Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Ancien

[23.07.2013 23:03:43]

Někoho z Vás možná zaujaly Ancienovy příspěvky (leckdy docela kritické). Tak dvakrát do roka si spolu zajdeme na kávu a několikrát jsem ho zval na cyklistický výlet nebo Vycházku. Ale jemu se do společnosti nějak nechce. Myslím, že je trošku „samotář“.
    Letos v Alpách jsem si, s neklidem v duši, na Káju několikrát vzpomněl. Jak se mu asi na Jeho výletě daří? Jak se probíjí Pyrenejemi? Ten neklid ale možná byl i o tom, že bych tam rád byl s Ním….
    Pořádal jsem Anciena o několik řádků o jeho letošním putování. Třeba Vás taky zaujmou………

                                        Vlastík

Letní osvobození (od podnikání, od šachů, od bowlingu – prostě od stísněnosti uzavřených prostor) může přinést cyklistika. Radostné putování krajinou, kde v každém věku můžeme dojít k uspokojení při dosažení rozumného cíle. Na rozdíl od Vlastika a jeho party a taky přiměřeně svému stáří nehledám samoúčelně extrémní výkon, ale sedlám své silniční kolo s nejméně patnáctikilovou bagáží a vydávám se na dlouhou cestu, kde překonání třeba i extrémních překážek není cílem, ale samozřejmou nutností pro pokračování v cestě.
    A tak (opět na rozdíl od Vlastíka) nebojuji s žádným „skřetem“ v sobě, naopak mu klidně podlehnu, zastavím v kopci i když nemusím, nepočítám kilometry ani převýšení, sesednu s kola i před posměšnými pohledy švarných cyklistek. Už si nemusím nic dokazovat! Mám totiž před sebou cíl! Nevezu s sebou žádné měřidla, řídím se podle slunce a počítám i s tím, že někde budu trochu bloudit a věřím, že díky svému správnému rozhodování všechno dobře dopadne.       
    O loňské cestě z Arles k Pyrenejím jsem pro rodinu a přátele napsal a vydal skromnou knížku, z úvodu přepisuji následující text.  
       Jako kluk jsem kolo neměl, o to víc si ho užívám teď. Putovat po Francii na kole je zážitek. Ty cesty mají počátek a cíl, mají smysl. A kolo je tady především dopravní prostředek. (Není tréninková pomůcka, není módní sportovní nářadí, není nástrojem k exhibici nabušeného     svalstva, není důvodem k módní přehlídce lesklých dresů, není fetišem.) Při takovéto cestě má kolo svůj původní smysl: je dopravním prostředkem, kdy cyklista vlastní silou se blíží tam, kam chce přijet. To není banalita. To je původní smysl dopravního prostředku. A v této době, v této rychlostí posedlé době je důležitá i podmínka: vlastní silou.                                                  
   Radost a přímo smyslová rozkoš provází cyklistu nejenom při letu dolů při dlouhých sjezdech z průsmyků, ale také při lopotné dřině při nekonečných stoupáních, kdy kromě své zpocené váhy vleče nahoru i všechnu bagáž potřebou k cestě, kdy už už to vzdává a najednou před sebou uvidí horizont, za kterým se cesta lomí a dojede nahoru stoje v pedálech a spokojený.    I když ve Francii silničáři obyčejně naskládají těch horizontů za sebou víc a nikdy není jisté, že už je poslední.
    Chodec a jeho pohyb je existenčně spojen se zemí, cítí ji pod sebou, je to jeho jistota i omezení. Oproti cyklistovi má jednu výhodu: může se zastavit a pozorovat. Nebo se zamyslet,  lelkovat, zevlovat, nebo to všechno jenom předstírat opřen o strom nebo zeď a odpočívat.       Cyklista neošidí fyzikální zákony, které ho udržují v sedle pouze pokud je v pohybu. A pohyb fyzický vyžaduje ještě rychlejší pohyb mentální, bystrý a rychlý úsudek, okamžitá rozhodnutí. Nikoho nepřekvapí spící nebo dřímající chodec, spící cyklista by byl sebevrah. Ale k tomu dojít nemůže, v cyklistově těle bouřlivě proudí krev, srdce hlasitě tepe a zásobuje řádně nejen mozek, ale i všechny údy jeho těla.
  Většinou si ale připadá jako pták, nízko letící nad krajinou. A není to nadsázka: není spojen se zemí, letí těsně nad ní v „létacím“ posezu. Ruce jako křídla - natažené dopředu, stejně tak jako tělo, hlava vysunutá z ramen, zadek vytrčený, jen ten ocas chybí.(Ten bohužel strádá v těsném sevření, jediný orgán, který při cyklistice trpí.)
    Přejíždět terénní hřbety a vlny je přímo dobrodružství: z kopce to roztočit na nejvyšší rychlost a skoro dojet na vrcholek toho dalšího, jen trochu přišlápnout, pár otoček na ještě těžký převod a hup!, jsme na kopci, a znovu…Je pravidlem, že protilehlý kopec před námi se zvedá přímo hrozivě, ale čeká nás překvapení: sotva k němu přiletíme hnáni setrvačností, jakoby se zploštil, zmenšil a byl vstřícnější. Jakoby potvrzoval pravidlo: s chutí do toho, půl je
hotovo.
    Na kole neztrácíme přímý kontakt s přírodou: tu nevyhneme blátivé kaluži, tu ucítíme vůni levandule, tu objedeme nemotorného brouka, tu uvidíme keř na vyčurání a snadno zastavíme. Kdekoliv. Projedeme frontami aut ve městech a parkujeme všude.  Nejsme tak svobodni jako poutníci – chodci, ale jsme svobodnější v rozhodování, protože pár kilometrů navíc pro nás  nic neznamená, pro chodce jsou to hodiny lopotné chůze.
    Už jsem napsal při cestě z Tours, že největší nebezpečí číhá na cyklisty na cyklistických stezkách a jsou to právě cyklisté. Protože to, že někdo sedne na kolo, ještě z něho neudělá ohleduplného člověka, jede tak, jak žije: sobecky. Na silnicích jsme se ale nesetkali s nebezpečnými šoféry, nikdo ani nezatroubil i když  dlouho nemohl předjet. Naopak v kopcích (kde ještě déšť nesmyl nápisy po Tour) jsme občas zaslechli: Bon courage!  (Ovšem ve Francii jsme ani neviděli kuriozní upozornění: Zvýšený výskyt cyklistů. Jsou totiž všude.)
    Můj kamarád cyklista, šachista, bowlista, optimista, píše pro své příznivce blog. Jednou zavzpomínal na svoje mládí a citoval paní učitelku, která když mluvila o řecké historii, tak jim vysvětlila pojem kolokagathia (jak napsal). To je moc pěkný překlep, kolo nás skutečně může přiblížit stavu, který Řekové pojmenovali  καλοκαγαθίαa.

    Snad nemusím podotýkat, že poslední odstavec se týká Vlastíka na jehož přání jsem tento text napsal.



                                        Ancien

 

fotografie

zobrazeno(14528x) | příspevky(8x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

05.08.2013 21:45:43 | pavel zeman

Co dodat, tiše závidím ale jsem hodně přející.Některé věci se nedají vrátit.Za mlada jsme takové možnosti neměli.Ještě jenou přeji všem úspěch a sobě též.Jen zvolna a ohlédnise Pavle.

26.07.2013 22:12:55 | martin h

Pěkné povídání a výkon od Anciena. V jeho letech a ještě takovou dálku zdolat na kole, je obdivuhodné. Přidal jsem ještě příspěvek k předchozímu blogu (Jantarová stezka), protože sem to už asi nepatří.   

25.07.2013 10:55:39 | ancien

Dodatek:

   Jen lenost bez přemýšlení mne vedla k tomu, že jsem pro název toho negativistického a pochybovačného JÁ (které nám říká co se namáháš, neděj nic, nepiš – všechno tady už bylo, vždyť je to všechno jedno…)  zvolil určitě nevhodné slovo skřet – to proto, že jsem si je asi pamatoval s diskuze pod Tvým článkem. Měl jsem si ho kliknout.

   Ještě k diskuzi: velmi si vážím lidí, kteří k cestě do práce (sám jsem to taky provozoval) volí kolo! Důvody jsou jasné. A patří k nim pěkné příběhy, na příklad ten jak nejlepší vrchař na Tour jezdil v Kolumbii do školy namáhavě do kopce, nebo jak Pavel Doležel (kdopak ho pamatuje), v každém počasí jel do práce do Brna z Černé hory a stal se příkladem houževnatosti a pevné vůle.

   Odpověď na otázku proč jedu do Francie a nejezdím tady? To už je na delší povídání na jindy. I s tím nebezpečím na starých cyklostezkách podél Atlantiku.  

   A nakonec pochybnost: nevím jestli je text (původně napsaný jako úvod většího celku) úplně vhodný k blogování, teď bych to napsal určitě jinak protože letošní cesta přes Pyreneje, a dál přes Španělsko by si to zasloužila. Tentokrát jsem se vzdal fotografování a musím uvést autora: Jan Zahradníček.

25.07.2013 08:35:51 | Vlastík

Napsal jsi to Anciene moc hezky, jen jedinou výhradu – myslím, že naše cyklovýlety nejsou samoúčelné. Ale možná jsem to jen špatně pochopil.

Následující jsem nestihl napsat už k minulému článku. Já jsem v něm nikde nepoužil slovo skřet. Jen Vetřelec nebo zlé druhé já apod. To slovo skřet mi vůbec nedělá dobře. S Vetřelcem se dá bojovat z očí do očí, dá se ho i vážit, ale se skřetem to neplatí. To slovo mi fakt vadí.

 

25.07.2013 03:35:15 | Michal

Svistim si to tuhle na kole z prace, uz je vecer, skoro tma, po cyklostezce objizdim Komarov. Kdyz tu, nahle, primo proti mne do svetel me svitilnicky vbehne chlap - ruce a nohy roztazene, rudy v ksichte - paneboze asi nejaky uchylak! Malem padam z kola, bojim se co mi udela ... az pak jsem si vsiml, ze ma na nohach brusle (a asi to moc neumi). Ale vydesil mne, jen co je pravda. Pekny den vsem!

24.07.2013 20:00:46 | Wlk

 Tiež mám rád bicykel. Zelený ako Sagan. Ale tento týždeň nie. 3 defekty mi radosť zobrali. 

24.07.2013 18:01:29 | Tobi

 

Velmi pěkné! Článek, fotografie i Vaše vnímání cyklistiky. Také jsem si konečně pro letošek po nepříjemné nemoci a dlouhém doléčení, mohla dovolit pomalu „vyjet ven“. Jeli jsme ze severu na Kokořínsko na 4 dny (68,3km tam, 26,2km s výšlapem na Bezděz výlet, den válení na Mácháči a 72,8 km zpátky jinou cestou). Pomalu, v klidu, bez přehnaných ambicí a „odněkud někam“. Bez okruhů, které by ráno začínaly na stejném hotelu, jako po pěti hodinách náročné cyklistiky a se stovkou najetých km na tacháči, končily. Bylo to – jiné. Putování. Víc krajiny, víc vnímání cest. Bylo to fajn. A vzhledem k tomu, že oba máme nášlapy, museli jsme tak vézt boty a kromě nich se do cyklobrašen nevešlo víc, než základní hygiena, zdrav. pomůcky a plavky jsem zjistila, že mi ke spokojenosti ještě pořád stačí i jedno náhradní trído, jako za časů vandrování. Což mě vzhledem k tomu, jaké množství věcí sebou mám potřebu pokaždé tahat, pokud jedu někam autem, poměrně překvapilo. Kolo je kamarád! Možná se příští rok konečně odhodlám objet naší českou kotlinu na kole. A zastavit se u Víti Dostála na farmě poděkovat za jeho krásné knihy. Jezděte na kole, všichni! Je to požehnání.

24.07.2013 11:37:13 | Petr N.

Zdravím, je hodně zajímavé přečíst si o cyklistice z úplně jiného pohledu, než ji vidím já, jako nadšený cyklista. Bez mučení se přiznám, že jsem právě ten cyklista, který používá kolo hlavně jako prostředek k udržování a zlepšování fyzické kondice. Není mi ale ani cizí spojovat příjemné s užitečným...
...vlastně, poslední dva roky najezdím většinu své roční porce kilometrů na cestě do práce a z práce. Pravda cesta z práce je daleko hezčí a zpravidla delší. Každopádně se dá říct, že používám své tréninkové náčiní i jako dopravní prostředek. Na svých cestách a výletech na kole často potkávám cyklisty v plné polní s bagáží, která obaluje celé kolo a v duchu si vždycky říkám, že takovou "kočovnou" cyklistiku já bych pěstovat nemohl. Prostě to není můj šálek kávy, což ale neznamená, že ke "kočovným" cyklistům nemám respekt, právě naopak. 

Ve Vašem textu mě, kromě jiného, zaujala část, že největší nebezpečí číhá na cyklisty ve Francii na cyklostezkách a jsou to právě bezohlední cyklisté. Já jsem ve Francii na kole nikdy nebyl a snad se to změní. U nás ale stále 100% platí, že největší nebezpečí číhá na silnicích. Ny silnici vjiždím vždycky s vědomím toho, že do značné míry riskuji. Podobné jako ve Francii je to na silnicích v Rakousku, respekt k cyklistům obecně jim můžeme ještě dlouho závidět. Jinak určitě je horší bezohledný řidič (a těch je u nás stále asi většina), než bezohledný cyklista. Proto mám raději cyklostezky. A co se týká cyklostezek, tak to je u nás kapitola sama pro sebe. Nemám na nich strach z cyklistů. Největším nebezpečím jsou chodci, kteří často nevědí kudy po cyklostezce jít a často skočí pod kolo právě ve chvíli, kdy je míjíte. Vrcholem všeho jsou chodci, kteří na cyklostezkách venčí své domácí mazlíčky. Nemám nic proti domácím mazlíčkům, jejich chyba to není, mohou za to právě za ti bezohlední majitelé, kteří si pletou cyklostezky s výběhy pro psy. Záměrně píšu výběhy, protože málokteří "pejskaři" mají svého miláčka na vodítku. Ať se přece proběhnou... Když už jsou bezohlední k cyklistům, prosím - je to jejich vizitka, ale zaráží mě, že nemají strach o život tvora, kvůli kterému neváhají "utrhnout si od huby" i to poslední co mají. 

To všechno, co píšu v posledním odstavcmi by se dalo vlastně shrnout tak, že v Česku nechybí respekt k cyklistům jen na silnicích, ale i cyklostezkách. A nepomůže ani, když je jasně vyznačeno, která část je pro cyklisty a která pro chodce. Snad se aspoň děti našich dětí dočkají obyčejů z Francie resp. Rakouska.        

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox