Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Poděkování andělům

[14.12.2010 11:40:09]

 

Pro Martu, Laďu, pana Páska a ostatní kamarády. Poslední blog
 
V říjnu 1989 mě na vlečce elektrárny Hodonín srazila drezína.
V dešti jsem tam zaměřoval geometrickou polohu stávajícího kolejiště. Soustředěn, jen na svoji práci, jsem nezareagoval, že, přes osazené zákazy vjezdu, se k mým nekrytým zádům nezadržitelně řítí osudová souprava vozidel. Náraz byl strašlivý. (Až později jsem se dozvěděl, že strojvedoucí byl v té chvíli opilý. Nikdy jsem se s ním už nesetkal, jen jednou, po pár měsících,  jsem v neutěšené zaplivané hospodě na Starém Brně v lehkém alkoholovém oparu a nedobrém psychickém stavu zaregistroval, že se ke mně blíží jakýsi chlap, přistoupil, přisunul ke mně tácek se třemi velkými rumy a se slovy „ seš tvrdej chlap“ již doufám navždy zmizel z mého života).
            Ve chvíli, kdy mé bezvládné a bezvědomé pozemské tělo leželo v blátě na kolejích,  moje duše zpoza stoletých stromů pozorovala nádherné venkovské sídlo – možná spíše palác, nacházející se na rozlehlé zelené louce přede mnou. Velkolepou bílou stavbu lemovaly žlutavé plameny, nebo spíše ozdobné girlandy? Nevím. Spokojeně jsem postával a odpočíval ve stínu stromů, v očekávání věcí příštích. Jediná lehce znepokojivá myšlenka, jež mě okrajově napadala, byla - zda ta krása přede mnou nemůže být, na místo nebe, peklo. Ale bylo mi příjemně, nechtěl jsem aby to mizelo…
Naprosto nečekaně a nepříjemně mě probudil  pocit vlezlé zimy, vlhka a bolesti.
            V nemocnici v Hodoníně jsem po několika hodinách podepsal revers, Hanička mě naložila do staré oprýskané stopětky a převezla do Brna. Každý kamínek jsem cítil až do morku kostí, v očích se mi mísily slzy bolesti a beznaděje.
            Z pobytu v úrazové nemocnici v Brně si po operaci  pamatuji jen to, jak jsem si neustále na sestřičkách vyprošoval silný lék proti bolesti, tuším se jmenoval dolsin. Za dlouhých nocí jsem jej polykal a unikal do fantasmagorických snů daleko od bolesti a reality. Když jsem se probudil, vzal jsem si další, závislost vznikala nekontrolovaně rychle.
            Z jednoho takového snu jsem se probudil a  zubožený bdící spolunocležník mi tichým hlasem říká „ty musíš být hodně pobožný, celou noc jsi volal Ježíše Krista“. To mě překvapilo. Postěžoval jsem si mu, že jsem celou noc plaval přes širokou řeku v níž, místo vody, byly jen krvavé kusy masa. Jeho reakce mě totálně překvapila. „Jaké bylo to maso? Vepřové nebo hovězí?“ Chvíli jsem přemýšlel a naprosto vážně podle pravdy odpověděl „spíše vepřové“. „Tak to je dobré, hovězí by bylo mnohem horší“ odpověděl a usnul. Ta nesmyslná odpověď mě nepochopitelně zmobilizovala. Začal jsem omezovat léky, teď již spíše drogy a asi za deset dní jsem byl propuštěn domů.
            Po půl roce jsme v Krasové koupili chalupu a začali ji, ale těžkopádně, rekonstruovat. Moje levá ruka byla stále ještě zdevastovaná, zeslabená, několik prstu nepohyblivých, přesto jsem neztrácel víru v rehabilitaci a i v rámci ní jsem se snažil podílet na pracech na chalupě. Jednoho slunečného dopoledne jsem vezl stavební kolečka plná sutě. Najednou jsem rukojetě pustil, napřímil se a jako zářivý blesk mnou projelo vědomí, že ruka nebolí, že ji mohu zvednout až nad hlavu. V následné vteřině mnou projel ještě zářivější druhý blesk a mně se vybavil osudový živý sen té uplynulé noci. Dodnes si ho naprosto přesně pamatuji.
            Do místnosti kde jsme spali vešla postarší žena celá v bílém. „Kdo jste?“ zeptal jsem se jí. „Jsem paní Marie“ odpověděla. „A co mi chcete?“. „Pomůžu ti“ a odešla.
            Věci pak vzaly rychlý spád a do  měsíce jsem ukončil rehabilitace. Moje levá ruka byla v úplném pořádku. Někdy s její pomocí zbavuji kamarády bolestí.
            Paní Marii jsem od té doby vnímal vedle sebe, alespoň jsem měl ten pocit, ještě několikrát. Když se v náznacích usmívala, věděl jsem, že má ze mě radost. Tehdy mi ještě ale všechny souvislosti nedocházely, a ani jsem tomu všemu úplně na sto procent nevěřil.
            V roce 1992 se privatizovaly Dopravní stavby Brno státní podnik. Dostal jsem skvělou finanční nabídku, jestliže u firmy zůstanu. Pragmaticky jsem cítil, že ji musím přijmout. Jednu slunečnou podzimní sobotu, v době rozhodování, jsem kopal na chalupě přípojku a přemýšlel o budoucnosti. Najednou jakoby nějakým impulsem se ve mně všechno zlomilo. Převlékl jsem se a ihned, přestože byla sobota, jsem si domluvil okamžitou schůzku s novými majiteli Dopravních staveb a oznámil jim, že od firmy odcházím. Následně jsme s několika kolegy založili Dopravní stavby Praha a začali od píky. (I dvacetiletá historie Dopravních staveb by byla strhujícím příběhem, výpovědí o neustálém životě na ostří nože).
Časem jsem o paní Marii a souvislostech začal přemýšlet více a jednou nad ránem jsem celou historii řekl karbaníkům v hospodě v Krasové. Opodál seděl a naslouchal o mnoho let starší kamarád, místní kronikář. Tohoto muže potkal děsivý osud, ale on ho zvládnul a stal se oporou své těžce zkoušené rodiny. Velmi si ho vážím. Za několik dnů, bylo to někdy v roce 2005 přišel za mnou domů a řekl mi asi toto: „Vlastíku v chalupě, kterou jsi tady u nás koupil kdysi bydlel starosta a celá ta chalupa má zvláštní osud. V devatenáctém století v ní bydlela na tu dobu pokroková vzdělaná  žena. Dělala mistrovou v textilní továrně v Boskovicích, říkalo se jí mistrovka. Krásně se oblékala, měla ve velké oblibě bílé šaty. Mladí ji milovali, byla to výrazná zdejší osobnost, mající podnikavého ducha. Potkal ji ale špatný osud, měla dvě vnoučata, pro která dýchala. Ta vnoučata tragicky zahynula a ona následně dobrovolně taky. Včera jsem se byl podívat na její hrob v Jedovnicích, chtěl jsem, než ti tohle všechno řeknu, o tom  popřemýšlet. Ta žena se jmenovala MARIE.“
            Od toho dne věřím tomu, že všechno je trošku jinak než jak jsem byl vychováván, než jak nás učili ve škole. Ve svých mezních stavech jsem věděl, že paní Marie je nablízku a pokud ji nezklamu, tak ona mě v mých těžkých chvílích pomůže a neopustí.
Letos na jaře, v roce 2010, jsem měl silnou angínu, ležel jsem v posteli v jakémsi podivném polospánku, který mám rád. Říkám mu sám pro sebe stav gama a přináší mi nejvíce sil. Zdají se mi sny, sním si, ale vnímám realitu okolo sebe v místnosti. V tomto polospánku jsme vnímal, že paní Marie je v místnosti se mnou a ten pocit mě uklidňoval. Najednou se ale zvedla, šla do zadní části chalupy a začala stoupat po schodech do podkroví. Byl jsem klidný, ale pak najednou jsem si ve veliké hrůze uvědomil, že ona stoupá dál a dál. Schody jako zlatavé nekončící čárečky mizely ve výši a Marie se mi začala ztrácet na cestě k oblakům. Chtělo se mi volat „prosím neodcházej“ ale moje rty nevydaly ani hlásku. Ona se ale přesto otočila, přiložila prst ke rtům a podívala se na mě krásným dlouhým pohledem. Ve vteřině jsem všechno pochopil, přišel její čas a ona, už od všeho pozemského vysvobozená, může jít DÁL.
            Dlouho mi bylo smutno, chyběla mi.
            Za parného léta jsem sám samotinký uháněl na kole krajinou Moravského krasu, byl jsem sám se sebou, bylo mi hezky. Vzpomněl jsem si i na paní Marii, ne se smutkem, ale už s radostí. Najednou mě prostoupil pocit bezdůvodného nezměřitelného štěstí. Cítil jsem se už na dosah, už jen kousíček od jednoduchého poznání tajemství našeho života.V té třešňové aleji za lipoveckým kostelem, jakoby zmizely vertikální kilometry, zdálo se mi, že stačí zvednou ruku a dotknu se nádherné brány nebes. Pochopil jsem, že Marie mě vidí, má ze mě radost, a jestliže to nepokazím, tak se jednou doopravdy potkáme, že ona na to trpělivě čeká. Najednou jsem věděl, že udělám cokoliv, aby v okamžiku kdy se naše pohledy tam nahoře konečně střetnou, aby na jejích rtech a tváři byl spokojený úsměv.
Že i kdyby jen pro ten její úsměv, tak i jen pro něj, pro úsměvy andělů našich, stojí za to ŽÍT.
 
                                   Hezké Vánoce přátelé a kamarádi                                           Vlastík
 

zobrazeno(11985x) | příspevky(23x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

26.05.2011 16:26:38 | Ivan Nedělka

Krásné čtení. Děkuji za tip.

16.01.2011 01:07:52 | Karol

 Srdečne ťa zdravím, v túto nočnú hodinu. Mám za sebou okrem iného  z časti aj "pracovnú sobotu", ale keďže sa nám zase raz zleteli do hniezda všetky deti tak to bola aj sobota príjemná. Nečudo, že smer spálňa sa podarilo nabrať až v túto hodinu. Ani neviem ako sa mi ocitol v ruke notebook a začal som si otvárať internet a tvoju blogovú stránku. A aj keď je už nový deň, posielam ti želanie dobrého zdravíčka, maximálnej pohody a neklesajúceho počtu ľudí tvojej krvnej skupiny v tvojom okolí k tomu dňu včerajšiemu.

No a žiť sa oplatí aj preto, že môžeme stretávať s ľuďmi, ktorí dokážu ďalším dávať silu, pokoj, vieru a celkove pozitívnu energiu. Som rád, že sme sa stretávali.    

13.01.2011 08:50:08 | Pavel Zeman

Nazdar,ač jsem četl prvopis přece jenom přečíst si blok doma v klidu je něco jiného.Tentokrát jsme o tomto blokuspolu hovořili a já jsem blokčetl znovu a přemýšlel jakou odpověď, odezvu napsat.V mezních situacích jsem se v životě ocitl několikrát a anděl v různém snad nadčase při mémje moje zkušenos bezvědomí v těžké chorobě a později při dvou autohavarijích je moje zkušenost jsem věřící a vím do hloubky o čem jsi blok napsal.Vzpomeneš si kdy jsme se poprvé setkali a toto setkání přímo navazuje na tento blok.   Přeji hodně zdraví. Pavel

 

11.01.2011 12:18:04 | Miloš Bříza

Dobrý den, Vlastíku.

Osobně Vás neznám a při čtení mi to ani nijak nevadí. Píšete moc hezky, jako bych Vás už znal, jako byste mi to vyprávěl někde u piva.

Přeji Vám, aby se Vám opravdu povedlo tu paní Marii (ale vlastně třeba svoji maminku nebo kohokoli jiného) nezklamat.

05.01.2011 15:05:17 | Pavla K.Ch.

Krásnééé, nemám slov a v očích slzy. Děkuji za to, že jsi.

02.01.2011 19:47:38 | Káťa a Pavel

Je to opravdu zajímavé... 

Asi máme každý svého anděla, ale jen někdo ho uvidí... 

22.12.2010 07:57:55 | Honza S.

Vlastíku, vždycky, když mám na duši splín, zajdu na Tvůj blog. Dnes ráno mi Tvůj článek pomohl získat nad dnešním dnem (a nejenom nad ním) nadhled. Díky za to, že nás náhoda přivedla k seznámení, jsem za to moc vděčný. Přeji krásné vánoce Tobě, Haničce a celé Tvojí rodině.

Honza

21.12.2010 08:04:31 | ivo z ostrova

dobry den vlastiku. hezky napsany a zajimavy blog. preji hezke vanoce, hodne stesti a zdravi v novem roce. az nekdy pojedes do krasu, radi te uvidime v ostrove u nemcu na pivku. ps: sory ze tykam, ale jsem taky biker a bikeri si tykaji vsichni.

17.12.2010 19:20:34 | Luboš

Po přečtení příspěvku jsem měl smíšené pocity, co se týká toho dodatku "poslední blog". Na jednu stranu bych byl zklamaný, že končí něco, na co se vždy těším a nedočkavě čekám, s jakým tématem Vlastík příjde. Na druhou stranu by to ale bylo TO NEJLEPŠÍ NA KONEC. Skvělý, senzační blog!!! Ten nejlepší, jaký jsem kdy četl. Asi nemá cenu psát něco víc. Vždyť dosavadní komentáře všech čtenářů hovoří za vše! Nádherně to napsal pan Ancien. Hostina a stůl. Moc pěkný příměr. Také já vám všem přeji příjemné prožití vánočních svátků a už se těším na vlídné pozvání k hostině i v roce příštím. A vím naprosto jistě, že se nás sejde hodně a Vlastík na stůl přichystá nejedno příjemné překvapení. Předem za to děkuji!!! Luboš

17.12.2010 09:54:23 | martin c

Ahoj Vlastíku, víš, že jsem ti řekl, že věřím každému slovu, které jsi tu napsal, a že z toho mám husí kůži. Nejsem operativec, ale s přirovnáním Mildy, ač dobře míněným, se nemohu ztotožnit. Já bych řekl, že ač tvoje psaní nejsou básničky, ty jsi básník, básník života, ve kterém se všechny rýmy pěkně rýmují, ladí si, prostě krásně zapadají a skládají překrásnou mozaiku tvého života. Jen tak dál... at si mužem my ostatní taky trochu loknout 

16.12.2010 20:35:44 | Martin

Ahoj, Vlastíku. To vyprávění o paní Marii mě vždycky vezme. Ale tentokrát mi u toho bleskla ještě jedna věc.  Tušení proč jsi jaký jsi, alespoň tak jak Tě znám. Myslím, že podobný zážitek člověka hodně ovlivní...

16.12.2010 12:23:18 | katerina Z.-D.

Přeji krásný den, náhodou jsem narazila na tento blog, začetla jsem se, dlouho jsem Vás neviděla, ale opět se přesvědčuji jak jste velmi vzácný člověk, Vlastíku. Děkuji, že jste a že jste stále tak unikátní a skvělý člověk. Doufám, že paní Marie nad Vámi bude i nadále bdít,.....

Přeji krásné a pohodové Vánoce a jen to nejlepší v roce 2011. :-)

15.12.2010 23:34:32 | Kristýna

Moc pěkný článek, Vlastíku! Příjemné čtení, které v sobě má velké kouzlo...

Přeju krásné svátky vánoční a do nového roku vše nej! 

15.12.2010 10:28:33 | Jirka

Půl toho příběhu znám. Kdysi jsi mi ho vyprávěl na horách. Tu polovinu od kronikáře už nikoli. Ta tomu ovšem dává větší punc zapadajícího soukolí. Rád jsem si příběh v dnešní uspěchané době přečetl celý. Něco na těchto historkách asi bude. Sám mám několik podobných příběhů, které nejsem schopen svým rozhledem a myšlením rozklíčovat. Přeji Ti pěkné svátky plné pohody a radosti z pohybu  Jirka

15.12.2010 08:00:50 | milda

Jsem operativec - to už víme. Jsem surovec k vlastní duši - to zjišťujeme. Ale Ty Vlastíku Ty jsi bůh.Vím to, protože máš dar od boha. Dostal si ho zřejmě v ten osudový den oné osudové srážky. Tvoje  ruka léčí. Tvoje duše prostřednictvím té zmrzačené ruky léčí. Vím to, víš to!

Tvoje blogy obohacují, jenom se musím naučit zastavit se, alespoň na chvíli.Zapomeň, ne poslední, ale první a další zastavení s Tebou.

Pěkné vánoce!

 

 

14.12.2010 19:20:15 | Vlastik

Dobře, dobře. Ano, budu psát. Díky za Hezká slova. Tenhle blog tedy bude poslední v jednom z mých projektů, které chystám. Myslím, že tak v červnu bude dokončen. Jestliže by jste o jeho výsledek měl někdo zájem, tak prosím v pracovní době nechte adresu u paní Svobodové na telefonu 544 210 300. Rád vám ho jako dárek zašlu. Vlastík.  

14.12.2010 18:29:07 | Tobi

Velmi krásné. Velmi vzácné. Velmi osobní. Přeji Vám šťastné Vánoce!

14.12.2010 18:15:18 | Radek Kalod

Skvely clanek, uprimne blahopreji a tesim se na pokracovani!

14.12.2010 16:49:31 | Marcela

Teda musím říct,že je to hodně silný příběh.Někdy se  dějí věci a my v ten daný okamžik neznáme a netušíme další souvislosti,až s odstupem času se nám vše pospojuje a v tom je ten život krásný. Kdybychom měli všechno dopředu daný,tak by nás to ani nebavilo. V každém případě je potřeba mít pokoru a to bez ohledu na to,jak si v životě stojíme .Moc bych se  přimlouvala,aby jsi ještě zvážil svoje blogy v příštím roce. V tom našem stavebním světě je to velice příjemné zpestření. Vlastiku,přeji Ti krásné svátky a pokud možno jenom samé radosti a zdraví jak v pracovním,tak i v soukromém životě. Pa,pa Marcela

14.12.2010 15:42:12 | Pavel

Krásný text, to směřování je mi velmi blízké. Budu rád, pokud s blogováním neskončíš. Moc rád jsem si četl Tvoje příspěvky, mají v sobě jemnou poezii a postoj k světu, se kterým souznívám. Nadechni se zhluboka, a piš dál. Prosím.

14.12.2010 15:08:48 | bolek

plně souhlas s Ancienem. Nový rok, nové možnosti a nové zážitky, pevně věřím, že se zde zase něco objeví. Osobně mi výše uvedený příběh navodil pěknou atmosféru přicházejících Vánoc. Vlastíku, přeji pěkné svátky a vstup do nového roku 2011.

14.12.2010 14:54:45 | Robert Cvek

Poslední blog a daleko nejlepší jaký jsem kdy četl...

14.12.2010 14:04:00 | ancien


Vlastiku, určitě nejenom za sebe bych si moc přál, abys doplnil tu pro mne nepochopitelnou větu v úvodu o jedno slůvko takto: Poslední letošní blog. Přece vidíš sám, že tvoje články – často drobné eseje – jsou pro další diskutující něco jako vlídné pozvání k hostině na které se scházejí k debatě přátelé. Snad bys jako hostitel nenechal stůl opuštěný?

Přece dobře víš, že nepíšeš blog jenom pro sebe…

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox