Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Game over

[20.07.2011 11:34:07]

K benzince jsem 20. 7. 2011 přijížděl v jednu chvilku až nečekaně rozechvělý a znervóznělý, sice končila jedna z nejdelších her mého života, ale že její konec na mě takhle zapůsobí jsem nečekal.

Celý život jsem možná až nezdravě soutěživý a hravý, ani si vlastně nepamatuji, kdy jsem nějakou, alespoň trošku rozumnou výzvu odmítl. Už v začátcích střední školy, když nám chyběly finance na taneční zábavy, mě parta vysílala hrát šachy o peníze. Ta věta nezní vůbec hezky, ale tak to prostě bylo. Většinou jsem zápasil o dvacetikoruny s tlustým, sebevědomým hospodským. Někdy když mu to nešlo mi nenápadně kradl ze šachovnice pěšáčky a pak se hádal. Místo zubů měl podivnou protézu, při hře si ji nevědomky v puse přehazoval, byly to hrůzné grimasy. Někdy se mi o něm zdávalo.

Na vysoké škole na Kounicových kolejích jsme hrávali mariáš. Když nás to popadlo byli jsme schopni hrát celé víkendy a vůbec nevnímat okolní svět. Ztichlou opuštěnou kolejní chodbou znělo jen naše flek a Re……

Při své první velké stavbě v Praze (Tramvajová trať Palmovka – Ohrada 1991) jsem se dostal i na obrovskou holešovickou tržnici. Chtěl jsem tam výhodně nakoupit střešní okna na chalupu, ale uvízl jsem ve spárech Jugoslávců a jejich slavných doopravdy skořápek. Za jednu ze svých životních výher považuji to, že jsem po prohře dvou tisíc (tehdy pro mě obrovské sumy) dokázal další hru odmítnout, peníze uchránit a nakoupit skoro všechno co jsem měl. Jiní tam dopadli hůře. Nikdy nezapomenu na zoufale brečícího starého muže, jenž přišel o všechny úspory. Od té doby jsem hazardu podobným hrám už nikdy nepodlehl a už vůbec ne s myšlenkou vydělat. Z tehdejšího krátkodobého negativa jsem dokázal udělat celoživotní pozitivum(!!).

Někdy v roce 1998 jsem okolo půlnoci zastavil na Shell v Králově Poli a natankoval. Uvnitř za pokladnou stála opravdu hezká a na první pohled zdálo se velmi sympatická pokladní. „Kolikpak už mám na kartě bodů za benzín“ pokusil jsem se ji neobratně oslovit. Koutkem oka se na mě podívala a nezúčastněně řekla „tři tisíce“. Už se mi tak úplně sympatická nezdála, ale ještě jsem zkusil inteligentní repliku; „To de ne?“ Podívala se kamsi skrze mě a ukončila rozhovor slovy; „To já už viděla i dvacet tisíc.“

Teď už hrávám jenom pro „radost“ ze hry a pro radost z výher. Nejde ale vždycky jen o první místa ve sportovních soubojích. Nejtěžší bývá překonat sám sebe, vyhrát hru či sázku uzavřenou sám se sebou.Právě proto nikdy nechci vynechat večerní šlapání na rotopedu , přitom by to bylo tak snadné, ale mám strach, že když jednou vynechám – pokaždé vynechám(!!). „Poctivá“ výmluva by se podruhé, potřetí zcela jistě, a už snadno, zase našla. Už se proto ani nepokouším sám se sebou smlouvat. Jdu a šlapu.

Kolektivní hry jsou samozřejmě mnohem lepší a příjemnější. Minulý týden jsem si zahrál v Olomouci Czech Open v bowlingu. Před samotným závodem se na pět minut pustí hlasitá rytmická hudba a běží trénink. Je to podobné jako dunivá hudba z reproduktoru před ostrým startem závodu horských kol. Jsou to chvíle, kdy se jakoby v transu uzavřu sám do sebe, a zaplaví mě adrenalin. Když cítím, že mě opouští jakákoliv bolest a starosti, že mnou prostupuje příjemné teplo a zároveň vzrušující napětí tak vím, že ten den by to mohlo být opravdu dobré. Směs zapomnění, adrenalinu, pozitivní agresivity, náznaku sexuality, snad jakási kombinace toho všeho mě může dovézt k dobrému výsledku a hlavně k nevšední pohodě a uvolnění. Možná ta předstartovní hlasitá hudba je i nevědomý pokus o návrat k divošským ohňům a rituálnímu křepčení okolo nich. I tohle se mi někdy v těch, pro mě emočně vypjatých, chvílích vybaví.

Když jsem tehdy odjížděl od benzínky, řekl jsem si v žertu jen sám pro sebe a možná trošku pejorativně na adresu krásné pokladní; „Jen počkej já nasbírám ne dvacet ale padesát tisíc bodů a pak se sem vrátím….“

Klopotně jsem je roky sbíral, ale jen za svoje auto. (přes firemní mechanismy by to bylo moc snadné a laciné). Někdy po pěti letech začaly Shell body podléhat inflaci a tak jsem si raději hranici poctivě zpřísnil na sto tisíc.

20. 7. 2011 Jsem na benzínce Shell v KrPoli natankoval, dal si kávu, popřemýšlel zaplatil a odešel. Nikdo nic nevěděl, nikdo nic netušil. Jen sám pro sebe jsem si řekl: "Hra skončila."

Vlastík

zobrazeno(10966x) | příspevky(16x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

05.10.2011 16:40:20 | ancien

POST SCRIPTUM…

Nedávno mě pozvali do místní školy abych s třeťáky pobesedoval o tom, jak se v obci kdysi žilo. Když zazvonilo, diskuze nebyla zdaleka skončená a tak jsem jim navrhl pokračování na internetu. Po obvyklé otázce: kdo má doma počítač, jsem ji raději otočil: kdo ho nemá? A přihlásil se v první lavici pouze jeden kluk. Všiml jsem si ho už dřív: bystré oči, štíhlé neklidné tělo, okamžité reakce, jasné názory. Zřetelně převyšoval průměr třídy.

„On je skoro jediný kdo nesedí u počítače, ale ví toho ze třídy asi nejvíc,“ pošeptala mně paní učitelka. „Možná právě proto!“ Bleskurychlá podvědomá asociace: Vlastík!

Kdybych ho měl přirovnat k nějaké šachové figuře, tak bez váhání: je to kůň, hřebec nebo spíš hřebeček. Ovládá a má pod kontrolou pole, jehož rozsah soupeř snadno posoudí chybně nebo nepřesně a proto chybuje. Když šachuje, tak král jen utíká, nikdo z jeho vojska mu nepomůže tím, že by ho kryl. Pohyb koně je nejzáhadnější ze všech, protože není lineární.

Rezignuji na psaní zevrubného portrétu nebo psychologického rozboru osobnosti, který by byl stejně jen velmi přibližný díky množství neznámých (alespoň pro mne) v rovnici kde na jedné straně spolupůsobením vrozených vlastností a vlivů výchovy a prostředí vzniká to tajemné X: osobnost! A v tomto případě hodně složitá osobnost, která chce vyniknout ve všem co dělá. A kupodivu se jí to docela daří, protože kromě píle a houževnatosti má štěstí být ve správnou chvíli na správném místě. Toho dokladem je i tato kniha, která pozornému čtenáři představuje Vlastíka docela výstižně přímo v textech které napsal. Představil se sám!

A přál bych čtenářům aby je mohli slyšet tak, jak je autor vypráví. Jsou ještě daleko šťavnatější, bezprostřední a s detaily, které popsat nejdou. Někdy vůbec nelze poznat hranici mezi dramatem a groteskou, mezi vážností a ironií. Ještě teď se musím smát historce o tom, jak Vlastík prohrál s mistrem světa Anandem, když zakopl při návratu do sálu o práh a při letu vzduchem zaslechl poznámku holčičky, která ho automaticky připočítala k těm, kteří už prohráli. A skutečně: když přistál u šachovnice, táhl v rozrušení k prohře. Vlastík vypráví v obrazech: snadno si třeba vybavím ty z poslední doby: vzpoura cyklistů na vyjížďce, sugestivní obraz ženy modlící se v prachu uprostřed dlouhé aleje stromů, léčitel, kterému bobtná celá ruka, tichý brloh věstkyně - kartářky…

Říká se, že oko je do duše okno. Zdá se mně, že u Vlastíka to platí dvojnásob. Nikoliv proto, že má oči dvě, ale proto, že jsou docela snadno čitelné. A tak je (nenápadně) sleduji. A někdy, uprostřed přátelské mimiky a živé gestikulace vidím v těch očích lhostejnost, zkoumavé očekávání, odmítání, ledový chlad. Do jaké míry se mísí nebo navzájem pronikají osobnosti kamaráda, sportovního soupeře, tvrdého podnikatele, pragmatického občana, skeptického komentátora, radostného hédonisty? To jde docela těžko odhadnout, ale jak už bylo řečeno: oči toho řeknou hodně.

Vždycky mě pobaví návštěva Vlastíkovy ředitelské kanceláře. Na jedné straně neokázalá skromnost a účelnost (která je mně velmi sympatická zvlášť u tak prosperující firmy), na druhé straně skoro barokně okázalý oltář za zády pana ředitele na kterém jsou uloženy desítky pozlacených pohárů všech velikostí a všeho druhu, třpytí se na slunci a zvěstují všem Vlastíkovy sportovní úspěchy a to vše v pointě s portrétem pana prezidenta s vlastnoručním věnováním. A hned vedle objemná skříň, ze které Vlastík (tentokrát s bezelstným a přátelským úsměvem) jako nějaký kouzelník vytahuje na světlo dárky pro svoje přátele. Dělá to upřímně a zřetelně radostně.

Ačkoliv jsem o generaci starší (a myslím si, že jsem toho zažil hodně), tak mám někdy pocit, že toho Vlastík ví o životě víc. Možná díky schopnosti empatie, možná pro svůj zkoumavý instinkt amatérského psychologa. Ovšem zatímco u mnohých (i u mne) vedou tyto vlastnosti k trvalé skepsi a defétismu u Vlastíka pozoruji opak: radostně užívá života pod vlajkou nezištného kamarádství a nezdolného optimismu. Kéž mu to vydrží!

Vlastíku díky. Karel Hledík (ancien)

29.09.2011 19:02:49 | Michal Minařík

Moc hezky napsaný článek, asi jeden z těch, co se mi nejvíc líbí. Možná proto, že není o šachách, kterým absolutně nerozumím....

Prostě ty jsi osoba, která si potřebuje něco dokazovat, ale v tom dobrém slova smyslu, máš v sobě něco, co tě žene k vyšším a vyšším výkonům, ale nepotřebuješ to pak dávat na odiv okolí a takových lidí dnes už moc není a já si jich nesmírně cením, obdivuju je a považuji si jich... Prostě skromný člověk .

Tvé slovní spojení "Hra skončila" jsem musel bohužel nedávno použít, poté co jsem zjistil, že jedna blízká osoba ze mě dělala skoro 2 roky pitomce. V jednu chvíli jsem praštil do stolu a řekl právě ono slovní spojení. Lepší že jsem to udělal teď (pozdě), nežli někdy v budoucnu (později)!

Nicméně, dovolím si podotknout, že vím o jedné výzvě, kterou jsi nepřijmul a předem jsi ji vzdal. Mám na mysli Chorvatsko 2010, kdy já s Jirkou jsme šli do té koule co Tě vymrští až do oblak.... Lámali jsme Tě, lámali, avšak bezúspěšně...

Jinak ještě jednou, gratuluju k dosažení "bodové mety" a sbírej dál..... 200.000 Points už na Tebe někde v budoucnosti čeká, ikdyž hra už skončila...

Měj se a pokračuj v blogu dál, vždy si ho rád přečtu

Michal

10.08.2011 17:20:16 | Pavel Zeman

Velmi zajímavý článek a ne jen o šachu i když Tě sach celý život doprovází.V článku je mnoho myšlenek tak jak šel život a jak si je nejen potkával, ale také jak jsi je vnímal.Vše prožité zústává v člověku a nejen ta drobná kladná hrdinství, ale i zápory a těmi se člověk snad celý život vyrovnává.Je příhodné, že po částech rekapituluješ protože to je cesta vždy v před.V článku je mnoho věcí obdobných, které jsem rovněž zažila příkladem uvedu jednou při zájezdu do Monte Karla jsem ze skupinou odvážějších navštívili kasíno a při odchdu jsem byl jedinný,který neprohrál svých pět franku, který každý měl.bylo to proto, že jsem se jen díval a nesázel jsem.Po revoluci mě skořábky také jednou dostali a to byl jednou pro vždy konec se sázením,Tak bych mohl pokračovat v dalších příkladech, ale mnoho let se známe a tak zústane je přání jentak dál.Je to zajímavé.Pavel

03.08.2011 19:18:43 | Vlastík

Hezký den Oto, abych řekl pravdu, čekal jsem takovýchto ohlasů trochu více. Ale moji známí mi spíše telefonovali, že její existenci také tehdy vnímali. Ale o ni vlastně ani nešlo, nakopla mě spíš ta věta - výzva.

Luboši ahoj - Špatná zpráva. Ale myslím, že se trochu mýlíš, ale možná, spíše já. Myslel jsem, že komentoval i letos. Když byl čas, přepínal jsem si CT4 a Eurosport a sledoval skvělou Tour de France. Škoda, že Roman K. nebyl ve formě. Pan Bakalář skutečně miloval cyklistiku a jeho velikost naštěstí nejde zpochybňovat.

Díky za Krásné příspěvky i všem ostatním. Někdy ani nemám odvahu je komentovat

Vlastík

03.08.2011 15:35:19 | Luboš

Jelikož vím, že Vlastík se nejen dívá dopředu, ale dokáže i bilancovat, proto si myslím, že na tento blog patří i tato smutná zpráva - dnes zemřel komentátor a OBROVSKÝ příznivec cyklistiky Robert Bakalář. Před rokem jsme v jednom blogu rozebírali jeho komentáře. Bohužel to byly jeho poslední. Mladším lidem to jméno možná nic neříká, ale my trochu odrostlejší víme... Pěkný zbytek léta! Luboš

02.08.2011 10:13:15 | Ota Valek

Hezký článek s neokázalým, ale o to působivějším koncem. Co asi dělá ta pokladní dnes? Je na mateřské, na dovolené v Chorvatsku, či bojuje na Šumavě za práva kůrovců?

02.08.2011 07:57:08 | MG

díky "marties" za příspěvek o ČP, dává to impuls jít dál...

25.07.2011 20:56:46 | Luboš

Perfektní článek s mnoha zajímavými myšlenkami. Vlastíku, blahopřeji k zajímavé a neobvyklé výhře. Trpělivost a vůle růže přináší... Všem přeji pěkný zbytek léta. Luboš

25.07.2011 10:01:05 | 64jezdec

Dobrý den, velmi zajímavé, vůle, vytrvalost, velmi důležité, pro získání úspěchu. Obdivuji Vlastimila, škoda, že takových lidí, jako je on, není více. Přeji pevné zdraví, ať se daří!

23.07.2011 20:35:59 |

Dík za příspěvky. Zítra, tj. v neděli, případně můžete zhlédnout v pořadu "Z regionu" další pořad o hotelu Sýpka. Tedy v neděli ČT v 18hod nebo v pondělí v 18hod. Pěkný víkend. Vlastík

22.07.2011 15:36:25 | marties

Ahoj Vlastiku, zdrav9m z Rabacu, je to tu uzasne, slunce more ryby, znas to, . K tem vyhram. Nedavnop mi znama rikala, ze za ni a jeji dcerou prisla na koupalisti moje 7 mi leta dcera, ze si zahrajou karty. cernyho petra. Jeji 5 ti leta dcera , se asi po patnacti mionutach hrani rozcilovala, ze ani jednou nevyhrala, tak jim to zacalo byt divne. No a zjistila , ze moje dcera mela toho Cernyho pertra takzvane cinknutyho. samozrejme jsem ji vycinil, ze podvadet se nema ani v kartach, ale vyplyva z toho jeden postulat. Nikdo nikdy v zivote nechce, aby mu zustal CERNY PETR. ani to sedmilete dite a ani nevi proc. Je to instinkt, ktery kdyz mas, mas predpoklad byt uspesny. mej se a drzim ti pesti, at ti nikdy nezustane v ruce ten CP. Cau martas

21.07.2011 20:28:45 | Lojza Kunc

Dobrý večer Vlastíku,

průběžně kontroluji Váš blog s očekáváním, kdy se na něm objeví něco nového. Upřimně musím říct, že se mi tento článek moc líbí, nejen díky zajímavě hravému příběhu, ale také i díky myšlenkám v něm obsažených. Hned ráno jsem si vzpomněl na Vaše slova: "jednou vynechám – pokaždé vynechám", když mě čekaly pravidelně opakující se činnosti, které mě ale ne vždy baví - po vybavení si uvedené věty se mi ale všechny povinnosti podařilo rychle splnit :)

Ať se Vám i nadále daří různé výzvy formou zábavné hry plnit.

Lojza

21.07.2011 14:07:36 | kyssling