které ne .

     Jestliže hodnoty se spíše vztahují k definicím dobra a zla pak normy jsou především definicemi pro společnost přijatelného chování. Kdo však tvoří  tyto normy ? Jsou to stejní lidé patřící např. k výše uvedeným  sociálním skupinám ? Ano i ne ! Samozřejmě, že to jsou reální lidé a ti reálně žijí jen v sociálních skupinách, Na straně druhé to jsou lidé, kteří tvoří samostatnou z nich vyčleněnou sociální skupinu. Ta nabývá nových znaků. Jí uznávané hodnoty nejsou pouhým aritmetickým součtem hodnot lidí z různých sociálních skupin, ale na straně jedné kompromisem v boji o převažující hodnoty ve skupině a na straně druhé také i výsledkem mocenského boje. Takovouto sociální skupinou je např. parlament republiky nebo krajská zastupitelstva.  V nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR  tak do popředí vstupuje komunikace mezi těmi, kteří chtějí být zvoleni s následným vytvořením oné zvláštní sociální skupiny parlamentu  a velice strukturovanou sociální skupinou voličů. Přesto že sociální skupina voličů není totožná s obyvatelstvem určitého teritoria pojímá v sobě všechny hodnoty uznávané obyvateli tohoto teritoria. Normy jako společensky žádoucí chování vznikající  ve vyčleněných skupinách (parlament, zastupitelstvo) pak nemusí být vždy výsledkem kompromisu hodnot skupin voličů. Mohou být a zpravidla bývají odrazem hodnot vítězné skupiny nebo koalic. To by jistě nebylo tak špatné, pokud by k výsledku docházelo skutečně bojem hodnot mezi sebou.  Vzpomínám, že při jednom televizním pořadu „Máte slovo s M.Jílkovou“ v ČT k církevním restitucím  pan poslanec Marek Benda reagoval na argumenty „zástupce lidu“, spočívajícím v názoru, že  průzkumy zjistily , že až 80 % lidí si nepřeje přijetí zákona o církevních restitucích v současné podobě,   proti argumentem, že Právo a spravedlnost  je nad všechny tyto průzkumy a přání.  Jakoby tady bylo nějaké abstraktní právo mimo nás. Neznáme žádné právo samo osobě, tedy mimo lidskou společnost.  Známe však z historie, že za různá práva a spravedlnost v takovémto pojetí se vedly a dodnes vedou svaté války . Vzhledem k tomu, že základem každé komunikace je naslouchání pak si dovolím poznamenat, že   pan poslanec málo naslouchal, čímž chyboval v komunikaci nebo  nevěděl co mluví nebo jen zakrýval podstatu toho, že každou normu vytváří zase jen určitá sociální skupina , v tomto případě skupina, která příliš nekomunikovala s voliči. Uvědomíme-li si, že výsledky minulých voleb nebyly výsledkem souboje idejí a hodnot jednotlivých sociálních skupin, ale výsledkem souboje mediálních agentur , které si politické strany najímaly na volební kampaň, pak za každým takovýmto projevem respektujícím hodnoty jen jedné skupiny musíme zákonitě vidět logo této skupiny a je úplně jedno zda toto logo propaguje církevní restituce nebo nepromyšlené (že by?) fotovoltaické elektrárny nebo nevhodně modifikuje sociální politiku státu. Vždy však jde o výsledek komunikace subjektu se sociálními skupinami bez důkladné znalosti hodnot těchto sociálních skupin a podmínek, ve kterých se nacházejí,  bez patřičného naslouchání. Volební kampaň by měla být prostorem pro komunikaci mezi kandidáty a velmi strukturovanou sociální skupinou voličů. Zaměření se jen na jednu část voličů za účelem vítězství lze považovat sice za účelné, ale ze společenského pohledu za chybné a to především proto, že prosazování hodnot (musíme plnit sliby dané našim voličům) jen jedné skupiny nutně vede dříve či později ke konfliktům. Ty spočívají  v tom, že je snaha vytvářet takové normy, kdy jedna skupina zcela nebo z velké části potlačuje hodnoty jiné skupiny voličů. Všichni prostě v této zemi nemohou být podnikatelé, stejně jako všichni nemohou být  zaměstnanci. Nenaslouchání nebo špatné naslouchání zájmů, potřeb a všech hodnot jednotlivých strukturovaných částí sociální skupiny voličů nutně vede vítěze voleb k prosazování jednostranných zájmů a hodnot a je opět zcela jedno zda jsou to hodnoty takzvaně levicové nebo pravicové. Je otázkou zda pak takovýto způsob komunikace nevede k určitému stupni fanatismu tak, jak jej pojal známý izraelský prozaik Amos Oz ve své eseji „Jak vyléčit fanatika“ když uvedl, že „ Podstata fanatismu spočívá v touze přimět druhé ke změně.Je to vlastně ona docela obyčejná potřeba vychovat souseda, zkultivovat manžela či manželku, udělat z vlastního dítěte nebo bratra nového člověka, místo toho, abychom se smířili s tím, jací jsou.“