Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Zelená louka

[18.05.2011 15:25:52]

 

………Při budování silnic v africké Sahaře jsem s oblibou navštěvoval příbytky obyvatel pouště. Obvykle jsem chodil sám, protože moji kolegové na popíjení nejistých arabských nápojů neměli odvahu, ale mě to bývalo v tu chvíli jedno. Většinou jsme pololeželi, poloseděli na koberečcích v písku a popíjeli místní omamný čaj, takzvané „šehý“. Pozorovali jsme poušť a s pomocí arabských slov si sdělovali ty nejzákladnější dojmy.
Při návštěvě oázy hluboko v poušti jsem u místního učitele s údivem zaregistroval, že jeho děti hrají snad doopravdy šachy. Učitel pohled zachytil, usmál se a za chvíli jsme se již společně probíjeli sicilskou obranou a královským gambitem.
Šachy nás spojovaly celou dobu, než jsme se s naší technikou přesunuli o kilometry dál. Na osamoceného arabského přítele si rád vzpomenu; pochopil jsem, jak dokonale platí náš šachový pozdrav………

(úryvek z knihy Gens una sumus)

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Rok 1988 jsem strávil v Libyi. Původně jsem tam jel vydělat peníze na koupi chalupy, ale zatímco ony dolary stále leží netknuty v bance, tak pracovní a životní zkušenosti nabyté v Africe jsem zúročil snad nesčetněkrát a byly mi k nezaplacení.
Shodou okolností jsem byl v prvním měsíci pobytu přidělen do skupiny, jež snímala polohopis a výškopis třináctikilometrového přímořského pásu, saharské pouště, pro výstavbu nové komunikace. Následně jsem se ocitl v týmu, jenž optimální umístění komunikace do terénu navrhoval. Nakonec jsem jako mladý inženýr, ale funkčně stále jen v pozici stavebního mistra, dostal důvěru, a s tím samozřejmě i úkol. Se superkvalitní sestavou strojů Caterpillar a s týmem zkušených posádek a dělníků vybudovat navrženou komunikaci. V těch chvílích, při pochybování sama o sobě, o svých schopnostech, jsem to samozřejmě nevnímal, až později mi došlo jak veliké jsem měl štěstí. Osahat si opravdu do písmene, od A do Z, výstavbu nové silnice „na zelené louce“ – resp. v rozpálené poušti, to  byla  pracovní a životní zkušenost, bez které bych třeba možná ani nebyl tam kde jsem dnes.
Při samotné realizaci jsem toho zažil samozřejmě moc a moc. Při nadšeném plnění pracovních úkolů jsem se dostal i do vyšetřovací cely a následně až k soudu. (ale soudce byl spravedlivý a velkorysý, moji omluvu přijal a udělil mi jenom pokutu)
Jindy při osamělé jízdě pouští moje oči spočinuly na hlavě hada omotaného kolem sedadla spolujezdce. V jednom z prvních dnů na stavbě mi ho tam (mrtvého) nepozorovaně nainstalovali „moji“ dělníci.
Řešila se i spousta pracovních problémů, např. písek z písečných dun, jemňoučký jako prach nešel hutnit, stále jsme nedosahovali hodnot únosnosti, požadovaných našimi nekompromisními stavebními dozory. (Ten můj byl z Indie, nosil obrovský turban, byl tlustý a v prvních týdnech jsem si před ním připadal jako králíček před kobrou, ale časem mě začal respektovat).
Písek jsme zkoušeli i míchat se sladkou vodou, draze kupovanou a dováženou z oáz. Nic nepomáhalo. Naše laboratoř nám nakonec doporučila zkusit mořskou vodu. V dvacetipětikubíkových nádržích jsme ze sto kilometrů vzdáleného moře vozili mořskou vodu a v písečných zemnících ji míchali s „duňákem“. Tahle směs už hutnit šla.
Těch příběhů by byla spousta, ty špatné zapadly a na ty příjemné docela rád vzpomínám.
Někdy se, při zahraničních dovolených, moji blízcí chystají na organizovaný výlet do pouště „za jejími obyvateli“. V těch chvílích já vím, že nepojedu, že tentokrát to bude beze mne. Zažil jsem je na vlastní kůži, v jejich prostředí, jako rovný s rovným. Teď už by to nikdy nebylo jako tenkrát. Bylo by mi líto, že se to už nikdy nemůže vrátit.
Po návratu do Brna, jsem začal poznenáhlu stoupat po žebříčku funkcí. To by bylo vcelku fajn, ale má to jeden průvodní efekt. Stále více a více mi začalo ubývat té pravé tvůrčí dopravní stavařiny a začalo přibývat něčeho jiného. Úplně jiných starostí a problémů. Ani vás s nimi samozřejmě nebudu zatěžovat, ale s jedním z minulého týdne se Vás pokusím jen okrajově seznámit.
Od doby co se pohybuji na kolejích (cca od roku 1983) navážíme kolejnice z Třineckých železáren na jedno z nádražích v Brně a odkud je následně dále distribuujeme.
Naposledy se jednalo o zásilku šedesáti tun.

V době vysílání klíčového zápasu našich hokejistů na slovenském mistrovství světa, se jeden náš technik ocitl náhodně nedaleko inkriminované vlečky. S údivem zpozoroval zrychlené pracovní tempo skupiny paličů, jeřábníků a nákladních aut likvidujících a odvážejících, na krátké kusy rozřezané a tím zcela totálně a nevratně znehodnocené kolejnice.
Následovala zásahová jednotka policie, vše bylo zdokumentováno, zdálo by se vše jasné.

 

Ale nikoliv, „pracovní skupina“ se vytasila s jakousi objednávkou vystavenou jen na základě občanky (!). Občanka samozřejmě kradená. I policie se vyjádřila o koordinované a docela sofistikované činnosti skupiny. Nechci vás dalšími podrobnostmi zatěžovat, je zřejmé,  že krádež přejde neodvratně  do ztracena. Bude to asi varianta Bílý kůň (jaký rozdíl od Bílé barvy popsané „1976“ v jedné z reakcí k minulému blogu „Vůně duše“). Zůstane jen a jen ta naše nemalá škoda.

 

Při jakémsi rozjímání a snad i poučení se, jsem si vzpomněl i na Lybii. Navštěvoval jsem tam na tehdejší dobu docela moderní obchoďáky. Při jedné z prvních návštěv mě zaujaly  hromady zcela nehlídaného zboží. Zmínil jsem se o tom svému, tam již zkušenému, kamarádovi. „Jsi tu nový“ jen pokýval hlavou. Za několik dní již kdesi jinde mi znenáhla řekl „Víš tady se nekrade“. „A jak je to možné“ opáčil jsem. „Podívej se na tamhletoho muže“ ukázal prstem. Ten muž neměl levou ruku, chyběla mu. „Tak proto“ dokončil kamarád.
Samozřejmě tenhle příměr nechci brát úplně doslova, tak jak vyznívá. Máme rozdílné přístupy k právu a k životu jako takovému.
Ale na malé zamyšlení o slušných občanech trápených zloději, o zákonech manipulovaných a zneužívaných gangy zlodějů, o ochraně soukromého majetku, to možná je.
Někdy se mi v noci zdává o písečné „zelené louce“.
Někdy bych se na ni docela rád vrátil.                                
 

 

Vlastík

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tento příspěvek je i o kolejnicích, ale spíše bohužel v negativním smyslu. Abych to trošku napravil tak mám jednu otázku: „Jestlipak poznáte, ze kterých měst a míst pochází poslední tři fotografie“? (našel jsem si je pro Vás v archivu fotografií staveb naší firmy)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

zobrazeno(8982x) | příspevky(14x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

05.06.2011 21:31:16 | Alda Nečas

Čau Vlastíku,zajímavý článek,po jehož přečtení mě napadá spousta myšlenek,ale to by byl můj příspěvek příliš široký.Takhle vyberu jednu zásadní myšlenku a článeček zkusím nazvat "Zločin a trest".Narážím tím na muže s useknutou rukou a pokouším se srovnat náš právní řád a islámské právo Šaríja.Jakýkoli právní řád by měl mít nějaký řád,učit lidi disciplíně i strachu,pokud by ho porušili.Šaríja na rozdíl od našeho práva řád má,navíc je daleko přísnější.Co takhle použít některé věci i v našem právním řádu?Nesouhlasím s názorem jiný kraj,jiný (ne)mrav,že se to k nám či do Evropy nehodí.Jen v Anglii je minimálně 3 miliony muslimů,ve Francii 5,a když se jdeš podívat třeba na fotbalový zápas německé reprezentace s tureckou,nevíš,kdo je domácí.Ale zpět k věci-neříkám,že za krádež by hned měli sekat ruku,ale mohl by to být jeden z možných nejtvrdších trestů,který může soudce vynést a zloděj by si to měl uvědomovat.Můj kluk se nedávno ošklivě vyboural na kole a já jsem mu tvůj článek přečetl s tím,že k tomu něco napíšu.Víš,na co se mě zeptal,Vlastíku?Co se stane,když ten muž s useknutou rukou něco ukradne podruhé.Odpověděl jsem,že nevím,možná mu useknou druhou ruku,možná skončí přímo na popravišti,ale podle mého takový člověk už nikdy nic neukradne,protože ví,co by následovalo.Navíc je takový člověk ocejchován,všichni ví,že kradl.Možná by to chtělo takový cejch i u nás,ale náš právní řád je příliš humánní,ke zlodějům příliš tolerantní.Konečně o tom svědčí i nový zákon o (ne)přiměřené sebeobraně,ale to už je zase jiná kapitola. Můj syn má shodou okolností mimo jiné zlomenou pravou ruku-vše,co může,dělá levou,ale pochopitelně ho zranění limituje.A právě zkušenosti se zlomenou rukou ho přivedly k  tomu,že řekl,že kdyby žil někde v arabských zemích,určitě by NIKDY NIC NEUKRADL.

Měj se Alda

 

 

 

 

 

28.05.2011 18:35:00 | Vlastik

Hezký příběh.

28.05.2011 11:56:40 | Marcela

Ahoj Vlastiku, zase pěkný článek. Chápu tvoje smíšené pocity z porovnávání dvou tak rozdílných světů. Mám taky něco. Před deseti lety jsem žila nějaký čas v Tunisu, pracovala jsem na pozici technicko-obchodní manažerky v jedné menší stavební společnosti. Bydleli jsme v bytě v rezidenci a jednoho večera někdo zvonil. Zvedla jsem domácí telefon a dole od dveří se mě nějaký mužský hlas velice špatnou francouzštinou ptal, jestli jsem kdo jsem. Odpověděla jsem že ano , ale že nechápu na co to chce vědět. Protože jsem mu opravdu velice špatně rozuměla, sebrala jsem se a jela jsem dolů. U dveří stál starý seschlý muž a v ruce držel moji peněženku. Ve mně by se krve nedořezal. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem ji někde ztratila.  V peněžence jsem měla veškeré doklady, bankovní karty, peníze a povolení k pobytu a podle tohoto povolení, kde bylo bydliště mě ten pán našel. Peněženku jsem ztratila dopoledne na trhu, on jí našel a donesl mi ji přes půl města a vůbec nic tam nechybělo. Popřál mi pěkný večer a nevzal si ode mě ani peníze na taxi. Tak Ti nevím, jestli bych to zažila tady, chtěla bych věřit  že ano. Ahoj všem.

26.05.2011 08:15:32 | Pavel Zeman

Článek je silně emotivní a já ho dělím na tři statě.Pro vnitrozemce je SAHARA zvláštní,má svoje proměny a kouzla,.Být tam ve dne i v noci byl pro mě neuvěřitelný zážitek.Snad jsem pochopil,že pro domorodé obyvatelstvo je to pevné pouto a pro veškeré těžkosti poušť neopouští.V myšlenkách se tam vracíš já také. Většina článků je prokvetlá šachem a všude na světě jsou si lidé tím  bližší a pomalu roztaje odstup pokud najdou lidé splečnou notu, potom  je to zbližuje.V poslední části politování hodný čin včetně nadneseného příměru"Podívej se na tamhle toho nemá levou ruku",proto se u nás nekrade.Nutí mě to říct, v Brně na Kobližné ulici byla notářská kancelář a tam byl člověk bezruký Frantík se mu říkalo, ale neměl to od krádeže, ale od narození.Naučil se psát na psacím stroji nohama.Ale k tomu příměru tolik lidí a ve funkcích státních by bylo Frantiků. Pavel     

 

21.05.2011 15:31:51 | Vlastik

Jirko ahoj, za prvé pevně doufám, že mi dnes večer půjde karta a za druhé na tvoji otázku nemohu řící nic jiného než, že přeci VŮNĚ DUŠE. Vlastík

20.05.2011 13:26:12 | martin c

Napadá mě spousta příběhů, kde kvůli malé krádeži mohl třeba přijít člověk o život, ale to ti lidé zřejmě vůbec nedomýšlí. dějě se na světě spousta nešvarů, ale takoví prostě my "lidé" jsme

20.05.2011 13:26:00 | Luboš

Jeden z článků, které musím nechát ,uzrát", popřemýšlet... I ty dosavadní reakce jsou zvláštní, tajúplné...Znovu mě dostal pan Ancien. Děkuji, že pokračuje v komentářích dál. Velmi rád bych se dočkal okamžiku, kdy spolu bude rozmlouvat Vlastík s panem Ancienem. Vím jistě, že by to byl pro mě nezapomenutelný okamžik. Nesmírně si totiž vážím moudrých lidí... Pěkný víkend

20.05.2011 09:59:26 | Vlastík

pro 1976, pro anciena.......

Včera mě najednou z náměstí v Brně mě zaujal dokonalý Bílý tanec, bylo příjemné tanečníky pozorovat a  chvíli přemýšlet. Chtěl jsem zjistit jméno autora, sochaře, ale nakonec mi to přišlo nedůležité. Je krásně...

20.05.2011 09:14:28 | Jirka K.

Vlastíku krásný příběh s hořkým koncem. Na pozadí této krádeže si statečně válčil se smůlou, která tě provázela na bowlingu v Olomouci, podvědomí asi pracovalo někde jinde a pozitivní energie již na bowlingu nebyla přítomna? Já o kolejích nevím vůbec nic, ale Nové sady, Prahu i Liberec hádám ihned, otazkou pro tebe je, proč mě napadnou tyto tři místa ihned, bez váhání?  Jirka K.

19.05.2011 23:42:47 | 1976

Nebe je věčné a zem bez konce
nežijí samy pro sebe
a proto trvají
stejně tak moudrý se staví do pozadí,
ale objeví se v čele
odloží svoji osobnost,
a tím ji zachová!
Je naplněn,
protože je vyprázdněn.

Tao Te Ťing
(5. stol. př. n. l.)

19.05.2011 21:41:28 | ancien

Musím se přiznat, že jsem hned nepochopil, co se vlastně na tom nádraží stalo. Co vlastně ti zloději s nařezanými zcela novými kolejnicemi mohli udělat? Vlastně to nechápu stále. Snad to nezavezli do sběru železa? V každém případě je to přece snadný případ na vyšetření. Pachatel byl přistižen při spáchání trestného činu: co může ještě policie a soud chtít víc? Doufejme, že se dozvíme, jak to bude pokračovat…

Ano Vlastíku, stojí to za  zamyšlení, tak jako tisíc jiných věcí které prožíváme a ve kterých doufáme, že pomocí práva dojde k trestu nebo nápravě, že zvítězí tzv. spravedlnost.

A zkusme se zamyslet i nad tím, co to vlastně ta spravedlnost je.

Ovšem zajímavější bude výsledek takového zamyšlení: obecné konstatování (opakovaně omílané), že žijeme ve státě, kde je skoro nemožné úspěšně se domáhat práva je k ničemu!

Milý Vlastíku, změny můžou nastat jen tím, že každý začne u sebe a stanoví si nepřekročitelné hranice pro svoje etické a morální chování. Že to nejde? Že by vypadal jako vůl v této společnosti falešných soudců, inženýrů, zákonodárců, zastupitelů, lžistarostů a  podnikatelů s veřejnou mocí? Ale jistěže to jde, zůstane sice poctivý, ale chudý.

Moje zamyšlení vede jen k závěrům, které jsou velmi pesimistické. Tato společnost je nenapravitelná – tím nemyslím jen naše spoluobčany.  

Jaký je ale výsledek  tvého zamyšlení?        

19.05.2011 20:46:18 | Vlastik

To je neuvěřitelné. Naprosto precizní a rychlá odpověď. Pokud byste ale měli zájem, mohu výrazně přitvrdit. Zítra bych zkusil přidat další. A děkuji, velmi jste mě potěšil. (Nesháníte místo? Dobrých kolejářů je zoufale málo) 

19.05.2011 15:41:21 | Pavel Komprda

Zdravím Vás pane řediteli.

Pokusím se odpovědět na otázku, ze kterých měst pocházejí poslední tři fotky:

Na první fotce bych tipoval tramvajovou splitku na Nových Sadech v Brně.

Na druhé patrně křižování pozemní lanovky na Petřín u Nebozízku v Praze (stejné křižování je na lanovce na Hrebienok v Tatrách).

Na třetí fotce bych si tipnul tramvajovou splitku v Liberci (snad u terminálu Fugnerova). V Liberci totiž používají dva rozhody.

Šachům zdar

Pavel Komprda, pclector@gmail.com

 

 

 

19.05.2011 10:15:24 | Paulík

Moc zajímavé, poučné, pan. Ing,Chládek prostě dovede a umí.

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox